Bernský honič je lovec a prima parťák!

Máme pro vás další pěkný rozhovor, který lze zařadit hned do několika rubrik. Budeme si povídat o málopočetném loveckém plemeni, které patří do rodiny slavných švýcarských honičů. Seznamte se, to je bernský honič...

Máme před sebou velmi pěkné povídání s báječnou chovatelkou bernských honičů sympatickou Barborou Dančovou. Povyprávěla nám nejen o svém chovu a holčičkách, ale díky tomu, že je poradkyní chovu klubu švýcarských honičů (KCHŠH) http://www.svycarskyhonic.com/, nás zavedla také do zákoutí chovu všech těchto honičů. A tak přijde řada také na velmi zajímavá čísla. Víte například, které plemeno je u nás nejméně zastoupené a které naopak v zemi původu?

Báro, vy máte doma dvě nádherné fenky švýcarských honičů a to konkrétně bernských. Proč zrovna taková volba?

Honicí psi se mi líbili odjakživa, už na plátnech starých obrazů, které jsem obdivovala jako malá na zámcích. Jejich elegance v pohybu při lovu, vlající dlouhé uši a vlídné pohledy těchto nádherných psů při odpočinku na sídlech svých pánů, bylo asi předzvěstí mé budoucí volby. Když jsem je ale prvně poznala na výstavě, byla to láska na první pohled.

Mohla byste nám ty své holčičky blíže představit?

Mám nyní krásnou fenku Dianu Lady Dorotte z mého chovu a její dceru, mladou, nadějnou  Frídu Lady Dorotte. Holky mi dělají radost každý den, jsou na vycházkách kamarádské ke psům i k dětem, doma v klidu odpočívají, jsou  mazlivé, něžné a v lese lovecky vášnivé. Diana je mnohonásobnou šampionkou, Světovu vítězkou a také složila speciální barvářské zkoušky honičů v 1. ceně s titulem res. CACT a byla úspěšná i na klubové výstavě v zemi původu, ve Švýcarsku.  Frída teprve letos zahájila svoji výstavní kariéru a to velmi úspěšně. Tvoří spolu skvělou dvojku, mají se moc rády a já zase je.

Zajímalo by mě, zda jste měla vždy bernské honiče nebo jste k nim přešla od jiného plemene?

Vždy se mi líbili lovečtí psi a to nejen exteriérem, jako výtvarnice je i ráda kreslím,  ale hlavně pro jejich milou a nekonfliktní povahu.  Mým prvním psem byl zlatý kokršpaněl, vytoužená a nezapomenutelná fenka Aza, díky které jsem už v patnácti letech byla členem mysliveckého svazu, v osmnácti jsem složila zkoušky adeptů myslivosti v Praze 2, a stala se i majitelkou brokovnice. Tu jsem ale používala jen k výcviku psů, s Azou jsem tenkrát vyhrála podzimní zkoušky, uchovnila  ji a odchovala svá první štěňata. Můj druhý pes byl opět lovecký, maďarský krátkosrstý ohař Luno. Byl to milý rodinný pes s takzvanou vrozenou poslušností, kterého jsem měla stále u nohy i bez vodítka. Teprve po něm přišla do naší rodiny s dětmi má osudová fenka bernského honiče Dorotka.

Jak dlouho se tedy věnujete chovu a řekla byste nám o něm něco bližšího?

Vše začalo Dorotkou (Dorotte Lady Alison) v roce 2005, kdy jsem naprosto propadla tomuto plemeni, svoji chovatelskou stanici jsem pojmenovala po ní -   Lady Dorotte. První vrh A se jí narodil v roce 2008 a z devíti štěňat si má dcera vybrala fenku Ágnes. Následoval vrh B s jiným psem a narodilo se jí sedm štěňat a na třetí a poslední krytí jsme s Dorotkou vyrazili kvůli oživením krve do Francie. Po fence Cecilce z vrhu C, která měla francouzského otce, je Dianka , a ta je již vnučkou Dorotky. Loni se naší Dianě narodil druhý vrh, v naší malé chovatelské stanici je to teprve sedmý vrh, od písmene G, z toho prvního jsme si nechali Frídu, tedy již pravnučku Dorotky. V Praze nemohu mít velkou smečku, a tak víc jak dvě fenky jsme doma nikdy neměli. Mám je pro radost, štěňátka jim dopřeji, jsou to skvělé matky, a je to velké štěstí odchovávat štěňátka, ale nepřeháníme to. Těším se ze svých odchovů, které jsou velmi úspěšné, svým majitelům dělají radost a většina jedinců se také zapojila do chovu.

Vím, že mimo jiné působíte v klubu chovatelů švýcarských honičů jako poradkyně chovu. Prozraďte nám, jak široká je tedy nyní chovná základna v ČR?

Švýcarští honiči patří mezi málopočetná plemena i v zemi původu. U nás je nejvíce oblíbený bernský honič (nyní 52 chovných jedinců), na druhém místě švycký (16 chovných jedinců), pak lucernský (tři chovní jedinci) a je u nás už zastoupen i honič jurský a švýcarský nízkonohý honič bernský, kteří se brzy i uchovní.

Ve Švýcarsku je naopak nejpočetnější  jurský honič a lucernský honič, pak švycký a nejméně je zastoupen bernský honič. Nízkonohých švýcarských honičů je všude málo. U nás máme průměrně okolo patnácti vrhů všech švýcarských honičů ročně. Bernských honičů je v Česku nejvíc, máme okolo deseti až dvanácti vrhů ročně, ve Švýcarsku jen jeden až tři vrhy ročně.

Naši čtenáři budou jistě zvědaví i na historii plemene nejen v zemi původu, ale také u nás. Zasvětila byste nás do ní trochu?

Švýcarští honiči jsou velmi starým plemenem, pravděpodobně spřízněným s původními honiči někdejšího keltského obyvatelstva Evropy. Jeho předci žili na území dnešního Švýcarska už v dobách starého Říma. V Avenches byla nalezena mozaika smečky honičů stejného vzhledu. Zachovaly se i středověké záznamy, v nichž je vyzdvihován „dobrý nos a jistota na stopě slavných švýcarských honičů“.  Později došlo k ovlivnění honiči dovezenými z Francie a dodnes jsou si švýcarští a francouzští honiči velmi podobní. Švýcarští honiči přispěli později k „rekonstrukci“ plemene porcelain, kterému hrozilo vymizení. Ve Švýcarsku byl založen klub chovatelů honičů v roce 1903. Nyní podle standardu vydaného v roce 2001 jsou uznané čtyři barevné variety hladkosrstého švýcarského honiče s názvy bernský, jurský, lucernský a švycký s výškou psů v kohoutku od 49 do 59 cm a fen od 47 do 57 cm. V České republice se začalo s chovem až v roce 1993, kdy byl u nás odchován první vrh bernského honiče v CHS z Českého lesa. Od roku 1993 bylo odchováno u nás už víc jak tisíc štěňat bernských honičů a od roku 2002 okolo dvou set štěňat švyckých

Patří bernský honič u nás mezi hojně využívaná lovecká plemena? A jak konkrétně pracuje v lese?

Bernský honič je stále málopočetným plemenem, hojně tedy být využíváno ani nemůže, ale myslivci si ho chválí a na naháňkách je vidět stále víc. Švýcarští honiči byli vyšlechtěni k volnému vyhledávání stop zvěře, které potom hlasitě sledují a dokážou ji nahnat přímo na lovce. Výborně se hodí ke společnému lovu spárkaté zvěře, hlavně divočáků a u nás i jelení, daňčí a mufloní zvěře. V zahraničí se používají i k lovu srnčí zvěře, zajíců a lišek. Mají výborný orientační smysl a nádherný hluboký hlas. Podle způsobu vydávání lze poznat jakou zvěř ženou nebo stavějí. Pokaždé poznám, co mi ženou a střelcům hlásím, jestli ženou černou zvěř nebo třeba srnčí. Nejhlubší hlas mají právě na divočáka, vytrvale ho hlásí, ale nikdy s ním nejdou do přímého kontaktu a udržují si odstup. Díky tomu nedochází k jejich poranění a já se o ně nemusím bát.

Dá se nějak stručně vystihnout povaha těchto psů? A hodí se třeba i pro nemyslivce?

Švýcarští honiči jsou přátelští psi milující svého pána, rodinu a děti, jsou lehce rezervovaní k cizím, avšak bez náznaku agresivity. Nejsou to žádní hlídači, doma či na zahradě jsou klidní a procházky si užijí. Rádi si hrají s ostatními psy a neperou se. Mají ale výjimečně dobrý čich a pokud ucítí zvěř, stávají se z nich lovci.  Zvěř ale pouze stopují, hlásí (štěkají), ale neublíží jí. Výjimku tvoří jen zvěř škodná (kuna, divoká kočka...). Pokud si ale například od štěněte zvyknou na domácí kočku, nemají s ní problém, jak vidím často i u svých štěňat. U nás doma kočku nemáme, a tak ji pokaždé proženou.

Pokud je majitel nemyslivec, či myslivec, ale nechce, aby se mu zrovna pes příliš vzdaloval, dá se to úspěšně řešit pomocí obojku s navigací GPS.  Stačí při přivolání použít jen zvukový signál a pes ví, že se má vrátit. Jsou to jemní, citliví, ale dobře cvičitelní psi. Nesnesou jen hrubé zacházení. Určitě se hodí pro rozumné a citlivé majitele, kteří se mu budou s láskou věnovat, a on jim tu lásku stokrát vrátí.

Je podle vás možné se s bernským honičem věnovat i jiné aktivitě než jen klasické myslivosti?

Setkala jsem se na cvičáku s názorem , že honič a chrt je hloupý a nevycvičitelný. Je to nesmysl, který jste možná také slyšeli. Obě plemena jsou hrdá, inteligentní, samostatně uvažující, ale nesnesou hrubý nátlak. Po dobrém a s láskou však dokážou téměř cokoliv. Bernský honič je samozřejmě skvělý lovecký pes a příjemný společník, ale může z něho být i skvělý vrcholový sportovec. Se svojí první bernskou fenkou jsem trénovala agility, šlo jí to rychle, a brzy se z nás staly závodnice a zaběhly jsme i zkoušku LA1. Díky závislosti na mě dávala Dorotka  vždy  pozor na to, co má na parkuru dělat a vyhnula se tím zbrklých chyb, která dělají jiná, pro agility typická plemena. Běhala rychle, neshazovala překážky, ale nikdy neběhala za hračku či aport, který honiči nechápou. Oni nemají přinášení prostě v krvi. Běhala jen s radostí, kvůli mě, a na závěr dostala pouze piškot. Dorotka byla rychlá, ale já už méně, a konkurovat mladším závodnicím bylo pro mě těžké, přesto jsme na závodech vyhrály i druhé místo. Prý měla na víc, tvrdila naše cvičitelka, ale nedala se nikomu půjčit, neběžela s nikým jiným než se mnou. Byla jsem pro ni tou nejlepší paničkou na světě, ale já vím, že to ona byla tím nejlepším mým psem. Pokud chcete zkusit agility s honičem, mohu jedině doporučit. S Dorotkou i s Ágneskou jsem dělala také canisterapii. Majitelé švýcarských honičů se pouští i do dalších aktivit, jako jsou canicross, mantrailing, coursing, nosework...  Já s nimi nejraději jezdím v přírodě na kole. Nechci, aby to vypadalo, že si honiče může pořídit jen sportovec, či myslivec. Zcela stačí někdo, kdo s ním každý den půjde na pěknou procházku, což platí u každého psího plemene.

Seznámila byste nás s podmínkami klubu pro zařazení psa či feny do chovu?

Podmínky KCHŠH k zařazení  psů a fen do chovu se nyní trochu zmírňují. Jsou dvě možnosti, a to s loveckými zkouškami (lovecká upotřebitelnost, např. BZH + výstava klubu s bonitací minimálně na VD) a bez zkoušek.  Stačí tři výstavy na výbornou (3x výborná na výstavě, kde se zadává CAC, z toho jedna pořádaná klubem s bonitací).

Určitě nesmíme opomenout otázku zdraví plemene. Trpí tedy nějakou konkrétní chorobou či nikoliv?

Švýcarští honiči patří mezi přírodní nepřešlechtěná plemena a nejsou geneticky zatížení nějakou konkrétní chorobou. To ale neznamená, že nikdo z nich nikdy neonemocněl. Jsou to ale jednotlivé případy a například rakovina, zvláště ve vyšším věku se nevyhýbá asi žádnému plemeni,  a bohužel ani lidem... Genetické testy zatím děláme pouze na barvu.

A co byste na závěr svému plemeni popřála do budoucna?

Švýcarským honičům bych přála, aby zůstali stále takoví, jací jsou, tedy krásní, elegantní, ušlechtilí, přátelští, něžní, věrní, neagresivní, temperamentní, milí, zdraví a aby neztratili svoji velkou loveckou vášeň, která k nim od pradávna patří. Byla by to velká škoda!

Děkuji vám za rozhovor

Iveta Panýrková

Foto: archiv Barbora Dančová