Border teriér je zvědavý, dychtivý a inteligentní pes!

Líbí se vám teriéři a zvažujete některého z nich si pořídit? A nemůžete se pořád rozhodnout? Pokud by to měl být menší pes, pak by se vám mohl líbit asi poměrně všestranný a také nejrozšířenější border teriér! A právě jeho si vám dovolujeme blíže představit…

V posledních třiceti letech u nás potkáváme stále častěji malého teriéra, který na první pohled zaujme zvláštně utvářenou hlavou s moudrýma a jiskrnýma očima, hlavou, která spíše než ostatní teriéry připomíná zvědavou vydru. Najít jej můžete v lese při výkonu práva myslivosti, uvidíte ho, jak s náruživostí sobě vlastní běhá agility nebo soutěží ve flyballu. Slyšíte o něm, že jako canisterapeutický pes vnáší radost do života handicapovaných lidí. Většina čtenářů už asi ví, že se jedná o border teriéra. Možná je ale třeba těm, kdo s ním nemají praktickou zkušenost, toto zajímavé plemeno trochu představit.

Co nám praví historie?

Jedná se o staré lovecké plemeno, u kterého je jako země původu uváděna Velká Británie, přesně pak pomezí mezi Anglií a Skotskem – pahorkatina nazývaná Border Country. Stejnou nebo velmi blízkou oblast jako u borderů uvádějí historické prameny i jako rodiště dalších teriérských plemen. Mezi ně patří bedlington teriéři nebo dandie dinmond teriéři. Obě poslední plemena možná současní chovatelé s loveckými psy příliš nespojují a při výkonu práva myslivosti je často nevidíme. Je to ovšem jen doklad vývoje, který původně lovecké a velmi tvrdé a ostré psy postupně přeměnil spíše na plemena společenská.

Historické prameny se v otázce, které z výše uvedených plemen je starší, trochu rozcházejí. Někdo uvádí, že je border teriér výsledkem křížení bedlingtona a dandie dinmonda a dokládá to tvarem hlavy bordera, kterou údajně ovlivnil právě dandie dinmond teriéři a vyskytující se modrou barvou, kterou mělo plemeno zdědit po bedlingtonech. Druhý názor říká, že právě border je tím základním plemenem. Dnes už asi těžko rozhodneme, kde je pravda.

Faktem zůstává, že se poměrně malý a velmi mrštný teriér vyskytoval v Border Country již v osmnáctém století. Zápisy z té doby dokazují, že se choval v šlechtických psincích, kde byl součástí tak zvaných parforsních smeček. Při nich border vyháněl zvěř z nor a teprve pak následovalo to, co dnes známe z historických  filmů nebo knížek a oč angličtí ochránci zvířat vedou spor s příznivci venkovských tradic, tedy parforsní hony se smečkou honičů štvoucích před jezdci na koních lišku. Původnímu využití odpovídá exteriér plemene. Border musel být tak malý, aby se vešel do nory a tak mrštný, aby dokázal spolupracovat se smečkou foxhoundů. Své místo měl border i na vesnických statcích, kde pomáhal zbavovat hospodářství krys, potkanů a lišek a podobně jako jeho další příbuzný, lakeland teriér, se výborně uplatňoval i při ochraně ryb. Border je prostě tělem i duší „vodař“ a odstraňovat z rybníků pytlačící vydry pro něj bylo přímo potěšením. Možná i proto tvarem hlavy právě vydru připomíná.  

Pes řady jmen…

V průběhu svého vývoje mělo plemeno řadu jmen, která někdy byla spíše než názvem plemene označením úspěšného chovatele nebo oblasti, kde se plemeno chovalo. V některé literatuře je tedy možné najít zmínku o Robson teriérovi nebo Dodd teriérovi. Desmond Morris v knize „Psi – encyklopedie více než 1000 plemen“, uvádí např. názvy Reedwater Terrier, Ullswater Terrier nebo Border Foxfound.  V určité době svého vývoje se border překrýval s lakeland teriérem (dodnes mají stejnou škálu barev srsti) a lidé ho nebo spíše je znali pod jménem westmoreland nebo northumberland teriér.

První popis plemene je datován do roku 1891 a plemeno v něm bylo označováno jako „původní teriér z pahorkatin, který si zachoval svoji plemennou čistotu“. Oficiálně bylo plemeno uznáno Kennel Clubem poměrně pozdě, až v roce 1920. Bylo nazváno border teriérem, a jak píše Hans Räber, bylo to nové jméno pro starého a v praxi prověřeného teriéra.

Několik slov k exteriéru plemene…

Standard je mezinárodně uznávanou normou, která říká, jak by měl ideální představitel plemene vypadat po stránce exteriéru a jaké by měly být jeho charakterové vlastnosti. Standard border teriéra patří mezi nejobecnější a nejstručnější předpisy, které v této oblasti existují. Určitě stojí za to si připomenout, jaké požadavky na své psy a feny kladli původní chovatelé a zdůvodnit tak některé základní plemenné znaky. Podrobně se však exteriéru budeme věnovat v samostatném článku, který na eCanis vyjde 6. dubna 2021.     

Péče a zdraví 

Bordíci nejsou nijak nároční na péči a výživu. Výborně snáší pobyt v kotci i v bytě. Prospívají v případě, že majitel zvolí jako základ výživy tradiční krmení nebo barfování, stejně dobře se ale vyrovnají i s granulemi. Srst se upravuje trimováním, což je zákrok, který je třeba podle typu srsti psa zopakovat dvakrát až třikrát za rok. Jinak stačí pravidelné kartáčování. Na hrubé srsti se špína moc nedrží a koupat bordera doma v teplé vodě většinou není potřeba. Čistý rybník, řeka atd. jim určitě neuškodí.  Stejně jako ostatní psi potřebují border teriéři úměrnou fyzickou a psychickou zátěž.

Z pohledu zdraví jsou border teriéři psi, kteří nemají sklony k běžným psím onemocněním. Pokud je srsti věnovaná správná péče, netrpí kožními chorobami a výjimkou u nich jsou alergie. Přestože to jsou výborní plavci a umí se i potápět, se u nich ojediněle ukazují záněty zevního zvukovodu. Jako správným norníkům se jim dobře hojí všechna poranění a vzhledem k určité „tvrdosti“ plemene se i bez problémů ošetřují. Výskyt nádorů na mléčné žláze nebo zánětů dělohy je věcí spíše ojedinělou stejně jako rozházený hormonální cyklus fenky. Border teriér se dožívá třinácti až čtrnácti let a i ve vyšším věku budou jeho majitelům lidé věci neznalí říkat, že mají opravdu krásné štěňátko.

Dědičně podmíněné choroby

Samostatnou kapitolu tvoří geneticky podmíněné choroby, tedy onemocnění nebo vloha pro něj, které daný jedinec „zdědí“ po rodičích nebo prarodičích. Do kategorie dědičně podmíněných chorob patří např. dysplazie kyčelního nebo loketního kloubu, luxace pately, progresivní retinální atrofie (onemocnění očí známé pod zkratkou PRA), epilepsie nebo některé poruchy srážlivosti krve (von Willebrandova choroba). Výše uvedená onemocnění se v chovu border teriéra ukazují zcela sporadicky. Trochu častější je výskyt Canine Epileptoid Cramping Syndrome (CECS). Do češtiny by se dal název přeložit jako záchvatovité křečovité onemocnění. Někdy bývá zaměňováno s epilepsií, ale jeho průběh a pravděpodobně i příčiny jsou trochu jiné. V případě epilepsie se většinou křeč objevuje na všech postihnutých částech těla, pes sliní, pokálí se a velmi často upadne do bezvědomí. Při CECS ke ztrátě vědomí nedochází a svalová křeč nepostihne celé tělo najednou, ale přechází z přední části těla na zadní. Síla křeče se odvíjí od míry postižení psa. Může se jednat o drobné chvění až po křečovité strnutí. Epileptický záchvat často vyvolá nějaké nervové vypětí, stres, nadměrný hluk nebo velké vzrušení. Záchvat CECS se ukazuje spíše po fyzické námaze. Stává se, že se majitel se psem vrací domů z naháňky nebo z výletu na kole a pes, který byl celý den bez problémů, najednou dostane záchvat. Není to ale pravidlem, a pokud by si někdo myslel, že nechá-li psa ležet doma na gauči, že k žádnému problému nedojde, mýlil by se.  První příznaky onemocnění se nejčastěji ukazují ve věku okolo jednoho roku až dvou let. Léčba CECS je problematická, ale vzhledem k tomu, že se pravděpodobně jedná o metabolickou poruchu, se s úspěchem ke snížení frekvence záchvatů využívají diety s nízkým obsahem bílkovin. V době psaní tohoto textu neexistuje genetické vyšetření, které by vlohu pro onemocnění prokázalo. Vše je tedy na etice a slušnosti majitelů chovných psů a fen. Rozumný člověk jedince s uvedeným problémem vyřadí z chovu.

Druhým dědičně podmíněným onemocněním, které se u plemene vyskytuje, je Spongiformní leukoencefalomyelopatie border teriérů známá pod zkratkou SLEM. Onemocnění je také někdy nazýváno jako „třes štěňat“ a trpí jím i jiná plemena.  První příznaky se objevují u úplně malých štěňat v době, kdy se „učí chodit“. Štěně špatně koordinuje pohyby, tělíčko mu zachvacuje třes, který mizí v době spánku. Štěně obtížně přijímá potravu, neprospívá a vše většinou končí smrtí. Onemocnění se nedá léčit, ale existuje na ně genetické vyšetření. Provádí jej anglická laboratoř AHT a chovatelé na celém světě včetně České republiky se snaží mít chovné jedince vyšetřené.

Je slušné upozornit na to, jaké problémy se v chovu plemene mohou vyskytnout. Neznamená to ale, že některým z výše uvedených onemocnění je postižena většina jedinců plemene. Naopak např. v případě SLEM je postižený jedinec nebo přenašeč naprostou výjimkou.

Border teriér v Československu

Prvním do České republiky nebo přesněji do Československa dovezeným zástupcem plemene byla fenka Duffy-Charming Girl vom Lärchenbruch. Z Rakouska ji v roce 1989 importoval pan Jiří Pařízek z Lomnice u Tišnova. Jeho chovatelská stanice „z Lomnice“ byla první chovatelskou stanicí plemene, které jsme doposud znali jen z literatury nebo zahraničních výstav. Fenky „z Lomnice“ se staly zakladatelkami chovu v celé řadě dodnes aktivních chovatelských stanic. První vrh border teriérů byl do naší plemenné knihy zapsán v roce 1991. Postupem času dováželi čeští chovatelé další psy a fenky. Měli při tom šťastnou ruku a tak se povedlo získat dostatečně širokou chovnou základnu plemene. V praxi to znamenalo, že se border vyhnul příbuzenské plemenitbě a z ní vyplývající inbreedingové depresi.  Velkou roli určitě hrálo i to, že border měl na rozdíl od jiných plemen štěstí na rozumné chovatele. Přestože se jednalo o plemeno nové, nestala se z něj luxusní módní záležitost, ale finančně dostupný a z hlediska výkonu zajímavý pes. Přilákal nejen zájem skalních příznivců teriérů, ale poměrně brzy se začal prosazovat i jako všestranně využitelný lovecký pes. Počty příznivců a zájemců o plemeno jsou dobře vidět v níže uvedené tabulce.

Povaha plemene i minimální nároky na údržbu způsobily, že  v řadě případů doplnil nebo nahradil velká lovecká plemena a v posledních letech za sebou nechává tradiční plemena, jako jsou němečtí lovečtí teriéři nebo foxteriéři.

Od počátku pod jedním klubem

Od roku 1989, tedy od samotného počátku je border teriér zastřešen Klubem chovatelů teriérů a v současné době, tedy v roce 2021 je jeho nejpočetnějším plemenem.

Klub chovatelů teriérů patří k poměrně starým klubům. Založen byl v roce 1924. V současné době zastřešuje dvacet sedm teriérských plemen. To má své výhody i nevýhody. Do první kategorie patří skutečnost, že se těžko vytvářejí konkurenční nebo likvidační kliky v rámci jednoho plemene. Pravdou ale je, že např. v klubovém Zpravodaji asi nemůže být ke každému plemeni tolik podrobných informací, jako by tomu bylo v případě jednosemenného klubu.

Podmínky chovnosti

Od samého začátku své činnosti staví Klub chovatelů teriérů na zodpovědnosti a právech chovatele a svoji funkci bere spíše jako poradní než řídící. Podmínky pro zařazování do chovu jsou stanovovány ve spolupráci s majiteli, držiteli a chovateli daného plemene. Dotazy na jejich názor jsou obsaženy ve Zpravodaji, opakovaně se dělají dotazníkové akce a definitivní slovo má členská schůze. V případě border teriéra je požadováno:

• Výstavní ocenění nejhůře velmi dobrá získané ve věku víc než 12 měsíců, a to na výstavě pořádané Klubem chovatelů teriérů
• Jakákoliv zkouška z loveckého výkonu včetně zkoušek vloh
• Doklad o kohoutkové výšce, počtu zubů a typu skusu
• V chovu nemůže být využit jedinec s absencí řezáku, jiným typem skusu než uvádí standard, defektním postavením špičáku a zálomkem na prutu.
• Povolena je absence 4 zubů s tím, že absence M3 není považována za chudozubost. Jeden z partnerů v chovném páru musí být plnochrupý.
• Vyšetření na dědičně podmíněné choroby je ponecháno na vůli chovatele. Všichni vyšetření psi i fenky jsou zveřejněni na webu klubu (kcht.cz).

Z uvedeného vyplývá, že klub chovatelů teriérů neprovádí bonitace a zařazuje do chovu na základě výstavy pořádané klubem. Nejsou to jen tradiční klubové a speciální výstavy, klub pořádá i výstavy krajské a oblastní. Za normální situace je k dispozici sedm takových akcí ročně rozložených do celého roku a po celé republice. Momentálně (covid) se ale výstavy nepořádají a tak je plánováno, že pokud se situace jen trochu uvolní, bonitace se uspořádají v takovém počtu, aby majitelé mohli co nejrychleji své psy a fenky uchovnit.

Standard border teriér má velmi obecné formulace a v případě vad stručně říká že: „Každá odchylka od výše jmenovaných bodů se musí posuzovat jako vada, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru k jejímu stupni závažnosti a k jejímu vlivu schopnost teriéra pracovat a na celkový zdravotní stav a pohodu psa a že diskvalifikován musí být každý pes, u kterého se zřetelně projevují fyzické abnormality nebo poruchy chování“. Požadavky chovných podmínek pro bordera jsou zpřísněním standardu, ale počet chovných jedinců nadměrně nesnižují.

Bez nutné administrativy se neobejdeme

Administrativní postup při zařazován do chovu je podobný jako u jiných plemen. Splní-li pes nebo fenka uvedené podmínky pro zařazení do chovu, potvrzuje tuto skutečnost klub do PP a daný jedinec získává statut jedince chovného. Ke krytí může dojít pouze mezi dvěma chovnými jedinci. Před plánovaným krytím musí mít majitel fenky registrovaný název chovatelské stanice nebo o něj mít alespoň u ČMKU zažádáno. Musí mít také poradcem chovu vystavený krycí list, který je spolu s PP fenky a přihláškou vrhu podkladem, na jehož základě plemenná kniha vystaví štěňatům PP. Další podmínkou je identifikační označení celého vrhu. PP pro border teriéry vystavuje pracoviště plemenné knihy č. 3 – Českomoravská kynologická jednota.

Výše uvedené podmínky jsou k dispozici v klubovém Zpravodaji a na webových stránkách klubu (www.kcht.cz). Zájemce tam najde i administrativní postup, tedy kdy, co a kam poslat. Všechny dotazy samozřejmě zodpoví funkcionáři klubu. Bez problémů jsou vystavovány i smlouvy o chovatelském servisu pro nečleny klubu. Nejde přece o členství v klubu, ale o psy.

Čeští bordíci patří mezi špičku

Úroveň plemene je u nás výborná. Dokladem jsou úspěchy našich psů na výstavách a mezinárodních akcích ve výkonu a zájem o krytí i o štěňata z našeho chovu mezi zahraničními chovateli. Chovatelský klub na tom ale má jen minimální podíl. Kvalitu chovu plemene ovlivňují hlavně jeho chovatelé a těm je v případě border teriérů třeba poděkovat. Dělají to výborně.

Malý vzrůstem, velký povahou!

Border teriér je malé plemeno s velkou povahou. Svým původním zaměřením je norník, ale mimo potřebné odvahy v sobě skrývá i mimořádnou inteligenci. V době, kdy se jeho charakter formoval, potřebovali jeho majitelé psa, který zvěř z nory vyhnal, ne psa, který se do zvěře v noře zakousl a pak tam i s ní zůstal. Border se prostě řídí heslem: „S minimální námahou a ohrožením maximální výsledek“. Přestože se jedná o krátkolebé plemeno, má vynikající nos a dokáže sledovat i poměrně starou stopu zvěře. Na rozdíl od ostatních teriérských plemen o něco později dozrává a svojí opravdovou povahu projevuje až okolo jednoho a půl roku.

S výchovou není problém, ale…

V povaze bordera se potkaly vlastnosti typicky teriérské i neteriérské. Border teriér je radostný, zvídavý, temperamentní, rychlý a vytrvalý. Je ale dobře ovladatelný, dobře se snáší s ostatními psy a nemá v sobě ani zlomek agresivity vůči člověku. Děti vysloveně miluje. Chovatelé, kteří mají retrívry a k tomu bordera říkají, že povahy obou plemen ve vztahu k lidem jsou stejné. Svého pána border dokáže následovat do lesa, na lyže, k moři, umí se chovat ve městě i v luxusním hotelu. Vychovat bordera nebývá žádný velký problém. Jen si jeho majitel musí uvědomit, že je třeba skloubit důslednost s laskavostí. Řevem a bitím u něho nikdo nepořídí. Je to plemeno, které neobtěžuje a nevnucuje se. Také to nepotřebuje, protože lidi okolo sebe má většinou výborně přečtené a svého dosáhne bez obvyklých „psích“ vynucovacích prostředků.  

Lovce v sobě nezapře!

Border teriér byl vyšlechtěn jako lovecké plemeno. V dnešní době ale najde uplatnění jako rodinný pes hodící se zvláště k aktivním lidem. Bude rád běhat agility, přímo si užívá coursing, flyball nebo caniscross. Jen ti, kdo si ho pořídí a nechtějí z něj mít loveckého psa, nesmí zapomenout, že přes veškerou snahu z něj lovecké pudy nevymizí a že zájem o zvěř má prostě vrozený. Naopak má tu výhodu, že je loveckým psem a jako takový je do určité míry v revírech chráněný. Nesmí se to ale přehánět.

Bc. Vladimíra Tichá

Foto: archiv Bc. Vladimíry Tiché, Jan Tichý