Bobtail s vámi dokáže skoro cokoliv!

Dovedete si představit, že by s vámi mohl majestátní bobtail také cíleně pracovat a skládat zkoušky nebo závodit? I tady platí staré známé, že když se chce, tak všechno jde. A právě proto jsme si pro vás připravili rozhovor, který je zaměřený právě na výcvik a dostanete rovněž tip na vhodné kynologické aktivity s tímto plemenem. Tak vzhůru do čtení!

Martina Hájková a Jiří Huml shodně tvrdí, že bez bobtaila už to prostě nejde. Také se jim jich doma postupně za těch více než třicet let vystřídalo celkem osmnáct, každý byl jiný a svým způsobem jedinečný, ale všichni bez rozdílu byli skvělí. A doma to mají partneři spravedlivě rozdělené, paní Martina psy upravuje a jezdí s nimi na výstavy a pan Jiří se věnuje výcviku. A právě o tréninku a práci s tímto plemenem si budeme společně povídat, i když se samozřejmě okrajově dozvíme i další věci, které s držením těchto krásných psů úzce souvisí.

Naše soužití s bobtaily začalo v roce 1988. Důvodem pořízení prvního psa byl možná zprvu jen obdiv k nádhernému majestátnímu exteriéru a povaze tohoto plemene. Velmi brzy jsme si uvědomili, že bez bobtaila to už nejde a tak se časem naše smečka jen rozrůstala. Do současnosti u nás spokojeně žilo celkem osmnáct bobtailů.

Takže proč? Protože bobtail je společenský a mírumilovný pes, dobře vychází s lidmi i se zvířaty. Je přirozeně inteligentní a přizpůsobivý. Pokud je správně vychováván, je poslušný a jemný. Miluje celou svoji rodinu. Chcete další nej? Prostě NEJ je bobtail.

Nejstarším členem smečky bobtailů je sedmiletá fena Angel SAMBA From Stone´s. od německých chovatelů Anji a Maria Stein.

Další je čtyři a půl letá fena Rosa Gallica Modrý Kaňon chovatelky Petry Márové. Jejím otcem je náš, bohužel už zesnulý, výstavně velice úspěšný a hlavně skvělý pes Eduard vom Goitzschesee od německých chovatelů Beate Schulz a Reneho Schulz–Lorenz. Rosu jsme si zamilovali už podle fotky narozených štěňat a první setkání rozhodlo.

Naše Rosa měla v roce 2022 štěňata, ze kterých jsme si nechali fenku Antonii (Tonička) a pejska Armina (Mireček).

V současnosti tedy máme celkem čtyři bobtaily. Těm dělají společnost dva malí, nyní již staří kříženci, kterých jsme se postupně ujali. A pokud se ptáte na všechny čtyřnohé, tak máme ještě pět koček.

Žijí s námi doma a i všude tam, kam je můžeme s sebou vzít. Venkovní „ustájení“ není u bobtaila úplně vhodné, jak z důvodu zachování krásného exteriéru, tak hlavně z důvodu psychického strádání. Tento pes miluje rodinu, společnost, dění …. Ve smečce zvládají pobyt venku třeba přes den, ale pokud není co hlídat, tak se stejně drží u domu. Doma jsou klidní, nepřekáží, každý si najde své místo, ale nejraději nám dělají tu již zmiňovanou společnost.

Společně podnikáme výlety, což je někdy s velkou smečkou trochu problém. Většinou volíme společnost dvou psů. Dohromady a s celou smečkou se účastníme např. výcvikových – relaxačních pobytů nebo tuzemských dovolených.

Martina: „Já se věnuji výstavám a úpravě exteriéru psů.“

Jiří: „Já se věnuji výcviku a práci se psy, a někdy také pomáhám Martině na výstavách.

Řekli bychom to asi obecně a velice subjektivně – psychicky úplně dospívá mezi dvěma a půl až třemi lety. Mladý jedinec touží být středem pozornosti, ale při společné práci a správné motivaci dokáže skvěle fungovat i pracovat. V dospělosti je pak výrazně zklidněný a vyrovnaný, jeho chuť ke společným činnostem a učení však nijak neslábne. Při výcviku nebo výstavách je velice důležitý jeho vztah s člověkem – bobtail je velice vnímavý, ale i citlivý v jakémkoli věku.

Vezmu odpověď trochu oklikou. Bobtailů v Čechách moc není. Nejčastěji ho můžete vidět na psích výstavách, kde se pohledem lajka předvádí úprava jeho srsti a pohyb. Rozhodčí samozřejmě posuzuje mnoho dalšího. Vystavování psa je ale také kynologickou disciplínou – prostě handling. Není vůbec jednoduché psa správně předvést, za nesprávné předvedení i krásný pes ztrácí hodnocení. Proto některé psí školy vyučují i tuto disciplínu včetně vašeho chování, komunikace a pohybu na výstavě.  

Není výjimkou, že bobtailové cvičí nebo sportují. Díky jejich přirozené inteligenci a chuti k práci je toto plemeno (s ohledem na momentální kondici a zdravotní stav) vhodné k jakékoliv sportovní výcvikové disciplíně. Je však dobré si předem uvědomit, že bobtail není hbitá a okamžitě reagující bordera, nebo cokoliv plnící německý ovčák.

Doporučuji tedy například sportovní disciplíny, jako jsou poslušnost, obedience, rally obedience, hoopers, agility… sami poznáte, na co má váš pes nebo vy, a co vás společně baví. Bobtail s vámi dokáže skoro cokoliv.

Asi před šesti lety jsem s fenou Sambou začal dělat tento sport. Samba ráda pracovala a já jsem chtěl pro nás najít další společnou činnost. Ujala se nás cvičitelka Pavlína Bohunová ve Psí škole Podještědská smečka, a od té doby k ní chodíme cvičit pravidelně jedenkrát týdně. Se Sambou tam začínáme nacvičovat i disciplínu rally obedience. Poslední rok a půl cvičím i s naší Rosou. Obě psí holky to velice baví a na cvičení se těší. Občas vezmu na cvičák i naše mladé, nyní už dvouleté psy, rychle a s radostí se učí.

Oba tyto sporty jsou fyzicky nenáročné pro člověka i psa, tedy vhodné pro každého. V podstatě je to přesná poslušnost, kde pes musí vykonávat některé úkoly samostatně a někdy i přemýšlet. Hlavní důraz v obedience je kladen na vztah člověka a psa.

Se Sambou jsem udělal základní zkoušky na výbornou a chystáme se na postup. Plánuji s ní absolvovat i zkoušky v rally obedience.

Na obedience jsem už viděl snad všechny rasy psů, od jorka po buldoka. Bobtail nevyčnívá, ani nepropadá. Má trochu pomalejší reakce a je důležité na to brát ohled. Pokud se s tím naučíte pracovat a „netlačíte“, určitě vás může překvapit svými schopnostmi.

Ano, paradoxně s bobtaily mám problém se cviky s aportem. Jako štěňata a mladí normálně nosí, tahají, přetahují se, ale jak dospívají, přestanou mít zájem a odmítají toto cvičit. Se Sambou jsem to prolomil až po roce práce díky hraní si s pullerem. S Rosou jsem sotva na půl cesty, ona přeci „takovou blbost“ nebude držet v tlamě.

Naopak rychle se naučili celkem obtížný cvik „BOX“ – vyslání do prostoru ohraničeného páskou kam musí sami doběhnout, tam se musí otočit a počkat, případně lehnout atd. podle stupně výcviku. Baví je to tolik, že občas utečou z jiného cviku plnit tento. To je sice špatně, ale celkem zábavné, pokud se to nestane při zkoušce.

Při výcviku samozřejmě motivuji psa odměnou. Uděláš správně – dostaneš, neuděláš – nedostaneš. Jako odměnu používám piškoty. Mají je rádi a jako jeden z mála pamlsků je vidí i v trávě, například když se ukončuje cvik odhozením odměny. Další důležitá odměna je takzvaný sociál – po ukončení setu cviků psa pochválit, nebo pomazlit, pohrát si – co má který rád. Každý pes i stejné rasy je opravdu jiný. Je potřeba přizpůsobit svůj přístup, chování a tempo různým jedincům.

Minimálně jednou ročně jezdíme se Psí školou K9 na výcvikové pobyty do kempu v Podhradí nad Dyjí. Je to vždy prodloužený víkend plný psů a cvičení. Účastníme se tam společně různých soutěží. Já se účastním výcviků klasické poslušnosti, Martina se tam věnuje nácviku na výstavy a dalším kynologickým aktivitám.

Naše Samba tam už dvakrát obsadila 3. místo v závěrečné soutěži disciplíny klasické poslušnosti, vždy v konkurenci zhruba dvaceti psů (tamními cvičiteli trpěna bez vodítka, neboť je zvyklá z obedience, že se vodítko používá při cvičení pouze na nástup k hromadnému odložení a po cviku následně k odchodu).

Samotným cvičením srst příliš netrpí. Důležité je zajistit, aby pes dobře viděl. Tzn. udělat culík nebo dva, případně zagumičkovat chlupy na boku tlamy protože při běhu se zvedají před oči. Po cvičení v nepříznivých klimatických podmínkách stačí psa vysušit (nebo nechat uschnout) a potom rozčesat a zbavit nečistot. Jinak srst a podsada zplstnatí a dá potom mnoho práce to napravit (pokud to bude ještě vůbec možné).

Bobtail v normálním životě nebývá načinčán do „výstavní podoby“, ale musí být pravidelné jednou až dvakrát týdně rozčesán. I to je dost práce. Nejsem úplně proti, aby majitelé své nevýstavní psy střihově upravovali, ale rozhodně bych tento zásah svěřil psímu salonu se zkušenostmi a vkusem k úpravě bobtaila.

Výstavní úprava dle současného trendu vyžaduje mnoho hodin odborné práce. To už je ale jiná kapitola.

Mně by stačilo, pokud by to šlo naplánovat do budoucna, aby naši psi žili dlouho, byli zdraví, a prožili s námi bohatý a spokojený život. 

Držím palce a moc děkuji za rozhovor.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Martiny Hájkové, Podještědská smečka Liberec, Psí škola K9

www.bahandi-bobs.cz