„Roztomilouši“, které není radno podcenit!

Už asi není žádným tajemstvím, že Welsh corgi nejsou z cukru. Ačkoliv na ně může někdo nahlížet jako na malé psy. Je to velký pes na krátkých nohou – správněji řečeno. A v následujícím rozhovoru si budeme povídat hlavně o povaze a zaměření těchto psů...

Povídání o malých roztomilých welsh corgi je neskutečně zábavné. Oni nás vlastně neustále přesvědčují o tom, jak úžasná to jsou stvoření. Jinak tomu není ani v následujícím rozhovoru s Maruškou Trauškeovou, která má doma hned dva zástupce tohoto plemene. A protože je Maruška celkem akční paničkou, tak je celé naše povídání zaměřené spíše na výcvik a výchovu těchto „vychytralých“, avšak velmi sympatických psů.

Welsh corgi nás poprvé zaujal už někdy kolem roku 2001, kdy nám svým vzhledem připomínal vesnického voříška – fenku, která s námi trávila s vědomím svého majitele letní prázdniny. Ale až v roce 2012 se corgi dostal do naší smečky. Tenkrát začala moje mamka poprvé o jeho pořízení reálně uvažovat (chtěla menšího pejska na důchod) a jelikož jsme chtěli mít dostatek informací, rozjeli jsme se je zjišťovat rovnou k chovatelce tohoto plemene. Měla tehdy akorát vrh štěňat, tak jsme si je jeli poňuchat. No, a zrovna to vyšlo tak, že u jedné krásné a mazlivé fenky byla odřeknutá rezervace a jelikož si nás sama vybrala a byla přesně podle našich představ, jak má správný corgi vypadat, bylo rychle rozhodnuto.

V současné době máme čtyři fenky. Dvě jsou plemene chodský pes a dvě welsh corgi pembroke. Věkově jsou na tom podobně – máme kombinaci veteránek (desetiletou choďandu Ejvu a desetiletou corginku Miu) a kombinaci mlaďošek (dvou a půlletou choďandu Terri a dvou a půlletou corginku Máťu). Tahle kombinace se nám osvědčila. Od mala jsou tak vždy choďanda a corgina skvělou dvojkou.

S welsh corgim se vlastně pracuje jako s jakýmkoliv jiným ovčákem. Jsou velmi chytří, rychle se učí, nezapomínají a mají výbornou motivaci přes žrádlo. Jediné, v čem je výcvik jiný, je fakt, že se k nim musí člověk v začátcích tréninku více ohýbat. S první corginkou jsme se společně věnovaly agility, dogdancingu, poslušnosti a dogfrisbee. Díky splněným zkouškám a úspěchům na závodech získala i titul Klubový šampion práce, čehož si velmi cením. S mladou corginkou zatím cvičíme triky z dogdancingu a trénujeme také mantrailing. Jinak se věnujeme hlavně procházkám a mazlení.

Baví nás hlavně společný život. Starší corginka Mia je od mala velmi pevná v povaze, spolehlivá, milá, mazlivá a pracovitá. Má složené i canisterapeutické zkoušky a k tomu další ze psích sportů (dogdancing, agility, poslušnost). Někdy o ní v legraci říkám, že je to převtělený člověk. Nikdy jsem jí nemusela nic nějak extra dlouho učit. Připadá mi, jako kdyby rozuměla všemu, co říkám. A ochotně mé požadavky plní. Život s ní je tak velmi pohodlný. Mladší corginka Máťa (papírově Amata) je o něco temperamentnější a citlivější, zároveň ale také velmi šikovná. Nejvíc si vážím již zmíněného titulu Klubový šampion práce, který získala naše Mia (Image Čičiko). Pro vysvětlenou – hlavním požadavkem je nasbírat 250 bodů ze zkoušek a závodů. Mia během své sportovní kariéry stihla z oficiálních akcí nasbírat 290 bodů. (Body za zkoušku či úspěch se zpravidla pohybují kolem 20 bodů.)

Obě dvě plemena jsou velmi inteligentní a učenlivá. Obě mají ráda lidi a jejich společnost, jsou vynalézavá a umí si udělat z páníčka dobrý den. Nemají ráda dril, naopak výborně spolupracují, když je výcvik veden formou hry. U corgiho mi ale přijde, že je o něco víc mazaný a dokáže si člověka dobře vycvičit (pokud se nechá).  

Celkově to, jací jsou. Jsou roztomilí, hebcí, neokoukaní, skladní, pracovití, inteligentní a přizpůsobiví. Rádi chodí na procházky, ale stejně rádi dokáží zevlit na gauči. Mají také úžasnou mimiku a svůj názor se nebojí projevit.

Přesně tak. Jsou nízcí, ale kompaktní. Vlastně je to velký pes, jen na krátkých nohou. Jsou to roztomilouši, ale člověk je nesmí podcenit. Je to poměrně sebejisté plemeno, a pokud narazí na slabého jedince (páníčka), může s ním začít cvičit podle svého. Ke corgimu je třeba přistupovat spravedlivě, ale nastolit mu pravidla už od štěňátka. To znamená například cvičit manipulaci se psem, zákazové povely (vyplatí se hlavně „fuj“ – ve smyslu „tohle rozhodně nežer!“), dále pravidlo, kam pes může a kde je to jen páníčka (jakmile vám jednou vleze do postele, pravděpodobně to ještě několikrát zkusí), a také nepodporovat majetnické chování – když potřebujete corgimu něco vzít, nechoďte na něj silou, lepší je onu věc za něco lákavého vyměnit.

Myslím si, že corgi je vhodný jako parťák pro každou srandu. Pořizují si ho jak mladí lidé, tak i rodiny s dětmi nebo senioři. Díky své přizpůsobivosti dokáže obvykle dobře zapadnout jak do města, tak i na venkov. Výchovu už jsem trochu nastínila. Hlavní výhodou je, že většinu výchovy lze opravdu dobře naučit přes dobroty a zákazy jen přes hlas (stačí nepříjemný tón a corgi chápe). Jelikož jde o plemeno s dlouhými zády, nedoporučuje se, aby chodilo často do a ze schodů. Kromě bolestí zad totiž hrozí i vyhřeznutí plotýnky a s tím spojená možnost ochrnutí. I když corgi milují procházky a pobyt v přírodě, neměli bychom to přehánět s kilometry, a to platí nejen u štěňat. Nicméně trénovaný corgi zvládne klidně i dvacet kilometrů, pokud nemá zdravotní obtíže. Dále je dobré vědět, že corgi nebývají úplně dobrými plavci – proto je vhodné je při letních radovánkách opatřit záchrannou vestou nebo je mít alespoň pod důkladným dohledem.

Osobně mi to nepřijde nijak hrozné a ani u spousty našich známých, kteří corgi mají, jsem si nevšimla toho, že by měli psy nějak zvlášť uštěkané. Vybavuje se mi jen jedna výjimka, kde corgi štěkal v rozrušení z nového místa a pachů. Naše holky si štěknou, když jde někdo za plotem, ale pak zase přestanou. Starší někdy vítá členy naší rodiny štěkotem, ale jinak je ticho. A mladá štěká, jen když hlídá. Co vím, tak obvykle se uštěkanost řeší nejprve hledáním spouštěče, posléze předcházení tomu, aby se pes se spouštěčem potkal či mu byl vystaven, přes učení náhradního chování (tj. pokud se stane situace, při které pes obvykle štěká, naučím ho, aby místo toho šel například na svůj pelíšek, za což dostane odměnu).

Myslím si, že corgi se hodí ke všem sportům, které může vykonávat se svým majitelem. Šikovní jsou na dogdancing, pachové práce, poslušnost, treibball, obedience i pasení ovcí. Psi, kteří jsou po všech stránkách zdraví, se mohou bez problémů věnovat i náročnějším disciplínám, jako jsou třeba agility, dogfrisbee či dog puller. Většinou se dokážou nadchnout pro to samé, pro co jejich páníček.

Přála bych mu především zodpovědné chovatele, kteří budou kromě titulů z výstav hledět i na povahy psů, a hlavně na jejich zdraví. V dnešní době jsou dostupné různé zdravotní testy (například na degenerativní myelopatii), které mohou zajistit, že se ve vrhu nenarodí štěňata s rizikem (tzn. „at risk“) propuknutí této nemoci. A jestli tomu můžeme zabránit jednoduchým testem (který lze udělat i ze slin psa), proč se vystavovat zbytečnému riziku? Bohužel i nevědomost nových zájemců o štěně často vede k tomu, že chovatelé nemají motivaci nepovinné testy u svých chovných psů dělat. Corgiům dále přeji, aby měli stále fajn páníčky a aby byli stále v roli parťáků a ne módních doplňků.

Vnímám to jako velkou čest a těším se na vzájemnou spolupráci.

Děkuji a také se moc těším.

Iveta Panýrková

Foto: Jiří Křivánek, Karolína Kopcová a Jiří Piskoř