Berňák není jen spící hromadou chlupů na zápraží!

Rádi byste se dozvěděli něco více o povaze bernského salašnického psa, o tom jak ho vychovávat a cvičit, nebo kdy je s tím třeba nejlepší začít? A tušíte třeba, které kynologické disciplíny se pro něj nejlépe hodí, či na co dávat pozor? To vše a mnohem více je už náplní tohoto rozhovoru, tak si jej nenechte ujít!

Usměvavá Jaromíra Sojková je dlouholetou chovatelkou bernských salašnických psů. Její chovatelská stanice Bohemia Bernica, která navazuje na chovnou linii CHS Queen Elsa dcery Markéty, patří mezi ty v současné době nejznámější v České republice. Kromě toho působí již řadu let v zastřešujícím klubu jako poradkyně chovu. Společně s celou rodinou pořádají pro ostatní nespočet oblíbených výcvikových soustředění a akcí. Pojďme se tedy podívat na to, jak vidí své oblíbené plemeno ona sama…

Jelikož jsem z vesnice a bydlíme na samotě, vždy jsme doma měli psy. Nejprve to byl boxer, pak několik německých ovčáků za sebou, jak už to na vesnicích bývalo. Poslední NO v naší rodině byla úžasná dlouhosrstá fena Elsa. To byla vlastně první fena mé dcery Markéty a podle ní jsme také nazvaly naši chovatelskou stanici Queen Elsa. Potom si Markéta začala vyhlížet fenku s PP, se kterou bychom postavily základy chovu čistokrevného plemene. Jako první závdavek dostala k Vánocům knihu – Velká encyklopedie psů, plnou nádherných fotek a popisů plemen. A koupě této knihy byla osudná. Tam jsme objevily několik fotek, tehdy ještě u nás málo známého plemene, a sice bernského salašnického psa. A padlo rozhodnutí – pořídíme si fenečku berňáčka. Začaly jsme hledat chovatelské stanice, navštívily několik výstav. Tenkrát, bez internetu, to bylo trochu náročnější, ale kdo chce, ten si poradí. Chovatelská stanice byla vybrána. Jmenovala se „z Milešovské salaše“ a štěňátka tam vyrůstala na kozí farmě pod Milešovkou, nedaleko od Litoměřic.
A čím se nám berňáčci zaryli do srdce? Svojí úžasnou povahou, svojí láskou, kterou dokáží projevovat plně svými 40 – 60 kg váhy. Je to vyloženě rodinný pes, laskavý a miluje lidi. Prostě tříbarevná, chlupatá LÁSKA.

Určitě si ráda zavzpomínám, protože se mi stává velmi často, že se mi ve vzpomínkách honí ti naši první, začátek chovu a vše další. Naší první fenkou byla Ambra z Milešovské salaše a byla také zakladatelkou našeho chovu. Dala nám hodně krásných a pohodových štěňátek, díky kterým jsme získaly spoustu nových přátel a kamarádů a rozšířily se nám obzory do úplně jiného světa, světa kynologie, výstav, výcviků, pejskařských akcí a dalšího.
Pro mě nezapomenutelní byli i moji dva samci. Prvním byl v roce 2000 pes Largo z Gemerskej polomy, importovaný ze Slovenska, až od Košic. Do něho jsem se zamilovala na fotce u příležitosti naší první slovenské klubové výstavy. S Largem jsem se pak intenzivně věnovala kynologickému výcviku, jak všestrannosti, tak vodním záchranářským pracím. A to nás opravdu velmi, velmi bavilo. Byl to úžasný „pan“ pes s obrovským srdíčkem a nádhernýma tmavýma očima. Bohužel, kvůli špatnému postavení zubů nemohl zasáhnout do chovu. Dalším samcem, se kterým jsem pracovala, byl náš odchov Kristof Queen Elsa. Ten byl i velmi úspěšný na výstavách a současně se mi podařilo s ním složit mnoho zkoušek z výkonu, stejně jako s Largem.
Po naší Ambře jsme si v chovu nechali postupně tři fenky – Aidu, Baby a Erotiku Queen Elsa. Jak po Aidušce, tak po Erince se nám podařilo náš chov rozšířit ve dvou liniích. V současné době odchováváme již šestou po sobě jdoucí generaci odchovů.

Těch kritérií je několik. Jelikož se v chovu bernského salašnického psa vyskytuje několik typů (hlava, stavba těla, délka těla, úhlení apod.), vždy se snažíme vybírat podobný typ psa, jako je naše konkrétní fena, kterou plánujeme nakrýt. Krycího psa vybíráme většinou tak rok dopředu.
Ze začátku jsme jezdili hodně do zahraničí. Nyní už to není potřeba, protože k nám bylo importováno zvenku hodně jedinců z různých chovných linií, takže i u nás je v současné době výběr poměrně široký. Dalším kritériem je samozřejmě zdraví. Nejen povinná vyšetření, což je dysplazie kyčlí a loktů, ale i další, jako je například OCD, DM. SH pre test, který se dělá v laboratoři ve Francii. My se snažíme držet nejen linie čistých kloubů, ale i čistého DM, protože tato nemoc je velmi závažná, obzvlášť ve vyšším věku a již bylo evidováno několik úmrtí i z řad bernských salašníků.
Pak existují ještě drobná kritéria. Většinou to jsou vzájemné sympatie s majiteli krycího psa, znalost předků toho konkrétního psa, jeho povahové vlastnosti. Nikdy u nás nehrála hlavní roli vzdálenost nebo cena za krytí. To jsou pro mě podružná kritéria. Současně si zakládáme na tom, že chováme pouze na fenách, které jsou z našeho chovu, takže víme, co v chovu máme a nemáme a čemu se eventuálně u krycího psa vyhnout.

Ano. A jsme pyšní na to, že v letošním roce budeme mít bez přerušení již XXI. ročník letního výcvikového tábora. Současně pořádáme každé jaro a každý podzim prodloužené výcvikové a relaxační víkendy. Naše pobytové akce, vlastně přátelská setkání s možností výcviku a socializace nejsou úplně typickými výcvikovými tábory. Jsou to setkání přátel (většinou celých rodin) se psy a letní tábory jsou částečně pojmuté jako rodinná dovolená. Mimo pravidelných výcviků, nácviků ve výstavním kruhu pořádáme různé socializační akce. Na víkendech to jsou projížďky páníčků s pejsky po Hracholuské přehradě (pod záštitou místních záchranářů a hasičů), na letních táborech jsou to i karnevaly, pěvecká soutěž, Štěk treck, stezka odvahy, prestižní táborová výstava, povídání o výcviku asistenčních pejsků nebo o jiných možných aktivitách se psy. Prostě se vyřádíme, zapomeneme na denní starosti a tzv. upustíme páru se svými čtyřnohými miláčky.

Bonitace probíhá vlastně formou, která se podobá předvedení psů na výstavách. Vždy se začíná kompletním měřením psů, jak se říká „od hlavy až k patě“, potom odběrem DNA a následuje předvedení v kruhu před bonitační komisí, ve které je mezinárodní rozhodčí, hlavní poradce chovu a členové bonitační komise, což jsou většinou členové poradci chovu pro různé oblasti republiky nebo speciální poradci pro naše další salašnická plemena. To jsou na vysvětlenou nejen bernský salašnický pes, ale i appenzellský salašnický pes, entlebuchský salašnický pes a velký švýcarský salašnický pes.
Povahové testy plánujeme v klubu již řadu let, ale ještě se nepodařilo je uskutečnit prakticky. Bonitace pořádáme třikrát do roka. Ovšem na každé bonitaci máme většinou mezi šedesáti až osmdesáti zvířaty, což se těžko stíhá při současném provedení. V případě eventuálních povahových testů by musela bonitace trvat minimálně dva dny, což by přineslo další nemalé náklady, ale nejen to. Také větší nároky na lidi, kteří se řízení chovu věnují a kterých je v klubu stále málo. Při tak početném klubu, kde je v průměru okolo 900 členů, je to opravdu velmi náročná dobrovolná činnost jak pro výbor klubu, tak i pro další složky, jako jsou evidence chovných jedinců, evidence vrhů, evidence štěňat, redakční rada (vydáváme 2x ročně klubový zpravodaj a 1x ročně stolní kalendář s fotografiemi od členů klubu) a další. Proto se u nás stále považuje za povahový test chování jedince při měření a při předvádění v kruhu. A jelikož jsem většinou členkou bonitační komise, dovolím si zodpovědně prohlásit, že povahu daného zvířete poznáme bezpečně. Každé povahové testy, které známe u jiných plemen, se dají nacvičit.

S bernskými salašnickými psy se dá dělat v podstatě všechno, mimo nějaké sporty, které jsou založené na rychlosti, mrštnosti a obratnosti, jako např. agility, flyball a některé dlouhé a těžké tracky. Znám jedince, kteří vynikali v záchranářských disciplínách, v pasení, v tanci se psem, ve sportovce, obranách i stopách. Pro BSP je také výborné plavání, které posiluje vazy, šlachy i svaly, ale nezatěžuje. V současné době je velký výběr psích sportů, které ani nemá cenu tady vyjmenovávat, takže kdo se chce nějak specializovat, má mnoho možností.

Ano, se štěňátkem už by měl začínat chovatel. Při odběru by už mělo štěně umět perfektní oční kontakt, předsednutí bez povelu a nemělo by okusovat vše, co mu přijde pod čumák včetně rukou majitelů apod. Obecně platí, že začít s výcvikem nebo návštěvami psí školky by se mělo po třetím kombinovaném základním očkování, což odpovídá věku tří měsíců. A to je už nejvyšší čas. Raná socializace, začlenění do psích kolektivů a výuka základů poslušnosti je základním stavebním kamenem pro výchovu správného psího parťáka.
A jak začít?  Ideálně v nějaké psí školičce, kynologickém spolku nebo organizaci, kde se zaměřují i na základy pro štěňátka a kde nejsou zaměřeni jenom na několik vybraných (např. pracovních) plemen.

Hlavně je potřeba dávat pozor (speciálně u bernských salašnických psů, kteří se řadí mezi velká a těžká plemena) na správný vývoj kloubů, šlach, vazů a celkově končetin. Nedoporučují se téměř do jednoho roku časté skoky, běhání po schodech, plazení a další. I při výcviku stop by měl psovod dávat pozor na psychickou zátěž mladého jedince a neklást na něj vysoké nároky. To pak může zanechat následky nejen na psychice, ale i po zdravotní stránce psa.
Co se nácviku obran týče, já osobně doporučuji začít klidně až po prvním roce života psa. Když už je jakž takž dorostlý fyzicky a měl by mít trochu srovnáno v hlavě. A vždy začít u kvalitního figuranta. Špatný figurant nebo začátečník může zanechat na psovi následky na celý život. Nikdy nedovolit figurantovi rychlé zvedání hlavy psa nahoru a dolů (např. při držení peška). To je obrovská zátěž na krční obratle a může to mít i fatální následky.
Vždy je potřeba brát na zřetel, abychom nekladli na mládě a dorostence moc vysoké nároky, postupovat sice systematicky, ale po jednotlivých krůčcích a pomalu. Vždyť není kam spěchat.

Plnou zátěž určitě až po prvním roce věku, pokud je postupně trénovaný. Nikdy ne náhle. Abychom si nemysleli, že bude doma chodit procházky do jednoho kilometru a pak někde na dovolené nachodí patnáct kilometrů za den. Z toho by mohl být akorát zánět šlach nebo ještě něco horšího. Pokud je berňák trénovaný a zatěžovaný postupně, je schopen okolo dvou let chodit i dlouhé tracky. Pokud trénovaný není, procházky by měly být v délce pár kilometrů. Je pochopitelně otázkou, co je míněno plnou zátěží. Berňák by např. neměl nikdy běhat mnohakilometrové trasy u kola.

Samozřejmě. Vše se odvíjí od způsobu držení psa, výživy, psychické pohody a všeho, co s tím souvisí. Berňák není pes na gauč. Je to salašník, který vlastně trávil celé dny od brzkého rána až do pozdního večera se sedlákem, asistoval mu při krmení, při ošetřování dobytka, při hospodaření a tahal vozíky s konvemi mléka do sýrárny a odtud pak tahal vozíky se syrovátkou, používanou při krmení. Je to vlastně parťák, ale parťák z hor. Může patřit do „otevřeného domu“, ale hlavně je to venkovní volně žijící pes.
Já se vždy držím několika hesel:
-  Nechte psovi, co psího jest (tzn., snažte se dodržet i jeho biorytmus a nenuťte ho ke stálým aktivitám, když on by chtěl zrovna spát).
- Nepolidšťujte psy. Každé polidšťování vede akorát k tomu, že psi přijímají naše neduhy, nemoci, stresy a všechny novodobé choroby a pak nám brzy odcházejí „za duhový most“.
- A pak „všeho moc škodí“. Nepřehánějte to ani s nároky na psa, ani s nepřiměřenou, tzv. opičí láskou. Se psem bychom měli mít rovnoprávný, správňácký vztah. Takový, aby nám dobře rozuměl, abychom pro něj byli čitelní a abychom mu byli také trochu vzácní. Pak nás bude respektovat a bezmezně milovat.

Určitě lze, ale jak už jsem psala výše. Nelze s tím začít v několika málo měsících (jako například u NO), je potřeba si počkat. Naše první fenka Ambra se do cca jednoho roku nevšimla ničeho, co by mohlo být kořistí. Nezajímaly jí kůžičky, uzlík nebo hadr. Jako by to tam vůbec nebylo. Po prvním hárání jsme opět v klídku přijeli na cvičák, figurant vzal do ruky hadr a ona hned pelášila a přetahovala se jako smyslů zbavená. Proto, když není zájem o přetahovadlo, hadřík apod. v raném věku, nic se neděje. Psovi nic nenutíme a počkáme si na ten správný čas. Ale je to různé. Někteří BSP mají kořistnický pud přímo vrozený a u některých se to buduje dlouhodobě a u jiných skončíme se sociální hrou a „blbnutím“ jenom já a pes. Moji dva samci, které jsem cvičila, milovali obrany a také v nich vynikali. Largo dokázal na závodech v obranách porazit všechny přítomné BO a NO.
Ale není to pes, který by byl přímo k aportování nebo nácviku obran určený.

Bernský salašnický pes je velmi temperamentní, přestože je v povědomí lidí spíš řazený jako spící hromada chlupů na zápraží, jsou to velmi aktivní psi a v zemi původu to bylo pracovní plemeno. Je to mazel, miláček. Není nedůvěřivý k cizím lidem (jako celá řada jiných plemen včetně některých dalších salašníků). Miluje děti, miluje rodinu a pro rodinu by se nechal rozkrájet. Není to pes se čtyřma nohama, hlavou, ušima a ocasem, ale s jedním velikánským chlupatým srdcem.

Za více jak dvacet let, kdy se v chovu BSP pohybuji, se toho změnilo a zlepšilo mnoho. Hodně se změnil exteriér berňáků a v současné době je jejich kvalita na světové úrovni. Povahově bych řekla, že jsou na tom BSP téměř stejně, pořád to jsou dobrosrdeční a milující méďové. Průběžně se vyskytují některé odchylky od ideálního standardu, které se vždy snažíme v našem řízeném chovu alespoň částečně eliminovat. Určitě se zlepšila zdravotní kritéria, a speciálně dysplazie kloubů  -  zde došlo k velké změně k lepšímu. Rozšířila se řada vyšetření, již mnoho let se odebírají vzorky DNA všech jedinců, kteří procházejí bonitací. Určitě se zlepšilo řízení celého chovu, rozšířila se chovná základna. Někdy pokulhává úroveň začínajících chovatelů, ale i s tím se snažíme pracovat. Pokud je štěně z prestižní chovatelské stanice, má většinou celoživotní chovatelský servis, ale jsou i tací, kde veškeré kontakty končí tím, že „chovatel“ prodá štěně a zamává odjíždějícím novým majitelům. Proto se snažíme i my, poradci chovu, o zvýšení úrovně chovu, jak jen to je v našich silách možné.

Berňáci se hodí prakticky do každé rodiny. Samozřejmě, že jim svědčí venkov nebo rodinné domy se zahradami. Nejsem si jistá, že je pro berňáka ideální bydlet v bytě, obzvláště v paneláku, kde může být v létě vedro. Ale znám i pár jedinců, kteří takto bydleli a zvykli si a byli spokojení. Bernský salašnický pes určitě nepatří do ruky necitlivým jedincům, kteří jsou třeba zvyklí jenom na služební plemena a kteří by ho drilovali. Není ani vhodný pro starší seniory, protože dokáží z velké lásky naskočit na člověka a mohlo by dojít k poranění. Ani nejsou vhodní jako dárek pro malé děti. Jakmile někdo napíše nebo zavolá, že jejich Anička, Pepíček nebo Vendulka si přejí berňáčka a chtějí mu ho koupit, vždy jsem ve střehu a vysvětluji rodičům, že to není hračka pro dítě, ale hlavně závazek pro ně (pro rodiče) na značnou část života. Chovatel by se vždy měl chovat zodpovědně a nenechat štěně do rukou někomu, komu nepatří. Je to však těžké a někdy i velmi složité, ale i tak se dá eliminovat to, aby se to naše chlupaté dítě nedostalo do špatných rukou.

Co bych vzkázala? Vždy je to povídání tak na dvě hodiny. Pokusím se to zestručnit. Kupujte si štěně jenom v tom případě, když jste nejen vy, ale celá rodina přesvědčena, že to štěňátko opravdu chcete a jste na jeho příchod připravení. Pokud se někdo ozve s tím, že má zájem o štěňátko, ale že je (manžel, maminka, tatínek nebo někdo jiný z rodiny) proti, nikdy to na mě nepůsobí dobře a většinou nemám zájem do takové rodiny štěně prodat.

Počítejte také s tím, že vám nadělá díry na zahradě, okouše několik stromů, keřů. Také mají rádi zahradní osvětlení, zahradní dekorace, vše, co je nově zasazené, zahradní bazény, jezírka apod.
Je potřeba schovat všechny boty, zabezpečit kabely, zásuvky, rozloučit se případně s ideálně natřenými dveřmi a částí podlahové krytiny.

Vždy je lepší nastávající majitele připravit na ty horší varianty, mohou pak být jenom mile překvapeni. Nikdy neříkám, že BSP není třeba vychovávat a cvičit, že se vycvičí samo – to je, promiňte, blbost.

Chovatelům přeji co nejvíce úspěchů v chovu a co nejméně nepříjemných zážitků, které také, bohužel, k chovu patří. Také co nejvíce nových, milujících majitelů jejich štěňátkům. Majitelům přeji, aby si vybrali odpovědné a zkušené chovatele, kteří jim nebudou „mazat med okolo pusy“, ale poctivě a na rovinu je seznámí se vším, co obnáší život s našimi nádhernými a úžasnými salašníky.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Jaromíry a Markéty Sojkových

www.queenelsa.cz