Cardigan byl vždy mým velkým snem!

Těšíte se na naše další povídaní o cardiganech? Tak je tu! A tentokrát se více zaměříme na témata okolo chovu a povahy. Ta totiž bývá velmi často diskutovaná zejména v řadách těch, kteří toto plemeno nikdy neměli. Jací tedy opravdu jsou?

Na tento rozhovor jsem se opravdu těšila. Čekalo na mě povídání s paní Jitkou Kašparovou, která je mezi chovateli cardiganů považována za skutečnou odbornici a znalkyni plemene. Inu a opravdu je tomu tak! Pokud tedy opravdu uvažujete o pořízení krátkonohého ovčáka nebo se chystáte na jeho chov, pak je toto povídání pro vás přímo jako stvořené.

Svého prvního ovčáka jsem si pořídila v patnácti letech, jmenoval se Jack a byl bez průkazu původu. S ním jsem se věnovala výcviku dle NZŘ, složila první zkoušky a začala jezdit i po závodech. Díky němu jsem se také potkala se svým manželem, který v té době také vlastnil a cvičil německé ovčáky. Společně s ním jsem se potom začala věnovat i výcviku dle IPO (dnes IGP). Skládala jsem zkoušky nejen s našimi vlastními psy, ale v průběhu let jsem pomáhala s výcvikem a uchovněním několika dalších psů.

Když jsme se s manželem přestěhovali do vlastního domu se zahradou, splnila jsem si dlouholetý sen a pořídila jsem si k dosavadní smečce německých ovčáků i první fenu cardigana. Auri (oficiálním jménem Auronelain), pocházela z Finska a v době, kdy k nám přijela, byla už téměř devítiměsíční. Měla úžasnou povahu, byla velmi přátelská a nekonfliktní, díky ní jsem kouzlu cardiganů zcela propadla. A tak to vlastně všechno začalo…

Cardigani se mi vždycky líbili víc, mají úžasné veliké uši, ale hlavně se mi líbila jejich žíhaná barva, která se u pembroků nevyskytuje, takže rozhodování vlastně vůbec nebylo těžké.

Lidé si je skutečně často pletou, i když rozdíly jsou patrné jak v exteriéru, tak i v povaze. V dobách, kdy se ještě pembrokům běžně kupírovaly ocasy, to bylo poměrně jednoduché, s ocasem byl cardigan, bez ocasu pembroke. V současnosti to už tak snadné není, protože pembroci nyní ocasy mít mohou, ale také nemusejí (někteří se mohou narodit bez ocasu, případně se zkráceným ocasem a stále jsou také země, kde se ocasy běžně kupírují). Co se týká ostatních rozdílů v kostře, tak cardigani jsou větší, robustnější, s delším tělesným rámcem a mají také větší zaoblené uši, pembroci mají uši menší a špičatější. Cardigani mají také více povolených barev, na rozdíl od pembroků mohou být i žíhaní, trikolorní se žíhanými znaky a blue merle se žíhanými nebo červenými znaky. Rozdíly v povaze se trošku hůře popisují, protože v obou plemenech existují různé povahy a výjimky, ale obecně se dá říci, že cardigani bývají ve smečkách snášenlivější a méně dominantní. Na druhou stranu mohou být k cizím lidem občas nedůvěřiví, pembroci naopak bývají k cizím lidem vstřícnější. Jsou celkově o něco větší klauni. Cardigani bývají celkově o něco klidnější.

První vrh jsme odchovali v roce 2011 a do dnešního dne bylo pod naší stanicí zapsáno dvanáct vrhů od sedmi fen, z toho deset vrhů jsme odchovali přímo u nás doma a dva vrhy byly realizovány díky chovatelské spolupráci s majiteli našich odchovů.  

V současnosti máme doma čtyři cardigany – dvě feny (Chasie a její dceru Maggie) a dva psy (Waldu a Noa). Všichni pocházejí z naší chovatelské stanice, s výjimkou Noa, kterého jsme před šesti lety importovali ze Švédska. Do naší stanice patří ještě několik psů a fen, všichni ale mají své vlastní rodiny, kde trvale žijí. Pokud bychom totiž měli doma příliš velkou smečku, nemohli bychom svým psům zajistit potřebnou péči a pozornost. Proto jsem moc ráda, že existuje možnost chovatelské spolupráce.

S naší první cardigankou jsem se kromě výstav věnovala také pasení a sportovní kynologii. V současnosti už jsou to vesměs jen výstavy, když nepočítám turistiku, které jsme se hlavně v době covidové věnovali opravdu hodně. Úspěchů bylo za ta léta veliké množství, je těžké vybrat jediný. Nejvíc si asi cením úspěchů, kterých dosáhla Aimy, fenka z našeho prvního „ušatého“ vrhu. V roce 2012 na klubové výstavě ve Slavkově u Brna získala od uznávané rozhodčí, specialistky na plemeno a dlouholeté chovatelky Teresy Maddox z Velké Británie titul BOB (Vítěz plemene) z více než padesáti cardiganů z několika zemí. V roce 2014 se stala Evropskou vítězkou a v roce 2021 Světovou vítězkou veteránů. Byla to opravdu výjimečná fena. Z pohledu chovu si potom u svých fen nejvíce cením schopnosti rodit přirozeně. Pro mě jako chovatele je toto velmi důležité nejen s ohledem na zdraví samotné feny, ale zejména z pohledu zdraví plemene jako celku, neboť zachování schopnosti přirozené reprodukce považuji za velmi důležité.

Kamarádka o nich říká, že jsou to ovčáci v menším balení. A já si myslím, že je to docela výstižné. Jsou to milí rodinní psi, kteří se svým pánečkem budou dělat prakticky cokoliv, kde mohou být spolu a kde jim nebudou vadit jejich kratší nožky. Většina cardiganů je pánečkovi neustále nablízku a půjdou s ním kamkoliv, dokonce i na toaletu, pokud jim to bude umožněno. Díky tomu také většina z nich nemá problém s přivoláním nebo utíkáním, protože si svoji rodinu/smečku přirozeně hlídají. Někteří jedinci mohou být také poměrně uštěkaní, nikdy však nesmí být agresivní. Při správné výchově a socializaci nemívají problém s jinými psy či zvířaty v domácnosti. 

Výchova není nijak složitá, cardigani jsou velmi chytří, někdy se dá říct, že až „vyčůraní“. Proto je důležitá hlavně důslednost. Bohužel se často setkávám s tím, že lidé jsou překvapení, že jejich pes není tak nekonfliktní a úžasný, jak čekali a jak se dočetli v nějakém článku. To však v naprosté většině případů není chybou psa, ale majitele, který si neuvědomil, že každý pes (a cardigana nevyjímaje) potřebuje důslednou výchovu, aby se stal skutečně pohodovým rodinným psem, kterého by si každý přál. Proto je základem ve výchově jasné a jednoznačné vymezení pravidel. Cardigani jsou také poměrně přizpůsobiví, mohou bydlet jak v bytě, tak v domku se zahradou, ale vzhledem k tomu, že jsou opravdu hodně fixovaní na svoji rodinu, nejsou vůbec vhodní pro trvalé umístění v kotci.

Uchovnění jedince je v našem klubu poměrně jednoduché. K účasti na bonitaci stačí dosažení věku patnáct měsíců a absolvování výstavy ve třídách se zadáním titulů CAJC nebo CAC s hodnocením minimálně „velmi dobrý“. Dále je vyžadováno předvedení a ohodnocení alespoň na jedné klubové nebo speciální výstavě pořádané klubem. Pokud je však hodnocení „výborný“ nebo „velmi dobrý“ získáno na klubové nebo speciální výstavě, účast na žádné další výstavě již není nutná. Nevyžadují se žádné zkoušky, zdravotní vyšetření ani testy, k účasti na bonitaci je nutné pouze předložení potvrzení o stanovení DNA profilu jedince provedeném certifikovanou laboratoří. Přestože žádná zdravotní vyšetření nejsou povinná, v poslední době již čím dál víc chovatelů vyšetřuje své chovné jedince dobrovolně – zejména se jedná o DNA test na PRA a DM, doporučit lze také vyšetření na dysplazii kyčlí a loktů.

Chovatelská základna je v ČR velmi malá. Obecně lze říci, že často není úplně jednoduché najít vhodného partnera ani v rámci Evropy, natož v rámci ČR. To si bohužel hodně začínajících chovatelů vůbec neuvědomuje. Pokud se mě někdo zeptá, jakého krycího psa bych doporučila pro jeho fenu, v naprosté většině případů se snažím hledat v zahraničí, protože tu nemáme desítky kvalitních krycích psů, které by bylo možné v chovu využít.

Pro někoho možná překvapivě, aby se cardiganům vyhnula vlna popularity a módnosti, protože popularita s sebou vždy nese i negativa spojená s nezodpovědným chovem.

Děkuji vám za rozhovor.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Jitky Kašparové