Abychom si rozuměli 1.díl

Příchod nového člena do rodiny – v našem případě toho čtyřnohého, člověka a vlastně celou jeho rodinu značně ovlivní. Jak však zařídit, aby naše soužití bylo co nejlepší, se dozvíme v prvním dílu seriálu z pera uznávaného pejskaře Pavla Beera.

Na úvod si dovolím několik myšlenek, které bych chtěl směrovat začínajícím majitelům psů.  Těm, jež se rozhodli pořídit si štěně a na začátku není vůbec důležité za jakým účelem. Je dobré si uvědomit, že hned od prvního dne, kdy vezmeme štěně do ruky, začínáme nastavovat soužití s tímto novým členem rodiny na dlouhé roky. Proto je dobré postupovat tak, abychom si rozuměli.

Rok života psa není rok života člověka!

Rozumět nemusí jen on nám, ale i my jemu, protože pes má mnoho komunikačních prvků, kterými dává najevo své pocity. Dovolím si poznamenat, že nechávat psovi dětství je dobré, ale je třeba vědět, že rok života u psa není rok života u člověka, a co nenastavíme ihned od začátku, to později dáváme těžko dohromady. Proto se budeme věnovat tomuto období sžívání se se svým přítelem, které považuji za nejdůležitější dle získaných zkušeností a to nejen mých, ale i lidí, kterým později pomáhám odstranit některé nešvary získané špatným vzájemným pochopením. Problém je, že jinak je to se psem, který žije na zahradě, případně v kotci, a jinak je to s jedincem, který žije v rodině v bytě, kde je s námi dvacet čtyři hodin denně. Na začátku se pokusím trochu obecně.

Přineseme si domů štěně… 

Velký problém vidím v tom, že lidé ve snaze tohoto malého tvorečka chránit, chodí všude za ním a pronásledují ho, aby se mu něco nestalo. Nevědomky svým počínáním okamžitě vyblokují sledovací pud. A co je sledovací pud? Pes je nastaven tak, že následuje nadřazené jedince, tedy v tom případě matku, která mu ukazuje cestu. Ta má odpovědnost za to, kam se půjde, jinak řečeno všechno funguje od štěněte – je to tak přirozené. I hračky štěně zaujmou, když je házíme od něho a on je loví. Pokud ovšem štěně chodí, kam chce a my za ním, dostane se do role, že ono ukazuje cestu. Není to až taková katastrofa, ale mnoho věcí to komplikuje. Hrozí tam, že pes, a tady záleží na plemeni, tedy rodové dispozici, se tím dostane do role, která mu nepřísluší, stává se hůře ovladatelným, někdy se špatně podřizuje, je méně vstřícný a snaží se prosazovat ve vzájemném vztahu. K vychování dobrého psa na dlouholeté soužití vede mnoho cest. Lidé se zkušenostmi dokážou všemu, co se objeví, čelit, a proto by tyto myšlenky měly sloužit zejména majitelům bez zkušeností, kteří mají mnohdy zkreslenou představu o tom, že nám pes oplatí lásku láskou – není to až tak pravidlem, on tak není od přírody nastaven. 

Pes potřebuje jasná pravidla a jistoty.

Pes potřebuje ve svém životě zázemí, jasná pravidla a jistoty. To vše se musí dlouhodobě budovat a upevňovat. Je také dobré si uvědomit, že štěně má nožičky, tak není nejlepší chodit pro něho do pelíšku, pokud spí, ale raději ho zavoláme. Problém s budoucím nebezpečným psem vzniká například tak, když páníček sáhne na spícího psa. Ten, který se případně lekne, zavrčí, člověk ucukne a štěně už ví, co funguje, aby se zbavil toho, co nechce. Stejné je to, když štěně krmíme. Dokud je ve štěněčí smečce, mnohdy o jídlo bojuje. Abychom tomu předešli, když máme psíka doma, je dobré jídlo do misky přidávat, a to tak, že je miska na zemi. Dáme do ní trochu jídla, a když dojí, přidávám. Později to dělám tak, že mám na misce ruku a přidávám, když jí. Někdy to není třeba, ale vyhnu se tomu, že bude vědět, kdo mu to jídlo dává a nebude se o něj bát. Je dobré si uvědomit, že všemu předchází povel nebo náš požadavek. Než se psa dotknu, měl by o nás vědět. Největší nedostatek u laiků vidím v tom, že pokud pes dělá něco, co nemá, plácnou ho a pak mu vynadají. To je také nebezpečné. Pes se v mnoha případech ožene, člověk ucukne – a problém je na světě. Je dobré si uvědomit, že pes by měl naší ruce důvěřovat.

Naučme se chválit a odměňovat! 

Dle mého mínění veškeré soužití našeho psa s námi je postaveno na včasném a korektním odměňování a ukazování, co je dobře. Proto to hned od začátku stavím tak, aby zvíře vědělo, že o všem rozhoduji já a spolupráce se mnou se mu vyplatí. Mám zkušenost, že lidé reagují na činnosti psa, pokud je něco špatně, tak okamžitě až nepřiměřeně, a když je to dobře, tak to mnohdy považují za samozřejmost. To ovšem pes nepochopí, on nutně potřebuje ujišťovat, že je to dobře a být za to odměněn. Není dobré odměňovat psa jen tak. Vždy by měl něco udělat. Můžeme tedy reagovat i na činnosti žádoucí – pojmenováním a odměnou. To je operantní podmiňování nebo klasickým podmiňováním psa k činnosti přimějeme a odměníme. Vždy je dobrý i radostný verbální projev, aby si štěně zvyklo na řeč těla. Dovolím si upozornit, že pes daleko dřív než na verbální projev začne reagovat na gesta, to je jen začátek soužití. Je toho mnoho, než přejdeme k vytváření správných návyků a reakcí.

Foto: archiv redakce, Karin Mikolášová

Zaujal vás první díl našeho nového seriálu? Již nyní se můžete těšit na ten další, který vyjde na www.ecanis.cz 13. srpna 2018.