Bee je mým splněným snem a osudovým psem!

Také držíte palce mladým nadějným kynologům? Pak vám udělá určitě radost rozhovor s vítězkou MČR kavalírů v agility 2020, která i letos hravě strčila „do kapsy“ poměrně početný zbytek startovního pole. Pohodlně se tedy usaďte a užijte si to!

Teprve devatenáctiletá Veronika Česká se se svou čtyřletou ruby kavalírkou „Bee“ Amalií Princess Cavalier of Paradise mohou pochlubit už druhým titulem Mistr ČR kavalírů v agility v řadě. To je bezesporu parádní výsledek, a tak bude jistě zajímavé dozvědět se něco bližšího o tom, jak to spolu holky celé mají, a co je vlastně klíčem takového úspěchu. A nám nezbývá nic jiného, než oběma srdečně pogratulovat…

Ke kynologii mě určitě přivedla moje první fenka, blonďatá jorkšírka Odytka, která má temperamentu za tři teriéry. Původním záměrem bylo s ní absolvovat nějaký kurz základní poslušnosti, ale už během první lekce jsem věděla, že jenom u toho nezůstaneme. Byla jsem nadšená, že jsem si konečně našla koníček, který mě opravdu baví. Už tenkrát mě nejvíce „chytily“ agility a každý týden jsem se maximálně těšila na další hodiny na cvičáku. Bohužel, zatímco mě to bavilo čím dál tím více, tak moji Odytu čím dál tím méně. Byla to moje chyba, moc jsem jí přetrénovala a teď už to vím, ale tenkrát jsem netušila, co se stalo a byla jsem z toho neskutečně smutná. Po dvou letech snažení, kdy jsem se ji pokoušela marně namotivovat a obě jsme z toho začínaly být zoufalé, mi rodiče povolili druhého psa.
Přemýšleli jsme tenkrát nad hodně plemeny. Já, jakožto čtrnáctiletá holka obklopená samými lidmi s borderkami, jsem také orodovala za to, aby dalším psem byla border kolie. Nedokážu ani vyjádřit, jak jsem nyní vděčná, že mi to mamka tenkrát nepovolila. Když nebudeme koukat na to, že v takovém věku jsem rozhodně nemohla mít mentalitu na takové plemeno, musela jsem myslet i na tu hyenku Odytu, u které bylo jasné, že štěně bude šikanovat. Potřebovala jsem najít nějakou klidnou a přátelskou rasu, která se z ní nesloží. A zároveň také něco, co mi bude parťákem i do všedního života. A nakonec samozřejmě mé milované agility. Hledala jsem psa s chutí do práce. Přiznám se, že kavalír se mi vzhledově vůbec nelíbil, ale na cvičáku jsme měli jednu moc šikovnou kavalírku Tessi a s její majitelkou jsme byly od začátku kamarádky. Tessi byla přesně takovým psem, kterého jsem si k sobě představovala i já. Skvělá sporťačka, pro svou paničku by se rozkrájela, byla pohodová a moc šikovná, velký drive do práce a zároveň obrovský mazel. A tak bylo rozhodnuto.

Tak co bych vám o té své zrzavé nudličce mohla říci? Nejdříve asi to, že je mým splněným snem a osudovým psem. Opravdu jsem si nemohla přát lepší parťačku. Je to pes do rodiny, který miluje všechny lidi, velká cestovatelka, která se mnou bez problémů pojede třeba na konec světa, když si zamanu. Nic neřeší a většinou má oči jen pro mě. Většinou. Jejím takovým menším nešvarem jsou její milovaní motýli, na podzim listy a v zimě vločky. Prostě všechno, co lítá a hází stín. V tu chvíli mám vždy pocit, že se teleportovala do jiné dimenze a nevidí, neslyší. Jediné, co ji od toho dokáže odtáhnout, je agility, které zbožňuje ještě více (a dává to také dost hlasitě najevo). Pokud nás někdo zná osobně, třeba ze závodů, určitě ví, co je jejím poznávacím znamením. Uši trhající jekot pronikavější než sto sirén se zpravidla nese přes celý plac a ze začátku bylo těžké všem vysvětlit, že ji netýrám, ale že se jen těší na parkúr. Dalším jejím koníčkem je samozřejmě jídlo. Kavalíři jsou obecně velmi žraví, ale přísahám, že ona by si za kus šunky snad nechala amputovat nohu. Vyplývá nám z toho, že takové letní tábory, kde běháme agility, ona dostává spoustu dobrot a sem tam si zaletí za motýlkem, jsou jejím nejoblíbenějším obdobím v roce. Nicméně nepohrdne ničím, hlavně, když s ní trávím čas. Je to moje malá závislačka.

Vyloženě závodně nic dalšího neděláme. Zkoušely jsme dogdancing, ale zjistily jsme, že se nám spolu o mnoho lépe běhá, než tancuje a v zájmu obou jsme od toho upustily. Rekreačně chodíme běhat, párkrát jsme byly na kole, ale hlavně hodně procházkujeme. Jezdíme po výletech, různě se potulujeme po lesích a to nás obě moc baví.

Když jsme začínaly, tak jsem chodila jen na cvičák a trénovala pod jednou trenérkou. Později, tak po roce a půl, jsem začala různě jezdit jinam, k různým trenérům na intenzivky a v létě hodně po táborech. Určitě ráda zkouším nové věci, a když je příležitost, jedu za novými trenéry. Myslím, že je to fajn, protože co člověk, to jiný názor a vyzkoušet si více možností parkúrů a stylů vedení rozhodně není k zahození. Mám ale také už samozřejmě vytipované trenéry, pod kterými se mi trénuje nejlépe a sdílím s nimi podobný náhled na agility a také ty, ke kterým už znovu nemusím. Jsem však ráda za všechny zkušenosti a ani ty špatné bych neměnila. Za mě lepší zkoušet a nakonec si vybrat, co mi sedí nejvíce, než celý život být jen u jedné osoby.

Dříve jsme trénovaly přibližně dvakrát týdně, ale abych byla upřímná, tak momentálně moc netrénujeme. Není na to tolik času, kolik bych si přála a s blížící se zimou hodně řešíme halu, kterou v Liberci prostě nemáme. Většinou je tak náš trénink na závodech, kam se snažím vyrazit alespoň jednou za tři týdny. Nebo pokud se poblíž koná nějaká intenzivka, tak se přihlásím a přijedu si zatrénovat. Ale jinak je to v tomhle ohledu s námi poslední rok docela bídné.

Motivace je u Beenečky tím nejmenším problémem. Možná jsem na ni to nadšení už jako na štěně přenesla já, nicméně pro Bee je odměnou prostě parkúr. Zatímco u Odytky jsem se musela hodně snažit, aby se mnou chtěla pracovat, s Bee tohle bylo vždy jednoduché. Je zapálená pro každý náš běh a užívá si to stejně jako já. Vždy jsem byla na parkúru pozitivní a snažila se na ni nevyvíjet žádný tlak, i když nám to nešlo. Nestresuji se, nepanikařím a myslím, že i to na ni mělo vliv. Moje vnitřní pohoda se na ní hodně odráží. Naučily jsme se navzájem si věřit, a jakmile tomu tak je, poznám to i na parkúru. Běháme pro radost, ne pro úspěchy, což si troufám tvrdit, že je velmi důležité a hodně týmů v dnešní době to bere obráceně. Naše motivace je postavená na radosti ze společné činnosti a myslím, že je to tou nejlepší formou motivace pro nás obě. Dokud jsme šťastné, na ničem jiném přece nezáleží.

Určitě to byla kladina, která nám činila největší potíže. Úplně jsem se v začátcích neorientovala v zónách a nevěděla jsem, jak ji je naučit. Tři roky jsme „bojovaly“ se sbíhačkami (v našem případě spíše se skákačkami), ale nechápaly jsme je pravděpodobně ani jedna. Rozhodla jsem se tedy ji přeučit na zastavované a bylo to dobré rozhodnutí. Hodně nás to posunulo. Kromě kladiny jsme žádné velké problémy ani neshody na parkúru nikdy neměly.

S prací, kterou odvádí Bee, většinu času spokojená jsem, ale se mnou je to horší. Jsem si vědoma svého často dosti pochybného vedení, na kterém bych rozhodně chtěla zapracovat. Trenéři se mnou mají svatou trpělivost a moc jim vděčím za všechny rady, které si beru k srdci a snažím se jich držet.

Když jsem poprvé přijela na závody, tak jsem si říkala, že bude úspěch, jestli skončíme v takové konkurenci alespoň někde uprostřed. Beenka mi však několikrát dokázala, že dokáže předběhnout i pudly či šeltie, když ji správně povedu. U nás je to hop nebo trop, tudíž disk nebo čistý běh, ale pokud doběhneme čistě, určitě nejsme k zahození. Většinu zkoušek máme složených z prvních míst a i v open bězích jsme se několikrát úspěšně umístily. Kavalír je zkrátka takový, jakého si ho uděláte a pokud budete chtít běhat, tak věřte, že on také.

Určitě to byl rok 2018, kdy jsme si splnily přestup do kategorie A3 a postavily se na třetí stupínek na MČRM v agility, byť jen v jumpingu. Tenkrát byly Beence pouhé dva roky, já tam jela pro srandu, zažít zase trochu jinou atmosféru a vidět se s ostatními agiliťáky. Když jsme zaběhly čistě jumping jednotlivců a naše jména se objevila na třetím místě, vůbec jsem tomu nevěřila. Finále agility jsem pokazila já, bylo to moje hloupé odmítnutí, ale tu obrovskou radost i z pro někoho malého úspěchu mi to nezkazilo. Byla jsem na ni tak pyšná. Je to pro mě jeden z největších zážitků, a ačkoliv si každého našeho společného běhu vážím stejně, tento pro mě byl výjimečný.

Je to úžasná akce se skvělými lidmi. Když jsem prvně jela na MČR kavalírů, velice mě překvapila vysoká účast. Myslela jsem si, že nás tam bude pár vzhledem k tomu, že kavalíry v agility úplně na denní bázi nepotkávám, ale opak byl pravdou. Měla jsem z toho radost. Jsem ráda, že tolik lidí s kavalíry sportuje a ukazují tak, že to není jen gaučový pes, jak si mnozí myslí. Také bych ještě jednou chtěla poděkovat Petře Víškové za to, jak skvěle akci organizuje a kolik práce si s tím dává. A nesmím zapomenout na všechny sponzory a spousty krásných cen, kterými nás zásobují. Moc děkujeme a těšíme se další rok!

Do budoucna, doufám v jediné a to, že budu mít psy nadále zdravé a budeme spolu moci stále dělat to, co nás baví. Chtěla bych s Bee splnit podmínky pro udělení titulu A3Ch, což se nám snad podaří. Také bych chtěla jet na kvalifikační závody na MČR, kdy nás zatím pokaždé při posledním běhu opustilo štěstí a skončily jsme těsně pod čarou, a vyběhat si tak místo i na republice dospělých. Také mám v plánu se znovu zúčastnit MČR kavalírů a už teď se nemůžu dočkat. Co jsem letos koukala, rýsuje se nám velká konkurence a budeme se muset hodně snažit, abychom se udržely. V tzv. „Nadějích“ zazářilo spoustu psů, tak se necháme překvapit, kdo z nich se k nám přidá. Budu všem fandit a radovat se s nimi a uvidíme, jestli se nám podaří opět zvítězit. Třeba ano, třeba ne, ačkoliv nebudu lhát, že bych si to nepřála. Ať tak, či onak, kavalíří komunita je úžasná a věřím, že si to znovu všichni užijeme, nehledě na vítěze.

Veroniko, moc děkuji za rozhovor opravdu od srdce a přeji, ať se vám s Bee i nadále tak daří!

Foto: archiv Veroniky České, Martina Irglová

Utekla vám reportáž z letošního MČR kavalírů v agility? Žádný problém! Připomenout si ji můžete zde:

Kavalíři zase zaváleli!

Věděli jste, že kavalíři nejsou jen ozdobou výstavních kruhů nebo prima společníky na ...

Reportáže