Anketa majitelů – belgický ovčák groenendael

Těšíte se na povídání o černých groenendaelech? Určitě vás nejen pobaví, ale rozhodně i pohltí. Je to varianta sice málo rozšířená, avšak naprosto okouzlující. Ostatně to nám prozradí ti nejpovolanější z nejpovolanějších – jejich chovatelé...

Tentokrát se seznámíme s černými groenendaely, kteří jsou hrdými příslušníky svého rodu. Své o tom vědí pochopitelně nejvíce ti, kteří s nimi žijí a dennodenně o ně pečují. O své zkušenosti se tak s námi podělí dvě chovatelky tohoto plemene – Jana Šejnohová a Dagmar Prchalová. Oběma dámám velice děkujeme a věříme, že se vám bude naše anketa líbit.

„Černým“ jsem propadla od samého začátku!

A tak jsem se o něj začala zajímat. Na cvičáku se o něco později objevil konečně první belgický ovčák, ale tervueren (dlouhosrstý zrzavý). Byla to fenečka, trochu mě překvapilo, že vedle německých ovčáků je tenhle zrzounek drobný. Nicméně sledovat radost a energii při jakékoli činnosti této fenky mě zaujala natolik, že jsem začala pátrat, kde by se dal takový belgičák sehnat, ale chtěla jsem černou variantu. Černí tu ale ještě nějakou dobu nebyli, nakonec to majitelé a chovatelé vyřešili tak, že nakryli fenky tervuerenů psem dovezeným z Francie do Polska. Z těchto spojení se rodila zrzavá i černá štěňátka. A tak jsem přišla ke své první černé groenendaelce. Černých groenendaelů bylo a stále je u nás podstatně méně než tervuerenů, ale já jsem celočerné barvě ovčáků propadla hned od začátku a neměnila bych.

Naši psi jsou především členy naší rodiny

V současné době máme doma tři groenendaely. Mám sice chovatelskou stanici, ale za dlouhé roky, co se groenendaelům věnuji, jsem odchovala jenom tři vrhy. Štěňátka máme jenom tehdy, když si chci nechat štěně i sama pro sebe.  Jsou to především členové naší rodiny (smečky) a kámoši do nepohody. Nejstarší je Dára (Darqueen des Perles Noires) dovezená z Francie, v únoru jí bude třináct let a už je to prostě babča se vším všudy, šedivá, venku pomalejší (pokud nevidí kočičku – pak působí, jako by jí bylo o deset let méně), už má ráda svůj klid, ráda se mazlí a moc doufám, že tu s námi ještě nějaký ten rok vydrží. Má několik zkoušek z výkonu, je Interšampionkou a šampionkou pěti zemí.

Druhý v pořadí je Darinky syn Ayers-Rock Groenoir (Rocky) z mého prvního vrhu. Původně jsem plánovala, že si z prvního vrhu nechám fenečku, ale na fenku si zájemce čekal skoro rok, nakonec se narodila jedna jediná holčička, a tak jsem si říkala, že si počkám na další vrh, že pejska si nenechám. Ale Rocky byl prostě odmala „PAN PES“, byl absolutně samostatnou jednotkou, všechna štěňátka běžela za mámou, on šel na druhou stranu zkoumat zahradu. Štěňátka spala u sebe, Rocky o kus dál drtil smeták nebo hadici na vodu a teprve po jejich úplné demolici šťastně usínal se zbytky nářadí v tlamě. Jeho povaha mě natolik dostala, že jsem neodolala a nechala si ho. Nikdy jsem toho nelitovala. Rockymu je dnes osm a půl roku, má složeno mnoho zkoušek z výkonu, výstavně je úspěšný, ačkoli není typický „show-dog“, ale díky své neskutečné povaze si získává i rozhodčí na výstavách. Pro mě je to absolutně dokonalý pes a vím, že takového už nikdy mít nebudu. I Rocky, stejně jako jeho máma, je Interšampionem a šampionem pěti zemí, zkoušek má o pár víc než Darinka. Rocky kryl několik fenek a jeho štěňátka jsou v různých zemích Evropy. Třetí „vycházející hvězdou“ naší smečky je Claar Suri Groenoir, je vnučkou naší Dáry, dcera fenky Banshee-Tiffany Groenoir. Ačkoli je jí už dva a půl roku, pořád se chová jak štěňátko, exteriérově velmi kvalitní fenečka, ale na můj vkus až neskutečně klidná, jako by ani nebyla belgičákem. Je neskutečně mazlivá, bezproblémová s jakýmkoli psem či fenkou, miluje lidi, děti, všechny a všechno. S výcvikem teprve začínáme, nikdy nebude razantním psem obranářem, ale miluje stopování, takže už víme, jakým směrem se bude naše pracovní zaměření ubírat.

Největším úspěchem je pro mne spokojený a šťastný pes!

Protože belgičáci – všechny varianty – jsou neskutečně temperamentní a plní energie a neuvěřitelně učenliví, majitel jim musí neustále vymýšlet nějakou aktivitu. S našimi psy se věnuji sportovnímu výcviku, Dára i Rocky mají splněno více zkoušek z výkonu. K tomu s nimi jezdíme často na kole, běhají strašně rádi. V zimě měníme kolo za běžky, naši psi to milují. Protože moc ráda chodím delší trasy, o víkendu, kdy je víc času, často vyrážíme na celý den do lesa. Jednu dobu jsme dělali i coursing, jen tak pro radost a i tenhle sport se našim psům moc líbil. Co se týká výčtu úspěchů, asi bych mohla říct zkoušky z výkonu nebo výstavní tituly, jichž mají všichni naši psi mnoho, ale pro mě je největším úspěchem to, že jsou naši psi šťastní a především zdraví. V chovu se snažím zaměřit na povahy, protože belgičáci jsou poměrně nevyrovnaným plemenem, velmi citlivým a přehnaně reagujícím. Svůj úspěch vidím tedy asi v tom, že naši psi jsou vesměs velmi pohodoví a vyrovnaní.

Neskutečná radost s notnou dávkou trpělivosti

Protože mám groenendaely už od roku 1988, myslím si, že to je samo o sobě všeříkající, kdyby mi něco opravdu vadilo, už bych se asi vrátila k německým ovčákům. Belgičák má něco, co z mého pohledu, jiná plemena nemají. Belgičák jde totiž do všeho na dvě stě procent. Když si normální plemeno lehne, tak prostě leží, belgičák se rozplácne a rozvalí na záda, že zabere třikrát větší prostor, než je nutné. Když naučíte jakéhokoli psa přeskočit překážku, tak jí prostě hezky skáče, belgičák jich pro jistotu přeskočí několik a bude mít obrovskou radost, že to pro vás může udělat. Když má jiný pes strach, sklopí uši, stáhne ocas, přikrčí se… Belgičák se stane prakticky neviditelným. Kdo toto plemeno neměl, asi si nebude úplně umět představit, co tím chci říct, ale kdo ho jenom trošku zná, pak mu bude ihned jasné, o čem mluvím. Výcvik belgičáka je pro mě neskutečnou radostí, ale také neskutečnou školou trpělivosti.

Belgičák není psem na gauč!

Chov belgičáků je už dnes u nás na velmi slušné úrovni, nicméně není to rozhodně plemeno pro každého. Myslím si, že by každý dobrý chovatel měl pečlivě vybírat nové majitele pro svá štěňátka a upozornit je, že belgičák není psem na gauč, ale na práci, a že je to plemeno velmi závislé na svém člověku. Co se týká zdraví, celkově je i dnes, kdy je hodně plemen přešlechtěných, belgičák poměrně zdravým plemenem. Vzhledem k lehké kostře netrpí na onemocnění kloubů, loktů či páteře, i když se občas něco může objevit. Nemohu se porovnávat s chovateli, kteří odchovali desítky vrhů, ale těší mě, že naše štěňátka jsou zdravá (dnes už jsou všechny tři odchovy dospěláci), a především, že se nám vyhýbá epilepsie, která se bohužel v chovu vyskytuje víc. I já jsem doma kdysi měla fenku s epilepsií, tak vím, jaká zátěž je to pro pejska i pro jeho majitele. Co se týká tohoto onemocnění, myslím, že čím víc budou všichni chovatelé upřímní, tím méně se v dalším chovu bude objevovat.

Uvidíme, co přinese další rok…

Plánů by byla spousta, otázkou je, co se povede uskutečnit. Určitě plánuji pokračovat ve výcviku naší Suriny, které to asi bude trvat podstatně déle než Rockymu. Tak uvidíme, jak se podaří složit aspoň základní zkoušky. Samozřejmě ji plánuji uchovnit a koncem příštího roku bych si na ní přála odchovat štěňátka. Ráda bych si pak přivezla ještě jednu fenečku, protože mým snem je mít ještě jednou takového pejska, jako je náš Rocky, a chtěla bych mít po něm štěňátko. Se Surinkou to samozřejmě nejde, jsou blízcí příbuzní. A protože jezdíme i na výstavy, tak doufám, že se příští rok nějaké uskuteční a vyrazíme trochu do světa.

 Jana Šejnohová

chovatelská stanice Groenoir

www.groenoir.com

Foto: archiv Jana Šejnohová

Úvodní foto k článku: Jana Šejnohová

Groenendael je mojí láskou!

Prvního belgického ovčáka groenendaela jsem viděla na MVP v Miláně v roce 1991. No, a hned to byla láska. Elegantní zvíře s dlouhou černou srstí – to bylo něco pro mne. V té době jsem pracovala v Itálii v chovatelské stanici sibiřských husky, finských špiců a samojedů. Paní, u které jsem pracovala, mi tehdy zamluvila štěně k Vánocům v chovatelské stanici di Vildor. A tak jsem se dostala ke své první feně groenendaela jménem Arabel-G di Vildor.

Jak šel čas…

S touto fenou jsem si založila chovatelskou stanici Black Morion. A po ní jsem si nechala Black Jacka Black Morion, se kterým jsem se začala věnovat výcviku a výstavám. Jack byl výstavně úspěšným psem, stal se šampionem ČR, SR a PL, složila jsem s ním zkoušku ZM. Bohužel měl ale reakci na střelbu. A tak přišla řada na dalšího psa. Z Maďarska jsem si přivezla štěně psa Czahozcay Qvando... To byl takový pes cholerik, zkoušeli jsme obrany, ale radši by kousal do živého. Zkusili jsme pár výstav, ale nakonec jsme skončili, protože měl rozházený skus. Zůstal u nás jako rodinný pes. Dalším importem byla fena z Holandska Lia de Bruine Buck, velká fena s mohutnou kostrou, jemná v povaze. Lininka na cvičení moc nebyla a já ji chtěla jako pokračovatelku chovu. Dala mi dva vrhy. Po Lilince jsem si nechala Domiu Black Morion. To je takový rarach odmala, věčně vysmátá, docela dobře se s ní pracovalo. Zkoušeli jsme agility, kde si vyběhala A1, pak jsme bohužel skončili na houpačce, které se bála. Už jsem to dále neřešila. Zkusili jsme tedy služební výcvik, kde jsme zvládli ZM, ZVV1(zatím můj vrchol, nejsem žádný velký výcvikář).

Byla úspěšná i na výstavách – šampion ČR, SR, PL, Německa, KCHBO, v deseti letech vyhrála i celou výstavu belgičáků v Horce nad Moravou. Vyrůstala s mou dcerou, Domče jsem plně věřila. Naše dcerka ji milovala, malovala jí drápky, z gumiček jí vytvářela náramky, z prostěradla zas vlečku pro princeznu. Když byla Sára větší, tak si ji i na výstavách předváděla. Tuto fenku jsem v chovu nevyužila, jelikož ve třech a půl letech se u ní také projevila epilepsie. Dalším mým importem byla fena z Maďarska Mucius Fiona. Je to taková princezna – přeci se jmenuje Fiona (princezna z animované americké pohádky Shrek pozn. red.). Zkoušeli jsme obrany, ale o to neměla opravdu zájem. V agility má krásnou techniku skoku, ale byla pomalejší. Co ji ovšem opravdu baví, je pasení ovcí, tam je veselá a přirozená. Chtěla jsem ale hlavně fenu pro chov a to mi splnila. 

Dala mi zatím tři početné vrhy a krásná štěňata. Její potomci se ukazují na výstavách u nás i v zahraničí. Je to i výstavně úspěšná fena – res. BIS, Ch. ČR, SR, KCHBO, PL, Interšampion... No, a poslední naší černou holčičkou u nás je její dcera Gioja Black Morion. Úspěšná na výstavách, zkoušíme pasení, sportovní kynologii, obedience, prvky z dogdancingu. Doufám, že to bude pokračovatelka chovu v naší chovatelské stanici. V roce 2019 se jí podařilo vyběhat na světové výstavě v Písku FMBB Světového vítěze mladých společně se svým bratrem Gerem.

Není psem pro každého

Groenendael je sice pracovním plemenem, se kterým se můžete věnovat všem psím sportům, je velice inteligentní, ale jsou také velice citliví, tudíž se nehodí pro každého. Měla jsem je v bytě, potom jsme koupili barák, tak teď jsou spíše na zahradě. Není to však kotcové zvíře, potřebuje kontakt se svým majitelem.

Mou prioritou je hlavně chovatelství!

V současné době mám v plánu poslední štěňátka po naší Fionce. Vybrala jsem pro ni pracovního tervuerena. Myslím si, že by to mohlo být přínosem pro krev groenendaelů, a to kvůli příbuznosti, která je u černých docela velká, dále zlepšení zdraví (u více exteriérových zvířat se bohužel projevuje epilepsie, rakovina) a také zlepšení povahy.

Dagmar Prchalová CHS Black Morion

www.blackmorion.com

Foto: archiv Dagmar Prchalové