Americký stafordšírský teriér – od štěněte ke psu – 12. díl

Máme tu dvanáctý, a poslední, díl našeho malého průvodce radostmi i strastmi života se štěňátkem amerického stafordšírského teriéra. Věřím, že jste si ho užili stejně jako já, i přesto, že to vždy nebyla procházka růžovou zahradou. Ostatně, každý správný amstaff je tak trochu extrémista – buď je k zulíbání, nebo na zabití (smích). A jelikož my, jejich majitelé, trpíme obvykle stejnou duševní poruchou jako naši psi, umíme si oboje náležitě vychutnat.

Ačkoliv jsem vám, milí čtenáři, na začátku slibovala „veselé historky z natáčení” (tedy ze života s amstaffem), mám pocit, že jsem svému slibu nedostála. Pojmu tedy naše rozloučení s tímto seriálem zvesela. Dovolte, abych vám odhalila život s tímto plemenem v celé jeho kráse (a obludnosti) prostřednictvím mých soukromých zápisků ze života s těmito dvěma „výtržníky“.

Těšení na štěňátko

Tak to je ona – Daraya Stella Elite Amstaff (MOIRE). Čokoládka moje budoucí. Už stříhám metr, kdy si pro ni pojedu. Děti taky stříhají metr, a těší se na ožužlané rukávy, nohavice, papuče, hračky, nosy a vlasy. Konke kdyby věděl, co se chystá, by taky stříhal metr, páč konečně bude mít zase doma parťačku se smyslem pro humor, lumpárny a „zoubkovanou". Táta metr nestříhá, protože staford je podle něj nepes. Ale všichni samozřejmě víme, že to bude tatínkova holčička". Stejně jako byla nebožka Lochnesska. Dojmy z první návštěvy? Je hebounká, voní mlíčkem a miminem, má boží neochozené tlapky, je sametová, úžasnovelkolepá a moje. Na seznámení jsem dostala polibek na bradu a na ucho, a pak mi usnula v náručí. Prostě – je to tam, láska na první pohled. Maminka Berry je rovněž úžasnovelkolepá, klidná, sympatická fena, s dokonalým pohledem stylu „umírám hlady, něco mi dej". Avšak zároveň nevtíravá, příjemná dáma. Pevně věřím, že se ta moje holka pomamí a bude, stejně jako Berry, dokonalou dámou nejen podle jména. Samozřejmě obrovský dík patří paní chovatelce za důvěru ve mě vloženou, za svěření slečny dokonalé, a za (snad) začátek skvělého přátelství.

Den D

Je to tadyyy. Dnes jsem si přivezla slečnu úžasnovelkolepou. A je to tedy nářez. Konke je z ní úplně na oblaku. Jeho nadšení je tak velké, že kňučí i ze spaní. Trpaslice už taky usnula. Cestu autem zvládla v pohodě. Máme to jen kousíček. Doma byla chviličku zaražená, tak jsme se byli rozptýlit na procházce. Tak nějak jsem doufala, že po návratu se nacpe a upadne do kómatu. A ono prd. Chvilinku si dáchla, a pak se do toho opřela. Snažila se cucat Konkeho. Ještě, že ten pes je fakt svatej. Jiný by ji dekapitoval, a byla by štěňátko o hlavičku kratší. A pak si teda „hráli". Moire se snažila Koníkovi ukousnout hlavu, a vymetla mi pavučiny zpod postele. Ukradla mi botu. Nechtěla se dělit o hračku. No, bude srandy kopec. Každopádně všechny děti jsou nadšené – ty chlupaté i ty lidské. Tak tedy vítej, Moire. Snad se ti u nás bude líbit.

Kafe – protože ráno nemůžeš začít vraždou

Sedím si tak ráno na dvoře, kouřím a piju kafe. Podotýkám, že sedím na nízké rybářské stoličce, a kafe mám odložený vedle. Je na takovém tom plastovém schůdku, co používají malý děti, aby dosáhly na záchod. Tak jako ranní relax. Koník ukusuje nohu plyšové žirafě, a Moire doluje cosi z betonu za mnou. Tohle už odmítám řešit. Ona si prostě systematicky hledá žrádlo ve formě slimáků, žížal a podobné havěti. Konečně se jí to podařilo sloupnout a celá šťastná se přišla pochlubit. Tak si tak stojí u toho schůdku… Z huby jí trčí uschlý slimák. A na moje: „Fuj, čuně!", mi toho slimáka elegantně flusne do kafe. Tak jsem ji pochválila, dala jí sušenou kachnu z kapsy, a šla si uvařit nový kafe.

Že v tom nejsem sama???? Prosím, řekněte, že i vy máte doma takového skřeta podlého!

Moire redaktor

Dnes mám jeden volný den před dvěma dvanáctkami ve svém civilním zaměstnání. Za týden přijde Ježíšek, tak jsem se vrhla na debordelizaci domu. Skončila jsem odpoledne. Potřebovala jsem odejít z domu, tudíž jsem zaúkolovala dceru, že bude hlídat Moire. Ta si hezky hrála s plyšovou opičkou. Takže pohoda. Vyřídila jsem, co bylo potřeba, a vrátila se domů. Mezi dveřmi mi muž oznámil, že mi Moire roztrhala „asi nějaký článek ". A počůrala se. V těch čůránkách namočila torzo těch papírů. Ano, byly to tři stránky rukopisu seriálu o AST. Nad kterými jsem mimochodem strávila nemálo času. Ty stránky, které jsem dnes chtěla přepsat a odevzdat. Dcera mi k tomu řekla pouze to, že „seděla jenom v kuchyni přece". Tak v sobotu druhé kolo.

PS: Zatím štěňátko nedaruji.

Procházka s publikem a bez

Tak jsme dnes byly doprovodit babičku – moji maminku, domů. Po cestě k babičce se mi Moire snažila vyrvat ruku v lokti. Bylo jí to odpuštěno, protože pro mou nemoc chudina nebyla pořádně venku už pár dní. Když jsme se loučily s babičkou, byla Moire zdrcená, že nepůjdeme nahoru. Vzhledem k babiččině zálibě v drhání hrozilo vážné riziko, že by ze sebe Moire vyrobila během pěti minut kokon. I vydaly jsme se k domovu. Dle všech očekávání, jakmile čuba ztratila „publikum" ve formě babičky, šla vzorně na prověšeném vodítku. Potkaly jsme kavalírka, který byl starší, nemocný a hrát si nechtěl. Moire byla nasraná, ale nakonec šla hezky vedle něj. Po rozloučení jsme potkaly zlatou retrívřici, která si naopak hrát chtěla velmi. I byly feny vypuštěny. Moire má sto zlatých bludišťáků za krásné odvolání na první dobrou i z nejdivočejší hry. Jsem hrd a pyš, a doufám, že jí to poslouchání vydrží. Suma sumárum – před cca hodinou a půl jsem se konečně naobědvala, a psice upadla do vytouženého kómatu. Ani se nestihla vysvléct…

Můj pes trpí „chutenstvím"

Ne, nespletla jsem se. Nikdy jsem neměla psa vyloženě nežravého. Naopak jsem měla psy víceméně normální – žrali svou dávku a neměli tendence se v jídle nípat, ani se přežrat k prasknutí. Pak do mého života přišla Moire. To není pes, to je živej kontejner komunálního odpadu, bioodpadu, kafilerky, plastů, kovů, elektra, textilu a papíru. Kdyby bylo sběrný místo na kameny a dřevo, tak na ty taky. Pozře cokoliv, kdykoliv, a v téměř jakémkoliv množství. Na kontě má:

Drobné kamínky

Dřevěné třísky

Plastový vánoční stromek

Vánoční ozdoby

Vánoční světýlka

Krabičku od brufenu

Tlakoměr

Nabíječky

Chirurgické rukavice

Sáčky

Papíry

Dětskou mikroplyšovou deku

Náplň z polštáře

Nitě

Šneky a slimáky

Ropuchu - tu jenom líže (bydlí u nás na zahradě)

Žížaly

Chrousty

Kočičí hovna

To jsou jen takové perličky co (naštěstí bez nehody) prošly jejím trávicím traktem. Teď má štěňátko bebe. Původně jsem si myslela, že má naraženou čelist. Další zábavou, kromě požírání čehokoliv, jsou totiž bitky s Konkem. Jejich šermování zuby sice vypadá a zní brutálně, ale obvykle jsou téměř něžní. Někdy se to teda úplně nepovede. Takže fakt jsem si myslela, že s ní někde flákl v zápalu přetahování. Bohužel už včera večer začala lehce natékat. Dnes dopoledne už půlka její hlavy lehce připomínala hroší mládě. Veterina byla otevřena od tří. Takže v době oběda plánovaná návštěva u babičky, a odsud rovnou pro Moire a na veterinu.

Zdravě temperamentní štěňátko se vlnilo jak břišní tanečnice s epileptickým záchvatem. Nějaký vzorek z té boule tedy odebrat nehrozilo. Mohlo by to odnést třeba oko nebo bradavka. Ano, až tak... A to si jsem si dodnes myslela, že celkem umím psa přidržet. Psa asi jo, Moire nikoliv (smích). Verdikt tedy není jednoznačný. Může to být zánět měkké tkáně, slinné žlázy nebo zubu. Blbý je, že je to staford. Prostě je jí úplně u prdele, že ji něco bolí (pokud ji to bolí – páč se tváří úplně stejně jebnutě jako obvykle). Vyfasovala od paní doktorky Carprodyl (psí brufen) na šest dní, a pokud nesplaskne, tak nejspíš narkóza a podle toho další postup. Začínám nevěřit, že to psítě dochovám k dospělosti.

Sjeté štěňátko

Moire je nějaká podivně aktivní. Více než obvykle. Ve dvě v noci chtěla čůrat. Tak jsme tedy šly. O to nic, to je takový náš normální venčící čas. Udělala, co potřebovala. Ale místo toho, aby šla normálně spát, začala prudit Koníka. Tudíž byla uložena do klece, kde následující půl hodinu „hnízdila ", než konečně zalehla. V sedm ráno už lomcovala mřížemi, že jako zase musí. Fajn. Venku cvrkla, ale místo bobku vymýšlela kraviny. No nic, tak mrznout nazdařbůh v pyžamu a pantoflích na dvorku nebudu. Doma se snažila vyrazit dceři zuby, běhat po stropě, a sežrat Koníka. Tak jsem ji šoupla opět do klece, dala jí žrádlo a následně žužlavku. Sežrala půlku granulí, a jala se tedy žvýkat. Furt přemýšlím, co jí hrabe, že tak šílí. Pak mi to seplo. Drahuška mi večer sežrala notnou dávku cukroví. Zejména marokánky. Tak samozřejmě, páč ty mám nejradši, logicky, žejo... Takže štěňátko je zfetované a v cukrovém rauši. Ani se ta můra neposrala. Chudák já. Teď jdu do jámy lvové (nakupovat před Vánoci je mor) a budu se modlit, že přestane sněžopršet a budu ji moct vytáhnout k rybníku, ať se realizuje tam.

Jak jsme byli na houbách

Povzbuzeni pár deštivými dny, vydali jsme se dnes do lesa na houby. Moire měla opět premiéru. Koník už věděl, tak se těšil. Naložila jsem psy, velký proutěný koš, vodu pro všechny, a jelo se. Psi se i přes otevřená okénka vesele grilovali v autě. Já si v tom vzdušném tunelu vytvořila účes alà Bellatrix Lestrangeová. Nevadí. I přijeli jsme k lesu. Oba pitomečci se mi snažili vykloubit rameno. Ano, „chytře" jsem si dala oba na jedno vodítko. Dostali vynadáno, a šlo se. Kupodivu vcelku civilizovaně. Zalezli jsme hlouběji, situaci jsem naznala bezpečnou (žádní lidé, psi ani lesní dobytek v dohledu), takže byli vypuštěni. Vypuklo nadšené honění mezi stromy v akčním rádiusu plus mínus 20 metrů od paničky. Hlavně snaživka Moire se chodila ujišťovat, že se neztratila (smích). Takže super, les máme taky zmáknutý. Na nejbližším mechu započalo synchronizované válení. Pro informaci – ano, i letos je klošů dostatek. Avšak drahým psům byli kloši u ocasů. Hlavně že můžou blbnout v lese. Dostali jsme se na mé bývalé oblíbené sběrné místo. Píšu bývalé, páč tam někdo řádil s motorovkou. Nevadí, prošli jsme se mezi větvemi a hafani měli aspoň fyzio. Museli dávat pozor na to, že mají i zadní nohy (smích). Koník neomylně našel jedinou bahnitou louži, ve které se vyválel. Moirinka na dámičku jen smočila kotníčky, a vydatně se z toho hnusu napojila. Ale k jádru věci -  les byl zoufale suchý, takže skóre Les : Já = 1:0. Nenašli jsme nic.

Zato jsem pořídila:

- moc štípanců

- možná nějaký klíště (uvidím večer)

- dvě uchozený nohy

- jedno propocený triko

- dva šťastný, unavený, vyběhaný a vyvenčený strachordy

- jednu duševně odpočinutou a zregenerovanou mě, páč v lese je mi dobře a je tam    ticho a klid

- dobrej pocit z toho, že moji psi se v lese nechovají jak blbečci

- sbírku fotek psích prdelí a nějaký ty normálnější

A to se vyplatí.

Tak bye, bye...

Snad vás má závěrečná kompilace příběhů ze života naší smečky pobavila. Jsem přesvědčena, že jste v mnohém poznali i vaše stafordy a jejich vylomeniny, smysl pro humor i poťouchlost. Máte-li také veselé nebo dojemné příběhy ze života vašich mazlíků, podělte se s námi! Rádi je na našich stránkách zveřejníme. Blíží se konec roku a ten k veselým i dojemným příběhům přímo vybízí. Závěrem tohoto seriálu přeji vám i vašim pejskům hodně podobně veselých zážitků a dlouhá léta v pevném zdraví.

Kateřina Smětáková

Foto: autorka, Pixabay