Americký stafordšírský teriér – od štěněte ke psu – 10. díl

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. To platí i u vašeho psího kámoše. Zaměříme se na to, kdy vlastně začít s výcvikem, a pokud si na tuhle část psího spolužití netroufáte sami, jak vybrat ten správný cvičák, kde vám s tím vším pomohou.

Kdy začít s výcvikem? Tato otázka bývá často spouštěčem bouřlivých diskuzí. Někdo čeká na kompletní očkování, jiný nechává pejskovi čas, ať si užije “dětství” třeba do roka. Každopádně, s určitou formou výcviku začíná každý z nás už při příchodu štěňátka domů. Pokud nechcete místo venčení pouštět draka nebo mít hafana celý život na vodítku, určité formě výcviku se stejně nevyhnete.

Kdy je ten správný čas?

Jak už jsem naznačila, jsou věci, které nesnesou odklad. Základní výcvik hravou formou můžeme zahájit hned, jak se pejsek rozkouká v novém domově. Využijte toho, že je psí miminko v tomto věku tak trošku přísavka, a vaši společnost aktivně vyhledává. Ideální je trénovat nejprve tam, kde to psík bezpečně zná a nic jej neruší – takže doma. I doma v obýváku můžete položit základy přivolání, nebo povelů jako sedni, lehni, vstaň apod. Výhodou je, že štěňátko nebude nic rozptylovat, a bude se plně soustředit jen na vás. V okamžiku, kdy pochopí, co se po něm chce, spojí si povel se cvikem a doma jej bezpečně ovládá, můžete se přesunout ven. Opět však ideálně do prostředí bez rušivých elementů. Ideálně tam, kde není velká koncentrace psů a lidí. Jak už jsem psala v minulých dílech, vždy postupujeme od jednoduchého ke složitému. A týká se to, hlavně zpočátku, i okolních vlivů.

Sám sobě trenérem – je to dobrý nápad?

Pakliže jste pejskařem zkušeným, a nepomýšlíte na zkoušky či dokonce závody, zvládnete takový ten “nutný provozní základ” i sami. Nadšeným začátečníkům může pomoci se základním výcvikem i kvalitní literatura nebo stále oblíbenější videa na Youtube, či online kurzy. Některá jsou opravdu kvalitní a výcvikáři, kteří tyto kurzy pořádají, umí dobře vysvětlit, jak na daný cvik. Ovšem stejně jako byl důležitý výběr samotného štěňátka, je potřeba věnovat náležitou pozornost i výběru takového online cvičitele. Pokud si s něčím nevíte rady, nebo nechcete nic ponechat náhodě, je na místě vyhledat kvalitní cvičák. Videa či literatura (a mnohdy ani online kurzy), totiž nenabízejí zpětnou vazbu.

Hola, hola – škola volá

Ne každý si troufá na výcvik sám. Ať už hledáte kurz „provozní poslušnosti”, potřebujete pomoc s přípravou na zkoušky, nebo vás trápí výchovný problém, pak není nic lepšího, než se obrátit na odborníka. Česká republika se kynologickými kluby, výcvikovými středisky i individuálními trenéry jen hemží. Kvalita služeb, které nabízejí, může být značně různorodá. Jak vybrat toho správného? Každý má samozřejmě jiné preference, a co vyhovuje jednomu, nemusí se líbit druhému. Dovolím si tedy pár postřehů z doby, kdy jsem pomocníka při výcviku Konkeho nebo Moire hledala já:

• osobní sympatie - s výcvikářem nebo lektorem budete trávit určitý čas, měl by to být člověk, v jehož společnosti se budete cítit vy i váš pes dobře.
• výsledky - ideálně ty “měřitelné”, jako jsou absolvované zkoušky nebo závody
• zkušenosti - nalijme si čistého vína - bull plemena obecně bývají na cvičáku málokdy vítána s “otevřenou náručí”. Není nutné (byť je to ta lepší varianta), aby měl výcvikář zkušenost právě se stafordy. Pokud však má zkušenost s různými plemeny, je větší pravděpodobnost, že vás dovede k cíli.
• přizpůsobivost - ne vždy jdou věci jednoduše. Dobrý trenér s tím počítá a nedrží se zarputile pouze jednoho postupu. Naopak hledá způsob, jak vám i vašemu psu dopomoci k výsledku tou - pro váš tým, nejlepší cestou.
• empatie - dobrý výcvikář ani po letech praxe a zkušeností nezapomíná, že sám kdysi poprvé držel v ruce vodítko a trénoval “čelem vzad a vlevo vbok” s polínkem na špagátu
• doporučení - doba internetová vám nahrává do karet. Než se svěříte do rukou trenéra, zajímejte se, jak jsou s jeho službami spokojení ostatní.

Svačinu a přezůvky s sebou

Co si vzít s sebou? Většina kynologických klubů má už dnes vlastní webové nebo facebookové stránky, na kterých se dozvíte, co budete na výcvikových lekcích potřebovat. Seznamy doporučené “výbavičky” bývají hodně podobné. V našem startovacím výcvikovém batůžku nikdy nechyběl:

• platný očkovací průkaz
• řetízkový obojek s velkými oky
• klasické krátké vodítko
• dlouhé vodítko
• oblíbená hračka (uzel, pešek…)
• miska na vodu, voda (občas nemusí být v místě dostupná)
• oblíbené pamlsky
• u starších štěňat padnoucí náhubek
• sáčky na bobky
• nenakrmené a dobře vyvenčené štěňátko

Samozřejmě každý to má trošku jinak. Hodně diskutovaný, a pro mnohé kontroverzní, je řetízkový obojek. Spousta trenérů „provozní poslušnosti” od něj upouští. A v očích začátečníků je to téměř mučící nástroj (smích). Řetízkový obojek má být vždy zapnutý tak, aby nestahoval. Na zkouškách a závodech je povinný, a je fajn - pokud máte v plánu se jich zúčastnit, aby byl pes na tento typ obojku zvyklý. Já jej používám také z jiného důvodu. Pes má spojený řetízek s výcvikem, takže je to pro něj jasný signál “co budeme dělat”. Moji psi se tak na řetízek těší, protože ví, že jdou cvičit.

Co můžeme čekat?

Jak vlastně taková lekce obvykle vypadá? Přiznávám se, že nemám osobní zkušenosti s jiným typem výcviku, než s klasickou poslušností. Předpokládám však, že se výrazně neliší od individuálních lekcí. Je fajn, pokud se vás hned zpočátku trenér zeptá, jaké máte zkušenosti, a jakého cíle chcete dosáhnout. Napoprvé by mělo mít štěňátko možnost seznámit se s novým prostředím. Můžete se projít po cvičební ploše, nechat ho očichat si překážky… Samotný výcvik bývá rozdělený do krátkých časových úseků tak, aby pejska cvičení bavilo a udržel pozornost. Vždy by měl být zakončen úspěchem. Počítejte s tím, že zpočátku vám to nepůjde tak, jako jste byli zvyklí v domácím prostředí. A nestresujte se. Každý psík potřebuje jinou dobu k tomu, aby si zvykl a pochopil, co se po něm žádá. 

Jedna lekce nestačí, chce to plán!

Chodíme na cvičák každou neděli, ale nevidíme výsledky. Náš pes na cvičáku skvěle poslouchá, ale jakmile jsme venku, jakoby ohluchl. Takové a podobné “nářky” slýchávají cvičitelé poměrně často. A je na ně jednoduchý lék. Trénink dělá mistry, a není rozumné spoléhat na jednu hodinu výcviku týdně. Cvičit je třeba častěji, aby si pejsek daný cvik zafixoval i v jiném prostředí. Stačí vždy pár minut, třeba ke konci vycházky. Čím bude štěňátko starší, tím déle udrží pozornost, a můžete samozřejmě čas cvičení prodlužovat. Dobrého stačí pomálu, a není nutné to ani s tréninkem příliš přehánět. U vašeho staforda by to mohlo mít zcela opačný účinek. Z nadšení by se rázem mohlo stát zhnusení, a když si teriér postaví hlavu…darmo mluvit.

Proč chodit na cvičák?

Kromě toho, že výsledkem bude příjemný a ovladatelný stafík, nabízí pravidelná docházka na cvičiště i mnohé jiné benefity. Pomineme-li výhody pro vašeho psa, co z toho kápne vám jako majiteli?

• Naučíte se pracovat se svým psem.
• Zbavíte se zlozvyků - máme je všichni, a kdo tvrdí že ne, ten je má dodnes (smích). Pravdou je, že mnohdy děláme věci, které nás ve výcviku brzdí, ale neuvědomujeme si je. Je fajn, když nás na ně upozorní “druhé oči”.
• Dostanete zpětnou vazbu - ať už ve formě pochvaly nebo naopak. Obojí vás posune dál.
• Najdete pravděpodobně nové přátele se stejnou zálibou.
• Nikdo nebude naštvaný, že jste monotématičtí v konverzaci – většina hovoru se v pauze nebo po výcviku točí kolem kynologie. A věřte mi, že nikde jinde si tak skvěle nepopovídáte “ o hovně” než na cvičáku (smích).
• Kafe tam chutná vždycky tak nějak o chlup líp.

Čas k práci, čas k zábavě. Příště si popovídáme o tom, jak zabavit naše milé chlupáče. A vzhledem k tomu, že stafordí tlamičky jsou poměrně destruktivní, mrkneme se i na vhodné hračky, které by jim mohly vydržet déle než pět minut.

Kateřina Smětáková

Foto: autorka, Pixabay