Berta píše do „novin“...

Krásné a inspirativní příběhy, které napsal sám život, prostě k Vánocům patří. A my vám jeden takový v podání adoptované psí slečny Berty právě přinášíme. Tato krásná fenka neměla první čtyři roky svého života na růžích vůbec ustláno. Ale jednou našla ty pravé páníčky a všechno se najednou obrátilo k lepšímu, ostatně stejně tak i její nové rodině.

Čas od času přijde do redakce příběh, nebo jen dotaz, ze kterého nakonec vzejde poutavé vyprávěné. Přesně tak tomu bylo i v případě fenky Berty, která to prostě neměla v životě jednoduché. Ale dostala šanci. Je až neuvěřitelné, co její soužití s novou rodinou všem zúčastněným přineslo. Jak zvítězilo obrovské odhodlání nezlomit nad nebohým „nevychovaným“ psíkem hůl nakonec i přes všechny útrapy, které jim Berta připravila, aniž by si byla samozřejmě vědoma toho, že něco dělá špatně. Pokud toto dojemné povídání se šťastným koncem inspiruje byť jen jednoho jediného člověka a zachrání tím třeba jeden psí život, mělo to svůj význam...

Psala mi paní šéfredaktorka, že by potřebovala nějaký příběh ze života, že ví, že jsem toho dost zažila. No, proč bych tedy dělala drahoty, napíšu, ale teď nemůžu psát osobně, protože už půl roku jsem slepá, tak to budu diktovat Zdendovi a on vám to přepíše.

Hned na začátku mám problém

První čtyři roky mého života byly dost kruté, tak bych na ně radši zapomněla. Řeknu jen, že jsem je celé strávila na řetězu u boudy na jednom statku a zlí chlapi mi tam dávali dost zabrat. Dokonce mě chtěli zastřelit. Fakt v posledním okamžiku mě zachránila sousedka. Naložila mě do auta a odvezla do útulku Tail Story. Odtud si mě jedni lidi vzali, ale vrátili mě, že prý jsem moc divoká. Divoká jsem byla, ale proto, že jsem byla zmatená, takových nových věcí a lidí…

Ti další si mě už nechali i když to teda bylo těsné

Bylo to teda těsné. Hned první den mě vzali dovnitř do domu, jich tam bylo plno, nemohla jsem se jim ani vyhnout, tak jsem po jednom malém cvakla. Jeden velký mě chytil a pak se všichni radili, jestli mě mají taky vrátit, nebo ne. Dopadlo to dobře, teď jsem u nich už čtyři roky, ale seznamování dalo nám všem dost práce. Nikdo jsme nevěděli, jak na to. Moji lidi už měli přede mnou dva psy, jeden prý byl strašně velikánský, ale dalo se prý s nimi dohodnout. To já jsem se nijak zvlášť domlouvat nechtěla, ráda si totiž zařizuji věci posvém. Jedinou cestou bylo poradit se s odborníky, tak jsme začali chodit na cvičák v Lukách nad Jihlavou. To je od nás kousek, doběhnu tam snadno vedle Zdendova kola. Jsou tam fakt dobří trenéři Honza a Boženka a ti nám všechno vysvětlili. Taky nás poslali do Heroltic u Tišnova, už jsme tam byli třikrát na soustředění, dvakrát, když jsem ještě viděla, a pak nedávno. Tam je to taky skvělé, cvičí nás Katka a Leila, ale domů přijedeme vždycky oba úplně vyčerpaní a dlouho jen spíme. A pak mám ještě trenéra Ivoše, za ním jsem jezdila na cvičák do Jihlavy. Ten dokonce cvičil dva roky v Kanadě psy pro armádu. Všichni tihle bezvadní trenéři o mně říkají, že jsem chytrá, ale stejně jsme při tom výcviku nepostupovali nijak rychle. Zdenda říká, že je to hlavně jeho vina. Něco na tom je, protože často některé cviky pochopím dřív než on.

Nemůžu si pomoct ...

Celý první rok, co bydlím v Přímělkově, jsem venku nebyla na volno, chodila jsem jen na vodítku. No nechodila, spíš jsem se zmítala tak, že jsem měla od obojku oholený krk. Na cvičáku mě to bavilo, myslím to cvičení, ale bylo by lepší, kdyby tam nechodili jiní psi. Velcí psi mi až tak nevadí, ale mrňousové strašně, a nevím, čím to je, ale nesnáším taky štěňata, prostě si nemůžu pomoct a jdu po nich. Teď po čtyřech letech tedy trochu míň. Když jsem byla na cvičáku teprve potřetí, měli jsme úplně jiného trenéra a ten se mnou zkoušel přivolání. No a právě v té chvíli, když jsem měla běžet ke Zdendovi, přišli na cvičák noví lidi s krysaříkem. Něco ve mně mě chytilo, táhlo k nim a za vteřinu jsem měla krysaříka v hubě. Lidi mi ho vyrvali a on měl štěstí, že to přežil. Naše to stálo osm tisíc, tehdy ještě nebyli pojištění na mnou způsobené škody.

Doma mi věnovali každou volnou chvilku...

Cvičili jsme pravidelně, každý den trochu ráno na louce u řeky, pak často odpoledne na cvičáku, někdy i čtyřikrát za týden. Zdenda má na mě totiž čas, protože už je v důchodu. Taky jsem hned jezdila s našimi do města, někdy i vlakem nebo autobusem. A pomohlo mi, že máme v rodině další čtyři psy, samé útulkáře, a když jsme všichni u nás doma na dvoře, tak se nějak domluvit musíme. Napadá mě, že domluvit není správné slovo, ti čtyři mě musejí uznávat jako šéfku a já je za to potom nekoušu. Většinou...

A to neměl dělat!

Když jsme cvičili už skoro tři roky, přihlásili jsme se na zkoušku ZOP a udělali jsme ji. Před rokem v říjnu jsme pak nastoupili na ZZO1. Prošli jsme jen o fous. Hned od počátku se mi moc nelíbil pan rozhodčí. Čip jsem si ještě zkontrolovat nechala, ale hned při prvním cviku, přivolání za pochodu, jsem si pana rozhodčího šla prohlédnout ještě jednou. Zdenda mě sice přivolával, ale já jsem s kontrolou toho pána nebyla ještě hotová. Pan rozhodčí to chtěl urychlit, tak mě trošku jako odháněl rukou, a to neměl dělat, cvakla jsem po něm, tak asi tři centimetry od ruky. Zdenda pak říkal, že už viděl, jak pan rozhodčí právě tou rukou ukazuje, ať vypadneme, že nás vylučuje. Pan rozhodčí nám na konci zkoušky řekl, že mi to odpustil, protože nás vídal často na cvičáku a věděl, že se snažíme.

Osud je někdy neúprosný...

Letos v březnu mě začaly bolet oči. Nejdřív to nebylo tak hrozné a naši si toho vůbec nevšimli, ale pak se to horšilo a horšilo. Naše paní doktorka mě poslala na kliniku do Pardubic a tam zjistili, že mám v obou očích zánět. Několik týdnů jsem jedla plno prášků, do očí mi naši kapali kapky a mazali masti, jezdili se mnou do Pardubic, ale nebylo to nic platné, oči mi nezachránili a já teď vůbec nic nevidím. První dny bez očí byly strašné. Do všeho jsem vrážela, tak jsem někdy panikařila nebo zase jenom stála a čekala, až ke mně někdo přijde a odvede mě. I naši byli úplně vykolejení a nevěděli si rady. Pak jsem si ale začala na některé věci vzpomínat. Začala jsem docela dobře chodit po kuchyni, tak jsem se odvážila na zahradu a pak i dál. Zjistila jsem, že si pamatuji, jak to kde vypadá, a pak taky že se umím orientovat trochu jako ptáci. Venku na louce a na poli si teď lítám skoro jako dřív. Tuhle jsem dokonce chytila myš. I po cestách a pěšinkách mi to jde. Horší je to ale ve městě, tam si nejsem zdaleka tak jistá.

Důležité je nikdy to nevzdat

Asi šest neděl po oslepnutí jsme šli zase na cvičák a bylo to fajn. Cvičíme poslušnost, teda bez skákání, to je jasné. Horší je to, že je konec obrany, kousání mě bavilo opravdu hodně. O prázdninách jsme se přihlásili na BH-VT, abych mohla někdy zkusit nějakou stopařskou zkoušku. Cvičili jsme hlavně chůzi u nohy. První problém byl v tom, že musím chodit přitisknutá na Zdendovu nohu, a on mi tudíž někdy šlape na moji pravou přední tlapu. No a druhý v tom, že při téhle zkoušce se skoro nedávají povely. Přiznávám, že jsme se nejdřív učili podvádět: Zdenda před obratem vždycky vydal takový břichomluvecký zvuk, aby nemusel otevírat pusu, ale pak nějak přišlo, že nemusel dělat ani to. Tak zůstal jediný neřešitelný problém, přivolání po odložení za pochodu. Znám směr, kterým mám běžet, ale nevím, kde přesně zastavit, tak prostě nějaký signál potřebuju.

Všechno jsme měli docela nacvičené, jenže…

Týden před zkouškou k nám na zahradu vtrhli dva stafíci. Má je jeden skoro slepý chlap u nás ve vsi a vůbec je necvičí. Když jdou kolem našeho plotu, tak se zastaví a nechá je štěkat. Já samozřejmě na druhé straně plotu řvu taky. Tentokrát psi provalili branku, chlapa zatáhli dovnitř, ten se válel po zemi a psi povalili i mě. Byl to pěkný rachot, tak ho Zdenda uslyšel, přiběhl mi na pomoc, vzal tlustou lať a bušil do nich. Ležela jsem vespod, tak se nemusel bát, že by bouchl i mě. No a já se taky nevzdávala. Nakonec jsme je ze zahrady vyhnali. Byla jsem zmordovaná, ale krve tekla jen troška. Horší to bylo s mým sebevědomím, prostě jsem se začala bát psů. Když jsme pak přišli na cvičák, tak jsem Zdendu tahala k plotu a podle plotu k brance, abych už odtud byla pryč. Podle toho pak vypadala zkouška. Chůze u nohy, to byla katastrofa, ne u nohy, ale metr od ní, prostě jsem pořád hledala tu branku, abych odtud zmizela. Ostatní cviky jakž takž, dokonce jsme dostali o dva body víc než jeden zdravý hovawart.

A to je všechno. Život bez očí není žádná sláva, teď zrovna mě oči zase trochu bolí a ke kapkám si mažu ještě mastičku. Ale zase napadl sníh, takže stopy na poli leží mnohem dýl, což je bezva. A taky se blíží Vánoce.

Mějte se hezky.

Jo a mimochodem: „Nevíte, jestli se někde sdružují hendikepovaní psi? Napište. Díky!“

Vaše Berta

Text a foto: Zdeněk Krásenský