A JDEME DÁL…

Tentokrát se v oblíbeném seriálu o canisterapii zaměříme na další cílovou skupinu, a to jsou děti. Zkušení již vědí, že s dětmi je to prostě jinak. A jak tedy? To se právě nyní dozvíte…

Od seniorů a žen se zdravotním postižením se tentokrát přemístíme k asi nejlíbivější skupině klientů – k dětem. Značná část osob je považuje za nejpotřebnější a velká část terapeutických nováčků si jako svou cílovou skupinu děti vybere. Laici mohou mít představu, že práce s dětmi je radostná, zábavná, prostě skvělá! Zkušené týmy vědí, že u dětí je to prostě jinak.

Dětský kolektiv je na psychiku a dovednosti terapeuta nejnáročnější. Zatímco u seniorů, či klientů s některým z druhů hendikepů si zkušený tým vystačí s vhodným psem, empatií a dovednou komunikací, u dětí je to podstatně náročnější. Bez náležité přípravy a podrobného rozvrhu, co v danou hodinu budete s dětmi podnikat, se záhy dostanete do úzkých a notně se zapotíte.

V prvé řadě je potřeba si ujasnit, s jakou skupinou dětí budete pracovat. A je to vůbec skupina? Jinak se pracuje s dítětem individuálně a jinak se skupinou deseti rozjívených dětí. Jinak se pracuje se skupinou dětí z běžné ZŠ a jinak s dětmi s hendikepem, či s některou z poruch… Zkrátka i zde je škála široká a je třeba opravdu pečlivě vybírat aktivity tak, aby dětem byly ku prospěchu. My v našem dnešním povídání vynecháme mentální i fyzická postižení, protože tam je práce více specifická a v určitých ohledech o dost snadnější než u dětí, které jsou zdánlivě zdravé. Píši zdánlivě, protože i zdánlivě zdravé děti mohou vykazovat jisté poruchy chování a emocí, které ovlivňují je i jejich okolí. A je třeba být na setkání s nimi připraven.

Jaké jsou tedy zásady práce s dětmi?

V každém případě zlaté pravidlo zní:

POKUD PRACUJETE SE SKUPINOU, MUSÍTE OBSÁHNOUT SKUPINU CELOU!

Není možné spoléhat na to, že zatímco se budete věnovat jednomu dítku, ostatní budou způsobně sedět a čekat, až na ně dojde řada. Proto děti zapojujte do práce a zejména z počátku směřujte maximum aktivit na svého psa. Je to přeci snadné. O psu se dá povídat, dá se jeho prostřednictvím vzájemně seznámit, může vám ležet u nohou a dodávat vám jistotu, až budete cítit, že vám děti přerůstají přes hlavu a může vám pomoci je „ukočírovat“.  Ale hlavně vám s nimi pomůže navázat kontakt, pomůže vám udržet hovor, protože vždy je o něm co říct. Zároveň je pro děti cenným přínosem, protože se stane jejich kamarádem, na kterého se budou těšit. Pes je nebude posuzovat, jestli jsou hezcí nebo oškliví, jestli mají brýle nebo hloupé bačkory. Pes je nebude kritizovat, nadávat jim. Víceméně všechny je bude brát stejně a to už je dnes dost vzácné.

A nebyla bych to já, abych vám nepověděla příběh z praxe...

Řadu let jsem pracovala jako lektorka programů primární prevence na základních školách v Praze. Tento program byl jedním z prvních v ČR, běžel od páté do deváté třídy. Jeho náplní bylo projít s třídami, které lektor prováděl daným programem po celé čtyři roky, krizová témata jako jsou šikana, drogy, sex, mezilidské vztahy, řešení konfliktů apod. S kolegyní jsme v jedné škole nahrazovaly dosavadní krizový tým, protože třída jeho práci bojkotovala. Šlo totiž o třídu, která byla nejhorší na škole a bojkotovala naprosto všechny aktivity, všechny učitele a všechny autority. Do té doby a v podstatě od té doby jsem se s podobnou třídou ještě nesetkala. S kolegyní jsme dlouze přemýšlely, jak se u tohoto kolektivu zapíšeme. První dojem se přeci jen vytváří jen jednou, a pokud se nám nepodaří zapůsobit, dopadneme pravděpodobně tak, jako všechny dosavadní aktivity.

Navrhly jsme škole, že zahájíme svou práci s dětmi poněkud nestandardním způsobem a vyžádaly jsme si její svolení. To jsme dostaly, a tak nás na naší první hodině do třídy doprovodila kolegyně canisterapeutka s irským vlkodavem. Vstup vlkodava do této třídy byl jako rána palicí. Všechno ztichlo a děti poslouchaly, reagovaly sice živěji, ale se zájmem. Příští čtyři roky práce s nimi byly stejné jako s kteroukoli jinou třídou.

Ne vždy je to samozřejmě tak snadné, ale v podstatě to bylo logické. Když to hodně zjednoduším:

Naprostá většina dětí chce psa. Ostatně pes je od pradávna tvorem, který je člověku nejblíže. Pokud dítě po psu netouží, touží pravděpodobně po koni. A vlkodav splňuje představy o obojím.

A pokud dítě nechce ani psa, ani koně, zcela jistě má nějaký problém, který mu brání v tom, aby ho chtělo. A o problémech si budeme povídat zase příště.

Foto: Zdenka Prošková
předsedkyně spolku Pes A Člověk
www.pac.mypage.cz