Afgánský chrt byl mým snem!

Věděli jste, že afgán nemusí být jen příjemným domácím společníkem, či ozdobou výstavních kruhů, ale že se s ním dá i trochu sportovat? A slyšeli jste už, že třeba v Německu existují přímo dostihové linie chrtů? Více už se ale dozvíte v tomto pěkném rozhovoru!

Většina majitelů afgánských chrtů si tohoto psa pořídí především jako svého rodinného parťáka a kamaráda nebo s ním jezdí „jen“ na výstavy. Zdeněk Kouřil ale svým dvěma krásným fenkám dopřává i jistou dávku sportovního vyžití, a to v podobě coursingu, tedy jedné z mála vhodných aktivit právě pro toto nádherné plemeno. Pojďme se tedy vzájemně blíže seznámit…

Už jako dítě jsem měl rád psy, doma jsem měl atlas psů a už tenkrát mě toto plemeno zaujalo. Byl to můj sen si ho někdy pořídit. Když jsem afgána poprvé viděl naživo na výstavě, a také  jeho krásu nejen v srsti, ale i v ladnosti pohybu, byl jsem ohromen. Nicméně jsem žil stále s myšlenkou, že to není plemeno pro mě a do podmínek, ve kterých žiji.
Vlastnil jsem jorkšíry, udržoval jim dlouhou srst, a poté co mi umřeli, jsem už v životě psa nechtěl. Vydržel jsem to čtrnáct dní. A poté se začal zabývat myšlenkou, co by obnášelo pořízení afgánského chrta. Bohužel veškeré informace na internetu ukazovaly, že to není pes pro mě. Ale nevzdal jsem to a zavolal chovatelům, kteří nabízeli štěňata tohoto plemene. Úplně mi vyvrátili veškeré informace, které jsem četl a byl jsem ujištěn, že bych ho zvládl. Podstoupil jsem spoustu hovorů s chovateli a dopadlo to tak, že jsem si jel pro štěně svého vysněného afgána.

Začátky byly opravdu zajímavé. Už když jsem přijel k chovatelům, a tam na mě vyběhla veliká štěňata (byl jsem zvyklý na jorkšíry kolem dvou kilo), tak jsem byl v šoku. Myslím, že chovatelé viděli můj výraz a zeptali se mne, zda afgána opravdu chci, a ať si to rozmyslím. Přeci jenom to bylo něco jiného než dvoukilový jork, který mne poslouchal na slovo, držel se mne bez vodítka u nohy a doma ležel na klíně. Neměl jsem vůbec žádnou představu o tom, co je to chrt. Vlastně to ani není pes, ale tak trochu napůl člověk. Afgán nejde vycvičit, jde pouze vychovat. A heslo ve smyslu, že co není zakázáno, je povoleno, u něj platí doslova.
Začal jsem zjišťovat, že všude dosáhne, vše shazuje na zem, veškeré jídlo, na které dosáhne, sní. Takže nastalo vzájemné poznávání a výchova. Postupně jsem začal přizpůsobovat byt tak, aby život s ním byl co nejpříjemnější. Vlastně to byly krásné začátky. Veselé hravé štěně, které nepotřebuje žádnou péči o srst. Jen si musí zvykat na kartáč.

První z nich je ten můj splněný sen. Jmenuje se Iowa Miss Beauty Sarah Fareh, je červená s černou maskou. To je fenka, kterou mám od štěněte a je to ten pravý afgán aristokrat.

Druhá je Bella, černá s pálením. To je naopak fenka, kterou jsem adoptoval, když jí bylo čtyři a půl roku. Bohužel tím že zřejmě neměla tu správnou výchovu a nikdo se jí moc nevěnoval, tak je to takový samorost. Je taková rázná, ráda se válí v nevoňavých věcech a nenechá si nic líbit zadarmo.

Jejich společný vztah bych nazval neutrálním. Nejsou vůči sobě zlé, toleruje jedna druhou, ale drží se spíš od sebe. Je to podle mne hodně dáno tím, že Bella nebyla od mala zvyklá na velké psy. Iowa (Ajví) by si s ní ráda hrála, ale Bella to ignoruje. Najdou se ale i chvíle, kdy spolu venku chvilku řádí, bohužel však ne moc často.
Vůči ostatním psům nemají problém. Ať je to čivava nebo vlkodav, dokážou s nimi vycházet v klidu. Jsou ale i situace, kdy se nedrží zkrátka a nějaký pes se jim vysloveně nelíbí. Ale myslím si, že pokud bych si k nim pořídil jakékoliv jiné plemeno, tak s ním nebudou mít problém. Vím o spoustě lidí, kteří mají třeba kombinaci afgán a jork a vzájemné soužití je úplně bez problémů.

Adopce jako taková je velkým závazkem a zodpovědností a musíte dopředu počítat naprosto se vším. Jsou to psi většinou ze špatných podmínek a vám jsou svěření proto, aby už se měli jen a jen dobře.
Vedla mě k tomu myšlenka, že přeci jenom dva psi se spolu cítí lépe, můžou si dohromady hrát, soupeřit a necítí se osaměle. Nechtěl jsem štěně, ten sen už jsem měl doma a nechtěl jsem ani druhého afgána, protože ta péče o srst je přeci jenom hodně náročná. Proto jsem se obrátil na organizaci „Chrti v nouzi“. Tam mne však bohužel označili jako nevhodného kandidáta pro adopci. A to ze dvou důvodů, adoptovaný chrt potřebuje klid a já měl doma aktivní štěně afgána. A druhým důvodem bylo to, že žiji sám a mám pevnou pracovní dobu, tudíž psi jsou u mne v týdnu devět hodin zavření.

Nakonec jsem ale přes stránky „Afghan hound rescue“ narazil na výzvu k adopci fenky afgánského chrta, a ač jsem se zařekl, že druhého nechci, tak mi to nedalo. Byl jsem označený jako vhodný kandidát pro adopci a bylo to.
Bohužel o minulosti Belly moc nevím. Jen že údajně v mládí prošla nějakým výcvikem, a i když bydlela v domě se zahradou, tak jí údajně otvírali branku a nechali ji běhat po vesnici, dokud se zase sama nevrátila. Proto je to takový samorost, který venku štěká na každého psa za plotem a snaží se sežrat vše, co někdo odhodil na zem.
Bohužel s předešlou majitelkou, ač jsem chtěl, jsem moc nemluvil. Jediné, co mi řekla, že jí říkají potvoro chlupatá, že nesnese česání, při koupání ji musí dva držet a v souvislosti s tím mi podávala ampulku s utišující látkou, abych ji mohl vykoupat a ostříhat. Tu jsem ale razantně odmítl. Upřímně když jsem viděl v jakém je stavu, tak jsem se choval k paní mile, aby si darování nerozmyslela, a chtěl hlavně vzít psa a být rychle pryč. O tom se tu nebudu rozepisovat. V každém případě ADOPCE MÁ SMYSL!

Měl jsem stejný názor. Chovatelé mi ho však vyvrátili a potvrdili, že spousta lidí má chrta v paneláku naprosto bez problémů. Chrti obecně jsou gaučáci, takže potřebují jen velký gauč. Pouze zaberou hodně místa a všude dosáhnou. Jinak afgáni patří k plemenům, která skoro vůbec neštěkají. Tudíž sousedi ani neví, že mám doma psy. Lidé v okolí je spíše znají proto, že rádi koukají z okna, prostě Kelišky jako každý chrt. Jde jen o to zvyknout si, že se po bytě pohybuje větší pes. Tudíž pokud tam máte dostatek místa a chodíte se psy pravidelně ven, tak nevidím žádný problém v tom mít je v paneláku.

Často chodíme po okolí, holky potřebují delší procházky, aby se unavily. Máme kousek hory, takže jezdíme na hory do přírody. Dokonce už absolvovaly i výstup na Sněžku. Dále se věnujeme coursingu, takže jezdíme pravidelně do Ješína si zaběhat a Ajví má i licenci, takže absolvuje v roce pár závodů.

Bohužel máme vše dost daleko. Na trénink jezdíme cca jedenkrát za čtrnáct dní.
Trénink jako takový není nic náročného. Máme to cca hodinu autem. Po příjezdu se nahlásíme a potom čekáme, až na nás přijde řada. Při tréninku pes absolvuje dva běhy vždy s hodinovým rozestupem, aby měl čas na regeneraci. Pořadatel natáhne přes kladky lano se střapcem a na povel se psi vypustí. Po doběhnutí se musí ještě proběhnout a potom máte pauzu před druhým během. Někdy je zajímavé mezi běhy sledovat, jak běhají i jiná plemena. Pes běží buď sám, nebo ve dvojici. U mě je to většinou tak, že první běh běží psi spolu a druhý běží Ajví sama. Je to hlavně z důvodu že Bellu to moc nebaví a často ani běh nedoběhne. Prostě se zastaví a běží zpět. Po doběhnutí druhého běhu se projdeme a jedeme zpět domů. Vše bez cesty zabere maximálně dvě hodiny.

V loňském roce to bylo bohužel slabé. Na většině závodů jsme byli sami a vavříny jsme si tak odnesli bez boje. Až na posledním závodě se nás sešlo více. Letos už to vypadá o poznání lépe. Jsme zatím přihlášení na dva závody a v prvním z nich jsou hlášeni tři a na druhý dokonce pět afgánů. Jsem za to moc rád, protože konečně v tom bude soutěživost a je možnost i získat titul CACT. Podmínkou jsou totiž minimálně tři psi na startu a to nyní oba závody splňují. Loni jsme absolvovali i závody v Německu, a tam je situace ohledně afgánů daleko lepší.

Ano, v Německu je situace úplně jiná. Běhá tam spousta afgánů a třeba ani dvacet startujících v závodě není výjimkou. Proč tomu tak je, bohužel nevím. Možná je to tím, že je tam větší zázemí a více klubů, které umožňují věnovat se coursingu. Zde přeci jenom není tolik možností a já sám, jak už jsem zmínil, mám vše dost daleko. Jen na trénink jezdím přes osmdesát kilometrů a závody jsou pak po celé republice. Třeba teď o víkendu se chystám na závod, který je dvě stě kilometrů daleko.
Další věcí je, že v Německu existují tzv. dostihové linie afgánů, které jsem v Čechách ještě neviděl. Jsou to psi s menším množstvím srsti a připomínají spíše saluki. Když se však podíváte do historie, tak tento vzhled připomíná ty úplně původní linie psů. Je třeba zajímavé, když jsem absolvoval dvoudenní akci v Německu, tzv. na krásu a výkon, tak ani jeden z těchto psů nebyl předveden ve výstavním kruhu a všichni absolvovali pouze coursing. Je nutno dodat, že tyto dostihové linie jsou opravdu rychlé. V jednom běhu Ajví běžela s tímto psem a vůbec mu nestačila.

Je to tak, že coursingem se jejich lovecký pud ještě umocňuje. Vlastně svého psa chválíte za to, že loví. V běžném životě když na ulici potkáte například kočku a afgán začne bláznit, tak ho nemůžete nutit k tomu, aby tu kočku ignoroval. To by bylo trochu proti sobě, jeden den mu zakážu lovit a druhý den po něm chci, aby běhal za střapcem. Tudíž u takového psa, který se věnuje coursingu, je daleko větší šance, že uteče za zvěří a nepůjde odvolat. Je to ale jen můj názor, nejsem na tyto věci odborníkem.

To je každého věc, čemu se chce se psem věnovat. Znám lidi, kteří jezdí po výstavách a psi to mají rádi. Zbožňují se ukazovat a v klidu podstupují veškerou úpravu. Záleží podle mě na povaze psa i člověka. A vlastně je dobře, že si každý může vybrat to své. Není ale problém dělat obojí najednou. V Čechách ale většina lidí spíš jezdí na výstavy, ale jak už jsem psal, situace v coursingu se už také lepší.
Mě vyhovuje víc coursing. Mého psa to více baví a mě vlastně také, je to venku v přírodě a pes se u toho krásně vyběhá.

Zpočátku jsme absolvovali i výstavy, ale časem jsem zjistil, že to není moc pro mě. Přeci jenom jsem chlap a česání psů spojené s běháním v kruhu mi přijde u tohoto plemene spíš ženskou záležitostí. Je fajn, když se sejdou lidé, kteří mají stejný zájem jako vy, předají vám užitečné informace a můžete obdivovat jejich psy. Ale o systému hodnocení a vztazích se zmiňovat raději nebudu. Na to ať si každý udělá svůj názor a člověk si tím musí prostě projít. Ve výsledku mě bavily spíše ty krajské výstavy, kde byla vždy volnější atmosféra. Dokonce se nám na jedné podařilo získat titul „Nejhezčí mladý pes“ celé výstavy. Není to nic ohromného, ale i to potěší, když víte, že máte psa, který se líbí.
V současnosti se výstavám věnovat nechci, pouze pokud by se uskutečnilo něco ve smyslu „krása a výkon“.

Ano, upřímně srst trpí. Při coursingu jako takovém ale naštěstí vůbec. Ovšem u procházek po lese, či po horách je situace horší. Ne však do té míry, že by se musel pes stříhat. Spíše je otrhaná srst na nohou, kde se často v přírodě zamotávají různé nečistoty. Existuje spousta pomůcek, které dokáží srst ochránit, a to od návleků přes boty až po kombinézy. Já upřímně používám jen náušky, které chrání srst na hlavě a na uších. A ani ty nedávám úplně vždy.

Údržba srsti je podle mě o zvyku. Třeba v přírodě často psům vymotávám různé listí nebo větve z kožichu. Pokud jedu třeba na hory nebo jdeme do lesa, nosím s sebou kartáč, který používám při velkém znečištění. Údržba srsti, pokud se dělá pravidelně, moc času nezabere, cca deset minut denně. Záleží i na typu srsti. Ajví ji má jemnou a není tak hustá a údržba je opravdu snadná. Bella má srst hodně hustou a drsnější, tudíž údržba zabere o dost více času. U ní je to umocněno ještě i tím, že nebyla navyklá na česání, tak se na ní musí pomalu a opatrně.
Potom je tu ale ještě další stránka věci a tou je koupání, to už je ale jiná kapitola, o které se tu už psalo.

Moje plány do budoucna se týkají primárně pouze coursingu. Letos nám kvůli pandemii nevyšlo ME coursingu v Maďarsku, tak bych se rád této akce zúčastnil příští rok. Nedělám si velké naděje, ale je to o atmosféře. Neplánuji žádné vrhy, ani další přírůstek. Myslím si, že jsem teď maximálně spokojený s tím, co mám.
A afgánským chrtům bych chtěl popřát, aby si je pořizovali pouze ti, kteří zvládnou náročnou péči o ně, a dále jim přeji, aby jejich chovatelé a majitelé vždy měli mezi sebou dobré vztahy a sdíleli spolu zážitky s tímto úžasným stvořením. A samozřejmě ještě také, aby se nás co nejvíce setkávalo na coursingu.

Moc vám děkuji za rozhovor.

Foto: archiv Zdeňka Kouřila, Markéta Sousedíková

Afgánský chrt

Je bezesporu ztělesněním psí krásy, hrdosti, majestátnosti, ušlechtilosti a elegance. Působí důstojným a nezávislým dojmem a člověk neznalý se při pohledu na něj jistě zastaví a nechá své oko

... celý portrét plemene Afgánský chrt