Čas strávený s pinčem mi úžasně dobíjí baterie!

Věděli jste, že s německým pinčem se dá docela dobře provozovat i sportovní kynologie nebo že pokud právě on střeží vaše obydlí, není potřeba obávat se nevítaných hostů? Prostě toto středně velké plemeno dokáže jen a jen překvapit. Nakonec posuďte sami…

Německý pinč dělá rodině Jany Foltýnové společnost už bezmála dvacet let. Proč si paní Jana zamilovala právě toto plemeno, co všechno s ním podniká a jak se mimo jiné dívá na současný stav chovu u nás, je už předmětem našeho obsáhlého rozhovoru. A opravdu se máte na co těšit…

Jano, prozraďte našim čtenářům, jak dlouho se věnujete kynologii a co vás k ní vlastně přivedlo?

Řekla bych, že pokud se člověk narodí do kynologické rodiny, tak je to jednoznačné. Se psy jsem tedy logicky vyrůstala a myslím, že mne už budou doprovázet celým mým životem. Je to prostě láska. Pokud prostě jednou člověk najde cestu ke psům, tak z ní už jen tak lehce nesejde.

∼Pokud prostě jednou člověk najde cestu ke psům, tak z ní už jen tak lehce nesejde!∼

Vaším osudovým plemenem se stal německý pinč. Čím vás uchvátilo právě toto plemeno?

K německému pinčovi jsem se dostala jako naprostý neznalec plemene. S manželem jsme chtěli původně dobrmany, ale také jsme věděli, že nezůstaneme jen u jednoho, a tak když ten pinč je vlastně jedním z plemen, které bylo použito i při tvorbě plemene dobrman, ještě k tomu v době, kdy jsme si našeho prvního pinče pořizovali, bylo možno kupírovat, tudíž i vypadal jako takový trochu menší dobrman, bylo rozhodnuto a bylo to osudové setkání. Tak jak jsem už kdysi dávno napsala na náhrobní kámen naší první pinčí lásky – fenky Afry Zorana: „Naše vzájemné soužití nás natolik očarovalo a ovlivnilo, že jsme se nakonec rozhodli naše životy spojit s těmi pinčími. A zahořeli tak láskou zvanou PINČ.“

V současné době vlastníte fenku a mladého pejska, představila byste nám je blíže?

Ano, aktuálně žiji společně s mým odchovem – fenkou Marjánkou a s mladým pejskem z chovatelské stanice Izzis, jménem Don Noire Izzis.

Marjánka je nyní již čtyřletá fenka, která u nás doma zůstala zcela účelově, protože prostě musela, jinak to nešlo. Ona byla úžasná už v prvních vteřinách, co přišla na svět. Tudíž se naše tehdy čtyřčlenná smečka rozrostla ještě o jednu rezavou Marjánku.

No a Doneček…, s tím to bylo takové zvláštní. Velmi rychle po sobě jsem přišla o dvě fenky a doma bylo smutno. Souběžně v té době se u mé dobré známé Marie Markové narodil vrh miminek (tento vrh jsme spolu velmi konzultovaly, tudíž jsem si ho samozřejmě musela jet okouknout). Oba rodiče měli rodokmen mě velice blízký, a tak má chovatelská dušička prostě musela štěňátka z tohoto spojení vidět. Návštěva u Marie byla pro mne krásně stráveným dnem, na konci kterého jsem jela domů s dobrým pocitem: „Ano, co bylo naplánováno, se Marii ve vrhu také povedlo.“ No, a asi po týdnu od mé návštěvy jsem si jela zpátky pro našeho Dona. Je to pan úžasňák, který pomáhá jak Marjánce překonat pocit opuštěnosti z toho, že jí umřela maminka a také mně, protože je to pan pes a já už se nemůžu dočkat, co si on pro mě na naší společné cestě připraví.

Tento pes je velmi akční a činorodý a potřebuje tedy nějaké vhodné zaměstnání. Kterým směrem jste se vydala vy?

Pinč je v tomto ohledu velmi specifickým plemenem. Umí jednak nádherně lenošit na gauči pod dekou, ale na druhou stranu mám podezření, že se umí proměnit i v raketovou střelu, která neví, co by roupama dělala. S pinči jako takovými se dá podnikat snad každý obor kynologie. Samozřejmě více či méně úspěšně podle specifika plemene. Například NIKDY se s ním zatím nikdo nedostal na mistrák dle IPO3. Já sama za sebe jsem začínala s pinčem jako parťákem do rodiny, následovalo agility a potom, jelikož jsme na světě jen jednou, jsem se rozhodla pustit se do sportovní kynologie – v tomto kynologickém oboru byla pinčí cestička takřka nevyšlapána. Tudíž se kynologická cvičiště stala mým a Mařenčiným místem našich společných rozmluv, kde se snažíme společně a pomalu tu neprošlapanou cestičku prošlápnout.

∼Německý pinč umí jednak nádherně lenošit na gauči pod dekou, ale na druhou stranu mám podezření, že se umí proměnit i v raketovou střelu, která neví, co by roupama dělala...∼

Ve sportovní kynologii je vaše plemeno tedy spíš raritou, jak si stojí v porovnání s ostatními?

Ano, jsme tak trochu neobvyklou dvojkou, ale kdo necvičil pinče, neví, zač je toho loket. Řekla bych, že sportovka je pro pinče nemožná. Je to opravdu náročné. Je potřeba si uvědomit, že to s ním nebude nikdy na vrcholové úrovni, ale o to mě osobně nejde. Tak si ale zase říkám, proč dělat něco, co dělal již někdo přede mnou. Zkouším postupně objevovat všechna možná zákoutí plemene, nyní myšleno zákoutí výcviku. Na pinče se nemůže použít jakéhokoliv nátlaku, vše jde jen po vzájemné domluvě odvislé od toho, která z nás dvou má lepší rétoriku. Je to prostě plemeno, které musí opravdu mít pána, ale pána s mozkem. Potřebuje pevnou, ale milující ruku. Jelikož v případě, že se nenajde vůdce smečky v podobě lidského parťáka, je pinč okamžitě připraven se této pozice po pinčím ujmout a po pinčím vládnout své smečce. Řekla bych, že motivace hraje hlavní roli. Jenže to by nebyl pinč, aby to bylo jednoduché, proto jednou je to pamlsek, za hodinku zase třeba hračka, no a dál klidně jen ústní pochvala.

Se kterým ze všech třech oddílů se nejvíc „perete“ a co jde vaší feně naopak velmi snadno?

S Mařenkou nedělám oddíl C, tedy obranu. Je to jemná fenka, která z počátku nechtěla komunikovat s cizími lidmi a tak jsme se v tomto směru vydaly cestou klidného lidského kamarádství. Oddíl A, tedy stopy jsou jen o mé připravenosti, či neschopnosti si zapamatovat našláplou trasu. U nás máme krásné terény vhodné na tuto disciplínu, a tak po vyčerpání možností ve skládání zkoušek v oddílu B, budeme pokračovat ve zkouškách stopovacích. A oddíl B – poslušnost je pro nás zábavou. Myslím, že to Mařenku dost baví.

S Donem začínáme s oddílem C. Vždy je velmi úsměvné pozorovat, jestli se zakousne do hadru, či se vrhne na figuranta, aby ho popusinkoval. Naštěstí jsem našla cvičiště s úžasným panem figurantem, a tak si myslím, že by to mohlo jít. Nebude to na mistrák, ale bude to sranda a zase co bych tak asi do důchodu dělala, že? U stop pomalu začínáme se čtverečky a uvidíme. A oddíl B? No, jasně že jo. Nacvičujeme přivolání, chůzi u nohy, učíme se polohy a také povel „zůstaň“.

Myslím, že pokud si Mařenka vždy večer před spaním hezky s Donečkem promluví, bude to dobré.

∼Kdo necvičil pinče, neví, zač je toho loket!∼

Jak ji k práci motivujete?

Motivuji, co to jde, jak jsem se již zmínila v předchozí otázce. Ona mě miluje, a tak se snaží dělat takřka vše, co po ní chci. Ale dělá to po pinčím, tudíž je třeba hodně přemýšlet, jak to zařídit, aby to odpovídalo zkušebním řádům.

Třeba stopy, ale i některé jiné kynologické disciplíny se výborně cvičí se psem, který je žravý. Jak je na tom vaše plemeno v tomto ohledu? A dá se to vůbec nějak paušalizovat?

Pinči jsou velmi žraví, ALE také velmi vybíraví. Myslím si sama za sebe, že pokud by měl pinč hodně vyvinutý kořistnický pud, bylo by to pro cvičení mnohem lepší. Sama zastávám názor (dle mé zkušenosti), že motivace například na míček je pro výcvik nejlepší. Z pinčí podstaty původu tohoto plemene by asi byla motivace na myšku, krysu, či kočičku nejlepší… (Ochránci přírody nechť prominou!)

Předpokládám, že se výcviku věnujete pravidelně a snažíte se ho směrovat ke složení nějaké zkoušky. Je to tak?

Dá se říci, že ano. Společně strávený čas s pinčem je pro mne naprostým relaxem a úžasně mi to dobíjí baterie. Někdy jdu domů s hlavou plnou myšlenek, kde jsem udělala chybu, že to prostě s pinčem nepůjde. Jak to či ono udělat, aby byl cvik proveden tak, jak má být. Potom doma slídím po internetu, prohlížím videa a podobně. Jindy jdu domů zpocená, uřícená, ale spokojená a Mařenka se usmívá od ucha k uchu. Prostě to je život. Ale myslím si, že jsme obě spolu rády a ta rezavá holka se snaží, co jen má síly, abychom se spolu nenudily. A aby bylo naše společné úsilí završeno i sem tam tou oficiální cestou, skládáme i zkoušky. Zatím to není nic k chlubení, ale Maruška má úspěšně složeno: ZOP, BH, ZZO a ZZO1. V současné době se snažíme dopilovat poslední resty na zkoušku ZZO2 a zabrousily jsme spolu i do obedience a snad i na tomto poli brzy zaskóruje. V každé zkoušce jsou cviky, které Marjánka zvládne ve velmi krátké době s přehledem, jako například polohy sedni-lehni-vstaň, štěkání ve stoje, vysoký žebřík či plazení. A potom cviky, se kterými se navzájem pereme, a já hledám řešení, jak na moje chyby a jak docílit správného provedení cviků, které jsem zřejmě Mařence špatně vysvětlila. Jelikož je to pinč a ten pokud může, tak si do každého provedení cviku prosadí trochu té své vlastní pinčí praxe. Jako zaměstnání přes zimní období má Maruška strašně ráda dogfitness a to se potom promění náš obývací pokoj v psí tělocvičnu a holt manžel musí na televizi jinam.

Se svou první fenou jste se věnovala také agility. Myslíte si, že jde obecně o vhodnou sportovní aktivitu pro německého pinče? A jak to šlo vám konkrétně? 

Naše první fenka Afruška měla splněnou zkoušku prvního a druhého stupně. Tak jak jsem se zmiňovala již dříve, i v tomto psím sportu existují i jistá pinčí znevýhodnění. Jednak je to aktuální rozdělení do tří výškových kategorií podle kohoutkové výšky psa, kde je naše plemeno při výšce 45 – 50 cm zařazeno do nejvyšší kategorie large. A dále způsob provedení skoku pinče, který není pro agility zcela ideální. Ale vše se dá natrénovat a i na tomto poli někteří jedinci dosahují velmi hezkých výsledků.

Je podle vás německý pinč vhodným psem i pro úplného začátečníka?

U této otázky bych možná trochu pozměnila formulaci. Můj názor je takový, že ne každý začátečník je vhodným páníčkem pro pinče. V mé chovatelské praxi jsem se setkala s lidmi, kteří si ho pořizovali jako svého vůbec prvního psa a nyní je to krásná souhra, prostě radost pohledět. A na druhou stranu znám lidi, kteří pinče měli, či mají, ale já bych jim své štěně nikdy neprodala. Z pohledu chovatele je výběr toho správného majitele velmi složitou a těžkou chvílí. Myslím si, že kdo sem tam nějaký ten vrh s láskou odchová, tak moc dobře ví, o čem mluvím.  A na chovatelské stanice, které produkují štěňata takřka jak na běžícím páse a s přístupem typu „hlavně prodat“, mám svůj vlastní názor, a to napříč všemi plemeny.

Tento středně velký pes se zdá být téměř ideálním plemenem. Zvládne třeba i spolehlivě ohlídat dům?

Jednoznačně ano. Pokud nevěříte, pokuste se dostat alespoň metr za mou branku, aniž byste byla ušetřena pinčího „pozdravení“. ALE pokud vás na pozemek pustím já, anebo některý člen naší lidské části smečky, můžete se do sytosti mazlinkat a pusinkovat. Jelikož jak píší autoři odborné literatury, tomuto plemeni je vlastní ostražitost. Pinč je opravdu velmi všestranným psem, který se díky své střední velikosti aktivně zapojuje do všech možných aktivit, do nichž se jeho majitel pustí.

Další samostatnou otázkou je asi i chov. Co by se podle vás mělo do budoucna zlepšit a naopak kde hledat přednosti českého chovu?

Chov – to je nelehké odvětví. Hmmm, a povídání o něm je tak na knihu. Aktuální situace u nás v Čechách je celkem dosti jednoduchá, jelikož zde není tak široká chovatelská základna jako například logicky v zemi původu plemene, tedy v Německu. U nás máme v současné době cca deset chovatelských stanic, které celkem odchovají kolem pěti až šesti vrhů ročně. Velké množství štěňat z těchto vrhů se do dalšího chovu nezapojí a zlomek z nich se objeví na výstavách. Jelikož chov plemene bedlivě sleduji už dost dlouho a snažím se mít přehled na čem, jak a s jakými výsledky se pinč chová na celém světě, je toho opravdu hodně, na čem je potřeba zapracovat. Veliký kus práce se u nás v Čechách udělal s povahou, byla to v minulosti dosti neurotická zvířata. I nyní se najdou pinčové, jejichž povahové projevy jsou ne zcela ideální, ale musím podotknout, že to již bývá ve většině případů z důvodu vedení jejich majitelů. Ale ano, musím uznat, že na povaze se za posledních dvacet let opravdu zapracovalo.  Exteriér je takovou širokou a složitou kapitolou, ve které si každý chovatel hledá svou vlastní cestu, a tím se každý takový chov stává specifickým. Mě osobně velmi baví v jednotlivých psech nejprve hledat a snažit se konkrétní chov přiřadit a až teprve potom daný rodokmen psa dohledat. Z mého pohledu je potřeba zapracovat na hlavách. A to jak na tvaru čela, začínají se totiž hodně objevovat hlavy s kulatým čelem. Dále pak jako veliký problém vidím spodní čelist, ustupující bradu a celkově slabou spodní čelist – toto bude ještě dlouhá a nelehká cesta. Také tvar a barva oka. Velké kulaté oko a také světlé oko je podle mého jedním z problémů, pokud posuzuji hlavu pinče, na což je potřeba se zaměřit a nad čím přemýšlet.  Se zákazem kupírování oušek se na světlo světa dostaly další problémy jako například nasazení, velikost a tvar uší. Dále problémy s praskáním hran oušek. A abych uvedla ještě například jeden z dosti důležitých nedostatků, ale to nejen českých pinčů, tak by to byl hrudník, a s ním související postoj hrudních končetin. Slabé hrudníky s nedostatečně vyvinutým předhrudím vidím také velmi často.  Díky celosvětovému tlaku na sledování zdravotního stavu je zde situace celkově dobrá. Pinč není plemenem, které by bylo nějak velmi zatíženo chorobami. Aktuálně se testuje také dosti velká škála geneticky podmíněných onemocnění a provádí se i další zdravotní testy, a pokud budou jejich výsledky dostupné, mohou pomoci. Ale stejně jako u všech plemen je někdy situace se získáním těchto informací tak trochu složitá, bohužel! A tak bych mohla pokračovat a pokračovat. Vždy je ale důležité při hledání chovného páru přemýšlet nad psem jako nad celkem, a snažit je být střízlivý a stát nohama pevně na zemi.

A co byste na závěr popřála plemeni do budoucna?

Co bych přála německým pinčům do budoucna?

Snad JEN jediné a to, aby je na druhé straně vodítka doprovázel člověk se srdcem na dlani a rozumným úsudkem.

Foto: archiv Jany Foltýnové
http://www.kingblack.cz/