Bloodhound je psem krve královské!

Slyšeli jste už někdy o svatohubertském psu, který je asi všeobecně známější pod označením bloodhound? A věděli jste, že první jedinec tohoto plemene byl do bývalého Československa importovaný za poměrně kuriózních podmínek a stál tehdy skoro stejně jako osobní vůz Škoda? Vítejte tedy ve světě těchto velkých něžných obrů, kteří sice mají svou hlavu, ale milovat budou každého!

Co spojuje Svatého Huberta, patrona lovců a Jacka Rozparovače. Kdo nemusel tisíc let platit daně? Kdo u soudu dokázal mlčky usvědčit pachatele vraždy? Kdo radostně našel a oslintal naštvaného uprchlého trestance? Kdo kolem sebe šíří romantické mýty, legendy, pověsti, dohady a pověry, díky svým neskutečným činům? Jaká je skutečnost a pravda? Kdo to je? A díky čemu je tak zvláštní? Přichází pes vysoké královské krve - Chien de Saint Hubert neboli bloodhound, se svým vynikajícím čichem…

S nádechem tajemna…

Rytíř Francois Hubert a jelen s křížem

Na mnoho otázek, které jsou zahalené doposud rouškou tajemna, nenajdeme odpověď ani v historii. Pravdou ale je, že označením „bloodhound“ se v dávné minulosti označovaly i skupiny loveckých psů – barvářů, což velmi komplikuje doložení původu plemene. Anglický spisovatel Douglas Appelton tvrdí, že našel původ bloodhoundů před několika miliony let, a ze čtyř nejranějších plemen se vyvinul někdy kolem 6000 let př. n. l. Canis familiaris Leineri - barvář – stopař, který přes psa Svatého Huberta dospěl k dnešnímu bloodhoudovi. Jak se mísí skutečnost s legendou, ukazují právě první doložené písemné zmínky z roku 735 n. l. o vynikajícím stopaři, kterého chovali mniši v tehdy francouzských Ardenách, dnes na území Belgie. Rytíř Francois Hubert lovil se svými psy v hlubokých ardenských lesích, když tu náhle spatřil přelud jelena, který měl mezi parohy třpytící se kříž. Toto zjevení na něj zapůsobilo tak, že se zřekl svého hýřivého života a stal se mnichem, posléze byl jmenován biskupem v Maastrichtu a Lutychu, kde zemřel. Po smrti byl prohlášen za svatého a byl po něm pojmenován klášter Andalye. Dodnes se v městečku Saint Hubert konají slavnosti, kdy ožívají staré lovecké zvyklosti, kde se v katedrále slouží mše za nepostradatelného společníka králů – bloodhounda. (volně převzato z knihy Psi společenských plemen – Findejs a Štěpanský, 1973).

Přestože některé odpovědi na výše uvedené otázky najdete i v dalších příspěvcích o bloodhoundech v eCanis, stručně si na ně můžeme odpovědět. Svatý Hubert a bloodhound jsou předmětem nejen legendy, ale i skutečnosti, že Francois Hubert skutečně žil, stal se biskupem, že klášter stojí a i letos v září (2022) odjela početná česká výprava do belgického městečka St. Hubert na svatohubertské slavnosti.

Colonel Richardson

O pátrání pomocí bloodhoundů po Jacku Rozparovači pojednává článek RNDr. Vladimíra Ďurišina (https://www.ecanis.cz/clanky/priekopnicke-kynologicke-experimenty-2-dil_2131.html?pid=53). Mniši v klášteře Svatého Huberta chovali smečku loveckých psů, kteří vynikali svým čichem a schopností lovu a místo daní měli mniši za povinnost od roku 790 n. l. dodávat na francouzský královský dvůr tři kopy těchto psů, což trvalo do roku 1764, tedy bezmála tisíc let. Když někdy v roce 1066 n. l. dovezl Vilém Dobyvatel tyto psy do Anglie, pokračoval zde chov a šlechtění s pověstnou anglickou důkladností a tady jsou první písemné zmínky o usměrnění výcviku psů na barvě. Ve výnosu krále Jindřicha III., byl poprvé použitý pro tyto psy název bloodhound. Již v tuto dobu byli využívání nejenom pro štvaní zvěře, ale také k pátrání po zlodějích dobytka, pachatelích trestných činů i při vojenských taženích.

The Complete Bloodhound - přísaha bloodhounda u soudu

Přestože se do Ameriky bloodhoundi dostali hned s prvními anglickými kolonizátory, během občanské války jejich stavy silně poklesly. První oficiální představení tohoto plemene tak proběhlo až na výstavě v New Yorku roku 1888, kde byli importovaní chovní jedinci z Anglie z chovu Edwina Brougha. V roce 1910 bylo registrováno v USA dvě stě chovných jedinců a ke značné popularizaci bloodhoundů přispěl například kapitán Mullikin a jeho legendární Nick Carter, který měl více jak 650 úspěšných pátrání a rekordem se stala stopa stará 105 hodin. Několik států USA dokonce uzákonilo právo uznat bloodhounda jako svědka u soudu. (The Complete Bloohdound Catherine F. Brey a Lena F. Reed, 1980). V Evropě se chovu bloodhoundů začali chovatelé opět více věnovat až období po druhé světové válce a teprve v současné době nastává pomalu jejich renesance a návrat k jejich původnímu využití, tedy vedle lovecké upotřebitelnosti, jako největšího barváře se začínají hojně využívat i k pátrání po ztracených, pohřešovaných a hledaných osobách. Mezinárodní kynologická  federace schválila pro toto plemeno pod názvem pes Svatého Huberta (bloodhound) původem z Belgie oficiální standard, ve kterém se uvádí, že patří do VI. skupiny FCI, tedy do skupiny barváři – honiči a příbuzná plemena. Originální standard byl publikovaný 13. 3. 2001.

Jak to bylo kdysi u nás?

První bloodhoundi byli do tehdejšího Československa importovaní v roce 1974 manželi Charyparovými, byl to pes ATHOS OF JALEN´S  a fena BARYLLA GYPSI. Import proběhl za velmi kuriózních podmínek. Athose dovezl do ČSSR jistý Holanďan s tím, že jim ho tady po výstavě prodá. Charyparovi za něj museli zaplatit cenu, za kterou se tehdy prodával osobní vůz Škoda. Prodali tedy fotoaparát, šperky a vzali si půjčku. Ti také odchovali první vrh „A“ ze STŘÍBRNÉ STEZKY, nar. 30. 5. 1976 a druhý vrh „B“ pak v roce 1978. Měli velké problémy s registrací a i díky velké podpoře a spolupráce s vedoucím Lánské obory, která je součástí prezidentského zámku, panem Macháčkem, byl nakonec Athos registrován v plemenné knize pod číslem 001. Po odchování obou vrhů ale emigrovali i se svými psy do zahraničí. Další importovanou bloodhoundkou byla ARE Ö LITTLE SILVER WOOD – LANDS (zvaná FERINA). Tato fena byla dovezená z USA z pověření Federálního ministerstva vnitra Ing. Jiřím Piklem a byla zapsána do plemenné knihy pod číslem ČLP 2. Ferina působila ve službách SNB (Sbor národní bezpečnosti) až do roku 1980. U SNB na ní odchovali v roce 1977 jeden vrh „R – SNB“ a někteří její potomci byli využíváni u policie. (O využití bloodhoundů v policejní praxi viz. ĎURIŠIN, V. a kolektív, 2020.  Systém  policajnej kynológie. Univerzita veterinárskeho lekárstva a farmácie v Košiciach. Košice.  ISBN 978-80-8077-669-5.)

Organizovaného chovu jsme se dočkali až později

Dne 24. ledna 1981 se v Lahovicích u Prahy poprvé sešli majitelé, chovatelé a příznivci plemene bloodhound a hovořili zde o podmínkách a organizaci chovu bloodhoundů v Československu.

První klub (v té době v Československu) sdružoval všechna plemena barvářů a honičů a byl to Klub barvářů a honičů (v Čechách) a Klub farbiarov a ďuričov  (na Slovensku) se sídlem na Slovensku. V té době byly chovné podmínky pro lovecká plemena založeny na složení lovecké zkoušky (pro bloodhoundy to byly Předběžné zkoušky barvářů nebo Individuální zkoušky) a výstava.

Později se část chovatelů od tohoto klubu oddělila a založila nový Bloodhound klub se sídlem v Praze a lovecké zkoušky pro chovnost zrušili. Ostatní chovatelé z Klubu barvářů se také osamostatnili a založili Klub psa Sv. Huberta na Slovensku a v tomto klubu dál přetrvávala povinnost lovecké zkoušky k chovnosti. Klub zachovával bloodhounda jako lovecky pracovního psa. Každoročně pořádal klubové zkoušky a upevňoval pracovní schopnosti tohoto plemene.

Po roce 1989 dle nařízení ČMKU, že pro jedno plemeno může existovat jen jeden klub, se tyto dva kluby musely spojit v jeden a tento nově vzniklý klub si ponechal název Bloodhound club ČR (BCCZ) a pracovní zkouška se stala nepovinnou.  Jak už tomu tak bývá i z tohoto klubu se zhruba po třech letech odtrhla hrstka chovatelů a snažila se založit svůj „First bloodhound klub“, ale tento klub nebyl Českomoravskou kynologickou unií nikdy uznán. Část chovatelů a majitelů blodhoundů, kteří nebyli spokojeni s činností BCCZ, hlavně tedy s velmi volnými podmínkami chovnosti v BCCZ, v roce 2016 odešla buď do jiných klubů v Evropě, anebo chovají a pracují s bloodhoundy mimo tento klub.  

Bloodhound Club CZ (BCCZ) a jeho činnost

Bloodhound Club je propojený jak s ČMKJ, tak i s ČMKU. Českomoravská kynologická unie registruje chráněný název chovatelské stanice a vydává osvědčení o šampionátu. Českomoravská kynologická jednota vede plemennou knihu pro lovecká plemena, vydává průkazy původu a osvědčení o pracovní zkoušce.

Pro chovnost je potřeba splnit několik podmínek, které jsou uvedeny na webu klubu.

Bloodhound club samozřejmě pořádá i výstavy, kde právě všichni jedinci tohoto plemene mohou absolvovat chovný svod (bonitace), který je podmínkou chovnosti. Klub pořádá ročně většinou dvě výstavy, klubovou a speciální. Pro klub je ctí, že přijímají pozvání i prestižní zahraniční rozhodčí, kteří naše plemeno posuzovali třeba i na Cruft’s. Kromě standardních šampionátů má BC i své šampionáty, jsou to například: Klubový Multi Champion, Klubový šampion, Klubový veterán šampion, Klubový vítěz mladých, Klubový šampion práce, apod.

Dále klub vydává ročenku, kde jsou informace o klubových akcích, chovu, výstavách, zkouškách, zdraví, klubové novinky apod. Do této ročenky může přispět kdokoli, kdo by rád zveřejnil něco ohledně tohoto plemene.

V České republice je mnoho chovatelských stanic, které se snaží toto úchvatné plemeno nadále udržet ve standardu a odchovávat štěňata v té nejlepší možné kvalitě. To dokazuje i velké množství exportovaných jedinců a jejich úspěchy na prestižních domácích i světových výstavách. V roce 2020 se narodilo celkem třicet štěňat a v roce 2021 pak dvacet pět štěňat.

Aktuálně  je registrováno dvacet jedna chovných fen a patnáct chovných psů. Dále importujeme chovné jedince, abychom obohatili chov a zvětšili chovnou základnu. Velké úspěchy měli bloodhoundi například na výstavě v Budapešti v roce 2021, belgické výstavě v Saint Hubert v roce 2022 a na Světové výstavě v Madridu v roce 2022. Za zmínku určitě stojí úspěch bloodhounda zvaného „TRUMPET” GCHB Flessner’s Toot My Own Horn  na nejprestižnější výstavě v USA Westminster Dog Show. Poprvé v historii této výstavy (146 let) byl titulem Best In Show oceněn právě BLOODHOUND!!! I když ne z Čech.

Klub rovněž pořádá lovecké zkoušky (Barvářské zkoušky honičů) a spolupracuje se skupinami věnujícími se pachovým pracím, speciálně mantrailingu. Klubové informace jsou zveřejňovány na FCB Bloodhound Club Czech Republic a webových stránkách Bloodhound club.cz.

Bloodhoundi na Slovensku

Prvopočátky chovu bloodhoundů na Slovensku byly samozřejmě spojené s Československou republikou. Z vyprávění starých myslivců jsme se dověděli, že právě od policie bylo uvolněných několik jedinců, kteří se začali uplatňovat v lovecké praxi i na Slovensku. První fenu Daisy Darbis si přivezl z Česka pan Marián Firko, jeden ze zakladatelů Klubu sv. Huberta na Slovensku. Klub vznikl až v roce 1997 prakticky se stejnými problémy, hlavně při registraci bloodhoundů, stejně tak jako v v Česku. Kluby barvářů a honičů neměly o toto plemeno zájem. Přestože má fenomenální stopovací schopnosti, není myslivci příliš využívaný. Možná vzhled, možná jeho velikost, anebo celkově nepochopení charakteru tohoto plemene, brání jeho širšímu využití.

V průměru dvacet členů slovenského klubu sice není mnoho, ale začínají se prosazovat i mladší chovatelé.  Za éry trvání klubu, bylo odchováno mnoho úspěšných jedinců s tituly z mezinárodních výstav psů a z barvářských zkoušek. Nejen evropští a světoví vítězové tříd jsou důkazem kvality chovu, ale také nadstandardní chovatelský řád je její zárukou. Slovenský klub je pravděpodobně jedním z mála v Evropě, který vyžaduje do chovu v rámci prevence zdraví nejen RTG kloubů, ale také pracovní zkoušku.

Je největším z barvářů…

Svatohubertský pes, častěji pojmenovaný bloodhound, je největším z barvářů. Vyznačuje se mohutným vzrůstem, harmonickou horní i spodní linií a pevnou kostrou s dobrým osvalením. Působí sice mohutně, ale není těžkopádný. Bloodhound musí být schopný udržet klus delší dobu a bez známek únavy. Celkově působí impozantně a ušlechtile. Stavba těla je mírně prodloužená, obdélníkového rámce. Ideální výška v kohoutku je 68 cm u psa a 62 cm u feny, s tolerancí +- 4 cm.

Hlava je majestátní a velmi ušlechtilá. Je nejtypičtějším znakem tohoto plemene. Čenich s dost otevřenými nozdrami, černé, nebo kaštanové hnědé barvy. U černých psů s pálením je vždy černý. Mozková část je vysoká, dlouhá, úzká. Hrbol na zátylku je značně vyvinutý a výrazně vystupující. Pysky velmi dlouhé a visící. Pohled je mírně melancholický, celkový výraz je příjemný, milý a důstojný.

Kůže na celém těle, hlavně na hlavě je jemná, velmi volná a pružná. Je to jeden z výrazných charakteristických rysů bloodhoundů. Srst na těle je přiléhavá, krátká, hustá, dostatečně tvrdá a odolná proti nepřízni počasí. Rozlišujeme tři barevné varianty - černá s pálením (black and tan), hnědá s pálením (liver and tan) a jednobarevná červená (red). U černých psů s pálením se černá barva liší podle toho, jestli jde o plášť, anebo sedlo. Malý bílý flek na hrudi, prstech a špičce ocasu se toleruje, ale není to žádoucí. Pravděpodobně se jedná o pozůstatek křížení s bílými talboty. Každá odchylka od standardu je považovaná za chybu a je při posuzování penalizovaná podle její míry a závažnosti.

Milý, neagresivní, ale lehce svéhlavý…

I když je samozřejmě možné i bloodhounda naučit mnoha jiným dovednostem, můžeme s určitou rezervou říct, že: „Bloodhounda nejde vycvičit, bloodhound se musí pochopit!“ Bloodhound je velmi klidný a rozvážný pes, který je ke všemu živému mimořádně přátelský. Miluje lidi a nemá v sobě ani stopu agresivity. Zároveň je však poněkud svéhlavý a neprojevuje příliš velkou ochotu podřídit se výcviku. Tato vlastnost je ale výhodná v okamžiku, když sám pracuje na stopě. Je důsledný a v případech, kdy je přesvědčený, že má pravdu, je neodvolatelný. Bloodhound si kvůli své velmi svérázné tvrdošíjné povaze rád věci dělá po svém a jen velmi nerad se nechává k něčemu přinutit.

Když St. Coren sestavil žebříček psích plemen podle jejich inteligence (ve významu - vycvičitelnosti), zařadil bloodhounda na absolutní konec tohoto žebříčku mezi plemena obtížně vycvičitelná, tvrdohlavá, s nejnižším stupněm pracovní inteligence a schopnosti poslouchat. Z tohoto pohledu by pak ale byl bloodhound absolutně nepoužitelný pro jakoukoliv práci. Toto samozřejmě neplatí pro samostatnou práci na pachové stopě, která je přirozenou vlastností a správným výcvikem se pouze zdokonaluje. U bloodhounda budou těžko platit běžně používané metody výcviku psů. Je to vyložený samorost. Tuto charakterovou vlastnost ale musí každý majitel velmi dobře pochopit, obrátit ji správným směrem a využít ve svůj prospěch. Silný a pevný charakter bloodhounda je naopak pro práci, ke které byl po staletí vychováván, tedy ke stopování, jeho obrovskou výhodou. Pokud je dobře trénovaný bloodhound nasazen na stopu a je správně motivován, nedokáže jej při práci nic zadržet. Má obrovskou výdrž a touhu tuto práci dokončit. Proto se při výcviku klade důraz nejen na výcvik psa, ale hlavně na výchovu psovoda a preferuje se výcvik týmu (psovod-pes). Pokud je majitel bloodhounda méně zkušeným cvičitelem, který nedokáže využít jeho vlastností a schopností a hlavně nepochopí jeho povahu, je pak na nejlepší cestě skončit v blázinci...

Jak náročná je socializace a výchova?

Bloodhound je mírné a klidné povahy, někdy vůči cizím lidem nedůvěřivý. Na druhé straně je to velmi společenský pes, má rád mnoho lidí kolem sebe, v rámci hesla: „Čím víc lidí, tím víc zábavy“. Je  velmi vázaný na svého pána. Jeho smečka, tedy majitel a rodina, jsou mu vším. Jeho mentální, ale i tělesný vývoj je velmi bujarý. Je to velké štěně do svých dvou až tří let. Miluje kontakt, když ho každý hladí, šimrá a tahá za volnou kůži. K ostatním psům je tolerantní, pouze občas v období dospívání dá nad vybranými jedinci najevo svou dominantnost. Po dohledání postřelené zvěře má spíš tendenci se s ní sblížit než ji zadržet. Není agresívní vůči lidem! Právě proto v zahraničí, kde ho používají k vystopování pachatelů, se na zadržení musí použít jiný služební pes. Nelze spoléhat na jeho strážní schopnosti, spíše budí respekt jeho velikost a mohutný hlas. Přesto, pokud bloodhound ve svém teritoriu spatří nějakou osobu, jeho radostné přiběhnutí a uslintaný výskok bude mnoho vetřelců považovat za nebezpečný útok. Na vycházkách, nebo při práci pro něj existuje jenom jedna jediná činnost a tou je stopování. To je jeho smyslem života, jeho radostí. Tady se projeví jeho nesmírná vytrvalost a touha zjistit co, anebo kdo je na konci stopy. Pokud přiloží nos na stopu, velmi těžko jej odvoláte. Všechny těžce natrénované povely jsou v tom momentu pro něj nepodstatné. Pokud mu nevěnujete delší čas pozornost, nebo jej dokonce zavřete do kotce, stává se z něj apatická hrouda kůže. Nechceme tím obdivovatele tohoto plemene odrazovat, ale je nutné držet se reality. Naštěstí je to při jeho mohutnosti celkem pohodový a neagresívní pes, vhodný do rodinného domu, a pokud mu umíme zabezpečit dostatek pohybu na procházkách přírodou, nepotřebuje ani velký výběh.

Má nadstandardní čichové schopnosti!

Bloodhound je takový jednostranně zaměřený psí autista a specialista. I když se na sociálních sítích občas ukazují psi, kteří tančí, běhají agility, coursing apod., byl od samého počátku šlechtěný kvůli svým nadstandardním čichovým schopnostem. Proto je primárně určený pro pachové práce, ať už pro loveckou upotřebitelnost při práci na barvě, při dosledu, anebo pro pátrání po pohřešovaných a hledaných osobách. Americký trenér policejních pátracích psů Dave Barger prý řekl: „Bloodhoundi byli stvořeni pro mantrailing a mantrailing byl vytvořený pro bloodhoundy“. Samozřejmě ne všichni majitelé mají tu schopnost a touhu mít doma vycvičeného záchranného stopaře a proto se věnují rekreačnímu stopování. Záměrně neuvádím „sportovnímu“ stopování, protože bloodhound není až tak vhodný pro tento typ pachové práce, kde jsou k hodnocení potřebné i další pomocné parametry, které až tak se samostatnou přirozenou prací na pachové stopě nesouvisí.

Na zdraví je třeba vždy dbát

Bloodhound má citlivý zažívací systém a zároveň jako každý velký pes potřebuje ke svému růstu kvalitní stravu, ať jsou to superprémiové granule anebo tzv. BARF. S výživou, nedostatečným pohybem, hlubokým hrudníkem, volnou kůží, která neobepíná těsně vnitřnosti, také souvisí nebezpečí torze žaludku. Proto je dobré rozdělit denní krmnou dávku na dvě menší. Někteří majitelé nechávají ještě žaludky preventivně přišívat, aby nedocházelo k jejich přetočení. Bloodhound je starodávné plemeno obřího vzrůstu, kde se mohou projevovat i problémy s dysplazií kyčelních kloubů. Proto v období růstu psa je nutné do stravy přidávat přípravky pro výživu a regeneraci kloubních chrupavek a vaziv. Dlouhé a těžké uši mohou mít sklony k zánětům. Pravidelně je potřeba uši čistit a kontrolovat. Jejich konce, které věčně tahá po zemi, namáčí je v misce s vodou a krmením, je někdy potřeba umýt. Nadbytek volné kůže může občas způsobit „vychlípení“ očního víčka, které může vést k zánětu spojivek a rohovky. To může být jak vrozené, tak i získané a dá se řešit chirurgicky. Průměrná délka života bloodhounda je cca deset let, někteří jedinci se dožívají i dvanácti až třinácti let.

Pro koho se hodí a ke komu raději ne?

Stejně jako všichni psi s volnými pysky je i bloodhound proslulý typickým intenzivním slintáním. Při otřepání hlavou tak létají kvalitní sliny velmi daleko. Z těchto důvodů ho nedoporučujeme lidem, kteří mají rádi bezchybný pořádek, čistotu a obávají se o svou hygienu. Bloodhound je pes, který potřebuje čas, trpělivost a ochotu majitele se částečně přizpůsobit. U bloodhounda nedosáhnete nic nervózním a příliš přísným přístupem. Přiměřená dávka chvály, ale také trest a konzistence v obou případech je zlatým způsobem úspěchu. Bloodhound je často tvrdohlavý a neochotný podrobit se povelům. Už štěně se snaží posunovat hranice toho, co všechno si může dovolit. Pokud mu v mládí tyto hranice jasně nestanovíme, může to být v dospělosti s jeho šedesáti kilogramy vážný problém. Pokud by měl majitel bloodhounda představu, že bude mít poslušnost jako německý ovčák anebo labrador, nechť si hledá jiné plemeno. Přehnaný dril v poslušnosti jde na úkor jeho vrozené schopnosti samostatně a nezávisle sledovat a vyhodnocovat pachovou stopu. V neposlední řadě je důležitá možnost venčení na volno. Bloodhound je masivní pes s tahem „4x4“, takže přesná chůze na krátkém vodítku je problematická. Všichni budou vyvenčeni, ale ne on. Energii a bujarost si vybije, pouze pokud si může dostatečně zaběhat, anebo se vyřádit ve společnosti dalších psů, anebo při intenzivní práci na pachové stopě. Pak bude opět klidným a tichým společníkem, dokonce i v rodinném domku, nebo v bytě.

Co byste měli ještě vědět…

V České a Slovenské republice je velmi aktivní organizace IBHA (Mezinárodní bloodhound akademie, www.ibha.eu ), která se již od roku 2012 věnuje výcviku pátracích psů metodou mantrailingu. Po celý rok, stejně tak i v měsíci listopadu 2022 je možné v Kalendáři akcí najít místa, kde jednotlivé samostatné skupiny IBHA pořádají víkendové tréninkové akce. IBHA také testuje pátrací psy metodou Double blind atestů, kde se prověřují schopnosti psů připravujících se na pátrání po osobách.

Ing. Lubomír Satora, Ing. Ivan Richter, Ladislav Sluka, Lenka Valtová

Foto: archiv autorů, Yascha Design Radek Jašíček, Ondra Vala, Jiří Chládek

www.ibha.eu, http://www.bloodhound-club.cz

Portrét plemene Bloodhound

Originální název	Chien de Saint Hubert
Zkratka plemene	BL
Číslo standardu	84
FCI skupina	VI. - Honiči a příbuzné
Velikost	velký (nad 61 cm)
Druh srsti	krátká
Vhodnost	pro zkušené pro aktivní lidi
Umístění	na zahradu
Využití	sport dlouhé tratě

---

---