Bloodhound není pro každého!

Titulek zní „Bloodhound není pro každého!“ Ovšem když už se jednou někdo pro toto plemeno rozhodne, obvykle nemění, jak už z následujícího textu jednoznačně vyplývá. Také o něm třeba už delší dobu přemýšlíte a zvažujete všechna pro a proti? Možná vám tedy v rozhodování trochu pomůžeme. Přejeme příjemné čtení!

Lenka Valtová, majitelka chovatelské stanice TOhave má po svém boku momentálně čtyři bloodhoundy, se kterými se věnuje především mantrailingu. Sama ovšem říká, že k tomuto plemeni ji přivedl její manžel, ten si totiž právě tohoto psa vysnil už jako malý kluk. Lenka také působí v Bloodhound clubu CZ jako výcvikář pro speciální pracovní skupinu (mantrailing), a tak jsme společně probraly témata související nejen s výchovou a výcvikem, ale také s chovem v České republice. Věříme, že se vám náš rozhovor bude líbit.

Tak na to si vzpomínám úplně přesně, bylo to na Mezinárodní výstavě psů v Praze v roce 2007, kde jsem vystavovala svou fenku amerického kokršpaněla Jessie, která byla popudem k založení naší chovatelské stanice Tohave. Cíleně jsme se šli na bloodhoundy podívat, manžel o nich totiž celou dobu, co jsme spolu, básnil. Musím po pravdě říct, že mě v tu chvíli toto plemeno úplně neoslovilo, na rozdíl od mého muže, ten jen a jen zářil. Já viděla jen pohodové psy se slinami až na zem a jejich majitele s ručníky kolem pasu.

A proč bloodhound?? Tomu byste asi nevěřila, a na začátku tomu také nikdo nevěřil. Je to příběh asi čtyřicet let starý, kdy u nás bylo jen pár těchto majestátních psů a vidět je naživo bylo skoro nemožné. Na začátku byla kniha, byla to Velká encyklopedie plemen a můj manžel Tomáš. Byl v tu dobu asi sedmiletým klukem z paneláku a ještě z Prahy, který jednoho dne dostal tuto knihu, nalistoval stránku s obřím psem a s rozhodným výrazem všem oznámil, že tohoto psa jednou bude mít. Cesta k jeho snu trvala dlouho, ale k úžasu všech si šel za svým. Já chtěla tenkrát ke kočárku velkého psa, ideálně aby poslouchal, hlídal a miloval děti. S jakýmkoliv plemenem jsem přišla, na všechno měl nějakou odpověď, vždy negativní. Už jsem byla bezradná, tři měsíce před porodem, byla jsem dost úporná a tak zazněla věta: „Buď bloodhounda nebo nic” a zrovna tu noc se naše první bloudinka Růženka narodila. A tím začala naše cesta s plemenem, které nehlídá, poslouchá jen, když chce a miluje úplně všechny.

V současné době máme opravdu čtyři bloodhoundy a to Anetku, Matyldu, Bugatti a Mortyho. Ještě před nedávnem jich bylo pět, ale naše první bloudí láska Růženka nás tento rok v necelých dvanácti letech bohužel opustila. Spousta lidí se ptá, kde je máme a jak se vejdeme?? Bloodhound není pes, který je rád sám a ještě k tomu třeba venku v kotci a tím už jsem asi i odpověděla. Bydlí s námi doma a občas si připadáme, že spíš bydlíme my s nimi. Postupně přibývají postýlky, pelechy, kupujeme větší auta. Je to takové malé šílenství, hlavně s naší nejmladší fenkou Bugatti, která je shodou okolností vnučkou naší Růženky. Každý z nich je úplně jiný nejen povahou, ale i barvou. Teď u nás převažují fenky, lépe se mi s nimi pracuje, a to nejen kvůli velikosti. Rozdíl mezi psem a fenou bývá sice jen pár kilo, u nás cca o sedm, ale přijdou mi víc komunikativní. Všichni mají obrovská srdce, což dokazují nejen nám, ale i všem návštěvám. Když jsme měli doma dva, nechtěla jsem o dalším ani slyšet. Pak přišla láska na první pohled, moje láska na první pohled a byli tři. Máte jen dvě ruce a tři psy. Mezi tím s námi začala stopovat Matylda se svou paničkou. Matylda nás uchvátila už na první pohled. Majestátní dáma s neskutečně dlouhýma ušima a duší neustálého dítěte – štěněte. Když pak po dvou letech hledala nový domov, Tom ani na chvilku nezaváhal a to, jak to budeme řešit se psem, co nechce být doma sám, vyřešila doba covidová. Číslo čtyři už bylo dost děsivé, co se týče venčení, výletů atd… Růžence už ubývaly síly a Anetka hárala. No, a jak to tak bývá, když si chcete vybrat, narodí se jen jedna… Vnučka naší Růženky a Mortyho, Bugatti, přezdívaná „malý satan”. A v tu chvíli bylo u nás doma bloodhoundů hned pět, zhruba tak přes 200 kg čisté váhy.

V současnosti se věnujeme nejvíce mantrailingu, nejmladší dcera s nimi dělá dogdancing a co je neskutečně baví, je také cvičení na balančních podložkách. Chodili jsme i na cvičák a zkoušeli třeba canicross.

Díky jejich velikosti a vášni pro stopování se teď v každé volné chvilce věnujeme mantrailingu. Ač tak nevypadají, baví je skoro všechno, jen vzhledem k jejich povaze se jim to musí vysvětlit po jejich.

Morty miluje pachové práce, velmi dobře chápe shaping a díky němu hodně přemýšlím o detekci buď drog, nebo cizokrajných zvířat. To mi pro ně přijde velmi přirozené a zábavné.

V klubu působím jako výcvikář pro mantrailing. Bloodhound je převážně velmi vášnivým stopařem. Snažíme se tedy co nejvíce majitelů a chovatelů oslovit s tím, že to s námi mohou vyzkoušet a případně se mantrailingu pak dál věnovat. Informuji je většinou prostřednictvím Facebooku. Tam zveřejňujeme jak proběhnuvší, tak i plánované a připravované tréninky. Je super, že se trénuje skoro po celé republice, což je výhodou. Bloodhound je velikánský pracant, a to ať v myslivosti nebo právě ve vyhledávání osob. Mou snahou je vzbudit zájem u všech majitelů tohoto majestátného plemene a podporovat je právě v těchto činnostech. V klubu je vždy výcvikář pro myslivost a pro mantrailing. Mou úlohou je podporovat mantrailing – obě tyto pracovní činnosti jsou pro bloodhoundy přirozené a milované.

Jak už jsem zmiňovala, bloodhoundy máme přes dvanáct let. Odchovali jsme zatím dva vrhy. A to není zase až tak mnoho, abych se zde mohla zdlouhavě rozepisovat. Necháváme to spíše na jiných, máme je vyloženě jako parťáky na práci a rodinné mazlení. Zkušení chovatelé by k tomu mohli napsat celé knihy, ve skutečnosti je to opravdu velmi složitá „věda”. Prioritou tak jako u všech plemen by mělo být chovat na zdravých jedincích s typickou povahou.

Bloodhound klub má aktuálně tyto podmínky chovnosti a ty jsou i zveřejněny na oficiálních webových stránkách klubu: Absolvování chovného svodu po dosažení věku patnácti měsíců, skus u chovného psa a feny je nůžkový nebo klešťový. Mohou chybět maximálně čtyři zuby ze skupiny P a M. Po absolvování chovného svodu a absolvování dvou výstav po dosažení věku dvanácti měsíců (MVP, NVP, klubové a speciální výstavy) s oceněním výborná nebo velmi dobrá, po dosažení věku u psa osmnácti měsíců a u feny dvaceti čtyř měsíců je jim přidělena chovnost.

Chovná základna je určitě dostačující, i co se týče zájmu o toto plemeno. Spousta z nás se snaží dovážet psy a feny ze zahraničí, abychom obohacovali chov a přiváželi zajímavou krev. Někdy je to dost těžké, jelikož v zahraničí je i spousta jedinců z Čech, což ale na druhou stranu svědčí o kvalitě našich chovů.

Chovatelů je evidovaných spousta, ale pravidelné vrhy odchovává jen několik chovatelských stanic. Například v roce 2020 se narodilo celkem třicet štěňat a v roce 2021 se narodilo dvacet pět štěňat. Aktuálně  je registrováno dvacet jedna chovných fen a patnáct chovných psů.

Myslím si, že to bude u všech velkých plemen podobné. Většina zkušených chovatelů kryje bez problémů i díky svým dlouholetým zkušenostem. Jsou vrhy, ve kterých se narodí i deset až dvanáct štěňat, ale výjimkou nejsou ani vrhy s jedním či dvěma štěňaty. Feny jsou úžasné matky a pečlivě se o svá štěňata starají.

To je velmi složitá otázka, vždy jde něco zlepšit, posunout dál, zefektivnit, zdokonalit a také si myslím, že my všichni se neustále učíme a tím to celé i posouváme vpřed. Bloodhound není naštěstí takovým „moderním plemenem”, že by bylo ročně produkováno neskutečné množství štěňat a díky tomu zůstává neustále jedinečný. Nechci, aby to vyznělo nějak špatně, ale určitě by bylo fajn, kdyby více majitelů těchto něžných obrů podpořila jejich přirozenost a alespoň část jejich života jim dopřála kromě péče i trochu toho pracovního užití. Když jsme si přivezli Růženku, byla součástí rodiny, výletů, prostě všeho, ale někde v srdci bylo cítit, že tomu ještě něco málo chybí. Hledali jsme, co a pak jsme objevili mantrailing a konečně jsme měli stoprocentně šťastného parťáka. Je to náročné spíš pro majitele, to je jako se vším, ale až je jednou uvidíte na vlastní oči pracovat na stopě (ať zvěře nebo lidské) a uvidíte to zapálení a vášeň, tak pochopíte. Vlastně v nich jen probouzíme jejich přirozenost s motivací a to je pro každého nejvíc.

Toto bych asi rozdělila na dvě části… V první řadě je dobré si velmi rozvážně a svědomitě rozmyslet, jestli je bloodhound to pravé a správné plemeno právě do té vaší domácnosti! Rozhodně to není plemeno pro každého, jsou prostě jiní, ale možná právě toto je na nich to nejkrásnější. Velmi často jsou to psí autisti, mají svůj svět, a když už vás do něho vpustí, nelze z tohoto světa vystoupit – zlomilo by to srdce jak vám, tak hlavně jim.

A když už se do toho pustíte, je potřeba obrovská trpělivost, pochopení a tolerance, ale   nesmíte zapomenout ani na pevnou a rozhodnou ruku a mysl. Zkrátka vydržte!!! Život se vám změní a vy s ním, ale není na světě více než soužití s tímto plemenem, to mi věřte. Ani vlastně neznám nikoho, kdo by s bloodhoundy začal a pak třeba skončil, asi to ani nejde. Občas…, ale vlastně neustále je to s nimi náročné, oslintané, chlupaté, ale život s nimi opravdu stojí za to!! My máme doma pocit, že neposlouchají, že snad ani neslyší, možná ani nevidí, ale pozor! Všechny tyto smysly mají velmi dobře vyvinuté, jen vytěsňují pro ně nepodstatné vjemy. Ale nemylme se, umí se i velmi účinně bránit a náš Morty je i skvělým hlídačem, do baráku k nám neprojde nikdo, na něho se můžeme spolehnout. Takže i já už teď vím, že další pes by byl opět bloodhound.

Moc vám děkuji za pěkné povídání.

Michaela Weidnerová

Foto:   archiv Lenky Valtové

https://tohave.estranky.cz

https://www.facebook.com/profile.php?id=100064878600542