Australáci mě dostali svou chytrostí a skvělou pamětí!

Zajímá vás, co ještě dalšího lze podnikat s australským ovčákem? Je toho spousta, k čemu se hodí, avšak v tomto rozhovoru vám představíme zkušenou kynoložku, která se se svými psy věnuje záchranářskému výcviku. A i v tom jsou skvělí!

Australští ovčáci jsou psi nejen pro každou srandu, ale rádi a ochotně se s vámi vrhnou i do práce. Své o tom ví i zkušená kynoložka a členka Svazu záchranných brigád kynologů České republiky Lucie Dlouhá, která se se svými australáky věnuje úspěšně již několik let záchranářskému výcviku. Více už nám ale poví ona sama…

Já se již od roku 1991 věnuji v kynologii téměř výhradně záchranařině. Občas si odskočím k obedience a stopám, protože to jsou disciplíny, které by i záchranářský pes měl umět, nebo aspoň v určité úrovni ovládat. V roce 2006 jsem si pořídila svého prvního australského ovčáka, z vrhu „A“ chovatelské stanice Diandra. Australáci jsou úžasným plemenem, vysoce univerzálním pro spoustu sportů a činností. Kromě skvělého nosu a ochoty pracovat v každé situaci „pro vaše oči“ jsou obratní, přemýšliví až vychytralí, s tělesnou konstitucí vhodnou k vytrvalosti i k rychlosti. Takže dnes se s nimi setkáte v mnoha psích sportech od obedience, stop, dogdancingu, noseworku, sportovní kynologie včetně obran, canicrossu, záchranařiny až samozřejmě k agility a pasení. Pro pasení byl australský ovčák původně vyšlechtěný a dodnes využívaný. Hodně se zájemci o plemeni dozvědí třeba na webu paní Martiny Hodkové, první chovatelky, která do ČR přivezla prvního australského ovčáka z jeho domoviny (https://diandra.wz.cz/oplemeni/oplemeni.htm). Nebo si mohou vše, co je o plemeni zajímá, přečíst v bibli australského ovčáka, knize prozaicky nazvané „Australský ovčák od A do Z“.

Jak už jsem se zmínila, moje první kroky s australským ovčákem doprovázela fenka z CHS Diandra, Ch., Kl.Ch. (krásy i práce), Grand Ch., VetCh. All Eyes on Me Diandra (černá s bílými znaky a hnědým pálením), které jsem říkala Andra. Za společných čtrnáct let výcviku a praktických nasazení jsme dokázaly splnit ty nejvyšší zkoušky v záchranařině, a také se podílet na úspěšných nasazeních. Díky svým výkonům získala titul Klubový Šampion práce KCHBO - kat. záchranář a též pro chov pracovní selekci v kategorii záchranář.

(Více o této fence najdete rovněž na stránkách CHS Diandra v sekci odchovy, pozn. redakce).

S chovatelkou se úspěšně účastnila i výstav a kromě několika šampionátů získala i prestižní tituly Vítězka Speciální výstavy, BOB a BIS Black od rozhodčí z Holandska, specialistky na plemeno.

S Androu jsem se kromě záchranařiny ještě věnovala stopám a doplňkově obedience. V záchranařině bylo její doménou a oblíbenou disciplínou také záchrana tonoucích osob a vyhledání utonulých osob pod hladinou. V osmi letech však při tréninku v sutinách utrpěla zranění ramenního pletence, když propadla stropem budovy. Přestože se uzdravila bez vážných následků, byl bohužel v pozdějších letech její pohyb omezený zvláště v náročných terénech pro hledání.

Proto jsem začala koketovat s myšlenkou pořídit si dalšího australáka, ale doma se mnou rodina nesouhlasila. Takže jsem si začala od paní Hodkové půjčovat na tréninky zrovna narozené štěně z vrhu D, a to je Dafina (Kl.Ch práce z. a. ATCh. Delilah Diandra). Dafina je takové perpetuum mobile, všechno ji baví, do všeho jde po hlavě a kdyby měla ještě víc psovodů, zvládala by ještě víc sportů. Takto se mnou cvičí záchranařinu, stopy a poslušnost a se svojí paničkou se věnuje nadšeně agility, pasení, obedience a rallye obedience. Dafina se se mnou opakovaně kvalifikovala na MČR záchranných psů a hned při prvním startu obsadila třetí místo. Také se stala vítězkou Českého poháru ve vyhledání osob v sutinách. Splnila též nejvyšší zkoušky ZZP3 a ZTV3 (vrcholové zkoušky vyhledání osob v sutinách a v terénu).

Dnes mám doma další fenku z CHS Diandra, čtyřletou červenobílou Trish (Fortunate Desire Diandra), se kterou se specializujeme především na vyhledávání ztracených / pohřešovaných osob v terénu a v letošním roce se připravujeme na složení prověrek pro praktické nasazení.

(O všech fenkách najdete obsáhlé informace na stránkách CHS Diandra v sekci odchovy, pozn. redakce). 

Vybírám si už štěně ve vrhu takové, aby bylo pro záchranařinu vhodné – nebálo se různých povrchů, pohybu ve tmě, nereagovalo bázlivě na různé zvuky a bylo hlavně hodně hravé a sebevědomé. Takže příprava na budoucí výcvik začíná už u chovatele a pak hned od prvního dne, co si štěně přivezete domů. Seznamujete jej co nejvíce s různými situacemi a prostředími, se kterými se potom ve výcviku i v praxi setká.

Zhruba v roce se skládají se záchranářskými psy základní vstupní zkoušky vloh – zkouška záchranářského způsobilosti (ZZZ), kde se prověřuje základní poslušnost, schopnost překonávat určité překážky, nestabilní povrchy, necitlivost vůči střelbě a jiným zvukům, kontakt s cizími osobami, transport ve vozidle a hlavně základy pachových prací – tj. vyhledání a označení ztracené osoby buď na stopě, nebo v lese. Takže to je takové minimum, co by měl budoucí záchranář v roce ovládat. Většina z nás má v té době psa již v plném výcviku pro hledání osob v terénu a také pro hledání osob ukrytých v sutině.

Smyslem záchranařiny je pro psovoda i pro samotného psa právě ta praktická upotřebitelnost. Většina z nás necvičí záchranářské psy jen jako sport. Navíc v záchranařině využíváte naprosto přirozeně to nejlepší, co pes ve svých smyslech má, a to je jeho čich. A právě proto, že přesah tohoto odvětví kynologie je tak lidsky přínosný a užitečný, mi záchranařina připadá jako to nejlepší, co můžu se svými psy dělat. Když vidíte ten nadšený výraz v očích psa v okamžiku, kdy zaslechne cinkot rolničky, kterou dáváte do batohu a pak si ten batoh připravíte doma ke dveřím, to vás jen utvrdí v tom, že tou spoustou času, kterou záchranařině věnujete, opravdu neplýtváte zbytečně.

Řekla bych, a jsem si tím naprosto jistá, že ta samotná práce. Dobře a správně vedený pes má ohromnou radost, že může běhat po lese nebo po sutině a hledat lidský pach. Samozřejmě, že u nalezené osoby získá i svou oblíbenou odměnu. Pro všechny moje psy byla a je top hračka a potom hra s psovodem či nalezenými osobami. Podle potřeby prokládám odměny též vhodnými pamlsky, např. u pachově náročných úkolů či při fyzickém zatížení.

Každá z těch tří fenek, které jsem cvičila, je samozřejmě trochu jiná, mají individuální rysy. Ale v mnoha ohledech je jejich povaha opravdu typicky australácká. Jsou to psi fixovaní na svého psovoda, ale milující celou rodinu. Ochotní pracovat vždy za každé situace, ve dne v noci, visící vám na očích, kdy už konečně řeknete nebo ukážete nějaký pokyn či povel. Pro australáky je typické, že myslí o dva kroky dopředu a vy přitom jste ve svém plánu teprve u kroku jedna. Tomu je třeba se hodně přizpůsobit a nakolejit se ve výcviku i v metodice na tu správnou kolej. Neopakovat pořád dokola to samé, být inovativním a kreativním psovodem, aby necvičil pes spíš vás. První australanku Andru jsem si pořídila po maliňačce. S belgickým ovčákem, zvláště s maliňákem, poznáte, jak se učí a cvičí pes, který nasává vše kolem sebe jako houba a poměrně rychle a snadno při správném vedení docílíte hezkých výsledků. Přesto mě seznámení s plemenem australský ovčák opět ukázalo, že existuje ještě další dimenze a posunula jsem ve svém žebříčku australské ovčáky ještě o level výš.

Sutiny jsou, jak my říkáme, královskou disciplínou. Jednak je náročná co do přípravy psů, kteří se musí seznámit s mnoha variacemi situací, zvládat pohyb v náročných podmínkách, umět řešit a dohledat co nejblíže zdroj pachu lidské osoby ukryté i v poměrně velké hloubce pod sutinou, ale rovněž je velmi náročná i z toho pohledu, že tréninkových možností najdete dnes u nás hodně málo. Potřebujete se psy střídat prostředí, nemohou celý život trénovat jen na jedné sutině nebo jednom trenažeru. To by je vedlo k rutině na daném místě, ale vůbec by nezvyšovalo jejich dovednosti a schopnosti. Sutina je navíc i divácky zajímavá, proto se v této disciplíně pořádá mistrovství republiky nebo i mistrovství světa. 

Přesto ale v současné době pro praktické využití (nejen) u nás v České republice je mnohem přínosnější výcvik psů pro terénní vyhledání pohřešovaných a ztracených osob. V tomto směru využití záchranářských psů je v průběhu roku několik desítek praktických nasazení a psi jsou v pátrání velmi užiteční. Díky nim se opakovaně podařilo zachránit lidské životy. A i v plošném vyhledání se konají mistrovství, nejvyšší soutěže a hlavně praktické vícedenní závody nebo náročné prověrky.

Australský ovčák je univerzálním plemenem se skvělým nosem a silným „tahem na branku“, dobře a rychle se učí, umí analyzovat situace. Přesto vyžaduje ve výcviku důslednost, aby vás někde „nepřevezl“, není mu vlastní dril. Psy cvičím od svých čtrnácti let a zkušenosti mám i s mnoha dalšími plemeny. Australáci mě prostě dostali svou chytrostí a skvělou pamětí. Pro záchranařinu je to určitě plemeno velmi vhodné a třeba v Americe i hojně používané.

Záchranářský pes vyžaduje dobrou kondiční přípravu, nemůže se jen tak zvednout z kanape a jít hledat lidi a při tom naběhat mnoho kilometrů po lese nebo přelézat obrovské panely a sutiny.

Tudíž je vhodné s ním chodit každý den na delší vycházky, běhat, jezdit na kole, v létě hodně plavat. Své psy beru též na relaxační dornování nebo jiné druhy fyzioterapie dle potřeby.

Bohužel při tréninku nebo i v reálu na sutině jsou tlapky opravdu náchylné ke zranění. Ale většina psů se naučí na sutině správně pohybovat, takže ke zranění dochází minimálně. Přesto jsou botičky či ochranné návleky a ponožky povinnou výbavou záchranářského psa.

To hodně záleží na kondici a zdraví psa. Je to hodně individuální. Zhruba v šesti, sedmi letech je záchranářský pes ve vrcholové formě, s bohatým rejstříkem tréninkových i reálných zkušeností, je výkonnostně velmi stabilní, rychlý a přesný. Psi specialisté sutináři obvykle musí s prací skončit o něco dříve než u specialistů pro hledání osob v terénu. Přeci jen je sutina pohybově náročná, pes musí šplhat po haldách sutiny, po panelech a překonávat různé překážky. Naproti tomu pohyb v lese je pro psa přirozený a dokáže se s fyzickou zátěží vyrovnat i ve vyšším věku.

Ve všech disciplínách záchranařiny však platí, že sám pes nechce končit nikdy! Pro něj je tato práce drogou a opravdu životním posláním. Nic nepotěší staré psy záchranáře více než to, že je vezmete s sebou na trénink, schováte jim osobu a necháte je pracovat. I když už neběhají jako zamlada, jsou v ten okamžik opravdu šťastní a jsou vám pak vděční celý večer, když je večer hladíte po práci.

Záchranařině se věnuji jako dobrovolník, jsem členem Svazu záchranných brigád kynologů České republiky. Výcviku se věnuji ve svém volnu a běžné dny trávím v zaměstnání.

Děkuji vám za zajímavý rozhovor a přeji mnoho úspěšných zásahů a radosti s fenkami!

Text: Marie Trauškeová
Foto: archiv Lucie Dlouhé, MVDr. Marta Skrejvalová, Jan Trnka, Tamara Skokánková, Robert Goldwein, Eliška Janovská, MUDr. Lucie Zabadalová