Retrívr mi učaroval nejen svou šťastnou povahou!

Řekne-li se slovo canisterapie, nejednomu z nás se automaticky vybaví i plemeno zlatý retrívr. A není vůbec divu! A pokud vás zajímá, jak skvěle to funguje dohromady, nenechte si ujít následující rozhovor!

Je všeobecně známé, že zlatý retrívr se díky své úžasné povaze, lásce k lidem a chuti do práce hodí k celé řadě nejrůznějších kynologických aktivit. Mezi nimi ale stále vévodí ty pro člověka velmi prospěšné a užitečné, jako jsou třeba záchranařina, asistenční služba nebo canisterapie. A právě canisterapii se se svými fenkami úspěšně věnuje i Jana Mašterová, které jsme na toto téma položili několik zvídavých otázek.

Jano, vy jste majitelkou dvou úžasných fenek zlatého retrívra. Čím vám učarovalo právě toto plemeno?

Nejprve bych upřesnila malou nepřesnost..., jsem totiž majitelkou tří úžasných goldenek – devítileté Amálky, pětileté Joy a tříleté Rose. A čím mi učarovalo plemeno zlatý retrívr? Šťastnou povahou, klidem, hebkým kožíškem, nádherným pohledem, věrností, trpělivostí, hravostí.…

Představila byste nám blíže své čtyřnohé holky?

Nejstarší Amálka je „starostlivý medvídek“ s tmavě zlatým kožíškem z jižních Čech. S velkou  láskou opečovává plyšové hračky i tenisáky a nad vším musí mít dohled. Je to taková matka rodu, přestože štěňátka nikdy neměla. Všechny okolo sebe miluje a usilovně si je hlídá.

Prostřední Joy se narodila pod hradem Veveří a snad i to určilo její povahu něžné a půvabné princezny. Ráda se vystavuje na výstavách a i teď, po operacích obou kolenních vazů, je každým coulem dáma. Když spolu jdeme na canisterapii do nemocnice, přes nemocniční areál kráčí v první řadě ONA, pak dlouho nic a pak teprve panička (asi tak nějak to musí vnímat veřejnost, přestože jdeme obě vedle sebe). S kouzelným bílým nadýchaným kožíškem přitahuje zejména děti, ke kterým je velmi něžná a trpělivá, i když se jí snaží při canisterapii obléknout třeba tričko či reflexní vestičku. Právě s ní jsem začala jezdit za cvičitelkou Mirkou Květinovou na canisterapeutický výcvik a poté i pod jejím dohledem složila první naše canisterapeutické zkoušky na nejvyšší počet bodů.

Nejmladší Rose alias Rozárka je kouzelné a šťastné stvoření. Je z mých holčiček nejkontaktnější, což je kombinací genetických vloh fantastické babičky Lexynky a láskyplné výchovy chovatelů Evy a Lukáše z Pardubic. Rose je velmi šikovná, a tak mimo vyšších loveckých zkoušek zvládla i ty canisterapeutické na jedničku s hvězdičkou. Nesmírně ráda se mnou po náročné canisterapii relaxuje v lesích kolem Nového Města a nevynechá při tom jedinou kaluž či jezírko, jak se na správného goldena sluší a patří. Je to můj „happy pes“, vždy s dobrou náladou a nadšením pro jakoukoliv rošťárnu.

Společně se velmi intenzivně věnujete canisterapii. Myslíte si, že každý zlatý retrívr je k této práci vhodný nebo je to spíš o jedinci?

Mám hodně přátel z okruhu chovatelů zlatých retrívrů, kteří se věnují se svými psy canisterapii. A o hodně déle než já. Ano, za sebe si myslím, že zlatý retrívr je plemeno vhodné k této práci.

Nicméně i zlatá povaha zlatého retrívra se bohužel dá poničit nevhodnou výchovou, zlým zacházením, ubližováním, odstrkováním či dokonce týráním. Je to totiž nejen lovecké, ale zejména společenské plemeno a tudíž bez přítomnosti svého majitele strádá. Stesk, smutek a osamělost mu dokáže velmi ublížit.  Je tedy na budoucím majiteli, zda se opravdu chce svému čtyřnohému „příteli“ věnovat. A „přítel“ mu pak vše vrátí s naprostou oddaností, láskou a zlatou povahou.

Pokud by se některý z našich čtenářů po přečtení našeho rozhovoru rozhodl vydat se podobnou cestou, jak by si měl vybírat štěně právě k tomuto účelu?

Omlouvám se, netroufnu si radit. Patrně klidné a zejména velmi kontaktní a tulivé štěňátko ze zdravého chovu by mohlo předurčovat budoucího canisterapeuta.

Jak probíhá samotná příprava takového budoucího canisterapeutického psa? Jak jste začínala vy?

S Joy jsem složila základní lovecké zkoušky, loveckou maturitu v podobě OVVR (ověření vrozených vloh retrívra) a pak jsem potkala Mirku Květinovou. Dozvěděla jsem se, že chodí se svými fenkami do škol za dětmi a do domovů důchodců za starými lidmi. To mne velmi zaujalo a slovo dalo slovo… Výcvik byl u Joy (posléze i u Rouzinky) současně i příjemným nedělním výletem za přáteli. Zkoušky u Canisterapeutického sdružení Jižní Morava, jehož jsme členkami, proběhly v milém a přátelském ovzduší a holky i já jsme si je moc užily.

Proč jste se vlastně rozhodla pro tuto velmi záslužnou činnost? A zbývá vůbec čas ještě i na jiné kynologické aktivity?

Z naší práce si odnáším zejména pocit jakési „potřebnosti“, „sounáležitosti“, „šťastných pohledů“, „důležitosti“…, nevím jak to správně nazvat. Snad díky naší něžné práci máme s holčičkami své pevné místo v tom dnešním zmateném světě, dokážeme přinést lidem nejen hrst blonďatých chlupů, ale hlavně teplo do duše a vzpomínky na dávno minulé okamžiky.

∼Dokážeme přinést lidem nejen hrst blonďatých chlupů, ale hlavně teplo do duše a vzpomínky na dávno minulé okamžiky!∼

Bez toho, aby canisterapie psa bavila a měl rád lidi, to určitě nejde. Stejně se ale zeptám, motivujete své fenky k této práci nějak? 

Samozřejmě! Nezbytným pytlíkem piškotků!

Také by mne zajímalo, na které skupiny klientů se konkrétně zaměřujete?

Zaměřujeme se na tělesně postižené ve stacionáři Zdislava, starší klienty domovů důchodců (Charitní domov na Moravci) i na nemocné pacienty v nemocnici v Novém Městě na Moravě (oddělení neurologie a oddělení dlouhodobě nemocných). Během jarních měsíců jsme stíhaly ještě mateřské školky a I. stupně základních škol, ale nyní už musím práci odmítat s tím, že nechci holčičky přetížit a vyčerpat.

Je jasné, že tato činnost je pro psa opravdu značně psychicky náročná. Jak potom relaxujete a nabíráte nové síly?

Pracuji naštěstí díky vstřícnosti svého zaměstnavatele z domova a tak mohu svůj každý den začínat „povinnou“ hodinou se svými holkami v lese. Stejně tak po canisterapii následuje procházka v lesích Vysočiny a v létě koupačka v bazénu či v rybníku.

Dalo by se nějak obecně říci, jak dlouho nebo přibližně do kterého věku může zlatý retrívr v tomto oboru pracovat?

Hm, to si netroufám odpovědět. Záleží to zejména na zdravotním stavu psa a na jeho psychické pohodě. Od toho se odvíjí veškerá možná spolupráce. Nelze pracovat s pejskem hendikepovaným, unaveným nebo nemocným. Pokud je můj psí přítel unavený, okamžitě terapii ukončujeme. Stejně tak pokud se poraní či mám pocit, že se má fenečka necítí dobře, terapie končí, i kdyby trvala třeba pouze deset minut. Zkrátka – můj zlatý retrívr se mnou bude pracovat pouze do té doby, pokud uvidím, že mu terapie dělá radost, a že ho naše společná práce baví.

Za dobu své praxe jste určitě poznala mnoho lidských osudů, podělte se tedy s námi o nějaký výjimečný nebo nezapomenutelný příběh či situaci. 

Snad jen jeden malý příběh… Z domova důchodců odvezli starého pána na amputaci dolní končetiny právě do nemocnice u nás. Sebrala jsem veškerou svou drzost, oblékla Joy canisterapeutickou vestičku, na které je vyznačeno její „vzdělání a účel práce“, do kapsy strčila svoji občanku a Joyinky pracovní průkaz a vyrazila na oddělení chirurgie! Bez zaváhání jsem sestřičkám ohlásila, že jdeme povzbudit pana M. a obě jsme nakráčely na pokoj č. 5. To nadšení, které jsme vyvolaly, si neumí nikdo představit!

Na oddělení jsme poté s holkami docházely po celou dobu hospitalizace pana M. a vlastně jsme už od té doby do nemocnice docházet nepřestaly. 

Prozradila byste nám na závěr své plány do budoucna?

Pracovat s holčičkami u dětských pacientů naší nemocnice.

Foto: archiv Jany Mašterové