Americký stafordšírský teriér - od štěněte ke psu - 9. díl

Většina z nás má své amstaffy v bytě nebo v domě s přístupem na zahradu. Ačkoliv je možné držet je i celoročně venku v kotci nebo na úvazu se zateplenou boudou, drtivá většina psů jsou „byťáci”. Nepopiratelně je úzký kontakt s majitelem tímto plemenem víc než vítán, a stafordi si lidskou přítomnost vyloženě užívají. Co však nastane, pokud svého psa nenaučíte samotě a odejdete do práce, na pochůzky nebo jen vynést smetí?

V případě přičinlivého, aktivního, a silnými čelistmi vybaveného staforda vás čeká obvykle nemilé překvapení. Kousání a trhání bývá bezva náhradní činností, která zbavuje psa stresu z odloučení. Tam, kde u menších plemen najdete lehce oždibranou nohu od židle, u amstaffa budete mít štěstí, pokud vám vůbec nějaká židle zbyde. Nepřeháním – toto plemeno umí být opravdu velmi destruktivní, pokud není správně naučeno, jak být doma samo…

Je to ještě miminko, přece ho neopustím!

Mnoho majitelů si bere při pořízení štěňátka dovolenou, aby si mohli užít první společné dny nebo dokonce týdny. Nový člen rodiny je roztomilost sama. Kolem spícího drobka chodí po špičkách, usne-li jim na klíně, ani nedýchají, aby jej náhodou neprobudili. Byt opouští výhradně se štěnětem nebo v době, kdy štafetu péče o psí mimino přebere jiný člen rodiny. Samozřejmě je fajn mít možnost zástupu při venčení, a pokud odcházíte na dlouhou dobu, je to více než žádoucí. Na co však obvykle zapomínají je fakt, že dovolená jednou skončí a pejsek bude muset zůstat doma několik hodin sám. A právě v tom čase, kdy máte možnost být s prckem prakticky nonstop, byste měli začít s výchovou k samostatnosti.

Než odejdeme…

Také psí samota má určité náležitosti, které bychom měli dodržovat. Ráda tvrdím, a léty soužití se psy v bytě se mi to potvrdilo, že každý pes je tak trochu autista a miluje drobné každodenní rituály. Ty mu pomohou se orientovat v čase a v tom, co právě bude dělat, a co se po něm bude chtít. Platí to i v případě učení samoty. Před vaším odchodem by měl být psík vyvenčený, zdravě unavený, a nakrmený. Stejně jako u lidského mláděte po aktivitě a jídle obvykle přichází odpočinek a (ideálně) spánek. Zkrátka a jednoduše – pejska dostatečně vyvenčíme, unavíme hrou, procházkou a cvičením, po příchodu domů ho nakrmíne, a máme tak ideální podmínky k tomu nechat jej o samotě. V případě, že odcházíte na delší čas, můžete mu zanechat vhodné hračky nebo žvýkací pamlsky na ukrácení dlouhé chvíle.

Od jednoduchého ke složitému

Samozřejmě, že osmitýdenní štěňátko nevezmeme na tříhodinový trek, aby nám pak doma „hezky spinkalo”. Zpočátku odcházíme jen na chvilku – třeba jen do jiné místnosti. Díky vyšší frekvenci krmení a venčení máme možnost krátké odchody trénovat několikrát denně. S pejskem se přehnaně neloučíme a celkově se snažíme dát svým chováním najevo, že není třeba se jakkoli rozrušovat. Lítostivým monologem na téma „maminka musí do práce, na nákup, pro děti do školky…. a ty tady budeš, chudáčku sám, ale neboj, já se ti vrátím… atd.” jen štěně upozorníme na to, že se něco děje, a je třeba se tím zaobírat.

Kotec 3+1

Ideální prostor, který obývá štěňátko učící se samotě, je holobyt s trezorovými dveřmi, ve kterém je pouze štěně, vhodné hračky nebo žvýkadla a miska na vodu. Teď si dělám trošku legraci. Nepředpokládám, že by kdokoliv z vás měl takové podmínky k žití (smích). Určitě se však shodneme na tom, že prostor, ve kterém bude staforďátko pobývat, by měl být především bezpečný. To, vzhledem k obvyklému vybavení domácnosti, bývá občas oříškem. Mladí psi jsou v tomto směru velmi kreativní, a umí si najít destruktivní zábavu takřka kdekoliv. Přestože se spoustě majitelů příčí, že by měli štěňátku nějak bránit ve volném pohybu, rozumné omezení prostoru je více než žádoucí. Alespoň v době, než bude pes natolik spolehlivý, že může zůstat v celém bytě či domě bez dozoru sám.

Možností je hned několik:

- koupelna, kde jsme předem odklidili z dosahu všechny čistící nebo prací prostředky a jiné věci, které může štěně rozkousat, roztrhat nebo pozřít

- chodba s uzavíratelným botníkem a opět zajištěná tak, aby v ní nemohlo štěně přijít k úhoně

- interiérová klec, která je dostatečně prostorná tak, aby si v ní dospělý pes mohl pohodlně stoupnout, sednout i lehnout

Interiérová klec

Poprvé jsem viděla psa v bytě v kleci v jednom dílu Výměny manželek před dvaceti lety. Mladičká labradorka se v ní sotva otočila. Stejně jako většina pejskařů jsem byla pobouřena a znechucena. A také bytostně přesvědčena, že tohle zařízení nikdy nepřekročí práh mého bytu. Dnes mám v ložnici klec, ve které bydlí Moire. Ačkoliv tento měsíc oslaví už rok, stále má ještě telecí nápady a je nebezpečná zejména sama sobě. Klec jsem pořídila ještě před příjezdem psítěte k nám domů. V mojí nepřítomnosti je v ní. Jsem tak v klidu a vím, že mému psu nic nehrozí. Přiznávám, že za třicet let se psy jsem ještě neměla takový „případ”, jako je tahle fenka. Ochutná a pozře téměř cokoliv, co se jí dostane pod mordu. Je pravda, že už se hodně zlepšila, ale například události minulého týdne mě opět přesvědčily v tom, že toto zvířátko opravdu zatím není spolehlivé. A kdo ví, zda s její náturou někdy bude (smích). Samozřejmě i na klec se musí pejsek naučit tak, aby ji považoval za své zázemí – pelíšek, a cítil se tam dobře. Takže, podtrženo sečteno – nebojte se klece. Je to skvělá pomůcka jak ochránit svého psa, pokud jste mimo domov. Zničené věci lze nahradit, ale zničený psí život nebo zdravotní újmu vašeho čtyřnohého kámoše byste si vyčítali do konce života.

Jaký názor máte na klece? Jak učíte samostatnost vy? Podělte se s námi o své zkušenosti, ať už máte bišonka nebo dogu!

Kateřina Smětáková

Foto: autorka, Pixabay