Americký stafordšírský teriér – od štěněte ke psu – 7. díl

V minulém dílu jsme našemu stafordímu miminu vybrali ideální pamlsky k výcviku. Kdy je vhodné s výcvikem a výchovou začít? Okamžitě! Už od prvních hodin v novém domově vlastně svého kamaráda vychováváte a učíte. Jak naučit prcka hygieně, chodit na vodítku nebo přijít na jméno? O tom si povíme právě teď.

Ač mým obydlím a rukama už prošel nejeden chlupáč, každé další štěně je jiné. A od každého se naučím vždy něco nového. Obvykle se mi tedy zvyšuje míra trpělivosti a sebeovládání. Přestože mi Konke ve svém štěňátkovském období připadal opravdu temperamentní, musím říct, že Moire posunula laťku hodně vysoko. Dnešnímu článku z našeho seriálu o AST, bych tedy dala podtitul ,,Jak se z toho nezbláznit aneb Každý začátek je těžký”.

Ahoj, já jsem štěně

Jak už jsme si řekli v jednom z minulých dílů, jméno, které štěňátku vyberete, by ideálně mělo obsahovat písmenko, kterého se může psí ucho chytit. Můžete zůstat u jména, které pejskovi vybral chovatel nebo si vybrat sami. Není povinnost volat na psa jménem uvedeným v rodokmenu. U některých kreativnějších chovatelů by to bylo i celkem nepraktické. Volací nebo, chcete-li, domácí jméno by mělo být lehce vyslovitelné pro všechny členy rodiny. A jak na něj naučit štěňátko? Zpočátku se raději vyhýbejte zdrobnělinám, zkomoleninám nebo přezdívkám (ano, i moji psi je mají). Štěně oslovujte při každé příležitosti. Pokud se na vás podívá nebo dokonce přijde, podpořte jeho snahu pochvalou, pamlskem nebo hrou. Čím více bude mít své jméno a vaši osobu spojené s pozitivními zážitky, tím rychleji začne reagovat. A máte tak hezký základ k pozdějšímu přivolání.

Na travičce čůrání koberce nám zachrání

Dvouměsíční prcek je krmený obvykle pětkrát denně a vodu by měl mít k dispozici neustále. Tomu odpovídá i intenzita vylučování. Prostě, každé psí prtě, kudy chodí, tudy trousí. Stafordí štěňátka v tomto směru nejsou výjimkou. A stejně jako u ostatních štěňátek zcela ovládají svěrače až okolo půl roku věku. Jasně, že každý pejsek je jiný. Někdo pochopí nácvik hygieny během několika dnů či týdnů, jinému to trvá měsíce. S občasnou nehodou počítejte raději i po přezubení. Nejlepším tréninkem je „nehodám” předcházet. Štěňátka obvykle vylučují brzy po probuzení a po jídle. V tomto čase máte takřka jistotu, že váš chlupáč něco vyrobí. Takže hned jak rozlepí očka, bafněte štěně a hurá na travičku! Kromě podpory ve formě pamlsku, můžete spojit výkon s vhodným „povelem” - u nás je to „čůrat” a „bobek”. Jak štěndo poroste, budete za rychlejší vyprázdnění vděční. Zejména v noci. Ideální frekvence venčení je zpočátku v rozmezí dvou až tří hodin (ano, i v noci).

Když se stane nehoda

Zřejmě neexistuje štěně, které by se nikdy nevyprázdnilo tam, kde by nemělo. Pokud nechytneme pachatele při činu, nehodu bez reptání uklidíme. Ano, i tu desátou nebo třicátou. Rozhodně štěně nehubujeme, nemácháme mu v louži nos a neplácáme jej novinami ani proutkem. Takovým chováním docílíme spíše toho, že se buď pejsek se svým výkonem někam zašije (pod stůl, pod postel….) nebo po sobě začne uklízet – z pojídání exkrementů se může stát docela dobře zlozvyk. Pakliže máme to štěstí, že si prcek přidřepne přímo před námi, přerušíme jeho činnost (Ne, Fuj, Nesmíš, nebo jakýkoliv zákaz si vyberete), vyneseme jej ven a jásáme o to více, pokud úkol dokončí tam. Na různé čůrací podložky raději příliš nespoléhejte. Štěňata je raději trhají nebo rovnou konzumují, než by na ně močila. Navíc používáním těchto pomůcek psíka učíte, že vylučovat vevnitř na savý povrch je vlastně v pořádku. Dost pravděpodobně si po odstranění podložky poradí pejsek sám. Třeba na koberci, pelíšku, gauči nebo ve vaší posteli.

Vytrvalostní závod okolo domu

Kytka, motýl, list, klacík, soused, auto… Všechno je obvykle hodno pozornosti malého objevitele. Mějte s ním trpělivost. První „vycházky” budete nejspíš podnikat na vzdálenost pár metrů od domu. Hodně štěňat se odmítá hnout s tou divnou věcí kolem krku, a už vůbec se jim nelíbí, že jim „pomáháte“ vodítkem. Pokud je to jen trochu možné, nechte zpočátku vodítko na zemi, ať je štěně jen tahá za sebou. K pohybu mu můžete pomoci i hračkou nebo pamlskem. Stejně jako u nácviku hygieny nebo zvykání na jméno můžete spojit činnost s povelem.

Pomoc, naše štěně je agresivní!

Tyhle nářky o agresivních štěňátkách čteme na internetových diskuzích nebo slýcháme v parku docela často. Ne, vaše štěně není agresivní. Jen nemá ruce, kterými by si věci nebo lidi osahalo. Zato má plnou mordu zoubků ostrých a špičatých jako jehly, a umí se s nimi skvěle ohánět. Když k tomu připočteme, že je to teriér, máme doma suchozemskou piraňu. Zejména mladší děti mohou hrou s malým amstaffem značně trpět. I opatrné hře se musí prcek nejprve naučit. Hru byste měli vždy začínat a končit vy. Vnímavějším jedincům stačí krátké přerušení hry nebo ignorace, pokud se stanou příliš divokými. Je dobré mít také po ruce vhodnou hračku a nabídnout ji štěněti ke kousání místo ruky nebo jiné končetiny. Za zájem o hračku opět pejska chválíme.

Ti druzí…

To, že máte nový přírůstek do rodiny, se jistě brzy rozkřikne. Nechte štěňátko nejprve několik dní aklimatizovat, a až poté přijímejte nadšené návštěvy. Roztomilý drobek je také venku doslova magnetem na lidi. Ať už se jedná o známé nebo cizí, není důvod bránit štěňátku v kontaktu. Já osobně však nedovoluji štěně krmit, zvedat, nebo ho nechat skákat. U šestikilového drobka je snaha vás s výskokem opusinkovat jistě roztomilá. U pětadvacetikilového kolohnáta už to taková švanda není. V lepším případě budete platit čistírnu nebo drápkem roztržený oděv, v tom horším rozbijete prasátko a budete shánět dobrého zubaře.

Vše má svůj čas

Přestože se zásobárna amstaffí energie zdá nevyčerpatelná, opak je pravdou. Mnoho nadšených majitelů má pejska pár týdnů, a už se chlubí, kolik kilometrů jeho prcek denně nachodí, jak zvládá překážky na psím hřišti a podobně. Opačným extrémem jsou majitelé, kteří naopak až do ukončeného očkování se štěňátkem raději neopouští zahradu nebo hůř, byt. Přiměřený pohyb na čerstvém vzduchu ocení každé štěňátko. Ideálně takový, který si „dávkuje” samo – jde si vlastním tempem. Kdysi jsem dostala radu, kterou se snažím řídit – maximální celková denní trasa u štěněte v kilometrech se rovná jejich věku v měsících. U úplných prcků, kteří se ledva batolí tak vlastně máte splněno už jen běžným venčením.

Na co se můžete těšit příště?

Vyrazíme do terénu, a budeme poznávat svět. Lidi, psy, auta, kola a ostatní zvířátka. Ano, příštím tématem bude tolik oblíbená socializace. Myslíte, že je lepší ji absolvovat sami, nebo s pomocí různých štěněcích školek nebo organizovaných vycházek?

Kateřina Smětáková

Foto: autorka, Pixabay