Americký stafordšírský teriér - od štěněte ke psu, 4. díl

Je to domááá! Konečně jsme se dočkali a štěňátko se usídlilo u nás v obýváku. Kdy začít s výchovou a výcvikem? Přilepšovat ke granulkám? Učit ho na podložku? Tolik otázek a tak různorodé odpovědi. Zkusíme se s tím trochu popasovat, a navrhnout vám možnosti, které by mohly vyhovovat vám i vašemu stafordímu miminku.

Tak jsme se dočkali. Já tedy možná o něco dříve, než vy. Moire (Daraya STELLA elite amstaff) už má pět měsíců, ale stále mám v živé paměti ten úplně první den u nás. Ty sladké dny seznamování s voňavým psím miminkem. Jak se učila na jméno, první loužičky, venčení, sežraná nabíječka… Ehmm.. Nebudeme předbíhat, a popovídáme si o takovém tom krásném prvním týdnu až měsíci pejska u nás. Na katastrofy je přece vždycky dost času.

Cestička k domovu, známě se vine…

Ještě než čtyřnohý trpaslík rozbije hlavní tábor u vás doma, je potřeba ho domů nějak dopravit. Nejobvyklejší je přeprava autem. Pokud cesta trvá déle, je dobré udělat jednu (nebo několik) krátkých přestávek na vyvenčení a protáhnutí nožiček. Za tímto účelem opatřete svého svěřence vhodným (ze kterého se nevyvlékne) obojkem nebo postrojem a vodítkem. I dvouměsíční štěně zvládne poměrně slušně utíkat, obzvláště v cizím prostředí, nebo pokud se lekne. Varianta, že ho na odpočívadle nebo čerpací stanici lovíte na párek zpod zaparkovaného auta, je ještě ta lepší. Přeprava by měla být bezpečná nejen pro štěně, ale i pro posádku vozu. Nejideálnější se jeví přepravka, ze které se pejsek nedostane ven, a nemůže se tak nenadále objevit řidiči pod pedály nebo za krkem. Pokud jedete jen kousek, zvládnete i přepravu s pomocí druhé osoby. Je dobré vybavit si klín savou podložkou. Pakliže cestujete hromadnou dopravou, zjistěte si u dopravce podmínky přepravy živých zvířat. Obvykle trvají na přepravce s nepropustným dnem. Někteří dopravci zvířata vůbec nepřepravují.

Povinná výbava

Spousta chovatelů dává na cestu štěňátkům výbavičku do nového domova. Je to hezké gesto, ale není to povinnost. Obojek nebo postroj a vodítko bychom měli pořídit už před příchodem štěňátka, abychom jej bezpečně dopravili domů. Určitě bude pejsek potřebovat i místo k nerušenému odpočinku. Dobrý chovatel vám dá do začátku menší množství krmiva, na které je štěně zvyklé. Takže další položkou na seznamu jsou misky na krmivo a na vodu. Nějaká ta hračka a máte splněno. Říkáte si, žádná věda? Cha! Dovolím si pár osobních postřehů a tipů, které vám mohou usnadnit výběr:

OBOJEK A VODÍTKO

V nabídce internetových i kamenných obchodů je jich nepřeberné množství co do provedení i materiálu. Mohu-li se přimluvit, vyberte tu nejlehčí variantu. Já tomu říkám „dětská sada“ – ten nejlehčí obyčejný nylonový posuvný obojek a tenké nylonové vodítko s malou lehkou karabinkou. Chvilku poroste se štěnětem a vzhledem k tomu, že opravdu neváží téměř nic, usnadní štěňátku zvykání. Tahle dětská sada stejně nevydrží příliš dlouho. Na široký obojek a bytelné vodítko máme ještě čas.

KRMIVO

Zásobte se. Přestože chovatel do začátku štěňátku nějakou tu granulku přibalí, v bezedném prckovi mizí krmivo téměř světelnou rychlostí. Pak přijde víkend nebo svátek a mistička je rázem prázdná. Alespoň v prvních dvou týdnech krmivo neměňte. Některá štěňátka mohou reagovat citlivě na změnu prostředí a další změna v jídelníčku by mohla způsobit zažívací problémy.

MISKY

Určitě budou třeba dvě. Jedna na krmivo, druhá na vodu. Zda zvolíte keramiku, plast nebo nerez, je jen na vás. Já mám skvělou zkušenost s nerezovými miskami. Jsou takřka nesmrtelné. Štěně je nerozkouše, nerozbijí se, pokud vám vyklouznou z ruky

(nebo vám je nějaký na krmivo se těšící dobrák z té ruky nevyrazí). Také se asi ze všech materiálů nejlépe udržují v čistotě.

PELÍŠEK

Do těch prvních štěňátkovských zpravidla výrobce umístí rozbušky. V nestřeženém okamžiku tyto vybuchnou, a výstelku najdete po celém bytě. Naštěstí se toto stává vždy v okamžiku, kdy na něm právě vaše staforďátko neleží, tudíž mu žádná újma nehrozí. Kupovat první pelíšek v řádu tisícikorun je v podstatě zbytečné. Skvělou alternativou jsou podložky vetbed nebo drybed. Musím zaklepat na dřevo, ale ta naše byla bez rozbušky. Zatím je stále s námi, dobře se pere, a je téměř hned suchá.

HRAČKY

Stejně jako u ostatního psího zboží, je nabídka nekonečná. Ať už zvolíte hračky kožené, textilní, gumové, pěnové, plnící, na čištění zubů nebo třeba pletené ze žíní jednorožce, je to na vás. Dbejte jen na to, aby štěňátko poničené části nepozřelo. Pokud uděláte výřad v plyšácích vašich dětí, dejte pozor na plastové oči, čenichy a jiné součástky. Ať vás potom nepřekvapí „koukající“ bobek. Nebo, v horším případě, ucpané štěňátko.

„Jmenuje se Rek”, řekl tatínek. „Fek”, opakovala Ája…

Ať už máte doma Hyacinta desátého nebo Broka, budete muset štěňátko naučit, aby na jméno reagovalo. Obecná poučka praví, že jméno by mělo být krátké, znělé, ideálně dvojslabičné a obsahující „r” nebo sykavku. Existuje množství psích jmenných kalendářů, portálů se psími jmény nebo můžete zabrousit třeba do oblíbené literatury, filmu… Každopádně, alespoň zpočátku, oslovujte štěňátko jasně, zřetelně, a hlavně stále stejně. Všichni. Vlastníte-li také děti, volte jméno, které se bude vyslovovat dobře i jim. Pokud oslovení podpoříte i vhodným pamlskem, bude pejsek na jméno slyšet velmi rychle.

Kam s ním?

Do ložnice? Do předsíně? Do postele? Do klece? Názory se různí. Každý preferuje něco jiného. Pokud nechcete pejska v ložnici nebo přímo v posteli, obětujte pár nocí pohodlí, a spěte se štěnětem třeba na karimatce v předsíni nebo na gauči v obýváku. Jinak se pravděpodobně nevyspí nikdo v domě. Přece jen, do teď bylo zvyklé mít kolem sebe sourozence nebo alespoň maminku. Chovatel vám pravděpodobně dal s sebou na cestu napachovanou deku nebo hračku z domova, kterou prcek důvěrně zná. To mu může pomoci se aklimatizovat v novém domově. Ale ruku na srdce – minimálně první noc si pofňuká i ten největší tvrďák. Zpočátku mu buďte oporou. I taková podpora pomáhá budovat váš budoucí vztah.

Pes není kanár nebo křeček

Už v minulém díle jsem tak trochu naťukla téma interiérových klecí. Před několika lety se s nimi doslova roztrhl pytel. Klece mají své odpůrce i zastánce. Přiznám se, přestože mám psy už třicet let, první klec jsem pořídila až letos. Moji předešlí chlupáči vždy přišli do situace, kdy jsem byla doma nebo si je mohla brát s sebou do práce. Bylo to moc fajn, a byli v podstatě stále pod dozorem. Samotě se učili postupně a nikdy nedošlo ke škodám na majetku či na zdraví. Teprve s posledním štěňátkem přibyla do obýváku i metr a půl dlouhá příšera. A má své výhody. Moire je na ni zvyklá od prvního dne. Já můžu v klidu odejít do práce, aniž bych trnula, kde co vyvede. Chráněná je jak ona, tak dům a jeho vybavení. Je to čistě subjektivní názor, ale za mě má klec palec nahoru. Především z důvodu bezpečnosti toho malého raracha. Dostatečně velká a pohodlná klec, za předpokladu, že na ni štěňátko nenásilně naučíte, je dobrým sluhou.

Milí moji, opět se nám to trochu natáhlo. V dobré víře bych ráda zhustila informace do kratšího článku. Ale je jich tolik, že to prostě nelze. Tak tedy, abych váš zrak chránila před přílišným namáháním, hygienu, krmení a jiné radosti si necháme zase do příštího, tentokrát březnového, dílu.

Kateřina Smětáková

Foto: autorka, Pixabay