Bloodhound se pro loveckou kynologii vyloženě hodí!

Rádi byste se dozvěděli něco více o využití bloodhoundů v myslivosti, a jakou práci zvládnou zastat? A věděli jste třeba, které lovecké zkoušky mohou skládat a co vše je třeba splnit k udělení titulu šampion práce? A možná se zamýšlíte i nad tím, zda jim v terénu nepůsobí potíže jejich krátká srst. Všechny tyto i další otázky probíráme v následujícím rozhovoru…

Manželé Eva a Ota Benešovi si psa přáli řadu let společně. Nejprve si ještě do bytu pořídili basetku, ale jejich srdce je čím dál tím víc táhlo k bloodhoundům. A když se tedy přestěhovali do domku se zahradou, mohli si dovolit si ho konečně pořídit. A tak to všechno vlastně začalo. V současné době mají celou smečku, aktivně se s ní věnují myslivosti, a také ve své chovatelské stanici z Křivoklátských hvozdů“ čas od času odchovají vymazlený vrh štěňat. My si však budeme povídat především o loveckém využití tohoto plemene.

Úplně první povědomost o plemeni bloodhound jsme měli oba v době, kdy jsme se seznámili. Kdo by totiž z naší generace nevzpomněl na film „Frajer Luke“ o nenapravitelném útěkáři s Paulem Newmanem v hlavní roli a psovi nasazeném na jeho stopu se silně znějícím hlasem. Později, kdy si jej nese jeho psovod v náručí, říká“ „Uhnal mi mého Modráka“. Druhá vzpomínka se datuje o mnoho let později, kdy jsme měli již děti školou povinné a opět to byl film. Tentokrát se jednalo o „Zkrocení zlého muže“. A tak se stalo, že jsme se společně s manželem zamilovali do obou hrdinů ve vedlejších rolích. Čelo a tváře rozbrázděné hlubokými vráskami, chápavý melancholický pohled očí a dlouhé sametově hebké uši. Tak vypadá impozantní hlava bloodhounda už od štěněte (mimochodem ve filmu, byla použita štěňata basetů…). Tlama s pysky, u kterých visí neodmyslitelná slina, s nosem, který jako vysavač pohlcuje všechny dosažitelné molekuly pachů a vůní. Velké silné tlapy, robustní tělo a ocas nesený jako šavle. Pokud zjistí před sebou něco moc zajímavého, odtáhne vás tam, i kdybyste nechtěli. Prostě úžasní psi!!!

Celá naše rodina si přála psa. Naše děti ve věku šest a deset let o ničem jiném nemluvily. Při přesunech autem z bytovky ve městě na chatu jsem po cestě musela číst „Robina“ od Zdeny Frýbové. To byla jediná námi prostudovaná „odborná“ literatura o psech. Dostali jsme se ke klíčovému rozhodnutí – baset nebo bloodhound? Tou dobou byla cena bloodhounda stejná jako cena auta. A taky ta velikost psa!?! A do bytovky?

Do rodiny tedy přišla basetka Nora. Úžasná holka s báječnou duší. Všichni jsme stáli o její přízeň a důsledně ji rozmazlovali.

Nejdříve jste tedy měli basetku. Přiznám se, že to není poprvé, co u některých majitelů vidím jakousi souslednost či oblibu těchto dvou plemen nebo je případně chovají obě dohromady. Když pominu rozdílnou výšku a podobný vzhled, mají společné ještě něco dalšího? Pokusila byste se je nějak porovnat?

Přestěhovali jsme se z města na chatu, kde se nám žilo mnohem svobodněji a manžel se mohl věnovat svému koníčku, myslivosti. Ve dvanácti letech Nora vážně onemocněla a po operaci dlouho nejevila známky zájmu o své okolí. Její přátelské návštěvy sousedů v blízkém okolí, vždy spojené s pohoštěním, ustaly. Představa rodiny bez psa pro nás byla nemyslitelná. Dcera s manželem začali společně hledat v inzerátech štěně bloodhounda, ale štěňata nebyla a já jsem stejně nechtěla, ani slyšet. Byla jsem přesvědčená, že tohle přece nemůžeme Noře udělat.

Samozřejmě, že se jim podařilo najít způsob jak zlomit můj odpor. Jeli jsme se „prý jenom podívat“ k paní, která měla smečku bloodhoundů a modrých dog. Zaparkovali jsme před vraty zahrady a v tu chvíli se ta vrata začala povážlivě prohýbat pod náporem těl pěti psích obrů a houkání nebralo konce. Ovšem jedna bloodhoundice, tou dobou již dvouletá, všechny přehoukala, vyhnala a u vrat zůstala sama. Čekala, až vejdeme. Manželovi i dceři jiskřily oči nadšením a já jsem pochybovala o zdravém rozumu obou. Za vraty nás čekalo první bloodhoundí přivítání. Oslintaní a zablácení od jejích polibků a objímání, odření jejich drsnými tlapami až na hlavách… Museli jsme se smát a vychutnávat si tu přemíru lásky. Jakoby nám říkala: „Kde jste byli tak dlouho, vždyť víte, že tu na vás čekám?!“

První společné setkání Nory a Anušky z Hrádku Kunratic alias Andulky, proběhlo nad naše očekávání zcela bez problémů. Přítomnost Andulky Noře velmi pomohla. Opět se zvedla ze svého pelíšku, kde chtěla umřít, a vytvořily společně nerozlučnou dvojici na další dva roky. Na Andulčiny pokusy o vrážení do sebe, šlapání a válení se po sobě, dala Nora jednoznačně po psím způsobu najevo, co si o tom myslí. Andulka, méně sebejistá v novém prostředí, to vzala na vědomí. Nikdy si spolu nehrály, ale kam šla jedna, druhá ji následovala. Vypadaly opravdu jako Štaflík a Špagetka.

Rozdíl mezi těmahle dvěma byl, jak jsme je vnímali tou dobou my, opravdu jen ve velikosti. Obě milující, naslouchací, ale ne poslouchací, obě rády přijímaly obdiv cizích lidí a obě svéhlavé, ale my na ně v té době neměli vyšší požadavky. Myslím, že na začátku to tak nějak má většina majitelů, pokud nesleduje již určitý záměr. Přeje si psa, rozhodne se pro vzhled plemene, posoudí ty nejzákladnější podmínky, ekonomické možnosti a prostředí, ve kterém žije. Na počátku možná i podobná otázka jako u nás „bloodhound, nebo baset“? Asi pro ty možnosti se více lidí nejdříve rozhodlo pro baseta, a pokud ho rodina zvládla, i když ho rozmazlila, časem si pořídila i vysněného bloodhounda. 

I lidé musí k některým záměrům a k vytýčení svých cílů dozrát a cesta k nim je pestrá, přestože nemusí být vždy úplně jednoduchá. Tak to bylo i s námi. Na počátku jsme byli majiteli již téměř dospělého bloodhounda. Jezdili jsme na výstavy a poznávali se s novými přáteli, stejně postiženými láskou a obdivem k bloodhoundům a basetům. Andulka se na výstavách moc líbila a doma se nám polička začala plnit poháry za vítězství. Přesto k získání chovnosti u Andulky nebyla cesta úplně jednoduchá a ani jsme nevěděli, zda se podaří, ale že jeden bloodhound bude málo, jsme už tušili. Manžel se tou dobou již naplno věnoval myslivosti a přál si vychovat bloodhounda k lovecké upotřebitelnosti. To už jsme měli skutečný záměr. Ve čtrnácti letech nás Nora opustila a Andulka osaměla. Začali jsme přemýšlet o další bloodhoundí kamarádce a již delší dobu šetřili do prasátka. V klubu bylo evidováno asi šest chovných fen a tři psi. Tentokrát jsme již cíleně pokukovali za hranice, abychom zajistili přísun nové krve. Po delším hledání se nám podařilo přivézt z Anglie černou plášťovou Honour Cammonstone alias Sáru, po geneticky vedené pracovní linii. Některé příběhy se vám v životě dějí jednotlivě a postupně a nám se najednou děly zároveň. 

Nastalo nejdříve krásné období poznávání povah bloodhoundů při jejich hrách a společných výletech. Sáru jsme učili všemu, co jsme u Andulky nemohli. Plavání a stopování, což milovala, neboť byla velmi pracovitá.

Uchovnit Andulku se přeci jenom podařilo na výjimku jednoho vrhu v téměř jejích pěti letech, kdy jí již neúprosně tikaly biologické hodiny. Přáli jsme si holčičku Agátu, celou po ní. Podařil se nám první vrh bloodhoundů, čtyři holky a dva kluci. Andulka si plnila své mateřské povinnosti v klidu a pohodě, přestože porod nebyl zas až tak jednoduchý a Sára byla skvělou chůvou a kámoškou štěňat. Zatímco Andulka odpočívala, ona se o štěňata výborně starala. Nebo jim do detailu pomáhala dotáhnout všechny jejich lotroviny. Ale uměla je i vyplatit. Pokud se štěňata sama vydala daleko směrem k lesu a nevracela se na přivolání, rozběhla se, porazila je jako kuželky a vyzývala je k návratu. Jejich maminku Andulku, která vyrůstala pouze na oplocené zahradě a v úplně jiných podmínkách, nic takového nenapadalo. Takže u nás u počátku našeho chovu byly vlastně bloodhoundice dvě, jedna porodila a opečovávala, a druhá vychovávala.

Přesně tak. Nastal čas postupných odchodů štěňat do nových rodin. Agáta s námi zůstala a u ní ihned převzala iniciativu ve výchově Sára. Učila ji poznávat celé okolí naší chaloupky i krásy okolních luk, kopců a lesů Křivoklátska. Bloodhoundi totiž svého člověka na běžných procházkách vůbec nepotřebují. Nemáme ten nos, nedovedeme ocenit sledování právě čerstvé voňavé stopy a jenom zdržujeme. Tak takhle to tedy nešlo… Museli jsme nasměrovat výchovu obou holek tím správným směrem, který jsme schopni kontrolovat. Žádné stopování jakékoli stopy, ale námi určené. Započali jsme s výcvikem na umělé nepobarvené stopě. Agáta vše brala jako velkou hru a Sára jako velkou soutěž. Zde se zviditelnily rozdílné povahy obou dvou a individualita každé z nich. Sára byla tak natěšená na práci, že z pilnosti ve chvíli, kdy byla na volno, vypracovala navíc i stopu Agáty. Tohle nás všechny opravdu bavilo. Učili jsme se ještě hlouběji poznávat povahy a vrozené schopnosti bloodhoundů a také vzájemné komunikaci.

Již při výcviku se samozřejmě počítá se zkouškami. Ze zkušeností přátel a rozhodčích jsme věděli o problémech, které nás na zkouškách mohou potkat. Všechna dostupná literatura byla zaměřená na hanoverské a bavorské barváře při práci. I mezi jmenovanými plemeny jsou patrné rozdíly v temperamentu, a tím i v provedení práce. Vše samozřejmě obecně, ale písemné zkušenosti s bloodhoundy chyběly. Vždy byla jen uvedená zmínka o tom, že mezi barváře patří, ale zároveň ve standardu, že je vysokonohým honičem. Tolik nám v té době chyběl se svými zkušenostmi v portrétu plemene již zmiňovaný pan Macháček. Bohužel jsme se minuli. I přes nedostatečnou oporu v „chytrých knížkách“ jsme s Agátou a Sárou během půl roku složili PZB ve III. ceně a následně BZH již v I. ceně.


Ano, došli jsme, ale postupně, k maximálnímu zvladatelnému počtu, šesti jedinců. Vrhy jsme měli tak naplánované, aby další štěně ze zvoleného spojení mohlo zůstat doma. Nyní máme jednoho psa a pět fen, rodinu v různých věkových kategoriích - desetiletou babičku Gátu, její dvě, dnes již šestileté děti Charlotu a Charlese a šestiletou Hubertu z linie po Andulce. Doma s největší pravděpodobností zůstane právě čtyřměsíční Kristýna alias Ještěrka, ze spojení Huberty a Charlese. Celá smečka žije stále pohromadě a samozřejmě existuje určitá hierarchie, tak jako v každé rodině. Každý nově příchozí jedinec, a u nás to byla vždy štěňata, je vychovávaný smečkou a zároveň se učí od jednotlivců v ní. V době dospívání, tedy kolem druhého roku se pokouší i jednotlivé členy v hierarchii přeskočit tak, jako v lidské rodině. Nejvíce viditelné je to v době hárání, kdy se feny chtějí prosadit, která bude tou budoucí matkou. Do toho vstupujeme potom my a ony se samozřejmě musí podřídit našemu rozhodnutí. Vycházejí spolu dobře, a pokud si holky něco vysvětlují, nikdy si neublížily, přestože některé hlasité projevy v lidech mohou vzbuzovat pochybnosti. 

Zákon o myslivosti č. 449/2001 stanoví v § 44, že uživatel honitby je povinen držet a v honitbě používat lovecké psy. Loveckým psem se rozumí pes loveckého plemene uznaného Mezinárodní kynologickou federací (FCI) s průkazem původu, který složil příslušnou zkoušku z výkonu. Lovecká upotřebitelnost psů je definována v § 14 a prokazuje se splněním disciplín uvedených ve zkušebních řádech ČMMJ pro zkoušky z výkonu loveckých psů (dále jen „ZŘ“), kteří vykonávají činnosti, jež je kvalifikují jako lovecky upotřebitelné pro výkon práva myslivosti.

Honiči a barváři jsou zařazeni ve skupině Vl. a ve ZŘ je pro ně několik možností zkoušek. 

Zkoušky pro honiče jsou HZ,IHZ-SK, ZVVZ které však dle zákona č. 449 dělat nemůžeme, protože se psem vyšším než je kohoutková výška 55 cm, je to zakázaný způsob lovu a tak nám zbývají BZH – Barvářské zkoušky honičů, které kvalifikují psa k dosledu spárkaté zvěře se zvláštním zaměřením na náročný lov a dosled zvěře černé a vysoké. BZH se konají jeden den a zkoušek se mohou účastnit všechna lovecká plemena mimo plemen ohařů. Na BZH se zkouší na předem usmrcené zvěři (černá zvěř);

Zkoušky pro barváře jsou Pb a Ihb. Předběžné zkoušky barvářů (Pb) – kvalifikují psa jako lovecky upotřebitelného k dosledu spárkaté zvěře. Na zkouškách se zkouší na předem usmrcené zvěři. IHb se zkouší při lovu zvěře spárkaté v případě, že je nutné zastřelený nebo postřelený kus dosledovat,  se mohou účastnit psi všech plemen barvářů, kteří uspěli při Pb. Součástí všech těchto vyjmenovaných zkoušek, mimo IHb, je několik shodných disciplín, lišících se časovými limity a pojmenováním v tabulkách.

„Dosled zvěře na umělé nepobarvené stopě“: Zakládá se pomocí spárků a speciálních pomůcek k zakládání stop (dřeváky, kolečko, hůl, šlapky na obuv apod. Stopní dráha je 500 až 550 kroků dlouhá se dvěma změnami směru s úhlem menším než 90 stupňů, alespoň 50 kroků dlouhými. Liší se však druhem dosledovávané zvěře (honiči: černá zvěř, barváři: vysoká zvěř) a stářím založené stopy (honiči: 3 hodiny a barváři 12 hodin). Na konci každé stopní dráhy musí ležet kus spárkaté zvěře, ze které pocházejí spárky. Zvěř musí být vyvrhnutá a dobře zašitá. Před nasazením psa na práci na nepobarvené stopě musí předem vůdce oznámit rozhodčímu způsob práce psa (vodič, oznamovač, hlásič). Při zvolení první možnosti jako vodič má volbu dvěma způsoby, na řemeni, nebo na volno. Na tuto disciplínu navazuje další disciplína, která je však součástí založené stopy. Je to „Chování u střelené zvěře“.Hodnotí se vyhledání a chování psa u zvěře a způsob oznámení vůdci.

„Vodění: a) na řemeni nebo b) volně“ Rozhodčí určený pro posuzování této disciplíny vytýčí v lesním nebo podobném porostu trasu, která by měla být pro všechny zkoušené psy přibližně stejná. Trasa je kruhového tvaru a vede přes rozličné terénní překážky (padlý strom, mezi keři, přes příkop atd.)

„Odložení: a) na řemeni nebo b) volně“, přičemž i tato disciplína se liší, tentokrát v časovém limitu, u honičů zkouška trvá nejméně 10 minut, u barvářů 20 minut. V polovině časového limitu se ozve výstřel a hodnotí se chování psa po celou dobu časového limitu zkoušky, před i po výstřelu.

 „Poslušnost“ u honičů a „Chuť do práce“ u barvářů – rozhodčí po celou dobu zkoušek hodnotí na závěr, jak pes reaguje na povely vůdce, posuzuje zájem a ochotu je plnit a radost z práce.

Veškeré známky z jednotlivých disciplín se zapisují do tabulek a přepočítávají koeficientem zvolené obtížnosti vůdcem a skutečným vypracováním psem. Známky v tabulce a jejich přepočítání koeficientem určují, v jaké ceně a s kolika bodovým ziskem se podařilo psovi zkoušky složit.

Tyto zkoušky pořádají Okresní myslivecké spolky (OMS) pod Českomoravskou mysliveckou jednotou (ČMMJ), ale i kluby loveckých plemen ve spolupráci s OMS, pokud jsou členy Českomoravské kynologické jednoty (ČMKJ).

Na klubových zkouškách lze zadávat tituly CACT a res. CACT , které však nejsou nárokové. Pokud pes získá tři tituly CACT, získá i certifikát Českého šampiona práce. Dovést naše psy k tomuto titulu v naší pracovní linii se nám daří již po dvě generace, s předchozími generacemi jsme dělali různé jednotlivé zkoušky. 

Vzhledem k tomu, že Bloodhoundclub.cz je registrován na Českomoravské kynologické unii, ale plemennou knihu má jako lovecké plemeno na ČMKJ (Českomoravské kynologické jednotě), jenž je zastřešuje, nemá proto oprávnění pořádat myslivecké zkoušky. Ty pořádáme je ve spolupráci s Klubem chovatelů honičů (KCHH) na základě smlouvy. Snaha o přeregistrování klubu do ČMKJ se nám nikdy v klubu nepodařilo prosadit.

Naší snahou je především štěně nejdřív vychovat k poslušnosti. Dnes už nám v tom právě velice pomáhá i naše smečka. Obzvlášť přivolání a následování nás na určité povely. Teprve po půl roce začínáme s trénováním na umělé stopě. Samozřejmě, že nám nahrává i myslivecké prostředí, kdy kus střelené nebo poražené zvěře visí na kladce v garáži a všichni si mohou přijít přivonět. Chtěla bych upozornit, že poraněná nebo zhaslá zvěř vydává úplně jiný pach, nežli živá a i to je velmi důležitou pomůckou pro výcvik. 

Samozřejmě, že jako výcvikář vychází vstříc požadavkům začátečníků. V počítači i v tištěné podobě má doma výňatky ze ZŘ týkající se zkoušek pro bloodhoundy, které může kdykoliv poskytnout. V našem mrazáku je stále zamrazeno spoustu spárků i škáry ze zvěře a je-li třeba, praktickou stopu rádi připravíme. V každém případě bloodhoundy práce na stopě baví a mnoho majitelů a obzvláště nemyslivců, přistoupí k tréninkům i mnohem později. Po celou dobu se jejich pes přizpůsoboval jim a konečně oni vyšli vstříc potřebám svého psa. Nemohu opomenout třeba Dorotku z Boskovických lesů, majitelů Florina a Bohdana, která si vyšvihla ve svých devíti letech BZH v l. ceně s celkovým ziskem 156 bodů.   

Tak tohle pro ně určitě žádný problém není. Procházky děláme za každého počasí, nevadí jim déšť, ani sníh. Milují to, protože vlhký vzduch je skvělým nosičem pachů. A při práci na stopě jim nevadí vůbec nic, trnité houští, svahy, mlází, bažina, protáhnou vás tudy, i kdybyste nechtěli. Rádi si však potom poleží v teplém pelíšku, u kamen, na gauči nebo v křesle. V létě jim však vadí příliš velké horko. Všichni pak odpočívají nejraději na dlažbě.

Zkoušky, o kterých jsme mluvily, skládá velice široká škála plemen a jako rozhodčí máme možnost vidět práci mnoha různých, nejenom velikostí rozdílných rázů psů, ale i temperamentů a charakterově velice rozdílných typů mentalit, i pestrou škálu způsobů práce na stopě, temperamentních teriérů, rozvážných basetů, urputných jezevčíků, různých ras velice hbitých honičů. Těší mne vidět radostnou práci psa a souhru s jeho vůdcem.

Práce v lese na stopě poraněné zvěře zvládají bloodhoundi skvěle stylem „Co mám najít, to najdu…“ a dokonce vám i usnadní dosled. Jako vysokonohý honič má tendenci sledovat stopu nejenom s nízkým nosem, ale vnímá v terénu i intenzivnější pach, právě díky sebemenšímu závanu vzduchu. Tohle na zkouškách nesmí, ale zkušený pes, který už ví, co hledá, toho využije. Není přeci hloupý.

Problémem je, že nemůžete používat bloodhounda na ostatní pestrou škálu požadavků prací v lese, právě pro legislativní omezení a na posed jej také nevynesete... Doba štvanic již patří minulosti, dosledy se pořádají, ale ne moc často a my museli vymyslet nějakou činnost pro naše psy, využít zákon a najít pro ně vhodnou zábavu!

Jako každá lidská činnost, tak i myslivost, se musí řídit právními předpisy. Některé nám něco zakazují a jiné nařizují. Jednou z našich povinností je dodržovat zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. V době sečení luk přichází o život mnoho mláďat, jak srnčí, ale i drobné zvěře, zajíců, bažantů. No prostě ti, kteří na loukách žijí. U nás v revíru se sečou louky až koncem června a během července, takže již minimálně dochází k tolika kontroverznímu přenášení mláďat, i když rozuteklá kuřátka bažantů jsme také vybírali z trávy. Naši bloodhoundi nám pomáhají vyhánět zvěř těsně před sečením luk.

Vyhánění spočívá v projití luk v rozestupech, kdy psi pobíhají na volno ve vzrostlém porostu trávy, která může být místy nejenom velice hustá, ale i téměř až dva metry vysoká. Zde je pro ně jejich velikost právě předností a nejedná se o lov.  Přes louky vedou takzvané vexly, kudy zvěř prochází a je plná zálehů, kde odpočívá. Nejvíce je jich samozřejmě na krajích luk u rozhraní s houštinami, křovím a lesem. Naší snahou je, aby právě tam zvěř odešla a díky hluku a zavětření se hned nevrátila. Naši psi si počínají skvěle a díky výchově reagují na naučené povely, kdy je často v porostu ani nevidíme, skáčou jako klokani, aby měli trochu přehled a vždy si nás najdou, zvěř pak nepronásledují.

Většinu roku si nedovolíme s nimi běhat po revíru kdekoli, ale o to víc si užíváme společně vyhánění zvěře před sečením z míst, kam z mnoha různých důvodů psy po větší část roku vůbec nepustíme.

Každý dosled je vždy jedinečným skutečným příběhem sám o sobě. Tak přidám jeden z mých úplných začátků před čtrnácti lety. Dobře si vzpomínám na svůj první dosled s mým prvním psem Blažejem z našeho vrhu „B“ z Křivoklátských hvozdů.

V ten podvečer manžel střelil svého prvního jelena siky. Všeho bylo mnoho poprvé. Než pro mne dojel, už se řádně setmělo. Zběžně vyprávěl mně a kamarádovi, jak lov probíhal. Odkud jelen s laněmi vytáhl, jak přetáhl po louce, z kterého místa střílel, kterým směrem po ráně odběhl a vytáhl i s laněmi do zalesněného svahu. Ještě si vzpomněl, jak slyšel lomoz, jakoby padajícího těla ze svahu a pak už jen ticho. Došli jsme k nástřelu, pes dychtivě očichával barvu, vyrazil a na úpatí svahu náhle vyšvihl lom vlevo. Ne, to není prý možné, oni vyběhli nahoru, ten pes jde špatně. Tak znovu na nástřel, ale vše se opakovalo. Tohle mne hodně rozhodilo z míry. Pes chodil tak pěkně a na zkouškách tak nadšeně a bez váhání. Ještě jednou na nástřel a povzbuzování k vexlu na svahu. Na moje povzbuzování reaguje a už lezeme do svahu. Ten terén vůbec nebyl jednoduchý. Za chvíli už musím psa zpomalovat. Ze zdola slyším hlasy: „Vidíš barvu?“ „Ne, barvu nevidím.“ Chytám se kořenů stromů i velkých kamenů. Pes čeká a kouká na mne z výšky nade mnou, kdy se mi podaří k němu vylézt. Má radost, když jsem to zvlládla a pokračujeme dál. Máme za sebou nějakých čtyřicet metrů a znovu takový terén, že jenom kořeny stromů mi pomáhají k překonání terénní vlny. Kameny se mi sypou pod nohama při každém kroku. Psa pouštím z řemene. Okamžitě vyráží do tmy a já čekám, co uslyším. Půl minuty ticho a náhle slyším, jak se sype kamení pár metrů ode mne a tak se snažím přesunout se tím směrem. Za chvíli jsme již spolu a Blažej bere směr dolů ze svahu. Nahoru to šlo mizerně, ale dolu to není o moc lepší. Ze zdola už slyším, jak na mne chlapi volají: „Vrať se, máme ho!“ Kloužeme, nebo spíše se sypeme ze svahu i s kamením, kudy zřejmě jelen padal a dole na nás čeká ještě bažina. Přeci tady nenechám své nové holiny. Jsme od jelena asi nějakých deset metrů. Pánové dole, zatímco jsme byli na stopě, probírali průběh lovu a napadlo je, že by jelen opravdu mohl být někde vlevo dole, pokud lomoz byl slyšet jako důsledek pádu ze svahu. Jo, člověk má věřit svému psovi. Lovu zdar!

Moc vám děkuji za rozhovor.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Evy a Oty Benešových

https://www.krivoklatskehvozdy.cz/