Baví mě pomáhat psům!

Také fandíte lidem, kteří zcela nezištně pomáhají zvířatům v nouzi a neustoupí ani v případě, že se jim do cesty postaví řada nejrůznějších překážek nebo všudypřítomná byrokracie? A jedné takové úžasné mladé dámy jsme si všimli nejenom my, ale třeba také tvůrci televizního pořadu „Chcete mě?“

Karolínu Hájkovou jsme měli v pomyslném hledáčku našeho kynologického magazínu už poměrně dlouho. A víte proč? Kája totiž založila projekt „Psí magazín“, kde sdílí řadu zajímavých informací a videí ze světa kynologie, šíří osvětu v rámci pomoci psům v nouzi, provozuje dočasnou péči, spolupracuje s útulky, ale především ve svém volném čase věnuje spoustu energie boji proti množírnám. A kromě toho všeho ji již za pár dní budete mít možnost vidět také na obrazovkách České televize…

Už od malička jsem měla ráda vše živé. První pes, kterého jsme měli, byl kavalír Jonáš. Moc už si ho nepamatuji, byla jsem ještě malá. Nicméně veškerý volný čas jsem nejraději trávila venku po boku psa místo na sídlišti. A nejraději jsem to měla o prázdninách, které jsem trávila u babičky na chalupě nebo u koní.

Starší z mých dvou chlupáčů se jmenuje Čenda. Je to kříženec tolika ras, že už se ani nedá poznat, čeho je v něm nejvíce. Dostal se ke mně do dočasné péče a už zůstal. Je u mne sedmým rokem. Je to akční, neskutečně chytrý pejsek a také ohromný komediant. Miluje výlety a musím ho hlídat, protože občas si rád prodlouží procházku. Nebylo to s ním zpočátku lehké, někdo ho evidentně týral a stačilo, když jsem vzala do ruky koště, že zametu, tak se běžel schovat, a ještě se přitom počůral strachy. Zvýšit na něj hlas nebylo vůbec možné. Za ty roky udělal velký pokrok, ale bylo by ještě na čem zapracovat.

Můj druhý pes je papírový brabantík Čiko, kterému bude v lednu pět let. Je to můj splněný sen o placaté držtičce. Chtěla jsem buldočka, nebo mopsíka. Jenže poté, co jsem viděla, jaké mají potíže s dýcháním, a tak celkově, rozhodla jsem se právě pro brabantíka. Jak já ráda říkám, Čiko je sportovní verzí mopse. Jak je Čenda hyperaktivní, Čiko je jeho přesným opakem. Toho na procházkách hlídat nemusím, ten se mě drží jako klíště a je to pohodář.

Psí magazín nevznikl ze dne na den, vedla k tomu dlouhá cesta. Nikdy jsem web o psech neplánovala, ale ráda jsem fotila, pomáhala sdílet psy k adopci a celkově se zajímala o problematiku množíren. Snažila jsem se právě množírny dostat do médií, což se docela dařilo. Dávala jsem různé příspěvky na FB a viděla, že mají velký dosah, a tak se pomalu, ale jistě zrodila myšlenka založit si vlastní Psí magazín.

Jeho cílem je nejen šířit osvětu pomocí projektů, jako je například „PŘIDEJ PAC PROTI MNOŽÍRNÁM“, nebo videa „Jak nekupovat štěně“. Také ráda lidi informuji o novinkách, vychytávkách a nesmí chybět ani humor. Spousta témat na magazínu je smutných, a tak ráda přidávám i nějaké ty srandy. S Čendou a Čikem o ně není nouze.

Jednoduché to není, je to opravdu psychicky náročné. Občas člověk vidí nebo zjistí věci, které ho nenechají spát. Ale to je to, co chci lidem ukázat a otevřít jim oči. Pokud se tato problematika bude přehlížet, tak neskončí.

Jsem od narození dost paličatá a nic pro mě není překážkou, naopak mě baví je překonávat a ukázat lidem, že všechno jde, když se chce.

S tím ani nelze než souhlasit. Poptávka po psech bez papírů z pochybných inzerátů byla, je a bude. Ale také funguje osvěta. Už to není jako před lety, kdy lidé ani netušili, že něco jako množírna existuje. Nevěděl to ani náš stát, a proto se v posledních letech aktivně řeší novely zákona, které mají psům pomoci.

Od toho zde máme státní veterinární správu, která na chov zvířat dohlíží. Často jsem slyšela, že je k ničemu, ale já nesouhlasím. Znám mnoho případů, kdy zafungovala skvěle a pokud ne, člověk se nesmí nechat odbít a odvolat se dál. Bohužel je to často delší proces, což je za mě v případě, že jde o živá zvířata, špatně, ale vždy se dá najít nějaké řešení.

Další věc je policie. Pokud jde o množírnu nebo překupníky psů, často se dopouští trestného činu a není výjimkou, že opakovaně.

No, a v neposlední řadě, pokud nefungují výše zmíněné instituce, já osobně jsem pro medializaci, která pomůže lidi varovat a může i zpětně donutit příslušné orgány jednat.

Z mého pohledu se blýská na lepší časy už delší dobu. Sleduji to na sociálních sítích i v inzerci a mám radost, že lidé tuto problematiku pomalu, ale jistě chápou.

Připadalo mi, že dříve policie brala psy z množírny něco jako ztracený mobil. To je věc, co se občas stane a nemají čas, ani náladu to řešit. Jenže se ukázalo, že to není občas, ale často a opravdu zde jsou ohromné úniky na daních a navíc dochází k týrání zvířat. Proto jsme mohli v poslední době sledovat mnoho případů zrušených množíren.

Jednoznačně to byl případ překupnice, která roky prodávala nemocné psy. Provozovala praktiky typu, že byla schopná k vrhu nastrčit falešnou fenu, aby oklamala kupující, kteří si mysleli, že se štěně narodilo v místě, kde ho kupují. Bohužel překupovala štěňata s parvovirozou a mnoho z nich později zemřelo. I „díky“ tomu to řešila policie, a když jsem pak viděla záběry z domovní prohlídky, byla jsem v šoku. Našli se u ní injekce s adrenalinem, které štěňatům píchala těsně před prodejem. Teď ji čeká soud a doufám, že za to vše tvrdě zaplatí a bude odstrašujícím příkladem pro jí podobné.

Už několik let spolupracuji s útulkem Dogpoint a azylem Voříškov. Jsem toho názoru, že pokud chce člověk podpořit nějaký útulek, měl by se tam nejdřív zajet osobně podívat a mně právě tato dvě místa přirostla k srdci nejvíce.

U obou útulků je možnost venčení psů. Podle mne je pro ně kolikrát víc než peníze, když vezmete nějakého pejska na procházku.  Aby měl pes větší šanci najít domov, tak je pravidelně sdílím nebo přijedu udělat čas od času fotky, či video. Když lidé vidí fotku, je to fajn, ale když vidí na videu, jak pejsek vrtí ocáskem, nebo ukáže, co umí, jeho šance najít si pána se zvyšuje. No, a v neposlední řadě většinou právě při natáčení si nějakého pejska oblíbím a ten pak se mnou jede domů do dočasné péče.

U mě je výhodou, že jsem časově flexibilní a pojízdná autem, a tak nejčastěji beru pejsky, které čeká nějaké léčení. Takže ač si někdy vyberu nějakého oblíbence, spíše se zaměřuji na ty, kteří to aktuálně potřebují nejvíce. Nejčastěji se jedná o kastrace, kdy je pro pejsky lepší, aby se léčili v domácím prostředí než někde v kotci. Měla jsem tu fenku s kožními problémy, ale také s operací nohy.

Já s tím naštěstí většinou problém nemám. Už to beru tak, že pejsek ke mně jde dočasně a dříve nebo později pojede do nového domova. Takže já mám naopak radost, když se mu povede najít skvělou rodinu. Tu vybírám opravdu pečlivě. Je to vždy dojemné být u toho, když si pak rodina přijede pro svého nového člena. Snažím se vždy najít skvělé páníčky a s většinou jsem stále v kontaktu. Během roku mě zásobují fotkami, které mi pak opět dělají radost. Stalo se mně jen jednou, že jsem obrečela fenku Máju, která u mě byla v dočasné péči. Jelikož mám sama dva pejsky, musím se také věnovat jim. Ono totiž dvaceti psům bych se už nedokázala všem plně věnovat a ráda říkám, že jeden pes je málo a tři moc. Takže ač bych také ráda zachránila všechny, raději pomůžu jednomu pořádně, než blbě dvaceti.

Jako první bych určitě představila již zmíněnou Máju, přijela ke mně ještě společně s fenkami Darinkou a Ťapkou. Jedna byla lepší než druhá, ale Mája byla srdcovka. Pocházela od paní, které „chov“ psů přerostl přes hlavu a nezvládala ho už finančně. Byla po nedávném porodu a nebyla na tom psychicky zrovna dvakrát nejlépe. Ovšem velice rychle se otrkala a omotala si mě kolem tlapek. Byla z těch psů, co se hodně upnou na svého pána, měla jsem jí doslova a do písmene všude za zadkem. Její odjezd do nové rodiny jsem obrečela, ale jelikož jsem jí vybrala skvělou rodinu, byly to i slzy štěstí. Pravidelně mě posílají fotky a byla jsem se za ní už i podívat a měla opravdu štěstí v neštěstí. Ale kdybych si někdy měla pořídit psa, byla by to právě Mája.

Další srdcovkou byla fenečka Scotty. Ta ke mně do dočasné péče přišla z Voříškova. Její rodina se jí zbavila, když byla doslova kost a kůže a na polovině těla jí chyběla srst. Byla to úžasná a klidná fenečka, která se při troše péče začala dávat do kupy. Po vyléčení a kastraci jsem jí našla paničku, která si k ní časem adoptovala ještě jednu fenku. Na to v jak katastrofálním stavu měla srst, když ke mně přišla, ji má teď takovou, že je to až neuvěřitelné, jak se spravila. Scottynky panička nebydlí daleko, a tak se také občas sejdeme na procházku.

A do třetice všeho dobrého! Moc ráda vzpomínám na čivavy Honey a Žíhu. Ty ke mně přišly asi v nejhorším stavu ze všech psů a de facto za pět minut dvanáct. Obě evidentně už nerodily, a tak se jich „panička“ rozhodla zbavit. Žíha prodělala zánět dělohy, a tak musela obratem na operaci. S nimi to byl delší proces, jelikož na rozdíl od všech předchozích psů mě tyhle dvě maličké chtěly sežrat. Fakt sem se jich bála, tedy až do chvíle, než jsem zjistila, že nemají skoro žádné zuby a kousnutí moc nehrozí.  Nebála jsem se ani tak, že ublíží ony mně, ale svojí neohrabaností já jim. Trvalo mi několik dní, než si vůbec poprvé vzaly jídlo z ruky a procházky venku pro ně byly doslova a do písmene šokem. Kdo by měl zájem, může se níže podívat na YouTube Psího magazínu, kde jsem jejich pokroky natáčela.

I je se povedlo dát do kupy, najít jim novou rodinu, která si je vzala obě, za což jsem jim moc vděčná.  Také mě zásobují fotkami z výletů, až jim občas závidím, že už navštívily víc míst než já. Vždy mě to dojme, když si promítnu, jak v jakém stavu ke mně přišly a pak vidím fotky, jak třeba jedou na lanovce nebo se cachtají v bazénu.

Určitě souhlasím a jako prvního bych vám ráda představila Garpa. Nachází se v útulku Voříškov, je tam už velmi dlouho a opravdu by si už někoho zasloužil. Nakonec podívejte se sami: (https://www.pesweb.cz/cz/psi-k-adopci-detail-iframe?objid=39177)

Mým druhým favoritem je Kulda z Dogpointu. Vidíte ty jeho oči a výraz? (https://www.dog-point.cz/nasi-psi/kulda)

A třetím pejskem, který pořád ještě hledá své „doma“, je už od pohledu roztomilý Lukášek: https://www.dog-point.cz/nasi-psi/lukasek

Všichni tito pejsci jsou problémovější a tak jejich šance najít si svého nového pána není tak vysoká jako u ostatních, ale já věřím, že na každého z nich ten jejich vysněný a krásný nový domov určitě někde čeká. A třeba je to právě u vás… 

Upřímně to moc nechápu, že se někdo dokáže zbavit psa a jejich důvody mi přijdou spíše jako výmluvy. Asi mezi nejčastější patří, že se doma narodí miminko a rodina pejska už nezvládá nebo se projeví nějaká alergie. Další věcí je, že si mnoho lidí myslí, že pes bude šlapat jako hodinky nebo jak to vidí ve filmech. Ale jeho výchova stojí mnoho úsilí, a to je podle mě další z výmluv, které se dají také svádět na práci, či stěhování. Já osobně si myslím, že pokud to nefunguje, je pro psa lepší najít mu rodinu novou, než aby se společně všichni trápili. Z vlastní zkušenosti vím, že většina psů změnu pána snese dobře, a to především pokud se o něj lépe stará.

V životě nic není náhodou, tak to bylo i u mne s „Chcete mě?“. Byla to dlouhá cesta a vlastně se tomu furt sama divím, že si mě vybrali. Líbilo se jim, jak dělám magazín a chtějí také šířit osvětu, a tak mě nabídli spolupráci, kterou jsem samozřejmě nemohla odmítnout.

Než se vůbec k natáčení dostanete, obnáší to mnoho schvalovacích procesů a domlouvání natáčecích dnů. První, co mě překvapilo, bylo, kolik lidí se na natáčení podílí. Je jich doslova a do písmene plná dodávka, a to od kameramana, zvukaře, režiséra, dramaturgyně až po produkční atd. Takže to je pro mě velká změna, že se jedním pořadem zabývá tolik lidí. Je to ovšem skvělé, protože každý umí něco, a když spojíme síly dohromady, vzniká práce, na kterou jsem opravdu hrdá. Já na sobě tedy ještě budu muset zapracovat, jelikož jsem opravdu amatér, ale věřím, že to vypiluji.

„Chcete mě?“ se začne vysílat od září každou neděli. Já se v pořadu objevím až v díle vysílaném v neděli 13. 9., a pokud vše dobře dopadne, pak už budu na obrazovkách k vidění pravidelně.

Všem bych popřála hlavně pevné zdraví. A ať máte stále důvod k úsměvu a vaši chlupáči stále vrtí spokojeně ocásky! Také budu moc ráda, když nám společně pomůžete zlepšit psí svět, a to třeba jen sdílením pejsků k adopci, kteří díky tomu mají ještě větší šanci najít svůj nový domov.

Děkuji vám za poutavý rozhovor, při kterém mi sem tam ukápla i slzička.

www.psimagazin.cz

Foto:     archiv Karolíny Hájkové