Canisterapie jde s mou pyrenejkou úplně skvěle!

Napadlo by vás vůbec, že i veliké chlupaté pastevecké plemeno, jako je pyrenejský horský pes, se může báječně uplatnit i v rámci canisterapie? Důkazem toho může být i paní Nikol a její empatická fenka Bety, které se vydaly touto společensky i lidsky záslužnou cestou. Více vám už ale nabídneme v tomto pěkném rozhovoru…

Sympatická Nikol Kočtářová si pyrenejského horského psa nepořizovala cíleně na canisterapii, ale její fenka jí v poměrně mladém věku několikrát předvedla, že právě pro tuto práci má vrozené obrovské nadání, že miluje lidi a že by se tedy společně rozhodně měly ubírat tímto směrem.. A tak holky rozdávají radost a pomáhají nejen dospělým, dětem a seniorům, ale i handicapovaným skupinám klientů. Jen tak dál!

Mým snem bylo vždy mít jednou velké a chlupaté psy. Když jsem se nastěhovala k manželovi, tak měli berňáky a po letech, když zemřeli, začala jsem hledat něco, co bude splňovat mé podmínky. Musel to být velký rozumný pes a vhodný i k dětem. Potom už byla volba jasná. Ovšem poprvé jsem šlápla trochu vedle, člověk občas slepě věří CHS. První fenka nám tedy v půl roce zemřela. Bez psa jsem být nechtěla, svůj příběh jsem tehdy i zveřejnila a „ujal” se mne předseda klubu KPP Peter Kapusta. Pomohl mi najít nové štěně a také celkově lépe pochopit plemeno. Díky němu, jeho partnerce Janě Komínkové a Marii Rundové (obě jsou dlouholeté chovatelky) jsem nezanevřela na chov s PP. Přivezli jsme si tedy z Polska fenku Dianu. Najednou jsem byla už i na výstavě, což je vtipné, protože jsem chtěla jen psa do rodiny. Tam jsem tehdy spatřila fenu paní Marie Rundové, které bylo v té době deset měsíců, ale věděla jsem, že od ní chci jednou štěně. Breese byla nádherná už v tom věku. Tak jsem se dostala k Bety (Colette Apaltasunez). Asi za rok a něco mi Marie napsala, že má nakryto a jestli můj zájem trvá... No a tady začíná ten hlavní příběh.

Určitě mohla. Bety (Colette Apaltasunez) – na to nejsou slova, možná jen, jak se říká, takového psa máš jen jednou za život, tak to je to ono – u ní to tak prostě je. Ona je výjimečná. A osud nás tak nějak dal dohromady. Na jednu stranu umí být drsná, hlídač je to nekompromisní, na druhou tak jemná a takový mazel. Ona je PHP každým coulem, tam není o čem – učebnicový příklad. Povahově se jí nedá vytknout naprosto nic. Ano, umí naštvat, ale je to PHP, do tohoto jsem přece šla, tak se nemůžu divit.

Belina (Bellefile z Jantova gruntu) – to je krásná mladá a silná fena. Povahově je také úžasná. Ona se trochu vymyká těm popisům PHP, jelikož ona nemusí mít nikde ani vodítko. Samozřejmě, že si to člověk jistí u silnic a v rušných prostorech, ale tak poslušného psa jsem snad ještě neměla. Hlídač je také nekompromisní, ale jinak je tak jemná, ona snad neumí ani zavrčet. Je to dcera Bety, tak jisté předpoklady jsou. Ovšem Bety si nenechá třeba skelet z druhé strany okusovat kočkou, tu odešle okamžitě do patřičných míst (smích).

Ty dvě spolu vycházejí perfektně. Po pár letech mám doma konečně klid. Konečně se sešly povahy, které potřebuji, a které nebudou zbytečně vyvolávat konflikty. Prošla jsem si svým a teď si to konečně vše sedlo. Aischa, kterou jsem si nechala po Dianě (o Dianu jsme přišli krátce po prvních štěňatech, zemřela na rakovinu), bydlí 13 km od nás, je středem vesmíru, jak potřebovala, má se skvěle a tady zavládl klid. Ona nebyla absolutně smečková a Bety jí to dávala dost najevo.  U takových velkých psů je denní vyřizování si účtů a srovnávání do latě dost náročné pro všechny, i pro ty psy samotné. S ostatními psy nemají žádný problém, může k nám přijít i jakákoliv návštěva se psem i fenou a respektují to. Bety dává občas cizím dotěrným štěňatům najevo, že ji štvou, ale vím, že to její cenění zubů je jen takové bububu a nic neudělá. To spíš z jejího pohledu jsem vždy poznala, že je už něco za hranou a bude „problém” (ale to bylo jen s Aischou). K ostatním lidem i dětem jsou přátelské. Za tím plotem působí děsivě, ale po vpuštění návštěvy nebo i úplně cizích lidí k nám, se mění v největší mazlivky. U Bety jsem neměla ani nikdy strach, když se chodili cizí lidé dívat na štěňata. Ano, člověk je pro jistotu obezřetný, ale nikdy neměla ani tendenci, že by snad byla ostřejší vůči lidem, když měla štěňata.

Nepořizovala. Studovala jsem speciální pedagogiku, tak člověk věděl o canisterapii více, ale nenapadlo by mě, že bych něco takového mohla dělat. Naše první pyrenejka (nepočítám tu, co zemřela jako štěně) neměla ráda lidi, u ní by mě to třeba v životě nenapadlo. Ona měla nás jako rodinu, na tu by nedala dopustit, ale ostatní víceméně jen trpěla. Pak přišla Bety a tam to bylo už od štěněte jiné. Asi v půl roce, když jsme byli na procházce, zastavili jsme u lidí, kteří ji chtěli hladit. Diana ta šla samozřejmě bokem a Bety si to užívala. K paní se chovala hravě a jako štěně a k pánovi naopak, úplně se vyklidnila, dotýkala se ho opatrně jen  hlavou. Tady jsem se zarazila poprvé. Po nějaké době jsme je opět potkali a situace se opakovala. Přišla jsem tehdy domů a říkala manželovi, že je pán určitě nějak nemocný a Betyna to z něj cítí. On se mi smál. Já nelenila a už hledala kurzy canisterapie, do kterých bychom se přihlásily. Ten pán ještě ten rok zemřel, měl rakovinu. Ona to měla od štěněte, doma bláznivé štěně, a když bylo potřeba, tak přepla někde v sobě vypínač a byl z ní dospělý rozumný pes.

Ono je asi fajn si poprvé nebo s prvním psem najít nějaký ten kurz, aby měl člověk i inspiraci a věděl. My měly s Bety roční kurz. Se zkouškami je to složitější. U nás existuje více institucí či agentur, které pořádají zkoušky a podmínky nejsou všude stejné podmínky. Proto je lepší si to asi i projít. Myslím si, že by se to mělo trochu sjednotit. Záludné situace asi úplně nejsou, většinou mají všichni vypsané, co se zkouší, co se bude při zkouškách dít a člověk ví, nač se má připravit, a co má se psem zkoušet. Dnes jsou k dispozici i videa ze zkoušek, tak člověk nejde úplně do neznáma. Takový základ, který je snad všude stejný, pes by neměl být lekavý a bojácný. Schválně se něco shodí na zem, upadne berle, roztáhne se vystřelovací deštník. Někdo začne psa tahat za kožich, jazyk, protože u lidí se specifickými potřebami nikdy nevíte, co může psovi udělat. Pes tam ale nikdy není sám a my jsme tam od toho, abychom těmto situacím předcházeli, i pes může vyhořet a pokud si spojí tuto činnost s ubližováním či dokonce bolestí, tak je konec.

Neřekla bych úplně, že nějakou skupinu preferuji více či méně. Bety je všestranná a celkově miluje lidi a jejich přítomnost a je jí jedno, jestli to je zdravý dospělý člověk, nebo nějak indisponované dítě či senior.

Stává. Občas se najdou celkově děti, které se bojí psů, a ještě potom takový obr. Hlavně je do ničeho nenutím. Rovnou říkám, že je vše dobrovolné a takové nejisté dítě zapojuji třeba jen do aktivit, které jsou momentálně bez psa. Většinou vždy každý nakonec přišel a minimálně si chtěl Bety pohladit. S Bety je spíš problém, že ona cítí, že se jí člověk bojí a tím větší má tendenci otravovat, jako by chtěla dokázat, že mne se přece bát nemusíš, dívej… (smích).

Není to na škodu. Občas si děti berou chlupy i na památku (smích). Nijak neupravuji, hlavně nekoupu. Před návštěvou, třeba školky, akorát den předem vyčešu. Jinak spí holky venku. Většinou se právě i paní učitelky diví, že jsou tak krásně čisté a ani nesmrdí jako pes, který je jen venku. Když je zrovna moc deštivo, tak jde na noc pro jistotu domů, potřebuji ji suchou, ale tím moje starání se končí. Když člověk nijak nenaruší strukturu jejich samočistící srsti zbytečnými koupelemi, tak pak nemá problém s údržbou.

Ráno vstaneme, pod dozorem se vyvenčí. Zrovna ten den by se jí mohlo zachtít se někde vyválet a to nemohu dopustit. Ona už den předem vidí, že nosím do auta pomůcky, tak je nadšena, ráno tedy se fakt jen vyvenčí a už stepuje u auta. Přijedeme na místo, já si vynosím věci, je toho fakt dost a potom teprve jdu pro Bety. Ve třídě si vše nachystám a můžeme začít. Děti seznámím s Bety, řekneme si základní pravidla, na seznámení si ji všichni nakrmí. No a pak už můžeme začít. Aktivity mám jak se psem, tak i bez, aby si v průběhu mohla i odpočinout, ale to jde většinou za paní učitelkami, aby ji hladily. Děti se učí a opakují si spousty věcí, barvy, smysly, trénují hrubou a jemnou motoriku a hlavně si ani neuvědomují, že se něco učí, protože tam je ten pes a vše je uděláno zábavnou a nenásilnou formou. Náš program trvá tu hodinu a zvládáme dva po sobě, že se třeba vystřídají třídy. Aktivity jsou vždy přizpůsobeny věku dětí, jiné aktivity dělají děti v MŠ a jiné žáci ZŠ, no a pak úplně jiné žáci druhého stupně nebo SŠ. Tady to víceméně zaměřuji na to, co canisterapie je, jaké jsou typy, žáci si zkouší i polohování u Bety. Mám ukázky aktivit a ptám se, na co je ta daná aktivita dobrá, co se u ní procvičuje.

Určitě. Nesmí se přetěžovat. Jiné jsou návštěvy nějakých speciálních škol, kde jsem šla opravdu jen jednou týdně a nechala ji, protože tyto děti dají zabrat úplně jinak. Když jsme měly v plánu pouze MŠ a ZŠ, tak klidně třikrát týdně. Tam to mám postaveno tak, jak jsem popsala výše, aby i během té hodiny mohla odpočívat a není to tak intenzivní jako u lidí se specifickými potřebami.

Jednou se mi to stalo. Začne na mě vyskakovat a chytat mě za ruku a tváří se, že už opravdu stačí. Když jsme už blízko domu, zastavím, otevřu kufr a cca ten kilometr si domů doběhne za autem. Doma ji už nechávám a většinou si lehne na kopec a sleduje a hlídá si své. Nemám vyloženě nic, co bych s ní dělala, aby si pročistila hlavu. K večeru chodíme na procházky, na to se vždy těší.

Mám, ale ji intenzivně nepřipravuji. V tomhle ohledu jsem se věnovala více Aische, kterou jsem od mala brala s Bety a ona se učila koukáním. Když si v nějaké situaci nebyla jistá, tak se podívala na ni a věděla, že je to v pohodě, protože Bety si to nechá dělat. Do jistého věku se mi ty dvě i perfektně doplňovaly. Bety vždy dokázala vyklidnit, Aischa naopak rozhýbat. Musím se pochlubit, že s nynější majitelkou Aischa úspěšně také udělala canisterapeutické zkoušky. Jsem tedy pyšná na obě. Belinka už se také byla podívat a byla skvělá. Nyní už pracuji i ve školce, tak naše návštěvy s programy po školkách a školách nejsou tak intenzivní a časté. Většinou už nejezdíme na nová místa, ale tam, kde nás chtějí na opětovné návštěvy.

Svá štěňata beru po těch šesti týdnech do školek nebo škol a sleduji je, jak se které chová. Beru to nejen jako socializační návštěvu, ale také abych více viděla jejich povahy, které je třeba zdrženlivější, které si naopak ten vzruch užívá na sto procent. Dle toho vybírám i nové rodiny. Když lidé chtějí štěně vyloženě ke zvířatům, tak jim nedám právě to, které si užívá tak moc lidi a hodí se právě více na výstavy a tyhle aktivity. U béček někteří nevěděli ještě v sedmi týdnech, které to štěně bude jejich, hlavně u fen to byla rozhodnutí ze dne na den nebo výměny na poslední chvíli. Jediná Baskiee byla jistá, ta šla ke kravám a ovcím a dalším zvířatům a tam se to rýsovalo dříve, že ona je ta pravá ke zvířatům. Už u nás ji nejvíce bavilo být právě u nich, ve škole byla v pohodě, ale po nějaké době se sebrala a šla si lehnout, některá štěňata pak doma po návratu spala a ona teprve ožila a začala být ve svém živlu.¨

Já nevím. Ano i ne. Tak jak říkám, že není žádné plemeno nevhodné pro CT, tak nemohu ani říct, že je to pro pyrenejského horského psa jako dělané. Ten pes to musí mít v sobě, potom je jedno, jestli je to PHP, pitbull nebo borderka.

Přemýšlím. Myslela jsem, že se podělím o zkušenost s autistickým chlapečkem, který k nám jezdil na individuální CT, autista a ještě panická hrůza ze psů, díky Bety přestal mít strach ze psů a mohl fungovat v běžném životě.

Asi takovou tou nejsilnější vzpomínkou je pro mne moment, kdy jsme jely po tornádu do domova seniorů v Hodoníně. Tehdy se na staroušky úplně zapomnělo, tak jsme vyrazily, jelikož nás brali všemi deseti. Procházely jsme pokoje, ke každému měla Bety úplně jiný přístup, udělala všem radost.

Šly jsme kolem jednoho pokoje a paní ošetřovatelka řekla, že tam ani nemusíme. Ptala jsem se proč a ona odpověděla, že tam mají paní, která před tornádem dokázala navázat aspoň oční kontakt, ale po zásahu živlu je i s tím konec. Říkám, pojďme to zkusit. K téhle paní měla Bety úplně odlišný přístup než zatím ke všem ostatním. Po nějaké době její práce se na mě paní podívala, navázala oční kontakt a byl tam i náznak úsměvu. Paní ošetřovatelka běžela za kolegyněmi, že to prostě není možné. Tak asi tehdy jsem měla slzy v očích a mám je do teď, když si na tento okamžik vzpomenu. To je pro mě tou největší odměnou a důkazem toho, že to má smysl a má to něco do sebe.

Děkuji vám za překrásný rozhovor a přeji, ať se vám na vaší další cestě moc a moc daří a rozdáte ještě hodně radosti a úsměvů.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Nikol Kočtářové

https://www.jantovo-canisterapie.cz/