Alespoň jednoho zlaťáka budu mít doma vždy!

Četli jste tento týden již říjnový portrét plemene? A chtěli byste se o zlatém retrívrovi dozvědět ještě něco navíc? Tak právě s jeho autorkou Janou Taubrovou pokračujeme nejen na téma lovecký výcvik. Hezky si to užijte!

Svého prvního zlatého retrívra si pořídila už v šestnácti letech a dokonce si na něj i sama vydělala na brigádě. To nakonec přesvědčilo i její rodiče, že to se psy myslí opravdu vážně a láska na celý život tak mohla odstartovat.  A stačilo pár dobře mířených otázek a my jsme se navíc dozvěděli třeba, proč se Jana Taubrová se svými psy věnuje především loveckému výcviku, jak vidí současný český chov a mnoho dalšího.

Jani, je jasné, že zlatý retrívr je tvojí srdeční záležitostí. Proč právě toto plemeno a žádné jiné?

No, ono to z počátku tak jednoznačné nebylo…

Psa jsem chtěla už ve věku, kdy jsem slovo PES uměla vyslovit. Naši ale byli kategoricky proti, protože jsme v té době bydleli v paneláku v Praze na sídlišti. Chodila jsem tedy venčit sousedům jezevčici Dášu a tajně snila o svém vlastním psovi.

Pak mi ho slíbili k patnáctým narozeninám… Jaké však bylo moje zklamání, když jsem místo psa dostala akvárko s rybičkami, ani nejde vypovědět. Proto jsem v šestnácti letech vzala svůj osud do svých rukou, celé léto jsem dřela na brigádě a na psa jsem si vydělala. To už pak i naši kapitulovali, když viděli, že můj zájem asi bude vážně vážný.

Nicméně nastalo handrkování o plemeno. Já byla v té době klasicky zblblá filmem „Lassie se vrací“, takže pro mě bylo jasnou volbou trikolorní dlouhosrstá kolie. To kategoricky zavrhla moje pořádkumilovná maminka, že je to moc velké. Pak jsem jí zkoušela podstrčit amerického kokra. Fungovalo to pouze do okamžiku, kdy ho našla na obrázku v atlasu psích plemen… Tolik chlupů prý do bytu nesmí. No, a pak jsme spolu na procházce potkaly velkého, zlatého, elegantního, pohodového psa a bylo rozhodnuto. Najednou nevadila ani velikost, ani chlupy, protože ten pes byl prostě úžasný. Navíc rozhodlo, že je lehce vychovatelný a i v případě, že nezkušený majitel (tedy já), udělá někde chybu (a že jich bylo), není to většinou fatální a nevratné, a to díky jejich povaze. A tak vstoupil do našeho života PAN PES jménem Aros. Naprosto úžasným prototypem goldena – trpělivý, klidný, pracovitý a oddaný. On mě učil a on mi dal také mnohem víc, než já jemu. A když mi pak ve svých třinácti a půl letech odešel, věděla jsem, že už nikdy nebudu bez psa, a že vždycky bude doma alespoň jeden zlaťák.

Kolik chlupatých tlapek momentálně čítá tvoje smečka? A představila bys nám blíže své milované goldeny?

V současnosti máme doma dvacet čtyři tlapek, tedy šest psů. No, vlastně by se dalo říct jen pět a čtvrt. Celkem prošlo mým životem už devět zlaťáků a každý byl jiný, byť v základních rysech si byli velmi podobní.

Naše smečka se teď skládá z goldeních holek Happy, Ciri, Eris a Feridy, dále z goldeního kluka Drakea a pak máme maličkou fenku Nessy, které něžně přezdíváme kryska, případně „retrívr bonsai“.

Vezmu to jednotlivě podle věku…

Happy je třináct a půl roku. Je to zachráněná fenka bez PP, která živořila přivázaná na řetězu. Bohužel si jako pozůstatek nese autoimunitní zánět kůže a jiné další zdravotní obtíže, ale zatím se nám to naštěstí daří zvládat. Povahově je to typický „útulkáč“ – nehne se od nohy a hlídá si, aby nepřišla o dobré bydlo.
Ciri je jedenáct a půl. Je to importovaná fenka z renomované chovatelské stanice ve Španělsku. Jeli jsme si pro ni tehdy proto, že se v té době v ČR nedala sehnat fena zlaté barvy. Povahou je jasnou vůdkyní smečky, maličko paličatá, ale i ve svém věku velmi aktivní a platnou pomocnicí při lovu.

Drake je jediným klukem v naší smečce. Je to syn Cirilky a úplně první štěně, které se u nás kdy narodilo. A protože v té době už Arosek nebyl mezi námi, věděla jsem, že z našeho prvního vrhu doma určitě zůstane jeden chlapeček.  Povahou je přesným opakem své matky – závislý, citlivý a mazlivý až do extrému. Zkoušky ho moc nebaví, ale na honech dře jako mezek.
Eris bylo teď nedávno tři a půl roku. Mám ji ve spoluvlastnictví s kamarádkou a chovatelkou a jsem moc vděčná, že mi umožnila takovouto skvělou holku získat. Eriska je pracovní maniak – za aport by vypustila duši. Pracuje vždy a všude, má neuvěřitelné množství energie.

Ferida je dcerou Eris z jejího prvního (a našeho druhého) vrhu. Za chvíli jí bude rok, a byť je to neuvěřitelné, je ještě rychlejší než její matka. Zatím se hledá, ale už teď je jasné, že bude ohromně chuťová do práce.
Nessy je přibližně devítiletá útulkačka. Pořídili jsme ji mamince v době, kdy jsem se stěhovala k příteli a psi šli samozřejmě se mnou. No, a mamka už by fyzicky velkého psa přeci jen hůř zvládala.

Zlatý retrívr není žádný gaučový povaleč a ke svému životu potřebuje nějaké zaměstnání. Ty jsi zvolila lovecký výcvik, co tě vedlo k takovému rozhodnutí?

Paradoxně mě k němu vedl právě můj první pes Aros, i když jsem s ním prvních dva a půl roku cvičila záchranářinu. Moc ho bavilo štěkat na lidi a ještě za to dostat piškot.

Když mu byly necelé tři roky, přemluvila nás tehdejší poradkyně chovu, ať zkusíme složit zkoušky OVVR (vlohy) a psa následně uchovnit. Tam se Aros poprvé setkal se zvěří, a aniž ho k tomu kdy kdo vedl, automaticky popadl nalezeného bažanta a přinesl ho ke mně. Radost v jeho očích bylo to, co nás přesvědčilo, že se pro to narodil. No, a protože to postupně bavilo všechny naše psy, začalo to bavit i nás.

Samotný lovecký výcvik je ale hodně širokým pojmem. Kterým konkrétním disciplínám se věnuješ ty?

Lovecký výcvik zas tak širokým pojmem není – disciplín je jen několik, které se v různých variantách obměňují podle druhu zkoušky a podle plemene, které se zkouší. Víceméně jde o různé situace, kdy, jak a v jakých podmínkách musí pes najít ulovenou zvěř. Například jednou se hledá mrtvý králík v lese, jindy na poli, někdy ho má pes po větru, někdy naopak s větrem v zádech…

Dále se zkouší poslušnost a ovladatelnost, protože lovecký pes musí být především poslušný a ovladatelný. Zbylé disciplíny zkoušek pak logicky navazují – posuzuje se, jaký má pes „nos“, tedy jak je ho schopen používat, aby zvěř nalezl, dále jak reaguje na zvuk střelby, pokyny vůdce a podobě.

My konkrétně chodíme na klubové zkoušky retrívrů čistě z praktických důvodů. Za prvé – klubové zkoušky vycházejí z řádů uzpůsobených práci konkrétního plemene. Jinak totiž ze své podstaty pracuje ohař, jinak slídič a jinak právě retrívr. Navíc na klubových zkouškách kromě lovecké upotřebitelnosti (její získání umožňuje psovi chodit na hony a do praxe) můžete získat i certifikát pro zařazení do třídy pracovní na výstavě, případně (pokud je pes opravdu dobrý) tituly nutné k získání šampiona práce.
Oproti tomu na zkouškách pořádaných OMS (okresní myslivecký spolek) jsou řády společné pro všechny slídiče a retrívry dohromady. Zvlášť se posuzují jen ohaři, teriéři a honiči. Člověk má pak zase možnost posoudit práci svého psa i v jiné konkurenci a získá nové zkušenosti.

Sama na svých stránkách píšeš, že retrívr je nejšťastnější s kachnou v tlamě. Dost dobře si však nedovedu představit, jak probíhá takový běžný nácvik a kde pořád berete vhodné opeřence?

Dovolím si poupravit ten výrok – retrívr je nejšťastnější s čímkoliv v tlamě, ideálně ještě obalený bahnem a s milovaným páníčkem po boku.

A teď vážně. Výcvik probíhá jako u jakéhokoliv jiného cvičení – chce to čas, místo a trpělivost! Šikovné je mít k ruce někoho, kdo ví, jak která disciplína vypadá a jak ji cvičit. Začíná se samozřejmě poslušností, ve štěněcím věku, vše v klidu a hravě. I aporty už se dají zvládat ve věku kolem tří, čtyř měsíců, kdy jde využít přirozené touhy retrívřích mimin brát vše do tlamy. Postupně se aport upevňuje, pomalu přechází (nebo by ideálně měl přejít) do povinnosti. Výhodou přitom je, že u retrívrů v devadesáti devíti procentech případů není potřeba tvrdost, aby dělali to, co po nich páníček chce. Spíš důslednost.

∼Retrívr je nejšťastnější s čímkoliv v tlamě, ideálně ještě obalený bahnem a s milovaným páníčkem po boku!∼

Horší je to s místem na cvičení, především pak na vyšší zkoušky, kdy je třeba trénovat i střelbu. Nicméně už máme i specializované cvičáky přímo pro retrívry, nebo nebývá problém dohodnout se s místními myslivci.

Poslední otázkou je pak zvěř k výcviku. Ze začátku se cvičí na aporty umělé – dummy nebo činku. I základní zkoušky OVVR je možné absolvovat na dummy. Na další už je ale zvěř nutná. Cvičí se samozřejmě na mrtvé zvěři. Ta se různě bere a mění od známých, od myslivců, dá se koupit na internetu ve specializovaných prodejnách, nebo si ji pak vezmete na honu, když už na ně chodíte. No, a pak ji člověk celý rok skladuje v mrazáku a vždy jen vytáhne, rozmrazí, pocvičí, a pokud je ještě v pořádku, znovu zamrazí.

Ne každý pes je ale vyloženě milovníkem mokrého živlu. Dá se toto třeba nějak naučit a setkala ses s tím někdy? 

Pro retrívra je práce ve vodě životním posláním. Pro to byl vyšlechtěn. Většina retrívrů vodu miluje a jsou ochotni do ní skočit za jakéhokoliv počasí. Samozřejmě štěňata jsou nepopsané listy a s vodou je třeba je nejprve seznámit. Troufám si tvrdit, že devět z deseti štěňat se k vodě pohrne a bude zkoumat, co se s tím dá dělat. Pokud mají dobré podmínky pro vstup do vody, vedle sebe nějakého staršího psa, který jim ukáže, co a jak nebo za zadkem pohodového páníčka, nebývá s vodou problém. Ten může nastat, pokud se štěně nějak zradí (například spadne do vody nečekaně a nemůže vylézt), nebo pokud majitelé k vodě nechodí a pes ji poprvé vidí až v pozdním věku. I tak se ale ve většině případů dá strach z vody postupně odbourat. Jestliže se však strach z vody odbourat nepodaří, nemá dotyčný pes bohužel možnost zasáhnout dále do chovu, protože neprojde zkouškou na chovnost. Můžeme pak polemizovat, zda byl strach vrozený nebo získaný, ale v konečném důsledku je to vlastně jedno.

 ∼Většina retrívrů vodu miluje a jsou ochotni do ní skočit za jakéhokoliv počasí!∼

Bydlíš kousek za Prahou, jak je to tedy s možnostmi nácviku a jak často se svými psy vlastně trénuješ? A co motivace k práci?

V podstatě trénuji denně, byť vlastně vůbec. Ono na každé procházce se dá trénovat, stačí louka, vyšší tráva nebo rybník. Jak už jsem se zmínila, základem je poslušnost. Chůze u nohy, odložení, přivolání – na to člověk nepotřebuje nic zásadního.

Pakliže už mají naši psi zvládnutý aport, děláme hodně dohledávky – buď si je odložím a jdu někam schovat aporty, nebo při procházce počkám, až se nedívají a někam aport zahodím. Pak je jednotlivě posílám dohledávat. To je krom poslušnosti naším nejfrekventovanějším cvičením, které navíc nejčastěji používáme v praxi na honech.

Většinou pak venku na běžné procházce cvičím jen s dummy, zvěř beru jen při ostrém nácviku před samotnou zkouškou. To pak děláme i jiné disciplíny, jako jsou vlečky (stopa), navádění a podobně. Ale přiznávám se bez mučení, že většinou cíleně cvičíme jen jeden týden v létě na výcvikovém táboře a poté s daným psem tak tři dny před zkouškou.

No, a motivace pak závisí na konkrétním psovi. Někomu stačí to, že může něco dělat, někdo má rád pochvalu, jiný pamlsek…  Všeobecně jsou goldeni dobře motivovatelní jídlem a vlídným slovem.

Do chovu potřebuje toto plemeno mít složenou pracovní zkoušku, vím, že postačí OVVR (Ověření vrozených vloh retrívrů). Co všechno to obnáší?

Konkrétně se na OVVR sleduje, jaký má pes nos, jak je schopen ho používat, jestli má chuť běžet či plavat pro aport, jestli má chuť aport vzít a přinést ho zpět svému vůdci, jestli s vůdcem spolupracuje, zda se nebojí střelby a zda se nebojí celkově. Případně zda není agresivní.

OVVR jsou něco jako zkoušky pro miminka. Je možné je celé absolvovat pouze s přinesením dummy, pouze na ověření nosu se používá zvěř, kterou ale pes nemusí přinést. U psa se hodnotí především radost a ochota k práci, i když samozřejmě pokud například aport donese hezky i s předsednutím, je to bodově hodnoceno lépe, než když si s ním nejprve čtvrt hodinky běhá po louce a pak ho vůdci plivne k nohám.

K jakým dalším aktivitám se podle tebe zlatý retrívr hodí a co je pro něj vyloženě nevhodné?

Retrívr se hodí prakticky ke všem aktivitám, které bude dělat se svým pánem. Znám excelentní lovecké psy, stejně jako vynikající canisterapeuty nebo záchranáře. Jsou goldeni, kteří vynikají v obedience nebo dělají dogdancing. Jsou to psi na dlouhé procházky po horách i na blbnutí v parku.
Co pro ně není vhodné? Tak určitě nicnedělání, nuda a odloučení od rodiny. Golden není pes do kotce nebo na zahradu bez možnosti přístupu do domu k lidem. Do určitého věku bych se já osobně asi vyhnula i skokům například v agility, i když  v pozdějším věku po ukončení růstu už to problém nebývá. Jediné, co bych vyloženě nedoporučila, je nácvik obran a kousání na rukáv. Bohužel jsem se často setkala s tím, že i přes dobrý nácvik a rozvinutí kořistnického pudu, to později dělalo psům v hlavě zmatky. Jejich přirozená nekousavá a nekonfliktní povaha se s tím nějak hůř srovnává.

∼Golden není pes do kotce nebo na zahradu bez možnosti přístupu do domu k lidem!∼

S tím úzce souvisí i má další otázka, tedy pro jakého člověka je tento krásný pes ideálním parťákem a kdo by na něj mě raději zapomenout?

Retrívr je ideální pro člověka, který chce psa jako člena rodiny. Jako parťáka na vše. Dá se s ním cestovat, dá se s ním jít do města i na túru, nemá ani problém doprovázet svého majitele na oběd či večeři do restaurace. Rozhodně to není pes pro někoho, kdo na něj nemá čas jak po fyzické, tak i po psychické stránce.

Jak náročný je golden na celkovou údržbu?

Pokud celkovou údržbou myslíš i krmení, tak středně. Přeci jen je to poměrně velký pes a něco zbaští. Jinak má (nebo by ideálně dle standardu měl mít) téměř bezúdržbovou srst. Sice na sebe venku často a rád nabere tunu bahna a bordelu, ale jakmile oschne, samo to z něj opadá a člověk jen zamete obrys psa na zemi.  Tedy až na bodláky, ty jdou především z ocasu dost špatně, protože si svým neustálým vrtěním dokáží bodlák tak zapracovat do vlajky, že je to leckdy na nůžky. Výjimkou v lehké údržbě je nestandardní srst (například po kastraci se změní její struktura), no a samostatnou kapitolou pak je předvýstavní úprava. Jinak ale stačí tak dvakrát až třikrát týdně pročísnout kožich, hlavně vlajky a v období línání alespoň dvakrát týdně pořádně vykartáčovat.

Šťastný pes je samozřejmě jen zdravý pes. Jak je na tom zlaťák celkově v tomto ohledu a kolika let se průměrně dožívá? A dalo by se třeba nějak definovat, na co by si měl případný zájemce o štěně dávat pozor?

Tuším, že světový průměr je teď něco kolem dvanácti let, což je na takhle velké plemeno celkem dost. Já osobně znám však i šestnáctileté a moje dvě holky zemřely obě téměř v patnácti letech.

Všeobecně u zlatých retrívrů zlobí klouby – kyčle a lokty – jako asi u každého velkého plemene, ale tyto problémy se odhalí většinou v celkem brzkém věku. Ve stáří se pak objevují klasické neduhy aktivních těžkých psů – artróza a podobné. To se ale dá poměrně hodně ovlivnit tím, co do psa majitel investuje v průběhu jeho života. Neřekla bych ale, že by GR byl nějak extrémně zatíženým plemenem na nějaké další problémy. Občas se objeví rakovina, někdy problémy s ledvinami. Oční choroby slušní chovatelé nechávají geneticky testovat, takže je šance, že se je postupně podaří z chovu eliminovat.
No, a z všeho toho plyne odpověď na druhou otázku – jednoznačně je potřeba si dát pozor na neseriózní chovatele. Zcela určitě se vyhnout koupi štěněte bez PP, kdy není ani jistota, že deklarovaní rodiče jsou opravdu těmi rodiči. Ale i u chovu s PP je dobré si o chovateli zjistit nějaké informace třeba, v jakých chová podmínkách, jaké dělá testy, jak se stará o rodiče i štěňata … Myslím, že v dnešní době jde dohledat velká spousta informací, případně je možné kontaktovat chovatelský klub a optat se.

A tím se pomalu dostáváme k problematice chovu. Zajímalo by mne, zda obecně psi bez problému kryjí a fenky zabřezávají a rodí, jaké jsou matky a kolik štěňat průměrně ve vrzích bývá…

Nevím, jestli zrovna na tohle jsem úplně nejpovolanější osobou, máme za sebou jen dva vrhy. V obou se nám narodilo devět štěňat, což je taková horní hranice průměru. Obecně se za průměr bere šest až devět kousků, ale znám i vrhy, kde jich bylo patnáct. Fenky se zabřezáváním problém nemívají, pokud není spojen s nějakým zdravotním omezením, například klasický herpes. Stejně tak psi většinou kryjí přirozeně. Ona i inseminace je povolena jen v odůvodněných případech a za přesně stanovených podmínek. Co se týče péče o potomstvo, mohu potvrdit, že retrívřice bývají až přepečlivé maminky. Často se do ní zapojí i pes. U nás například u druhého vrhu kromě starších holek pomáhal i Drake, byť ani nebyl otcem.

Zlatý retrívr je velmi početné a oblíbené plemeno a to samozřejmě nahrává i různým množitelům a ziskuchtivcům, které nezajímá ani tak, co vyprodukují, ale spíš za kolik. Daří se tedy alespoň v rámci možností udržet nějak pod kontrolou povahu i exteriér, abychom byli schopní konkurovat zahraničí?

V chovu s PP je situace velice dobrá, jedinci odchovaní v ČR směle konkurují evropským i světovým psům jak na výstavách, tak i v práci. Samozřejmě i v papírovém chovu se najdou lidé, pro které je kvantita nadřazena kvalitě. Výhodou ale je, že jsou dohledatelní. Například díky různým databázím lze zjistit, kolikrát byla která fena kryta, nebo jak často byl využíván konkrétní pes, a pak si zájemce může udělat alespoň nějakou představu.

U bezpapírového chovu nejde především mluvit o chovu. Jestliže u chovu s PP je poměr mezi kvalitními a nekvalitními jedinci, dejme tomu, 8:2, pak u chovu bez PP to bude spíš naopak. Nicméně tam asi zájemce o štěně kvalitu hledat nemůže, protože nemá žádné záruky na nic. Ani na to, zda mu ze štěněte nakonec ten retrívr vůbec vyroste.

 A co bys na závěr popřála plemeni do budoucna?

Poctivé chovatele a rozumné majitele.

Foto: archiv Jany Taubrové
http://www.laure-alcar.com/