Argentiny rozhodně potřebují správnou výchovu!

Další povídání o argentinských dogách budeme tentokrát více směřovat k chovu nejen u nás, ale i v zahraničí. Dozvíme se, jací jsou psi v zemi původu a jaké činnosti se stále ještě věnují. A podíváme se také na vystavování a na další aspekty soužití s tímto plemenem.

Sympatický Tomáš Pavelek patří mezi chovatele, kteří hodně bedlivě sledují dění kolem plemene. Navštívil více zemí a také více chovatelských stanic. Je rovněž v kontaktu s mnoha chovateli ze zahraničí a tak má opravdu rozhled a věřte, že jsme se dozvěděli mnoho zajímavého. A pokud jde o výchovu nebo výběr nového majitele, má na to velmi jasné a poměrně nekompromisní názory. A je fajn, že to takto vidí.

Původně jsem měl nebo jsem spíše začínal jako asi většina chovatelů s německými ovčáky, pak jsem přešel na rotvajlery, no a asi před dvanácti lety jsem to změnil na argentinské dogy.

Jsou to zdatní a obětaví psi. Jsou to psi s osobností jako jezevčík (v uvozovkách). A hlavně se mi líbí stavbou těla, ty svaly a pevnost. Tito psi jsou úžasnými společníky, pokud je ovšem páníček zvládne. Mezitím musí být na pozoru a nesmí se dostat v hierarchii pod tohoto psa. Než to pes pochopí. Bohužel u některých AD to trvá až do dvou a půl let a někdy až do tří a půl let. Proto je nutno být v tomto věku psa vždy ve střehu. Ale to platí asi u všech plemen, že se musí dobře zvládnout. Některé plemeno potřebuje hodně času jako AD, jiné zase méně. Za mne je s AD potřeba pracovat na výchově a socializaci velmi aktivně a minimálně, být se psem v kontaktu alespoň doma a denně. Mám takový poznatek, tento pes prostě musí mít z chovatele velký respekt až strach (ten berte v uvozovkách), aby vše fungovalo. Hlavně se u výchovy nesmí používat násilí a biti to by pak vedlo k velkému problému. Feny jsou jiné, ty jsou pohodářky a nejsou z velké části dominantní. Pes je však pes. A málokterý pes není dominantní.

Momentálně mám doma dva psy. Prvním je Bronko Junior Samar Line, čtyřletý pes, momentálně výstavně historicky nejúspěšnější AD v ČR. Jeho otec je importovaný z Argentiny a matka pochází z Francie z chovatelské stanice, kde mívaljí více jak šedesát AD. Na svém kontě má tituly Inter šampion a Multi šampion, Grand šampion tří zemí a Junior šampion tří zemí.

Druhým psem je Jazmin II Del Litoral, kterému je teprve dvanáct měsíců. Získal již tituly Junior šampion Slovenska a Polska. Je to import Argentiny a pochází z chovatelské stanice, která byla vyhlášená po celém světě jako Best of the Best mezi chovateli AD. Majitel nežije již skoro patnáct let. Jazmin je jedna z posledních této krve.

Pokud jde o povahy, tak pes je dominantní a není moc kontaktní s cizími lidmi. Ale to většinou u psů této rasy bývá. Pokud si ho nikdo nevšímá, on si jich také nevšímá. Nestojí o náklonost cizích lidí. Uznává naše známé, naši rodinu s manželkou a dětmi ve věku jedenáct a tři roky, s nimi má super vztah. Já jsem ten, kdo mu určil a určuje směr. No, a Jazmin je velmi kontaktní a s každým je kamarádka, ale to hodně souvisí s tím, odkud pochází.

Jezdím po ČR, na Slovensko, do Polska, Maďarska a byl jsem také „na Evropě“ v Rakousku. Rozdíl ve vystavování moc nevidím, je to vždy o lidech, ne o psech. Proto jak ho kdo vystaví, záleží jen na člověku té či jiné země.  V Polsku se hodně uznávají velcí psi, kteří se velikostně vymykají standardu. Tak to mají zažité i někteří lidé ve střední Evropě. V Argentině uctívají AD jako středně velké a atletické psy s výškou 65 cm a váhou 45 kg. 

U nás je velmi málo představitelů tohoto plemene, v ostatních zemích je jich mnohem více, hlavně na Slovenku bych odhadem řekl, že jich tam mají tak pětkrát více než u nás. A čím níže přes Maďarsko směrem dolů pojedete, tím se bude jejich počet a také kvalita chovu zvyšovat. Například Srbsko je rájem AD, tam jich je mraky a za mne jsou špičkou v jejich chovu.  V zahraničí vidím rozdíl také v tom, že mohou mít kupírované uši, což je pro tuto rasu specifické a AD pak vypadá mnohem lépe. 

Předvedení musí být kompaktní. Musí pevně stát, aby byly vidět přednosti, jako jsou svaly, atletická postava, rysy, hlava a hruď. V běhu musí být pes pevný a předvádět se s elegancí. Samozřejmě je důležitý i temperament. Ten se hodnotí vždy. Je to přeci jen lovecký pes, i když zařazený mezi molosse, ke kterým se svou stavbou těla nejvíce blíží.

Pokud má pes dobrou péči a vyváženou stravu průběžně, stačí ho před výstavou pouze vykoupat. Ovšem ne vždy, pokud není špinavý. Každý by měl samozřejmě o svého psa pečovat. U toho plemene je dobré podávat nějaké přípravky na klouby, než se zcela vyvine. To trvá do cca roku a půl. Není ani špatné přilepšit mu něčím na srst, jako je třeba vajíčko, pivovarské kvasnice atd. Bohužel je srst náchylná k problémům například k infekcím. 

Jak už jsem psal, je to trochu jiný typ, než jsme tady v Evropě zvyklí. Není dominantní a je hodně kontaktní. Generace od Jazmin byly vychovávány ve smečce. Toto vše s tím souvisí. Feny v Argentině jsou subtilnější. U nás je nastavený trend, že má vypadat nabušená (přebuzená) jako pes. U nás se vždy traduje, to je pes!!!! To je fena!!! Jako že pořádný nebo pořádná. Bohužel to také není dobře. Ale jiný kraj, jiný mrav.   

Někde se psům zvládnou věnovat, jinde ne. A to jsou potom ty problémy některých chovatelských stanic, když mají po více generací zavřené psy v kleci a ti pak nejsou socializovaní. A přenáší se to pak z generace na generaci. Jak říkám, pak to jsou vymaštění psi. Toto je náš problém tady v Evropě. Máme málo prostoru a chceme se vyrovnat Argentincům. To prostě nejde. Asi je to, jako kdybyste zavřela tisíc lidí na jeden ostrov a po pár generacích je vyslala do víru města. Prostě všechno špatně. Nic by neuměli a neuměli by se ve společnosti ani chovat. Ještěže takový pes se dá dobrou výchovou, prací a důsledností v určitých směrech upravit.  

Dozvídám se neustále nové věci. Hlavně jak k tomuto psovi přistupovat a jak se k němu chovat. Bohužel spousta chovatelů v Evropě se cítí jako nejchytřejší  a to je špatně. Ti si poradit nenechají a nechtějí, protože jen oni to dělají nejlíp. Bohužel u nás nejsou takové možnosti jako v Argentině, abychom s nimi dělali to, k čemu byli předurčeni. Jen málokdo má takové prostory, čas a chuť to dělat, jak se to má.

V Argentině mají chovatelé většinou velké statky a mnohdy i přes padesát psů. Toto je pak o tom, že jsou psi psychicky vyrovnaní. Což se nedá moc říci o některých jedincích tady u nás. Tito psi vyrůstají s ostatními psy, zvířaty a lidmi. Je to na dlouhé povídání. Hlavně ve smečce loví. To je v Argentině prostě národní zábavou s národním plemenem. Vezmou deset až patnáct psů a jdou s kamarády o víkendu na lov divočáků.

I Jazmin otec byl šampionem USA v lovu, ale bohužel tři dny po lovu zemřel, nakazil se parazitem od divočáka. Ono to už o něčem vypovídá, když psi loví ve smečce pěti až patnácti psů. Takový pes musí být vyrovnaný, aby se mezi sebou neporvali. Toto jsou vyrovnaní psi. V Argentině jsou jiné typy psů. My si tady tvoříme AD k obrazu svému. A spousta chovatelů říká, že tady máme lepší psy než v Argentině. Ve vzhledu je to možné (za Evropana), ale má to byt funkční pes. Ne že po dvou kilometrech už nemůže. Jsou vychovávání ve smečce. Jednoduše méně vězení a více volnosti.

Vše je v lidech. Už mi pár lidí volalo, že má problém s nějakým psem a to ne jen s AD. Bohužel když si člověk pořídí trochu akční plemeno, musí s ním pracovat a zvládnout ho. Musí psovi ukázat směr a mantinely. Dát mu čas, který potřebuje a být důsledný. Jen tak dosáhne tíženého úspěchu. Je to jako u dětí. Jak říkám, že si nejde stáhnout aplikaci a pes bude fungovat. Bohužel někdy si pořizují lidi psa na svou ochranu, nebo že se cítí méněcenní ve společnosti a tímto chtějí něco dokázat. A to je ta nejhorší věc. Například jedna paní se mě ptala, co si má pořídit, jestli AD nebo kanárskou dogu. Že má hyperaktivní děti a ona, že ho chce na ochranu, když jde po ulici. Chtěla vědět, které plemeno je horší. Hrůza! Můj názor. Paní neumí zvládnou sama své děti, protože je má rozežrané a sama neví, co je to disciplína. A chce takového psa. To vždy smrdí průserem. 

Kdyby všichni vychovávali, socializovali, určili mantinely a komunikovali tak, jak mají. Nemusely by vznikat problémy. Ale jak každému říkám, je to jak s dětmi. A pokud nemá někdo vychované děti, má je rozežrané, tak má problém sám se sebou. Takovému pes nepatří, protože to dopadne špatně. Pohybuji se také mezi kynology. A nezažil jsem, aby člověk, který se kynologii věnuje, měl rozežrané a nevychované děti. Tímto bych uzavřel, kdo na tohoto psa nebude mít čas a nebude nebo nemůže se mu věnovat, nemá už s nějakými psy zkušenosti, ať si AD radši nepořizuje.

Ať chovatelé nehledají zbytečné chyby na cizích psech a kritizují si svoje psy. Kritika musí být ale v rámci mezí. Raději ať pomůžou při kritice radou. I oni potřebuji někdy radu tak ať si nechají taky někdy poradit od ostatních zkušených chovatelů. Sbírání zkušenosti je důležité neustále. Jen tak se může chov někam posunout. Ne že budou říkat, že mají doma nejlepší psy a přitom je to jen jejich přesvědčení. Já bych si nikdy nedovolil tvrdit, že Bronko nebo Jazmin jsou nejlepší. Existují mnohem lepší a krásnější psi. Vím, kde májí své chyby a nebojím se to ostatním říct.

Děkuji vám za rozhovor.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Tomáše Pavelka