Bonnie – slečna z krabice

Souhlasíte s tím, že adopce pejska je sice záslužným počinem, ale mnohdy s sebou přináší i jistá úskalí a někdy prostě nejde všechno tak hladce, jak by si člověk přál? Když se ale chce, všechno se dá zvládnout. Jen to možná trvá o něco déle…

Příběh z krabice zachráněné fenky Bonnie, její krkolomné začátky ve výcviku a postupné pokroky… To vše mne upoutalo v jedné facebookové skupině, a tak slovo dalo slovo a domluvila jsem se s její paničkou – devatenáctiletou Lucií Pavlatovou, že nám podrobně povypráví, jak to všechno bylo, a že i osvojený pejsek může být skvělým parťákem nejen do běžného života, ale i do sportu.

Lucko, prozraďte nám, jak jste se dostala ke kynologii a zda jste po pejskovi třeba toužila už v dětství?

Ano, stejně jako většina dětí jsem chtěla psa už jako dítě. K rodinnému psu jsem se dostala v mých sedmi letech, když si můj táta pořídil bígly. Krásného trikolorního chlapečka a cca po čtvrt roce druhého bicolorního chlapečka. Ale moje opravdová láska ke psům se zrodila, až když mi do života přišel tříletý kříženec velikosti ovčáka. Punky byl bombastický pes, sice měl dost výchovných problémů, ale já jsem byla rozhodnutá, že je napravím. A povedlo se, za tři roky jsem s ním mohla chodit na většině míst na volno bez obav, že by utekl nebo napadl jiného psa. Díky tomuto jsem se začala více věnovat psům a od té doby je to můj největší koníček. Bíglové už jsou staří dědci, ale stále plní energie. A Punky mi bohužel ze života odešel. Sice stále ještě žije, ale v mých patnácti letech se mamka rozešla s přítelem, takže jsme se s babičkou přestali vídat. Ale cca před čtyřmi lety si psa pořídila sestra, která s námi žije v jedné domácnosti. Takže v úzkém kruhu rodiny pes byl, ale na toho svého jsem si musela ještě rok počkat.

Vaše první fenka pochází z dočasné péče. Dalo vám to hodně práce „ukecat“ rodiče, abyste si ji mohla přivést domů?

Ano i ne, od doby co jsem poznala Punkyho, jsem chtěla jeho. Dodnes bych si ho nejraději vzala k sobě, ale bohužel babička se ho nevzdá a já to respektuji. Vlastně se do Bonnie zamilovala mamka a ne já.

Povězte nám tedy něco o ní. A jak jste ji vlastně vybírala?

Bonnie ještě v dočasce

Jednou na podzim na mě vykoukl příspěvek, jak dočaskářka od Buddyho zachránila čtyři jeden a půl měsíční fenky z krabice. Bylo to pár týdnů po odchodu Punkyho, takže jsem na jiného psa nemyslela. Když byla štěňata k adopci, tak se mamka rozhodla, že mi udělá radost a pořídí mi jedno z nich k Vánocům. Se sestrou mi ji chtěli dát až pod stromeček, ale kvůli problémům v dočasce se rozhodli si ji vzít hned, zbyla už jen ta černá. Po komickém předání, kdy já jsem spala a neuvědomovala jsem si, že jsem dostala štěně, začala nejúžasnější část mého života. Bohužel to ale bylo tragické, z tříměsíční nesebevědomé bojácné kříženky pravděpodobně jezevčíka, labíka a bordery jsem chtěla udělat drsného ovčáka. Po zkušenostech z Punkym jsem na ni šla dost ostře. Dodnes nechápu, jak to mohla vydržet. Naštěstí jsem si to uvědomila sice pozdě, ale přece. Došlo mi to na prvních závodech obedience, kde jsem se totálně složila a svou extrémní nervozitu přenesla i na Bonnie. Bohužel naše výcvikářka nemohla být přítomná, a když jí to kamarádky napsaly do skupinového chatu a výcvikářka odpověděla: „To se nedivím, když se jí Bonzka bojí“, a to přesně byl ten moment, kdy jsem řekla dost a změnila kompletně svůj přístup k ní.

Ale vy jste to nevzdala, že?

Bonnie je dokonalá i se svými nedostatky, dodnes napravujeme chyby, které jsem udělala před třemi lety. Naším největším problémem byla špatná socializace, na lidi jsem nesocializovala vůbec a na psy špatně. Z lidí měla obrovský strach, dnes jsme na tom tak, že ženské jí nevadí, k chlapům má respekt, ale stačí pár setkání a má ráda každého. Dokonce jsme to zvládli tak, že kamarádce nesla na svatbě prstýnky v kostele plném cizích lidí. U psů je hrozně hrr a má specifický styl hry, vrčí u toho, takže většina psů s tím má problém. Dalo by se říct, že i tento problém jsme vyřešily, protože, když ji pes nebo já naznačím, že si hrát nebude, chápe to a jde si po svém. Umí si hrát i klidně, ale musím ji u toho krotit a díky její důvěře ke mně a schopnosti ignorovat i agresivní a nejisté psy, slouží Bonča často jako socializační pes pro ostatní. A jaká je povahově? Z bordery si nese pasení psů. Naštěstí ani labradora nezapře, je to kachna v těle psa. Každá kaluž, potok, rybník, řeka… je její vášní. A jezevčík také sem tam vystrčí růžky v podobě loveckého pudu při přeběhnutí zajíce přes cestu, naštěstí už má krásné přivolání a nechá se dobře odvolat. Ani jedno z předpokládaných plemen, která má v sobě, nezapře, za což jsem ráda. Z bordery má totiž neskutečnou chuť do jakékoliv práce, z labíka lásku k vodě a vlohy k aportu a z jezevčíka skvělé stopařské dovednosti.

Pořizovala jste si ji už s nějakým cílem něco konkrétního dělat nebo to vyplynulo až časem tak nějak ze situace?

Původně jsem si myslela, že to bude jen mazlíček, avšak po příchodu na cvičák, kdy mi výcvikářka řekla, jaký má potenciál, jsem chtěla dělat sportovní kynologii. 

Čemu všemu se tedy společně věnujete?

Naší prioritou je sportovní poslušnost a obedience. A rekreačně se věnujeme frisbee, pulleru, noseworku, dogdancingu, dogtrekingu a canicrossu. Ráda bych s ní dělala sportovní kynologii, ale nabídka figurantů v mém okolí, kteří by byli ochotní nám dát čas, nám to komplikuje a hlavně myslím, že bych nikdy Bonču nedostala tak daleko, aby na zkouškách kousala i na někoho jiného. Takže tenhle sen si nechávám pro svého budoucího psa, sportovní stopařina mě nebaví, takže skvělou náhražkou je mantrailing, kterému se věnujeme více než rok. Ten však více těší Bonnie než mě. Dále si pohrávám s myšlenkou bullsportů a hoopers. Na první trénink bullsportů jdeme někdy v srpnu a hoopers si nechávám do jejího důchodu.

Zároveň mě baví různé voříškiády. Když byla Bonča štěně, zúčastnily jsme se Happy dog show, kde se nastoupila v kategorii voříšek – štěně a umístila se na 3. místě.

Co vás obě asi nejvíc baví a proč?

Bonču baví vše a když jdeme do něčeho nového, vím, že do toho půjde z chutí. Mě osobně se nejvíce líbí sportovní poslušnost a obedience. Je tam toho dost, na čem se musí pracovat a to mě naplňuje. Mantrailing mě baví jen tak okrajově, když mám na to náladu, jednu dobu jsem přemýšlela i nad dogdancingem, ale ten si nechám až na Bonči stáří nebo až budeme mít hotové poslušnostní zkoušky.

Obedience je jistě krásný sport. Jak se vám daří a kde třeba zatím vidíte nedostatky, protože pořád je jistě co zlepšovat, že?

Rozhodně, no daří se nám tak, jakou já mám na závodech míru stresu. Jak jsem již říkala, poprvé jsme totálně vyletěly, podruhé jsme zkoušku udělaly, ale bohužel s odložením za nula bodů, takže bez možnosti postupu do vyšší třídy. Teď v červenci jsme konečně složily OB-Z za velmi dobře s odložením za deset bodů. Bonča jako každý jiný pes na tréninku umí vše a na zkoušce, když udělá chybu, se divíte proč, když tohle má nejlépe zvládnuté. Takže momentálně nemáme problém s ničím, dlouho nám dělalo problém klidné držení aportu. A ve vyšších třídách, si myslím, že dřívka a zastavované přivolání budou dalším kamenem úrazu. A jestli se dostaneme i do 3. třídy, tak tzv. „stromeček“ bude též velkým problémem. Ale nebojím se, že to společně nezvládneme.

Kterou disciplínu v poslušnosti vám šlo naopak nacvičit velmi snadno?

To je těžké specifikovat, protože kvůli špatnému začátku jsem musela vše překopat, a to od chůze u nohy až po obíhání kuželu. Momentálně můžu říct, že ji nejvíce baví chůze u nohy, ale zase záleží, v jakém psychickém rozpoložení jsem já.

Mantrailing je zase něco úplně odlišného od klasického sportovního stopování. Jak jste se dostaly k němu?

Moje sestra, která ho dělá se svým Báďou, mě přemluvila, ať to s ní také zkusím. Upřímně řečeno, když se mi někdy nechce, poprosím sestru, aby si ji vzala, a vlastně jim to jde spolu lépe, než když vedu Bonču já. Pravděpodobně je to z důvodu, že mantrailing je sportem, kdy si pes rozhoduje sám. Bonnie je ovšem zvyklá, že s ní na procházce hodně mluvím a na cvičáku říkám, co přesně má dělat, takže v tu chvíli neví, jestli se má spolehnout na sebe nebo na mě, ale pracujeme na tom a možná to někdy někam dotáhneme.

Potýkaly jste se třeba na začátku s nějakými problémy, než čubina pochopila rozdíl mezi přesným (sportovním) a naopak pudovým vyhledáváním pachu?

Vůbec. Naštěstí máme skvělou výcvikářku, která ví, co dělá. Musím přiznat, že od doby, co ji podporuji v hledání „kořisti“ v podobě kladeče s krabičkou masa, ji mnohem lépe odvolám od zvěře. Pravděpodobně je to tím, že stopování jí nechybí a ví, že může stopovat i se mnou, což ji baví více než se hnát za zvěří, kterou stejně nedostihne.

Vidíte ve vás dvou jako v MT týmu časem případně i nějaký potenciál do praxe? Činnost je to jistě velmi záslužná, mám pravdu?

Ano, činnost je to záslužná, ale jestli v budoucnu budeme chodit hledat lidi opravdu ztracené, to nevím. Potenciál rozhodně Bonnie má, to bezpochyby, ale já stále nevím, jestli je to pro mě prioritou. Znám totiž dost týmů, které by nás mohli vystřídat, tak si říkám, jestli se do toho mám nutit, když mě mantrailing tak moc nebaví.

Jak svou fenku motivujete k práci?

Nějak zvlášť ji motivovat nemusím, ona je motivovaná už od narození, ale samozřejmě při výcviku mám plnou kapsu většinou domácích pamlsků nebo sušených plic. A nikdy nesmí chybět puller nebo pešek, protože závěrečná společná hra se stala naším rituálem na konci tréninku.

Jedete podle nějakého přesného a pravidelného tréninkového plánu? 

Dalo by se říct, že ano. Každý týden se s ní snažím chodit na aspoň jeden trénink nebo socializaci ve městě, ale teď v létě je to spíše nepravidelné. V zimě za špatného počasí a při dešti necvičíme venku vůbec, protože z toho není úplně nejšťastnější a kazit jí určité cviky jen kvůli počasí je nerozum. V domáckém prostředí cvičíme nepravidelně, ale často, buď trénujeme to, v čem zrovna pokulháváme, nebo zvyšuji náročnost určitých cviků. V zimě se spíše věnujeme těm sportům, které se dají dělat v pokoji, takže nosework, dogdancing, hlavolamy…

Máte v některém z vyjmenovaných sportů i třeba závodní ambice nebo jsou vaše plány do budoucna úplně jiné?

Momentálně máme závodní ambice jen v té sportovní poslušnosti a obedience, jednou to možná bude hoopers a dogdancing. Jinak nebráním se i závodům třeba v dog pulleru, canicrossu a v dalších sportech, kterým se zatím věnujeme jen okrajově.

Ale pár plánů máme, dělám si průkaz na plachetnici a jednou bych chtěla vzít Bonču na jachtu do Řecka, což je naším zatím nejvyšším „životním cílem“. V budoucnu bude mít Bonnie ještě jeden důležitý úkol, pomoct mi vychovat dalšího „satana“, protože ona má ke štěňatům zvláštní výchovný vztah.

Povězte nám, jestli byste se někdy příště zase ujala psa z dočasné péče nebo z útulku nebo byste spíš šla do konkrétního plemene s předpoklady pro určitý druh výcviku?

No, druhý pes bude na devadesát procent papírák, pravděpodobně holandský ovčák nebo kanadský retrívr. Ke křížencům budu mít slabost vždycky, ale myslím, že kvůli Punkymu, u kterého nám nikdo nevěřil, že s ním zvládnu jít na volno, bych řekla, že si budu brát tyhle „ztracené případy“. Takže ano, útulkáč asi bude vždy po mém boku, ale nemyslím si, že si někdy ještě z podobného zařízení vezmu štěně.

Našlo by se něco, co byste nám na závěr ještě ráda sdělila?

Na závěr bych chtěla dodat, že přestože se mi Bonnie z těch čtyř krabicových sester líbila nejméně, teď jsem hrozně vděčná, že na mě zbyla. Ona mi totiž nejen vzhledově, ale i povahou sedí naprosto perfektně. Dost lidí si myslí, jak jsou útulkáči už „zkažení“. Tak to není pravda, někteří si nesou rány z minulosti, ale stačí trpělivost a správný přístup a i ze psa, který je údajně nenapravitelný, dokáže být ten nejlepší parťák. Protože i když jsme na začátku s Bonnie spíš „kopala každá za svoje“, teď je z nás nerozlučná dvojka a já ji do smrti budu vděčná, že to se mnou nevzdala a vydržela ten rok teroru z mé strany.

Lucko, moc děkuji za příjemný rozhovor a přeji, ať se vám s Bonnie i nadále daří.

Michaela Weidnerová

Foto:   archiv Lucie Pavlatové