Akčně akční bull and teriéři v rukách Daniela... 2. díl

Plemena typu bull provázejí Daniela Žďárského už řadu let a on s nimi provozuje nejen celou řadu různých sportovních aktivit, ale pomáhá i jejich majitelům s výchovou a výcvikem a v neposlední řadě je i jejich chovatelem. A právě o chovu si budeme společně povídat tentokrát.

Plemena typu bull provázejí Daniela Žďárského už řadu let a on s nimi provozuje nejen celou řadu různých sportovních aktivit, ale pomáhá i jejich majitelům s výchovou a výcvikem a v neposlední řadě je i jejich chovatelem. A právě o chovu si budeme společně povídat tentokrát.

Za chovatele v pravém slova smyslu se ale nepovažuji, to je v mém případě silné slovo. Za celých dvacet let, co se bull kynologii věnuji, jsem odchoval všeho všudy tři vrhy štěňat stafordšírského bulteriéra. První vrh jsem měl na své první feně SBT Smile, ta už bohužel není mezi námi a to byl tehdy takový ten hobby vrh. Asi stylem: „Jů, máme fenečku stafíka, tak ji uchovníme a budou štěňátka (dnešní trend)!“ A až s mou současnou Sucke jsem na to nahlížel trochu jinak a hodně jsem nad každým krytím přemýšlel, hlavně právě třeba nad tím, k jakým páníčkům štěňata půjdou a tak… První vrh byl ryze sportovního charakteru, kryli jsme našim Wesloušem a plán se vcelku vydařil, všichni potomci jsou náležitě trhlí do všech možných aktivit. A víceméně šla všechna štěňata do rukou známých sportovně laděných lidí. Až na jednoho, to je mazlík k pohledání, konec konců jako všichni. A druhý vrh už jsme trochu ladili, aby to sedělo i krevně a trochu s ohledem na exteriér a samozřejmě vždy je prioritní povaha obou jedinců. Což v případě našeho krycího psa Happýka nebyl žádný problém, zkrátka a dobře značka ideál. SBT Happy byl prostě pro naši Sucky jako stvořený.

V tomto období je samozřejmě na prvním místě zdraví a komfort feny, aby v pořádku štěňátka donosila a zkrátka měla pohodlnou březost. Některé feny jsou stále jak smyslů zbavené a nevadí jim, že mají velké břicho, což je situace, kterou musí korigovat hlavně majitel. Určitě to ale neznamená, že fenu ze dne na den odstavíte z jejího režimu a necháte ji jen se povalovat. Naopak, pravidelné procházky, minimálně do cca čtyřicátého dne březosti jsou podle mého naprosto v pořádku a zcela žádoucí pro udržení formy a fyzické zdatnosti na mnohdy náročný porod. Rozhodně bych však nedoporučoval například skákání přes překážky, kde hrozí velké riziko udeření se do břicha. Naše Sucke se například o bříško sama bála, fungovala normálně, ale na záda si jen tak nelehla.

Nevím, zda je to vhodná otázka přímo pro mě a nerad bych někomu fušoval do řemesla, zde bych doporučil například poradkyni pro chov SBTC CZ Helenu Mudrovou. Co já vím, tak porody jsou, ostatně stejně jako u lidí různé. Nicméně určitě jednodušší než u hodně malých plemen. Každá fena také rodí jinak, některá umí mezi jednotlivými štěňaty odpočívat a některá tlačí x hodin, což pak považuji za skutečný nápor a velký boj. Za mě můžu říct, že z celého porodu jsme měli největší problém hlavně my s partnerkou.

Pokud bych to měl paušalizovat na všechny bully, jak píšete, asi bych mohl hovořit pouze za SBT, jiná plemena jsem nerodil. Pokud budu mluvit o mých fenkách, které jsem měl a na kterých jsem odchoval štěňata, tak obě rodily samy a bez větší pomoci. Ale asi jako všude ani plemenům bull se nevyhnou občasné císařské řezy, zvláště je-li štěňat méně a jsou tím pádem větší. Někteří chovatelé zase raději preferují komfort porodů přímo u veterináře v ordinaci. Ale jak jsem napsal úvodem, v této odpovědi, kompletní statistiky nemám a zkušeností pramálo. Více by nám prozradily archivy jednotlivých klubů.  

Matky bývají různé – prvničky horší, ty, které rodí několikrát za život, s věkem zrají. Zase bych se však točil na tom, že moc zkušeností jako chovatel nemám a nechci se cpát někam, kde se necítím moc pevný v kramflecích. Mohl bych opět vycházet jen z mých fen (tři vrhy za dvacet let), či z vyprávění jiných chovatelů. Takže možná ani na tuto otázku nedokážu dát objektivní průměrnou odpověď.  Navíc u první fenky už si to ani moc nepamatuji, jak to tenkrát bylo, neb to bylo už hrozně dávno a u druhé feny, mé současné SBT Sucky to bylo, jak jsem napsal. Poprvé nic moc, spíše na ně prděla a moc jí celé mateřství (péče o štěňata nebavila), ale při druhém vrhu si to celkem užívala a bylo to asi takové normální, i dle tabulek, zodpovědné a milé starání se o štěňátka včetně občasných a výchovných her. První vrh měla, když jí byli tři a druhý teď mezi sedmým a osmým rokem. Takže asi zvítězila celková vyzrálost zkušené feny.

Průměrný vrh je asi tak čtyři až pět štěňat, což se mi zdá i jako ideální počet pro fenu i pro následnou péči o štěňátka. Myslím, že jsem nedávno někde zahlédl vrh, kde bylo dokonce i deset štěňat.

Páníčky jsme vybírali dlouho a pečlivě formou jakéhosi výběrového řízení, na což spousta uchazečů nebyla připravena. V očekávání, že se otevřou dveře, chovatel kývne, uchazeč složí zálohu a jsme domluveni. Tak takhle u mne teda určitě ne. Vždy následovala jedna návštěva, posléze druhá, a pokud nastalo vzájemné propojení (sympatie), pak už to šlo samo a v tuhle chvíli nehrálo roli, zda-li budou páníčci sportovat, nebo vymetat výstavní kruhy. Stačilo vidět, že malého tvorečka budou mít rádi a dají mu vše, co bude pes po celý svůj život potřebovat a on zase na oplátku vnese do života svých páníčků nový směr a bude jim rozdávat radost. Ale samozřejmě když se s kýmkoliv potkáme někde na závodech nebo u výstavního kruhu, zlobit se nebudeme, ba naopak bude nám potěšením a rádi podáme pomocnou ruku a poradíme jak být v daném odvětví kynologie co nejúspěšnější. Už jsem však řekl, že největším úspěchem bude, pokud se nám to nevrátí jak bumerang a budou pán, pes i jejich okolí spokojení, zdraví, šťastní a budou dělat to, co je baví a je úplně jedno, jestli budou lítat po lese, tahat drag pullingové sáňky, chodit ve výstavním kruhu, pomáhat lidem při canisterapii  nebo se jen tak povalovat na zahradě u domečku a honit straky – to všechno se rovná stafordšírskému bulteriérovi a je to v pořádku.

Musím bohužel konstatovat, že těší. Slůvko „bohužel“ vkládám záměrně, protože žádné plemeno, o které kdy byl zájem, neskončilo dobře. Konkrétně u stafordšírského bulteriéra se není čemu divit, je to zkrátka velký pes, který se skrývá v relativně malém těle, povahově je za mě téměř dokonalý a dá se s ním dělat prakticky cokoliv. Popularitu tomuto plemeni přidává i fakt, že je to skvělý rodinný pes. U APBT a AST je to již vidět v realitě, a to v té útulkové realitě. Nenarazil jsem snad na útulek, který by nenabízel různou variantu teriéra typu bull, ať už křížence, či minimálně na oko čistokrevného pejska. Tato plemena se hrozně rychle křížila, jako hlavní problém bych viděl to, že americký pitbullterirér není plemenem uznaným FCI federací a chov je tak neřízený. Když si zkřížíte „piťáka“ například s ovčákem, nebo s jiným služebním plemenem, je to dle mého průser, který často končí právě v útulku. U stafíka je chov řízený, nicméně trh je už rozšířen i o bezpapírové pejsky a i když zatím spíše jednotlivci, tak už i oni jsou občas v útulku vidět.

Tito psi, což asi ostatně všichni psi, se nehodí určitě k velmi časově vytíženému člověku. Pokud je případný majitel mladý, sám neví, co se sebou, zda nebude cestovat apod., koupi psa bych velmi zvážil. S narůstajícími koníčky se pak může stát, že na psa zkrátka nezbyde čas. Bull plemena konkrétně bych asi nedoporučil lidem neaktivního důchodového věku, přece jen mají tito psi větší sílu a starší člověk by to již nemusel ustát (zvláště pak budu-li hovořit konkrétněji např. o plemeni APBT/AST). Co bych zcela určitě nedoporučil je však venčení psů malými dětmi. Vidím to bohužel velmi často, uvědomují si však rodiče, že dítě může z venčení přijít s hodně špatným zážitkem, či dokonce s poraněním? Nezvládnutých psů je všude více než dost a dítě případnou rvačku absolutně nemůže zvládnout.

Úplně na rovinu: „Už nás je dost, nepořizujte si bull and teriéry!“ Módnost žádnému plemeni nikdy neprospěla, a když už nás musíte mít, tak, prosím, jen jedince s PP a jedná-li se o APBT, tak psy s registrem.  A pokud bez PP nebo bez registru, tak raději zajděte do útulku a vysvoboďte nějakého pejska „z klece“ (Myšleno obrazně, nechci, aby to vypadalo, že rýpu do nějakých útulků. Chraň pán bůh, vážím si všech, kteří v dobré víře pomáhají zachraňovat nejenom opuštěné psy, ale všeobecně pomáhají zvířatům, která to potřebují). Někdy je však každá rada drahá. V případě, že uvažujete a jste stoprocentně přesvědčení, že si bull and teriéra chcete přesto všechno pořídit, je potřeba si uvědomit, že pes není mikrovlnná trouba, kterou za dva roky odložíte a vyměníte. Psa totiž nestačí pouze patřičně vybít, socializovat či zvládnout jeho přílišnou hyperaktivitu, nebo přehnanou dominanci, která začíná obtěžovat pána, jeho rodinu nebo dokonce i jeho okolí.

Je rozumné si včas uvědomit a přiznat, což někdy může být problém, že bych třeba něco nezvládl v rámci výcviku. Je dobré si předem, než si psa pořídím, zajít někam do nějakého kynologického centra, vyhledat pomoc odborníka, trenéra psů, poradit se, jestli je to dobrý nápad, kouknout se, co vše to obnáší atp. Myslím, že plemenná kniha nabízí velkou škálu ras různého zaměření – přes společenská plemena, malá, velká, méně náročná, více náročná, pracovní, lovecká atp. Je opravdu nutné zvážit, jaké máte možnosti a jaké plemeno je to správné zrovna pro vás.  Je potřeba si uvědomit, že nevybitý bull je jak časovaný granát pro svého pána i jeho okolí. Použiju svou starou otřepanou větu: „Unavený pes = spokojený pes, pán i jeho okolí.“ A možná ještě jedna preventivní rada: Až si štěně či mladého pejska přivedeme domů, určitě doporučuji zajít si na nějaké lekce socializace a základního výcviku. Tím určitě nikdy nic nezkazíme a leckdy předejdeme problému dříve, než k němu vůbec dojde. 

Mezi jednotlivými rasami bull and teriérů najdete jisté rozdíly, které mohou ovlivnit vaše definitivní rozhodování při výběru toho správného plemene právě pro vás. Toužíte-li mít více sportovního psa s větší dávkou šťávy, budete se pravděpodobně zajímat o pitbulteriéra nebo amstafa. Pokud však máte raději více klidu a nechcete řešit rvavost pejsků v parku, pořídíte si spíše stafbula. Toto plemeno je určitě o dost klidnější, často zvládne i přivolání a pohyb mezi ostatními psy. A při procházce znám mnoho jedinců SBT, které můžete nechat běhat i na volno, což si u většiny APBT opravdu představit nedovedu.

Rozhodovat se také můžete podle pohlaví psa. Psi bývají tvrdší a pracovitější, stabilnější v povaze, nemají periody a jsou tudíž na práci i sport vyrovnanější. Odolnější mně přijdou i vůči počasí. Feny se zdají měkčí, mohou být vrtkavé povahy, a pracovat za deště či v sychravém počasí také žádný šlágr, no zkrátka jsou to čubičky. Doba před a po hárání je vyřazuje na delší dobu z možnosti účastnit se sportovních aktivit, pokud jste ambiciózní nebo aktivnější, pak vám tyto prostoje mohou vadit.

Samozřejmě vše je částečně naším rukopisem, jak individuálně přistupujme k našemu  psovi jako jednotlivci. Něco můžeme ovlivnit, něco naopak má každý pes pevně vepsáno ve svém indexu.

Ať už se nakonec rozhodnete pro libovolnou variantu teriéra typu bull, přeji vám mnoho radosti a spokojenosti při společných aktivitách doma i v přírodě.

Děkuji vám za rozhovor

Foto: archiv Daniela Žďárského

Úvodní povídání s Danielem Žďárským, na které navazuje tento rozhovor, naleznete zde:

Akčně akční bull and teriéři v rukách Daniela... 1.dílRozhovoryBull sporty