„Propadla“ jsem pudlům a také agility!

Mysleli jste si, že pudlové jsou vlastně gaučáci a hodí se jen na výstavy? Chyba lávky! Představitelé tohoto plemene jsou ve všech velikostních rázech velmi činorodými parťáky pro celou řadu kynologických sportů. Milují svého pána a také pro něj velmi rádi pracují. No, přesvědčte se sami…

Přáli byste si psa, za kterým se každý rád otočí, a který pro vás zároveň udělá, co vám na očích uvidí? Přesně takový je pudl a je celkem jedno, jak je veliký. A právě o tomto elegantním společenském plemeni jsme si povídali s Ing. Terezou Krejčí, majitelkou a chovatelkou královských a středních pudlů, která se se svými psy věnuje nejen výstavám, ale i celé řadě kynologických disciplín.

Terezo, náš rozhovor začneme opět tradičně. Čím vás uchvátilo právě plemeno pudl? Proč zrovna tato kudrnatá elegance?

Po psovi jsem toužila odmalička a pudl se vždycky vyskytoval v užším výběru. Když jsem konečně v sedmnácti letech dostala svého prvního psa, byl jím australský ovčák. Věnovala jsem se tehdy westernovému ježdění, kde byli jako parťáci ke koni australští ovčáci módním plemenem. Byla jsem začátečník a můj pes byl velmi temperamentní a trošku komplikovanější povahy, takže jsem hledala nějakou společnou aktivitu, které bychom se spolu věnovali. A dostala jsem se k agility, kterému jsem naprosto propadla. Když jsem později o svého milovaného psa přišla, vybírala jsem dalšího již cíleně na agility. Chtěla jsem něco trochu menšího a také „odpočinkovější“ plemeno, které by bylo dostatečně aktivní, inteligentní, poslušné a samozřejmě vhodné na agility. V té době moc pudlů neběhalo, a pokud ano, byli to trpaslíci. Já jsem ale byla zvyklá na větší psy – měli jsme tehdy s mým současným manželem ještě dvě border kolie. Navíc jsem si ze začátku svých agility tréninků pamatovala jednoho úžasného černého středního pudla (bez PP), který byl opravdu výborný. A tak padla volba na středního pudla, který pro agility ideálně odpovídá kategorii medium, a je velký tak akorát. Nevěděla jsem tehdy o tomto plemeni nic moc, ani jsem neznala žádného chovatele. Takže jsem prohledala internet, kontaktovala několik chovatelů a nakonec jsem našla inzerát nabízející hnědou střední fenku. Po návštěvě chovatelky jsem pak věděla, že tohle štěňátko je přesně to, co jsem hledala. A tak se do naší rodiny dostala střední hnědá pudlí dáma Orchidee Braunkönigin. Všechna moje očekávání nejenže splnila, ale i předčila. Díky ní jsem pudlům nakonec propadla, podobně jako předtím agility.

Máte doma ale početnější a poměrně různorodou smečku, seznamte nás tedy se svými psy podrobněji. 

Aktuálně máme doma dvě borderky, o kterých jsem se již zmiňovala výše. Jsou to čtrnáctiletý pes Akim (Drum Okřešická Perla) – černobílý pes, který pochází z jedné z prvních pracovních linií, které v ČR byly. Potom je to deset a půl roku stará fena Annie (Annie Ganden Monge), která je spíše z výstavní linie, i když na to nevypadá a ani se tak nechová. Je drobná, málo chlupatá a velmi ztřeštěná. Pak už k nám přibývali jen pudlové. Nejstarší je devítiletá hnědá střední Odinka (Orchidee Braunkönigin). Jako další přibyla aktuálně šestiletá hnědá královská fena Merry (Amaretta Brown Laronna). V té době jsem už pudlům propadla a jezdila i po výstavách, kde člověk samozřejmě nemohl přehlédnout nádherné a elegantní velké pudly. Mně se vždycky líbili dlouhosrstí chrti, ale mám ráda hodně poslušné a vychované psy, a ráda se s nimi věnuji výcviku, takže bych se obávala nezávislé chrtí povahy. No, a královský pudl mi přišel jako dobrý kompromis – srovnatelně elegantní jako afgán nebo barzoj a zároveň více odpovídal mým požadavkům na povahu. Navíc od začátku jezdím stříhat k velmi šikovné psí kadeřnici Janě, která má chovatelskou stanici aprikot a červených královských pudlů „z Bretfeldova paprsku“, takže jsem se s tímto úžasným rázem potkávala osobně a okouzlil mě. Na agility semináři jsem pak potkala chovatelku Merrynky, která běhala s velkou černou fenou, a byly moc šikovné. Něco takového jsem hledala. Navíc jsem zjistila, že fenka nese vlohu pro hnědou barvu a tedy, že s hnědým otcem by mohla mít i hnědá štěňata. A tak jsem chovatelku přesvědčila, aby rozšířila poměrně málopočetné řady hnědých králováků u nás. Nyní mám ještě druhého králováka, ani ne roční červenou fenu Hotty (Hortenzie „z Bretfeldova paprsku“). Pořízení fenky nebylo úplně plánované, ale naprosto mě okouzlila svou povahou, a podle mě ideální stavbou těla na agility (je drobnější a jemnější), takže doufám, že z ní v budoucnu bude výborný sportovní pes. Kromě toho máme ještě dva střední hnědé psy z vlastního chovu. Z vrhu „A“ jsme si nechali nyní tříletého hnědého středního pejska jménem Speedy (Absolute Speed Jump Jett Team) – s ním závodně dělá agility můj manžel a také si ho sám připravuje na výstavy a vystavuje, a z vrhu „B“ máme teď necelé tři měsíce starou fenku Sisi (Betty Swift Jump Jett Team).

Asi se za vámi na procházce každý milovník zvířat rád ohlédne. Jak mezi sebou navzájem vaši psi vycházejí a jak to vypadá ve vztahu k cizím psům, které venku jistě potkáváte?

Ano, taková smečka na procházce celkem budí pozornost a v naprosté většině máme naštěstí pozitivní ohlasy. Psi mezi sebou vycházejí bez problémů. Pudlové nejsou konfliktním plemenem, a to ani samci. S ostatními psy je také kontakt bezproblémový. Je to samozřejmě i o socializaci, každé naše štěně s sebou odmalička bereme všude – na tréninky, na závody na procházky… Všude jsou spousty cizích lidí a psů. A také je to o nastavení pravidel. Naši psi se prostě prát nesmí. Nehraju na to, že se spolu sami porovnají, že si utvoří hierarchii… To se mi neosvědčilo a podle mě to nefunguje. Případné konflikty řeším už v zárodku buď já, nebo manžel a ve smečce je klid.

Vzhledem k tomu, že máte jak královačky, tak i střeďáky, vyloženě se nabízí možnost srovnání obou velikostí a to jak z hlediska běžného života, tak i po stránce pracovní. Asi je to trochu jiné oproti akční border kolii nebo se pletu?

Střední pudlové jsou velmi akční, rozhodně snesou srovnání s našimi borderkami – nejsou to žádní peciválové, ani gaučáci. Královští pudlové mi přijdou celkově o trochu klidnější než střední nebo trpasličí pudlové. To ale neznamená, že nejsou aktivní, naopak, milují pohyb. Navíc je to dost individuální – moje hnědá velká fenka je velmi klidná a pohodová až flegmatická a naopak červená fenka je hyperaktivní. Hlavní rozdíl mezi borderkou a pudlem je ten, že pudl se umí lépe přizpůsobit pasivnímu způsobu života. I zde je to ale o výchově. Každý pes se musí naučit odpočívat a vypnout – jen pro border kolie to platí dvojnásob.

Pojďme se ale nyní zaměřit konkrétně na pudly. Vy s nimi i hodně cvičíte, čemu všemu se tedy věnujete? A kdybyste si měla ze všech těch sportů vybrat jen jeden jediný, který by to byl a proč? 

Naší prioritou je agility. Snažíme se trénovat a závodit na vrcholové úrovni. Pokud člověk chce udržet krok se špičkou, musí tréninku věnovat hodně času a úsilí. Trénink je základem a pak vyrážíme na vytipované zajímavé závody v Čechách nebo i v zahraničí. Velkou výhodou u agility je, že každý trénink je jiný a to je velmi zábavné. Věnujeme se rekreačně a pro oživení tréninků i dalším disciplínám. Nemáme závodní ambice, z časových důvodů je velmi těžké se opravdu naplno věnovat více sportům. Jediné, kam občas vyrazíme, jsou zkoušky dogdancingu. Ty jsou podle mě velice dobře vymyšlené a mají propracovaný postup, takže i úplný začátečník má díky nim možnost se tuto disciplínu naučit. Baví nás dogfrisbee (po letech pokusů už se nám občas i nějaký hod povede), věnujeme se cvičení poslušnosti – to je základ všeho, trénujeme různé triky. Děláme dogfitness – cviky na míčích, s kavaletami, skokovou gymnastiku. Také kvůli kondici občas zařadíme nějakou zápřahovou disciplínu, jako jsou canicross, v zimě skijöring, dříve jsme občas vyrazili i na koloběžku. No, a základem jsou samozřejmě dlouhé procházky v různém terénu. Několikrát do roka jezdíme do Štýrských Alp, kde chodíme na treky po kopcích. Naše nejstarší pudlice Odinka má už v tlapkách minimálně dvacet alpských vrcholů. Všechno to byly túry střední nebo vysoké obtížnosti. Nejvyšší překonaná hora je asi Grosser Knallstein – 2599 m. n. m, velmi náročný byl také výstup na Grosser Donnerkogel – 2054 m. n. m. loni v srpnu. Místní naše psy překřtili na Bergpudel, tedy horský pudl. Většina pudlů miluje vodu a naši střeďáci do ní i rádi skáčou. Na mezinárodní výstavě v Rakouském Tullnu jsme náhodou narazili na disciplínu dogdiving – skok daleký do bazénu (kterou jsem předtím znala pouze z amerických videí). Bylo možné se přihlásit, takže hned po vystavení v kruhu jsme se šly namočit do bazénu, kvalifikovaly jsme se do odpolední soutěže a vyhrály jsme kategorii malých psů se skokem dlouhým 2,75 m. O dva roky později jsme na této výstavě opět soutěžily a umístily jsme se ve velké konkurenci na třetím místě. Pudl je podle mě velmi všestranné plemeno, které bude pro svého člověka rád dělat cokoliv.

Tak to klobouk dolů, co všechno jste schopná zvládnout. Zaujal mne ten skijöring. Prozraďte mi, jak je pudl, řekněme, choulostivý na mrazivé počasí a sníh? Je třeba ho nějak oblékat? A co tlapky a nohy? Netvoří se mu na nich nadměrně sněhové bambule jako jiným plemenům s bohatou srstí?

Hodně záleží na střihu. Pokud mám psy v kontinentálním střihu, tedy „s holým zadkem“, tak je určitě potřeba jim v zimě dostatečně chránit záda a klouby proti prochladnutí. Navíc pod tahací postroje se mi osvědčilo dávat nějaké tenčí deky nebo tílka, i když mají psi delší chlupy, protože pak nedochází k tak velkému zacuchání a poničení srsti. Samozřejmě ideální jsou na to střihy s krátkými chlupy na zádech, bez výrazné vesty – tedy moderní nebo skandinávský. Čerstvý nebo mokrý sníh se na pudlí srst lepí velmi. Prakticky po pár desítkách metrů v hlubší vrstvě takového sněhu znemožní psovi normální pohyb. Částečně s tím jde bojovat délkou srsti, nebo použitím návleků. Samozřejmě se nám ale stalo i to, že jsme to museli vzdát a aktivitu ukončit. Bohužel v posledních letech se zimy moc nevydařily, co se množství sněhu týká, a to i přesto, že bydlíme na Vysočině, kde ho vždycky bylo dost. Většinou tak stihneme za zimu jen dva nebo tři výlety na lyžích. Je to škoda, protože jen málo aktivit se psy je tak zábavných a plných adrenalinu. Nikdy nevíte, v které zatáčce upadnete, a když už se to povede, většinou pokračujete po bradě dál, než se vám podaří smečku zastavit.

Obecně pudlové milují společnou činnost se svým majitelem. Stačí jim práci podat formou hry a budou nadšeně plnit cokoliv a nejlepší motivací je jim jejich pán.

Jak své pudly k práci motivujete? 

Obecně pudlové milují společnou činnost se svým majitelem. Stačí jim práci podat formou hry a budou nadšeně plnit cokoliv a nejlepší motivací je jim jejich pán. Zejména když je psů více, předhání se, který bude moct pracovat dříve. Samozřejmě pro naučení cviků a triků je potřeba i další motivace, kterou je odměna za správné chování. Já používám pamlsky i hračky, doprovázené zvukovými projevy – tedy pochvala nebo klikr.  Začínám u malých štěňat. Ta velmi dobře reagují na pamlsky, protože většina štěňat je i velmi žravá.  Když se to podchytí a zafixuje včas, máme o motivaci postaráno. Podobné je to s hračkami, je ideální začít s hraním u malých štěňat, ta jsou totiž hravá přirozeně. Pokud nějaký pejsek nemá zájem o hračky, dá se hraní postupně naučit. Protože pudlové jsou původem přinašeči zastřelených kachen z vody, nepřekvapí, že v naprosté většině milují aport a při aportování z vody jsou často přímo v transu. 

Všichni víme, že pudl má překrásnou, ale také na údržbu dost náročnou srst. Jak lze tedy skloubit běžné činnosti a ve vašem případě aktivní výcvik s účastí na výstavách, aby největší chlouba tohoto plemene nijak „netrpěla“? Upřednostňujete třeba nějaký konkrétní střih?

Určitě to jde, ale není to vždy jednoduché a je to za cenu určitých kompromisů. U své první fenky jsem dlouho bojovala s osrstěním konců nohou a za krkem, protože v těchto místech dostává srst nejvíce zabrat. Postupně jsem se naučila, jak na to, změnila jsem střih, a tak se nám při plném sportovním nasazení povedlo zároveň splnit šampionát tří zemí a získat rovněž mezinárodní šampionát krásy. Také při sportu dlouhá srst někdy psovi může překážet. Hodně záleží na její kvalitě a na střihu. Ale zvýšenou péčí, častějším česáním a koupáním, dobrým gumičkováním a používáním návleků jde negativní vliv nevýstavních aktivit eliminovat. Mým nejoblíbenějším střihem je určitě skandinávský, protože je velmi elegantní a psům se správnou stavbou těla velmi sluší. Navíc se dá udržovat v krátké sportovní verzi a pak během několika měsíců se jen nechá dorůst do výstavní délky. Bohužel na výstavách je takto ostříhaný pes trochu znevýhodněn oproti psům v oblíbených chlupatějších střizích. Asi nejlepší je model, kdy mladý pes, který ještě nezávodí a jen trénuje, je v baby střihu, když dospěje, a začne závodit, přestříhá se do kontinentálního a po ukončení výstavní kariéry je vhodný skandinávský střih – s takto ostříhaným psem je pak možné také občas vyrazit i na výstavu. Je to ale také individuální. Záleží na psovi, některé střihy mu budou slušet lépe než jiné a tomu je potřeba se podřídit.

A co byste plemeni popřála do budoucna? 

Přála bych si, aby se obnovila jeho popularita, pozvolna a postupně, protože rychlý nárůst popularity neprospívá žádnému plemeni. Aby přibývalo lidí, pro které pudl nebude jen divný pes s trvalou, gaučák a pes vhodný maximálně na výstavy, ale kteří naopak ocení skvělé povahové vlastnosti plemene, jako jsou přizpůsobivost, věrnost a ovladatelnost. Doufám, že se bude čím dál více objevovat v různých odvětvích psích sportů, kde může vynikat nejen díky své povaze, ale také výborné stavbě těla. Hlavně bych si ale přála, aby si pudl nadále udržel skvělé pracovní vlastnosti, jako jsou snadná cvičitelnost, ochota vyhovět, inteligence a vysoký temperament, kterými vyniká nad ostatní společenská plemena, a které si udržel, i když již mnoho desetiletí není loveckým psem, ale společníkem lidí.

Foto: archiv Ing. Terezy Krejčí