Agility běháme pro radost!

Zlatý retrívr a agility? Myslíte si, že to nejde dohromady? Tak my vás přesvědčíme o pravém opaku! Dokonce to jde hodně dobře dohromady a psy to velmi baví. Více už se však dozvíte v následujícím rozhovoru…

Zlatý retrívr miluje lidi a jakoukoliv činnost s nimi. Je to parťák do nepohody a dopřejete-li mu i dostatek pohybu, bude nesmírně šťastný. Své o tom ví i Veronika Pemlová, která se se svými dvěma retrívry věnuje kromě tradičního loveckého výcviku i pro ně poměrně netradiční aktivitě, a tím je agility.

Veroniko, jak dlouho vám po boku kráčí zlatý retrívr a proč jste se rozhodla právě pro toto plemeno?

Se zlatým retrívrem funguju už třináct let, ale moji dva současní parťáci jsou i moji první vlastní psi. Prvního retrívra jsem nevybírala já, ale natolik jsem si zamilovala tohle plemeno, že si nedovedu představit, že bych ho vyměnila za nějaké jiné. Můj druhý pes je flat coated retrívr a toto plemeno si mne de facto našlo samo, když jsem si já nemohla vybrat dalšího zlatého retrívra, který by vyhovoval mým požadavkům.

Mohla byste nás tedy blíže seznámit se svými čtyřnohými parťáky?

Já mám, jak jsem již zmínila, dva retrívry, ale nejsou oba zlatí, teda povahou ano…

Můj starší pes je pětiletý zlatý retrívr Timmy. Je to nejrozumnější člen naší rodiny, jak já říkám. Miluje agility, lidi, děti, mazlení a hry na přemýšlení. Je hodně vnímavý k dění kolem sebe, umí nádherně uklidnit situaci mezi psy i pomoci lidem. Denny, můj čtyřletý flat coated retrívr, přinesl do naší rodiny obrovský temperament a mně do života spoustu zajímavých lidí z psího světa. Miluje pohyb, vodu, aporty, nezapře v sobě loveckého psa a na každé naší procházce v přírodě naběhá tak třikrát víc kilometrů, než ujdeme my.

Prioritně se s nimi věnujete agility, to není úplně obvyklý sport pro toto plemeno. Co tedy za tím vězí, proč právě agility?

Agility se věnuji z toho důvodu, protože to Timmyho neuvěřitelně baví. Všechno začalo na psím hřišti v Kladně, kam jsme se chodili zabavit, když byl Timmča ještě štěně. Jediné, co tam mohl jako štěňátko dělat, byly tunely. Blbli jsme kolem nich snad od tří měsíců a on si je zamiloval. Když jsem viděla, jak ho to baví, tak jsem si našla v Praze tréninky agility, kam jsme nějakou dobu dojížděli a po několika měsících jsem dostala kontakt na skvělou trenérku z Kladna – Pavlu Duškovou a k ní chodíme doteď.

Zkoušela jste nebo máte v plánu vyzkoušet i jiné kynologické disciplíny?

Jak jsem říkala, Denny je svou duší lovec a svým příchodem do našeho života mi otevřel dveře i do světa loveckých psů. Věnuju se tedy i loveckému výcviku, ve své podstatě možná i víc než agility, protože flatí temperament vyžadoval a vyžaduje větší zaměstnání. Účastníme se psích táborů, kde trénujeme lovecké disciplíny, jezdíme na lovecké zkoušky, na kachní i bažantí hony. Obě zaměření dělám s oběma psy, vzájemně si totiž rozšiřují obzory.  

Timmy by byl také úžasným canisterapeutickým psem, ale na to mi už nezbývá časový prostor, takže tuto cestu jsme po dvou trénincích ukončili.

Vraťme se ale k agility. Zlatý retrívr poměrně pozdě fyzicky dospívá, a tudíž je určitě z důvodu správného vývoje kostry vhodné s nácvikem některých překážek a také s nastavením výšky pro kategorii „L“ raději posečkat. Jak jste v tomto ohledu postupovala vy?

Pamatuji si úsloví z jedné pohádky: „Na odbornou práci mají být odborníci“. Takže jsem si nechala poradit od trenérky a nechávám to na ní. Jsem ráda, že chodíme k člověku, kterému můžu věřit a nemusím to řešit. Vzhledem k tomu, že Timmy je trošku větší zlatý retrívr, tak jsme nechali střední velikost překážek, abychom mu nelikvidovali přední nohy, ale já musím probíhat parkúr tryskem, abych mu vůbec stačila.

I v dospělosti se však tito psi řadí spíš mezi „těžší“ plemena, jak máte tedy nastavený tréninkový plán, abyste jim tedy ty klouby příliš nezatěžovala? A dáváte třeba preventivně i nějaké doplňky?

Už jsem zmiňovala, že to necháváme na trenérce a překážky máme tedy trvale nastavené na výšku pro kategorii „M“. Nikdy jsme neměli postavený trénink jen na jednom druhu překážek, takže se nám ani nestalo, aby pes celou hodinu jen přeskakoval skočky. Naším tréninkovým plánem asi vypadneme z tabulek všech sofistikovaných přístupů – my totiž žádný nemáme. Mám dost náročnou práci, takže můj plán je udělat psům tréninkem radost aspoň jednou za čtrnáct dní a na tréninku si to pořádně užít.

Co se týče podpory kloubů, vařím jednou za čas psům prasečí packy a dostávají chrupavky. Myslím si, že příroda dobře ví, co dělá a všechno má vlastně pro nás pro všechny připravené, takže žádné kloubní doplňky nekupuji. Nožky a chrupavky pomohly Timmymu, když rychle rostl a potřeboval něco na klouby, takže mám potvrzené, že to funguje.

Sama také běhám rekreačně agility s ne úplně „váhově vhodným“ plemenem. Fenu to však ohromně baví a řekla bych, že je to prima sport na upevnění vztahu pán – pes. Můžete to potvrdit?

Naprosto! Já běhám agility pouze proto, že to psy baví. Jinak bych to nedělala. Je to čas pouze pro nás, užíváme si ho společně, oni se tam vyblbnou, vyběhají a jsou spokojení a šťastní a já také.

Každému zvířeti jde něco lépe a něco hůře. Která překážka nebo pasáž na trati vám tedy dává (nebo dávala) nejvíce zabrat a co šlo naopak velmi snadno?

Já to takhle vůbec nevnímám, že jde něco lépe a něco hůře. Tím, že já si své cíle a mety realizuju ve svých „lidských“ oblastech, nejedeme na výkon a tak nějak nepřemýšlím, jestli nám něco jde a něco nejde. Nechávám jim na všechno prostor a čas, dávám jim důvěru a ono to běží. Ať už na agility, nebo v loveckých disciplínách. Timmy agility miluje, k tomu používá hlavu a to si myslím, že je důvodem toho, že mu jde naprosto všechno. Flatík Denny dělá agility necelý půlrok a s ničím problém také nemá. Na prvních hodinách se ani nepřiblížil ke kladině, ale když vidí, že Timmy je na ní skoro pořád, tak po ní už lítá také, ani jsme ho nemuseli přemlouvat. Celému tomuto procesu hodně pomáhá i přístup naší trenérky, která staví tréninky rozumně, postupujeme po částech a krásně umí rozklíčovat chyby v řeči mého těla a poradit, čím psovi pomoct. Tím to jde také všechno snadno.

Když nad tím tak přemýšlím, tím slabším článkem jsem v tom týmu vždycky já a moje paměť trasy, pohyb po ní a řeč těla. Takže když to hafanům nekazím, běhá se to jedna báseň!

∼Když to hafanům nekazím, běhá se to jedna báseň!∼

Goldeni jsou obvykle velmi žraví, motivujete je tedy k práci tímto způsobem nebo i jinak?

Moje psy motivuje dělat společně se mnou jakoukoliv aktivitu. Pamlsky a míček jsou pouze doplňky, které mi v tréninku můžou pomoci, když je zrovna nezapomenu doma. Zapomenu-li, tak trénujeme „jen“ za společnou radost a pohlazení.

Jak byste hodnotila své psy na parkúru ve srovnání s ostatními plemeny? Měli by šanci i třeba na závodech?

Na toto vám nedokážu odpovědět, tohle by vám řekla spíš naše trenérka. Víte, já jsem na tréninku i na závodech a zkouškách vždycky prioritně a jenom se svým psem. Vnímám jeho a ostatní neřeším, nesrovnávám se, ani si o nich nic nemyslím. Stejně tak funguju i ve svém lidském světě. Ani nevím, jak to bych to měla porovnávat, když neznám jejich cestu, jejich historii, příběh, ani nejsem žádný agility - odborník. Času, který strávím se svými psy, není tolik, abych měla kapacitu ještě tento čas dělit na pozornost ostatním psům a myšlenkám na to, jak jim to jde nebo nejde. Na agility závodech jsme jednou s Timmym byli, byly to závody pro začátečníky snad v Kunraticích. Vyhráli jsme oba běhy, takže věřím, že by šanci mít mohli. Myslím si, že tohle je prioritně o spolupráci mezi psovodem a psem, než o plemeni.

Co byste na závěr poradila majitelům zlatých retrívrů, kteří by chtěli agility také zkusit?

Dělejte se svými psími láskami cokoliv, co je bude bavit, dělejte to s nimi rádi a užívejte si ten čas, který spolu máte vyměřený, bez ohledu na medaile a poháry. Stojí to za to, ty rozzářené psí oči, nadšení a radost – to vám nic jiného nenahradí!

Foto: archiv Veroniky Pemlové, Soňa Němcová