„Všichni jsme na jedné lodi...“

Víte, že bez dobré party lidí a souhry se svým čtyřnohým parťákem by to nešlo? I to si myslí Míša Uchálová – vítězka posledního ročníku Saharského ringa. Povídat si ale budeme i o dalších věcech. A věřte, že tento rozhovor se vám bude opravdu líbit.

Míši jsem si všimla již v roce 2017 ve Studénce při tamním Obranářském speciálu. Už tenkrát bylo vidět, že tato sympatická mladá žena má skvěle „našlápnuto“ a brzy o ní uslyšíme. A tak se také stalo. Letos je sice teprve duben, ale Míša s Airem opravdu válejí. Pojďte se tedy s touto dvojicí blíže seznámit...

Ahoj, jak začít… Dobrá otázka. Kynologie mi přirostla k srdci hlavně proto, že jde o týmový sport. Bez dobré party lidí kolem a bez dokonalé souhry se psím parťákem by to prostě nešlo. Líbí se mi, že jsme všichni „na jedné lodi“, ať už běháme agility, děláme dog dancing, sportovní kynologii, canicross nebo služebku. A co se mi nelíbí? No, tohle je trochu ožehavé téma, ale nelíbí se mi (a to v žádném sportu se zvířaty), když jsou zvířata využívána jen jako „sportovní náčiní“.

Líbí se mi široká škála psích sportů, i když se jim věnujeme jen velice okrajově. Párkrát jsme si zkusili agility, učíme se různé funkční triky, kondičku budujeme u bull sportů nebo canicrossu (i když běhání mi zrovna moc nejde). Obrany na ringo oblek a služební kynologie byla vždy mým snem. Jde o odvětví, které je velice pestré, nejsou dva stejné závody. Na všech setkáních a závodech je vždy nepopsatelná atmosféra vytvořená hlavně skvělými lidmi. Když jsme v půl roce věku Aira zjistili, že se nezdráhá vzít figuranta za nohu, pokud nedosáhne na peška, bylo rozhodnuto.

Tuto sezónu jsem se konečně rozhoupala a začala jezdit i dál, než „okolo komína“, takže sbíráme zkušenosti. Na Moravě se bohužel služebních závodů moc nekoná, tak si děláme výlety. Trému mám vždy a hroznou, obvykle v závodní den moc nejím. Ne proto, že bych očekávala výsledky, ale záleží mi na tom, aby se mi pes nezranil a neodešel s žádnou újmou.

Naše tréninky bývají velice pestré, navíc mě dost baví vymýšlet v tréninku překvápka. Mám obrovské štěstí, že se Airo se svým kousáním narodil (musím zaklepat), nikdy jsme nemuseli řešit zákusy, boje… Takže je spousta místa na zkoušení všeho, co nás napadne. Do běžných tréninků kromě kousání vkládám hodně věcí na fyzičku, protože si myslím, že správná kondice je velice důležitá jako prevence před zraněním.

Samozřejmě, uvažovala jsem nad tím snad milionkrát. Na druhou stranu však musím přiznat, že nejsem nějak ambiciózní a spíše si užívám takový ten běžný život se psem, jako jsou procházky a výlety, které mi má práce dovoluje lépe, když dělám jen ranní a všechny víkendy mám volné.

Maliňák je pro mě perfektním plemenem. Nejenže se mi na pohled moc líbí, ale potřebuju k sobě akčního parťáka pro každou špatnost (smích), ovšem hlavně je to pes neskutečně multifunkční. Neznám jiné plemeno, které se bude se stejným zápalem na dvě stě procent věnovat čemukoli, co mu nabídneš a přitom s ním budeš vždy v naprostém bezpečí. Navíc je to opravdu plyšák (speciálně můj pes), při každé příležitosti je na mně aspoň kouskem těla nalepený.

Maliňák se mi líbí přesně takový, jaký má být. Zrzavý, středně velký, atletický pes, souměrný a hlavně s vyrovnanou sebevědomou povahou a čistou hlavou. Povaha je nejdůležitější. Nechtěla bych psa, se kterým by se nedalo „normálně žít“, aby byl třeba nějak nervózní nebo nevyzpytatelný. Líbí se mi spousta plemen, ale vzhledem k tomu, že mám psa vevnitř, není možné je mít všechny a myslím, že vhodnější plemeno pro sebe jen tak nenajdu… V daleké budoucnosti mě ale láká třeba i vipet, protože by to byla teprve pořádnou „trenérskou výzvou“ (smích).

Rukami mi prošlo hodně psů. První fenka německého ovčáka, kterou jsem dostala ve svých jedenácti letech, odešla předčasně ve čtyřech letech na selhání srdce, ale i přesto jsme spolu absolvovaly spoustu závodů krajské úrovně a něco i mezi mládežníky. Nebyla přílišný kousač, takže jsme dost stopovaly a doplňovaly na závodech družstev místo pro stopaře. Pak bylo období, kdy jsem připravovala štěňata v předvýchově pro službu. Takže klasická výchova, socializace, základy poslušnosti a obran. Až když jsem poslední odchozí štěndo obrečela, řekla jsem si, že to stačí…

Uf. Je to pro mě celé sakra neuvěřitelné… (smích) Airošek, celým jménem Airbourne Gracious Support je mladý tři a půl letý pes, který pochází z chovatelské stanice z Havířova.
Povahově je to zvíře, na které je vždy a za všech okolností spoleh. Může okusovat kost na zahradě, kde kolem něj chodí mí kamarádi, a nemá s nikým jediný problém. Může odkousat na ukázkách pro děti a pak se nechá prakticky okamžitě hladit a je přátelský a něžný. Z několika incidentů však vím, že se nezdráhá mě opravdu velmi tvrdě a bez varování bránit i proti známým lidem.

On byl od štěňátka děsný pohodář. Vždy se tvářil, jakoby mu to celé patřilo. Pocit je to skvělý, dává mi to spoustu volnosti realizovat své bláznivé nápady, protože není problém se se psem sbalit, vypadnout kamkoli, spát pod širákem nebo chodit v noci po městě…

Pracuje se mi s ním výborně. Je to pes za odměnu. Při jakékoli práci je snadno motivovatelný, má rád pamlsky i hračky, je velmi vnímavý a snaží se mi ve všem vyhovět. Věnuju se klikr tréninku a je to ten pravý styl pro něj. Poslušnost mu jde a baví ho, musím ale říct, že je jeden cvik který rád nemá a to je dlouhodobé odložení. Pro něj je to za trest jen tak někde ležet a koukat… (smích). No a pak samozřejmě pouštění… (smích).

Vážím si ohromně každého, i toho nejmenšího společného úspěchu, protože to znamená, že to spolu zvládneme a můžeme se na sebe spolehnout. Rok 2019 je pro mě zatím naprosto neuvěřitelný, ze tří velmi krásných a velmi těžkých závodů jsme byli jednou pátí, jednou druzí a teď na Sahaře na nejvyšším stupínku.

Byla zrovna doba, kdy odjel můj poslední pes z výchovy k novému majiteli a já se snažila ukecat svého nepejskařského přítele na „stálého psa“. Sledovala jsem od října 2015 příspěvky na FB a zahlédla tam fotky štěňat z Havířova. Airo mě zaujal ihned svým jménem, barvou a jeho klasickým „tulením výrazem“. Neměla jsem ale svolení a tak jsem si jen říkala, že se jistě bude mít jinde lépe. Nakonec v prosinci přítel svolil a Aira si stále nikdo nevybral! Moc dlouho jsem nečekala a spojila se s chovatelkou. Nakonec přítel navrhl, že se „pojedeme podívat“, protože to nebylo daleko. Tak jsem si tedy přesně na své narozky odvezla domů ten nejkrásnější dárek. Brala jsem si ho teda už jako starší štěndo bez předpokladů do nějakého sportu, byl to takový bambula… Že to bude bombarďák, mi došlo, když jako malý vyskakoval z postrojů, aby se dostal na figuranta, protože pešky a „kořist“ho nezajímaly, on chtěl boj!

Jsem dost akční a moc neplánuju, ale teď jsme přihlášeni na memoriál Jiřího Hvězdy, kam se moc těším a pokud vše dobře půjde, ráda bych se zase účastnila Obranářského speciálu ve Studénce, což bude s Airem už čtvrtý start na tomto závodě.

Myslím, že nemám tajný sen. Vše o čem se mi ani jen nesnilo, se mi teď plní právě s Airem.

Děkuji ti za rozhovor

Foto: archiv Michaela Uchálová