Berňák se na canisterapii vyloženě hodí!

Dovedete si představit, že se bernský salašnický pes může skvěle uplatnit i v canisterapii a pomáhat tedy lidem, kteří to potřebují? Oslovilo vás to? Pojďme se se tedy dozvědět více o tom, co tato činnost obnáší, jak se s tím toto plemeno popasuje nebo třeba jak si k tomuto účelu vybrat vhodné štěně. Všechny tyto a spoustu dalších informacé vám už nabízí následující příjemný rozhovor!

Vzhledem ke své úžasné přátelské povaze a radosti z přítomnosti člověka se bernský salašnický pes také skvěle hodí k praktikování canisterapie u dětí i dospělých všech věkových kategorií a stupňů postižení. Své o tom jistě ví i Jana Pečenková, spoluzakladatelka spolku Aura Canis, z. s., která se tomuto záslužnému oboru věnuje již hezkou řádku let a momentálně právě se svými dvě fenkami BSP a jednou entlebuškou. Přijměte tedy srdečné pozvání do pro někoho možná dosud neznámého světa čtyřnohých terapeutů, tentokrát v trikolórním kožíšku…

Když jsme měli malé děti, hledali jsme vhodné plemeno. Vybrali jsme berňáka. A byla to, myslím, skvělá volba. Kolikrát si říkám – co asi dělají lidé, kteří nemají psa. Bez psa bych si svůj život už nedovedla představit.

Nejstarší je v mé smečce entlebuška Fanča, v únoru jí bylo sedm let. Mám ji doma od štěňátka, stejně tak jako druhou fenku, berňačku Petinku. Té byly v září 2021 tři roky. Dílem náhody se ke mně dostala ještě jedna fenka, až z dalekého Ruska, kterou si pořídila kamarádka do své chovatelské stanice. Bohužel jí však nevyrostl zub, který je důležitý k uchovnění, a tak hledala nějakou rodinu, která by se jí ujala, pracovala s ní a přitom nebyla moc daleko, aby s ní neztratila kontakt. Tak jsme si plácly a nyní mám rok starou berňačku Lauru doma ve smečce.

Berňák je o hodně klidnější a vyrovnanější. I když ty moje dvě jsou jedna anděl a druhá malý ďábel (doufám, že z toho vyroste). Pokud má berňák vyrovnanou povahu, tak je přítulný, nebojí se žádné situace, je důvěřivý a nejvíc ze všeho si užívá hlazení a mazlení. Ale rád se i něco přiučí, jen mám pocit, že to trochu déle trvá. Naopak entlebuch je více akční, má rád aportování, jakékoliv sporty, miluje své páníčky. Když slyším větu: „Kouká se na něj jako na svatý obrázek“, tak si představím páníčka a entlíka. Entlebuch je učenlivý, rychle chápe, někdy je ten jeho temperament trochu na škodu. Oproti berňákům entlíci více štěkají.

Začínala jsem před téměř dvaceti lety se svou první fenkou Dankou. Ke canisterapii mě přivedla její skvělá povaha a chtěla jsem také najít něco, co bych mohla se psem podniknout. A asi to byla nejen její, ale také i moje povaha, protože pomáhat ostatním mám asi nějak zakořeněné. Začátky byly v tu dobu těžké, neexistovala žádná metodika, v republice nebylo moc spolků, které se zooterapií zabývaly, ani moc organizací, které zajišťovaly zkoušky. Nakonec jsem našla pražský Helppes, u kterého jsem složila své první canisterapeutické zkoušky. Organizaci Aura Canis, ve které nyní působím, jsme založily s kamarádkou Janou Dohnalovou ze Šternberka. Tenkrát jsme si volaly a já jí říkala – to přece nemůže fungovat, když jsme od sebe tak daleko. No, a fungujeme už patnáct let. 

Navštěvovala jsem různé cílové skupiny – děti (zdravé i s postižením), seniory. V současné době chodím do speciální školy k dětem s různým druhem postižení. Občas podniknu nějakou přednášku na základních či středních školách o správném přístupu ke psům a jejich výchově. Sem tam navštívím se speciálním programem mateřskou školu. O prázdninách jezdím na tábory, které pořádá Českobratrská církev evangelická pro děti i dospělé s různým druhem postižení.

Je nutné být na tuto situaci připravený. V první řadě je potřeba postupovat po malých krůčcích. Mít psa na vodítku, aby dítě vidělo, že je ovladatelný. Ráda v těchto případech používám své plyšové pomocníky, které mají třeba stejný obojek a vodítko. Plyšáka dítěti půjčím a ukazujeme si různé věci – jaké mají barvy, jakou mají srst. Pak se to postupně většinou odbourá. Je důležité nenutit dítě, aby si psa hned hladilo a přistupovat k němu ne přímo tlamou psa, ale zády. Z praxe od kolegyň máme tu zkušenost, že se zlaťákem či menším psem je to o něco jednodušší.

Kdysi jsem chodívala, ale pak už jsem se „zabydlela“ jen u dětí. K seniorům je berňák příliš velký, chodívaly jsme v tandemu s kolegyní Helenou s kocoury. To byla ta správná kombinace. Kočky byly s klienty na lůžku a my s berňáky jsme si povídali a dělali jiné aktivity. Mám ale kolegyni Janu Dohnalovou, která chodí s berňačkou nejen k seniorům, ale také do psychiatrické léčebny. Její smečku ale doplňuje kromě kocoura ještě peruánský naháč.

Běžný den je pro všechny psy stejný. Ráno dostanou snídani, pak já odcházím do práce, vracím se odpoledne, kdy jdou moje holky se mnou domů. Tam se trochu prospí, odpoledne jdeme na procházku, trochu pocvičíme, dostanou večeři a jdou zase domů spát. Před canisterapií je to trochu jiné, to je musím připravit – především srst. Mám doma takový speciální fukar, kterým vyfoukám starou srst, prach a nečistoty. Zbytek ještě dočešu, vyčistím uši, zuby a je to. Druhý den ráno rychlá kontrola čistoty, vzít tašku s pomůckami a bez snídaně odjíždíme do zařízení. Po skončení canisterapie jim dopřávám hodně odpočinku.

Toho je opravdu hodně. Záleží také na objednávce od klientů. Nejčastěji je to pouze canisterapie formou tzv. aktivit. Po nás to znamená to, že je to na nás. Nemáme žádné konkrétní zadání, terapeutický úkol, nesledují se žádné výstupy.

Procvičujeme například jemnou a hrubou motoriku. Pro představu čtenářů – jemná motorika to jsou třeba aktivity zapínání obojku a vodítka, česání atp., hrubá je chůze se psem, používají se různé překážky, orientace v prostoru. Důležitá je i logopedická činnost – opakování jmen psů, oslovování psa nahlas. Oblíbená je samozřejmě povelová technika, kdy ukážeme dětem různé povely se psem a ony si to pak vyzkouší samy. Hodně oblíbenou činností jsou psí hlavolamy. Zapojíte celou skupinku, pro děti je to velmi zábavné srovnávat, jak je který pejsek šikovný. Na každé hodině nesmí chybět relaxace a chvilka pohody.

Já mám takový osobní limit dvou, maximálně třech hodin denně. A to ne každý den, ale odhadla bych to na dvakrát týdně. Víc bych nedoporučovala. Ohledně klientů – to se asi nedá takto postavit, záleží na tom, jaký ten klient je. Pracujeme spíš ve skupinkách – ideálně do deseti dětí jedna skupinka.

Já chodím do „svého zařízení“ jednou týdně, kde pracuji se třemi skupinkami dětí. Mám své hlavní zaměstnání, tak ani častěji nemůžu.

Ano, welfare psa je velmi důležitý. Je potřeba, aby pes měl z dané práce radost a potěšení, i když je to pro něj náročné. A taky je třeba dopřát mu odpočinek, který ale může být i aktivní.

Všeobecně je to velmi vhodné plemeno na canisterapii. A jak píšete o tom štěstí, tak to také mám. Entlebuch už tak vhodným plemenem není. Je potřeba zvolit trochu jiný způsob práce a specifický přístup.

Určitě u dobrého chovatele, kde probíhá dostatečná socializace. Není také od věci vybrat si některý z povahových testů a vyzkoušet si je ještě před odběrem štěněte. Výborné je, když už je třeba matka štěňat sama canisterapeutka. Nemělo by to být štěně, které je v porodní bedně někde v koutě a nechce k vám přijít, ale štěně od malička sebevědomé.

Prakticky odmalička. O tom, jak je důležitá socializace, nemusím psát. U výchovy ke canisterapii je také dobré mít psa často doma, canisterapie probíhá v devadesáti procentech uvnitř. A také je fajn seznámit štěně s co nejvíce různými situacemi – vzít ho na nádraží, cestovat vlakem, projet se s ním výtahem, vzít ho do restaurace, vyhledat situaci, kdy se potká s někým na vozíku či o berlích. Samozřejmostí je základní poslušnost. 

Psala jsem, že o prázdninách jezdívám na tábory. Tady jsou autisté a hodně postižené děti s mentální retardací a ostatními poruchami. Jezdím pořád na stejné běhy už několik let. A je tam jeden takový teď už dospělý muž, který má těžkou mentální retardaci. Jakmile vylezu s mými holkami z auta, tak je slyšet na celý tábor. Křičí a křičí – kdo by ho neznal, myslel by si, že mu něco je. Ale já už vím, že je to radost. Naštěstí pak po chvilce přestane. Ale už jen to, že mě a mé pejsky vidí jednou za rok dvě hodiny a pamatuje si ten zážitek a přinášíme mu tolik radosti, je skvělý pocit.

Pak jsme měli ještě jedno zadání od maminky autisty Michala. Maminka čekala miminko a bála se, jestli nebude Míša k miminku hrubý, což často býval. Pracovali jsme na zjemnění chování půl roku. Narodila se mu sestřička a maminka mně děkuje snad pokaždé, když se vidíme. Neuvěřitelný pokrok. Pomocí psů se podařilo ho zklidnit a jeho chování zjemnit. 

Celkově bych chtěla říct, že mě canisterapie velmi pomáhá i v mé náročné práci starostky. Neumíte si představit, jaké mají lidé „problémy“. Já se nad tím jen usmívám. Protože jsou zdraví, mají zdravé děti, tak žádné starosti (kromě těch běžných) vlastně nemají. Jen to nevidí.  Canisterapie je opravdu hodně náročným koníčkem. Jsme vždycky moc unavené, ale já jsem šťastná. Kolik radosti rozdám, a to nejen dětem, ale i paní učitelkám, které to s těmito dětmi nemají vůbec jednoduché a před jejichž prací opravdu smekám.

Děkuji za krásné povídání.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Jany Pečenkové

https://www.auracanis.cz