Americký stafordšírský teriér očima trenéra

O tom, že amstaff či jeho kříženci často plní kotce útulků a stránky bulváru, už jsme se zmínili. Na to, proč tomu tak je, jsme se dnes zeptali Aleše Jarotka z Dobré psí školy Hradec Králové. Ten nejenže toto plemeno sám vlastní, ale majitele amerických stafordširských teriérů a jejich psy vídá poměrně často i na společných trénincích či individuálních lekcích.

Proč jsem oslovila právě pana Aleše Jarotka? Jednak jsem na něj četla od klávesnic majitelů bull plemen jen samou chválu, sám vlastní americké stafordšírské teriéry, a pak mě také zaujal popisek jeho Dobré psí školy Hradec Králové, o který se s vámi ráda podělím. Jaký je tedy jejich cíl? Sami říkají asi toto: „Chceme přinést důsledně pozitivní metody a pomáhat vytvářet a zlepšovat vztah mezi psem a člověkem. Základní princip je ten, že při pozitivním přístupu pes dělá něco, protože chce a ne proto, že musí. Pozitivní metody jsou postaveny na týmové souhře, na vztahu člověka a psa a na pozitivních prožitcích. Učíme psy a jejich majitele se vzájemně chápat a používat takovou komunikaci, která je pro druhou stranu pochopitelná a srozumitelná.“

Často. Troufám si tvrdit, že je to jedna z nejpočetnějších skupin v řadě našich klientů. Navštěvují jak skupinové lekce, tak individuální tréninky. Věnujeme se jak klasické poslušnosti, tak individuálním problémům. Množství páníčků se u nás se svými psy věnuje i bull sportům.

Tuto otázku bych rád rozdělil na dva okruhy. U čistokrevných psů bývá častým důvodem k návštěvě agresivita vůči ostatním psům,tahání na vodítku, špatná soustředěnost na majitele a horší ovladatelnost. Do toho se promítá i práce s energií tohoto plemene a učení klidu. Někteří psi jsou zkrátka natolik temperamentní, že se nedokáží dobře soustředit na majitele, nebo se v určitých situacích zklidnit. U kříženců bývá problém zejména s bázlivostí nebo s celkově nevyrovnanou povahou. Důsledkem toho bývá pes ve stresu a stává se neovladatelným. Dost často řešíme i agresi vůči lidem.

Hodně častou chybou, která se však velmi špatně napravuje, je ta, že si lidé amerického stafordšírského teriéra pořídí bez rozmyslu. Většinou vůbec toto plemeno nesouzní s jejich stylem života a nemohou nebo nechtějí psu věnovat čas ani energii, které potřebuje. Vybírají pouze na základě líbivého exteriéru. Teprve postupem času pak zjišťují, že plemeno, které mají doma, volili nevhodně. Bohužel si budoucí majitelé stále nejsou ochotni si před pořízením psa (a netýká se to pouze AST) zjistit základní informace. Neuvědomují si tak, jak plemeno vzniklo, jakou má povahu a potřeby. Historie plemene hraje u AST zásadní roli – lidé si nepřipouštějí fakt, že se jedná o „exteriérovou větev” amerického pitbullteriéra. Ačkoliv nemá americký stafordšírský teriér takovou potřebu pracovat, stále se jedná o temperamentní plemeno se spoustou energie, které potřebuje zaměstnat a vybít. Dále je třeba mít na paměti, že nemusí vycházet s jinými psy nebo zvířaty obecně… Hodně majitelů má tendence řešit tyto přirozené povahové rysy silou, a udělat tak ze psa „beránka”. Obvykle je však efektem tvrdé výchovy a neadekvátních trestů za přirozené chování spíše frustrace, zvýšení agresivity nebo naopak pasivita a naučená bezmoc.

Začátky jsou v podstatě totožné u všech štěňátek. Seznamujete je se světem – okolním prostředím, různými situacemi a snažíte se najít jim k psím hrám kontaktní, vyrovnané kamarády. Učíte je hlavně hravou formou a spolupracují především za pamlsek nebo hračku. V pubertě pak mohou nastat problémy s poslušností nebo váš dorostenec může začít reagovat více na cizí psy. V tuto chvíli většina majitelů zjišťuje, že odměna pouze formou pamlsků nemusí být dostačující a nejsou schopni pozornost psa upoutat na sebe. Proto považuji za důležité nespoléhat pouze na motivaci potravou, ale odmalička budovat vztah mezi páníčkem a psem i formou hry a „sociální odměny”. Může se jednat o přetahování o peška nebo uzel, hru s míčkem, atd. Zkrátka motivovat psa k tomu, aby byl s námi rád, práce s námi ho bavila, a tím pádem budovat vnitřní motivaci. Je pak jednodušší s takto motivovatelným psem pracovat i v situacích, kdy pamlsek nestačí k odpoutání pozornosti od nežádoucího chování. Tu sociální interakci s páníčkem právě spousta lidí podceňuje a v okamžiku, kdy přestávají fungovat pamlsky, se uchylují k různým formám „trestu”. Většinou to má takový efekt, že pes vůbec nechápe, co se po něm chce, začne být pasivní a přestává vnímat. Je to takový začarovaný kruh – v důsledku se tak chování, které se snažíme napravit, může ještě zhoršit. Proto je lepší právě v tomto období zvolnit, udržet si odstup, ve výcviku se třeba trochu „vrátit” a spíše se snažit posilovat vzájemný vztah.

Na obrany se svými psy nechodím. Absolvoval jsem s nimi pár tréninků, ale zaměřuji se i u svých klientů raději více na bull sporty. Všechny tyto disciplíny jsou založeny na stejné bázi – na kořistnickém pudu. Ať už pes „loví” peška nebo rukáv, princip je stejný. Rozvíjíme tím zájem o hračku a hru s člověkem, a pes se učí postupné ovladatelnosti a poslušnosti v rozrušeném stavu. Zpočátku úplně netrvám na přesné poslušnosti, spíše se snažím psovi vysvětlit srozumitelně „pravidla hry”. Přílišné vzrušení může být více ke škodě než k užitku. Setkal jsem se s případy, kdy se pes kvůli nevhodnému vedení a “provokování” přetáčel až do agrese vůči svému majiteli nebo cizím lidem.. Promítalo se to pak i do běžných situací. To je samozřejmě špatně jak u sportovní obrany, tak i u bull sportů. Primárně má být obojí jen hra o peška nebo rukáv, a figurant nebo trenér jsou “kámoši”, kteří se se psem o tuto hračku tahají. Když už se se psem věnujeme nějaké aktivitě nebo sportu, mělo by to všechny zúčastněné bavit. Nemělo by to být založeno na strachu a provokaci.

Určitě bych amstaffa doporučil aktivním lidem, kteří mají dostatek času a budou ho chtít trávit se svým psem. Už jen z toho důvodu, že americký stafordšírský teriér je plemenem, které potřebuje pohyb, vybít energii a zaměstnat hlavu. Neznamená to jen pejska vzít na dlouhou túru, na kolo nebo plavat, ale pracovat i na klidu a sebekontrole. Mít doma amstaffa chce zkrátka spoustu času, trpělivosti a občas zvednout „zadek z gauče” a jít s tím psem nějakým způsobem pracovat. Každý společně strávený čas je skvělý k budování vzájemného vztahu a komunikaci.

Nehodí se naopak pro lidi, kteří chtějí psa na poklidné krátké procházky, společné venčení na volno s jinými psy, návštěvníky psích parků, kde stačí jen zavřít branku, odepnout vodítko a nechat si pejska běhat a čmuchat. Myslím si, že není vhodný ani pro lidi fyzicky slabé nebo jinak znevýhodněné. Nejsou to sice žádní obři, ale disponují velkou silou a urputností, pokud se rozhodnou, že se někam vydají. Ze stejného důvodu také nerad vidím, když amstaffa nebo bull křížence venčí děti.

Dobrý trenér by měl v první řadě majitele seznámit s metodami výcviku, které využívá, seznámit ho s tím, jak vlastně výcvik funguje a jak budou společně všichni tři postupovat. Záleží samozřejmě na více faktorech, ten výběr je hodně individuální. Měl by se odvíjet i od toho, s jakým problémem dvojice přichází. Někteří trenéři se třeba konkrétním plemenům vyhýbají. Také byste si s tím, kdo bude vás a vašeho psa vést, měli sednout i tak nějak „lidsky”. Určitě by to neměl být člověk, který vás odsoudí jen na základě toho, s jakým plemenem přicházíte, a bude vás držet od zbytku skupiny bokem. Také bych se vyhnul člověku, který razí heslo: „Když to nejde po dobrém, půjde to jinak…” Obvykle postupují od krmení pouze za odměnu, vycukávání na řetízkovém obojku přes ostnatý obojek až k elektrice. S takovou metodikou nemám dobrou zkušenost – z dlouhodobého hlediska nefunguje a výsledek je nestálý. Přesvědčil jsem se, že u tímto způsobem vedených psů, kteří se později dostali k nám, se problémové chování naopak prohloubilo, a v některých případech vedlo i k agresi vůči lidem.

Moc děkuji za pěkný rozhovor.

Kateřina Smětáková

Foto: archiv Aleše Jarotka, Eliška Kadlecová a Markéta Sousedíková