Canisterapie - ZOOTERAPIE (3. díl)

Již jsme si pověděli něco o historii a metodách canisterapie. Měli bychom se ale zmínit ještě o jejím zařazení do širší rodiny, kterou souhrnně nazýváme zooterapie.

Často můžeme slyšet i označení animoterapie, což je název poněkud zavádějící. V češtině – a nejen v ní, stejně tak v latině, angličtině, francouzštině, esperantu, němčině, polštině, ruštině… a v řadě dalších jazyků je pro věci spojené s živočišnou říší zažit pojem „zoo“, jenž byl přejat ze starořeckého slova. V celém světě je naprosto jasné o co se jedná, když před sebou vidíte název Zoo – zoologická zahrada, stejně tak odhadnete pojmy třeba zoologie, zoonóza a spoustu dalších slov, které nám jasně označují, že jde o spojení se světem zvířat. Pojem animoterapie je však jakýsi počeštěný název, který jinde využíván není. Jde o spojení anglického slova „animal“ a české „terapie“, což nás ale odvádí spíše k oboru terapií pro zvíře, než k terapiím se zvířaty. I samotné použití anglického slova animal ve spojení se slovem terapie je nesprávné, neboť oficiální rozlišení v anglickém jazyce je animal assisted therapy, tedy terapie za pomoci zvířat, či animal assisted activitis, tedy aktivity za účasti zvířat. O významu těchto dvou metod jsme si povídali v minulém čísle.

Zooterapie jsou tedy v souhrnu metody využívající zvířata k léčbě lidských problémů. A rozumí se samo sebou, že u každého zvířete jsou jistá omezení. Morče těžko bude pomáhat s pohybovým aparátem člověka, i když samozřejmě pro cvičení jemné motoriky jej využít můžeme. Kůň pro změnu bude využitelný všemi myslitelnými způsoby, nejen na léčbu duševních problémů. Nu a pes je použitelný díky nepřebernému množství ras, velikostí a druhů v podstatě univerzálně.

Ideální však je, pokud jsme coby zooterapeuti schopni použít více druhů zvířat k plné spokojenosti klienta. Ne vždy je totiž úspěch zaručen třeba právě jen psem. Stejně tak ne vždy je právě ten jeden pes schopen práce na 100%. Proto je vhodné, když má v týmu ještě někoho, kdo převezme část práce na svá bedra. A tím někým nemusí být vždy stejně velký parťák. Plnohodnotným terapeutem mohou být i jiné druhy zvířat. Samozřejmě, je potřeba přihlédnout k přirozeným předpokladům daného zvířete.

Snad nejznámějším druhem zooterapie hned po canisterapii je hipoterapie. Tedy využití koní. Tento způsob u nás již na několika místech funguje, ale mnohdy se omezuje pouze na rehabilitační projížďky, při nichž dochází k přímému působení na lidské tělo, s menším dopadem na psychickou stránku osoby. Je to trochu škoda, protože kůň je velmi vnímavé zvíře, jež je schopno vnímat lidské emoce a reagovat na ně. To by ovšem vyžadovalo poněkud jiný přístup lidské části terapeutického týmu, která by dokázala koni věřit a nechat nabízenou aktivitu na něm. Tímto stylem však u nás (myslím tím v ČR) zpravidla zooterapeuti nejsou zvyklí pracovat. Většinou od zvířat vyžadujeme poslušnost a splnění našich terapeutických představ, proto připravujeme zvířata stylem, který připomíná výcvik, a jejich vlastní invenci považujeme za nežádoucí. Ku škodě klienta.

Trošku lépe jsme na tom s felinoterapií, při níž hlavní roli má další oblíbený člen lidských obydlí – kočka. S kočkou se pracuje zcela jinak, je třeba využít její náklonosti k lidem a podpořit ji v samostatném všímání si klientů. Avšak u dnešních felinoterapeutů vídáme spíš kočky extrémně mazlivé, podobné plyšákům, které se u klienta položí a nechají se sebou dělat cokoli. Bohužel, i zde vyhledáváme spíše chování podobné tomu psímu a přirozené kočičí inteligenci příliš prostoru nedáváme. Nebo lépe řečeno myslíme si, že akčnější a živější zvíře není pro terapie vhodné.

Dalšími druhy, které jsou notně využívány, jsou morčata a zakrslí králíčci. To jsou zvířata, která jsou schopna fungovat velice kvalitně, ale s jistými omezeními pramenícími z jejich přirozenosti. Terapie s nimi je přínosná, ale nic moc nového se v ní vymyslet nedá. Přeci jen jde o menší býložravce, jejichž reakce na pocit ohrožení je úleková.

O poznání lépe jsou na tom fretky. Vrozená inteligence fretek může být při správném vedení výborným podkladem pro opravdu kvalitní práci, která dokáže téměř plně nahradit psa. Bohužel, terapeutických fretek je mezi zooterapeuty příliš málo, stejně jako kvalitních chovatelů.

Trochu neuvěřitelně může znít, že při terapiích můžeme využívat ještě jedno zvířátko, které se podobným omezením zabývat nemusí. Je jím potkan laboratorní a při terapiích je v ČR využíván od začátku tohoto století. Potkani svými projevy a schopnostmi komunikovat s klientem dokáží psy plně nahradit. Oproti psům mají dokonce jednu nespornou výhodu – jsou skladní a lze jich mít po ruce víc. Rychleji se zregenerují, potřebují tudíž při práci kratší pauzy. A jejich velikost umožňuje nosit je s sebou téměř neustále. Abychom jim ale jen nelichotili, jejich nevýhodou je krátký věk, kterého se dožívají.

Samozřejmě, že v ústavech často nalezneme rybičky, papoušky, křečky a další druhy, jejichž přínos pro klienty je obrovský. Stejně tak se můžeme setkat s farming terapií, tedy terapií s hospodářskými zvířaty, která je ve světě i u nás s úspěchem využívána u opravdu široké škály klientů. U těchto zvířat nemůžeme popřít kladný účinek jejich přítomnosti na člověka, ale jsou zde omezení pramenící z prapůvodního zaměření zvířat, pro která jsme je chovali či chováme. Jejich přínos lidstvu, nazveme-li jej takto honosně, je v jiné rovině, než v té terapeutické. Byť i zde mají velké úspěchy. Pes je však pes. Od svého prapočátku doprovázel lidské kroky na všech cestách. Byl obráncem, strážcem, obstarával potravu, zahříval nohy. Je tedy jen přirozené, že v době civilizačního pokroku, kdy na většinu věcí již dávno máme stroje či různé technické vymoženosti, využijeme jeho schopnost přizpůsobit se našemu životu zase trochu jinak. Vždyť kdo by nám dokázal pomoci lépe, než přítel nejvěrnější, ten, kdo nás zná nejlépe – náš pes.