Canisterapie - praxe I.

Máme za sebou moc, moc dílů teorie zabývající se správnou socializací našich psů tak, aby z nich nakonec byli ti nejlepší psí parťáci pro terapeutickou práci. Když jsem se tak do svých textů začetla, považuji je za celkem slušně napsané, ALE! Máte-li to jako já, pak vás teorie po určitou dobu baví, ale mnohem raději jste v praxi.

A tak pro tentokrát teoretickou rovinu opustíme a navštívíme spolu zařízení, které jsem měla tu čest několik let coby zooterapeutka navštěvovat. Nechám vás nahlédnout do jedné ze svých zpráv ze zooterapií, pomocí kterých sdílíme s kolegy naše zkušenosti. Jména a veškeré údaje týkající se klientů jsou pozměněna, ale poskytne vám to jakýs přehled o tom, co se v zařízení děje a jak taková canisterapie vlastně probíhá.

Zpráva ze zooterapie ze zařízení sociální péče

Terapeuti: Zdenka, kolegyně 1, kolegyně 2, erdelteriérka Corry, chodský pes Jozífek, vlkodavka Johanka, vlkodavka Adélka, australský honácký pes Sid, potkanka Taffy.

Dnes byl s námi poprvé Jozífek, šestiměsíční štěňátko chodského psa. Byl jen na zácvik v rámci socializace, ale rozkoukal se tak rychle, že byl nakonec nenásilně zapojen do pracovního procesu. Bude z něj moc šikovný pejsek. Neměl sebemenší problém, klientky se mu líbily, sám je obcházel a využíval jejich pozornosti k pomazlení se.

Dnes bylo podstatně méně klientek, některé se nám během zooterapie prostřídaly, takže celkový dojem na mě působil spíše neuspořádaně. Boženka proseděla většinu terapie u omalovánek, střídaly jsme se u ní s kolegyní, ale blízkost, kterou jsem s ní měla navázánu minule, jako by vymizela. Boženka se ptala po Ginně (moje terapeutická vlkodavka – pozn. autorky), kupodivu mezi všemi těmi psy si všimla, že tam není.

Klientka Jana proseděla tři čtvrtiny terapie na chodbě, i když nás viděla přijít. Přišla až před koncem při mém přechodu do jiného patra. Když jsme se pak loučily, snažila se mě přesvědčit, ať ještě nechodím. Pohladila si Taffynku, i když tvrdila, že se myší bojí. A to víc než jednou.

 Klientka Saša se vrací do svého kolečka, omezuje okolojdoucím pohyb, stojí v cestě, objímá, stále opakuje „A nekouše?“. Snaží se upoutat pozornost, ke zklidnění stačí jí uchopit za ruku a chvilku se jí soustředěně věnovat. Vnímám pokrok, již ví, že naše zvířata nejsou kočky, ale psi, dokonce to moc hezky vysloví.

 Klientka Míša dnes za mnou přiběhla přes půlku místnosti, aby mi ukázala dorty v časopise. Obvykle s námi moc nekomunikuje, má raději kočky než psy. Kolegyně s ní již poněkolikáté prosedí vždy chvilku nad pohledy, zápisníky, obrázky kočiček, a má to krásný efekt, Míša se celá rozzáří a naprosto souvisle začne vykládat své zážitky, vzpomínky.

Klientka Martina opakovaně hladila Corry, naprosto bez problémů. Povídala, smála se, dokonce se dívala i na Taffynku. Vzhledem k její prvotní fóbii ze psů je to za necelý půlrok docházení obrovský kus práce!

Klientka Dana ležela na sedačce, trošku mi dalo práci se přesvědčit, abych za ní zašla. Při minulé terapii mě pohladila po tváři, přičemž na ruce měla své exkrementy. Ano, i taková je práce zooterapeuta.

 Klientka Olinka se silným fyzickým handicapem po DMO přišla později a opět byla nadšená. Olinka je samostatně velmi špatně pohyblivá, personál jí vozí na vozíku, případně se přesunuje za pomoci chodítka, což je pro ni velmi náročná práce. K chodítku se tentokrát sama postavila vlkodavka Johanka, která využila situace a nechala se Olinkou mazlit. Olinka procvičovala ruce, drbala pejska po zádech, reagovala na povídání kolegyně.  Zapojila jsem i Taffynku, ale to nadšení, které u Olinky dokáží vyvolat vlkodavka Ginna a potkan Vendelínek tam nebylo. Potřebovala bych tahle dvě zvířátka naklonovat.

Nicméně Olinka za hlasitého, nadšeného smíchu Taffynku opět jedním prstem opatrně hladila. Pokoušíme se i o uvolnění křečovitého sevření dlaní během hlazení psa, případně uchopením potkana do dlaně, kterou Olinka musí hodně otevřít, pokud chce potkanku do dlaně posadit. Má radost z každého pokroku.

 Klientka Zuzanka přišla také později, se všemi se pozdravila, jen mě vynechala. Tak jsem se připomněla, načež ke mně přišla s úsměvem. Ptám se jí, jestli ví, jak se jmenuji. Nevěděla. Prý Pavlínka. Tak jsem jí prozradila kdo jsem, načež se stáhla. Po chvilce ale přišla, podala mi ruku, objala mě a povídá: „Zdeničko, máme se rády?“ „To víš, že ano“ odpovídám. „To je dobře, Zdeničko, to je, to je, to je dobře, Zdeničko“ povídá Zuzanka, položí mi hlavu na rameno a nechá se objímat. Asi 5 minut. Po těch pěti minutách jsem byla unavená. Zažili jste někdy pocit, že vám někdo bere energii, když se vás dotkne a jiný vás nabíjí? Tentokrát jsem byla ráda, že jsme se už pustily. Přiznávám.

 Klientka Leona je hodně hluboko ve svých depresích. Při našem příchodu stála polonahá, bez kalhot, v půli místnosti. Pak si sedla na místo a seděla. Nezabralo nic, my, psi, nic. Jediný záblesk pozornosti byl s Taffynkou, dívala se na ni upřeně, chvílemi jí cukala ruka (buď ji chtěla pohladit, nebo mě uhodit, to nevím), poslouchala mé povídání celkem zaujatě. Ale nepohladila. Doufám, že se nám brzy vrátí. Dle personálu jsou intervaly mezi jednotlivými relapsy díky našim návštěvám prodloužené ze dvou týdnů na dva měsíce. Tedy po dva měsíce je Leonka relativně v pořádku, následně přijde ataka depresí.

 Na druhé patro jsem dnes šla jen já s Corry. První moje chyba – pes byl na vodítku. Ale s Corou to jinak nejde, nejsem schopna ji udržet na jednom místě, bez pohybu, bez šmejdění, je zvyklá sama obcházet klienty a nabízet se jim. V tomto oddělení je však potřeba zvýšené opatrnosti, klientky zde mohou být nebezpečné. Fyzické omezení klientek je zde velmi výrazné, stejně tak intelekt je velmi snížen. Klientky mají kombinaci několika postižení, všechny zažily režimová opatření ve formě klecí, studených sprch, týrání. Jednalo se s nimi jako se stádem po desítky let a je velmi těžké pro ně i pro personál pracovat nyní s nimi jinak. Vysoká míra stresu z neznámého pro obě strany způsobuje celkem výbušné prostředí. Proto na druhém patře volím zásadně vodítko.

 Obešly jsme všechny klientky, reakce byly vesměs stejné, jako kdykoli jindy. Klientky si na požadání psa pohladí, ale dělají to tak nějak automaticky. Kromě Růženky, která je ze psů nadšená. K té jsem Coru zvedla do náruče, nakonec jsem ji položila před klientku na stůl. Corry tam bez řečí zůstala ležet. Je moc šikovná.

 Druhá a obrovská chyba – šla jsem k Páje. Pája je mohutná klientka s agresivními projevy a výraznou snahou zastrašovat ostatní. Svou nelibost dává najevo křikem i fyzickým násilím. Po delší dobu se snažím s ní pracovat, navázat vztah a krůček po krůčku se mi to daří. Pája má obvykle jako svou „oběť“ Žanetu, kterou vodí za ruku všude sebou, ať již Žaneta chce nebo nechce. Tentokrát byla Pája bez Žanety. Klekla jsem si cca 1,5 metrů před Páju, Corry za sebou, pak vedle sebe a pokoušela jsem se s Pájou navázat kontakt. Povídám něco o počasí, psech, svačině… Pak jsem vzala Corry do náruče, nabídla ji Páje k pohlazení, ale v dostatečné vzdálenosti, a pořád povídám. Klientku jsem nenutila, nenakláněla se blíž, škoda, že mě nikdo nenatáčel, byla bych schopná si tu chybu najít. Takhle pátrám v paměti a nemůžu na nic přijít. Pája švihla nohou a nakopla Corry do nastaveného břicha. Nechala nohu nahoře, takže ji měla zaháknutou pod Cořiným bříškem, balancovala jsem a snažila se svou pětadvacetikilovou fenku v náručí nadzvednout, abych ji Páje z nohy sundala, načež Pája kopla znovu a nabrala ji zas.

Celou dobu jsem přemýšlela, jestli vydávala nějaké signály, jako obvykle, že něco nechce… buď jsem je dnes ignorovala, přehlédla, nebo nedala najevo téměř nic.

Aby to neznělo tak katastrofálně – Coře se nestalo nic. Postupně docházím k závěru, že ji nechtěla nakopnout, jen ji chtěla odstrčit a nechtěla použít ruce, tak použila nohy. Nejspíš byla naštvaná, protože po ruce nebyla její oběť – Žaneta. Páji projevy lásky i zloby jsou velice drsné.

Na druhou stranu, přemýšlím, jak jsem tomu mohla zabránit. Myslím, že jindy jsem byla mnohem blíž, mnohem odvážnější… a nebo jsem dnes méně povídala, nedávala pozor…

Corry kolečko dosloužila, ale už tam nechtěla být. Uvidím jaké následky to na ní zanechá, jak si to přebere. Po cestě dolů vyběhla ven zkontrolovat kočky, pak se bez řečí vrátila na první patro a terapeutovala dál. Tak uvidím příště.

Tato zpráva je stará několik let. Erdelku Corry negativní zážitek nepoznamenal, ale pokud by byla citlivějším psem, pak by se mohlo stát, že by po tomto zážitku pes jako terapeut skončil, případně by náprava zabrala obrovské množství úsilí. Proto je třeba být připraven u klientů vždy na vše.

Zdenka Prošková