Českomoravská kynologická unie a FCI – 3. díl

Přijměte opět naše srdečné pozvání na cestu za historií vzniku a činnosti naší střešní kynologické organizace, tentokrát zejména v souvislosti s naším přerušovaným členstvím v FCI. Jak to tehdy za minulého režimu a krátce po revoluci skutečně bylo? Tušili jste třeba, že do Belgie chodily i udavačské dopisy? A zajímalo by vás, co všechno bylo třeba splnit, abychom se mohli definitivně stát řádnými členy Mezinárodní kynologické federace? Nejen to se dočtete na následujících řádcích…

Informace o tom, jak to bylo v minulosti s členstvím Československa v FCI, byly v jednom z předcházejících článků. Určitě ale bude rozumné stručně připomenout historii před rokem 1993 a také vysvětlit, proč je pro nás členství v FCI tak důležité. Pojďme se na to tedy společně podívat.

O FCI „v kostce“

Federation Cynolgique Internationale (dále FCI) je mezinárodní kynologická organizace, která v současné době zastřešuje 88 států. Dala by se přirovnat k lidskému OSN. V kynologii a hlavně v mezinárodních kynologických vztazích hraje nezaměnitelnou roli a má celou řadu úkolů. Mimo jiné vytváří základní kynologické předpisy, jako je např. Chovatelský řád, Výstavní řád, Řád pro jmenování rozhodčích a také celá řada zkušebních řádů. Platí, že členské státy mohou ve svých pravidlech tyto předpisy zpřísnit, nikoliv však zmírnit.

FCI dává základní pravidla pro vedení plemenných knih, a co je velmi podstatné, zaručuje, že průkazy původu psů a fen vydané jedním státem jsou uznávány u všech ostatních členů. Schvaluje také členskými státy zaslané názvy chovatelských stanic a zveřejňuje jejich rejstřík.

FCI má řády pro přiznání mezinárodních šampionátů krásy i výkonu a přiznává je. Dává souhlas s pořádáním mezinárodních, sekčních a světových výstav a také akcí s navrhováním čekatelství mezinárodních šampionátů práce CACIT, CACIL, CACIOB atd.

Velmi důležitá je otázka standardů. Jejich znění navrhují země původu plemen, konečné schválení přísluší FCI. Schválené standardy nebo jejich změny jsou rozesílány jednotlivým členským subjektům a jsou pro ně, jejich chovatele a také pro rozhodčí závazné. Okolo toho někdy vznikají spory. Chovatelé se odvolávají na znění standardu zveřejněné chovatelským klubem v zemi původu plemene. Pro hodnocení exteriéru i vedení chovu jsou ale platné standardy FCI.

V rámci FCI pracují odborné komise. Do některých, např. do komisí zastřešující skupinu plemen (pro norníky, pro retrívry, pro britské ohaře atd.) nebo určitou odbornost (pro agility, pro pasení, pro sportovní psy nebo výstavy) navrhují členy jednotlivé státy. Do tří tak zvaných mandatorních/povinných komisí členy jednotlivé státy navrhují, volí je ale Generální zasedání FCI. Jedná se o komisi vědeckou, standardní a disciplinární/arbitrážní. V komisi vědecké má v současné době Česká republika svoji zástupkyni paní MVDr. Ing. Veroniku Chrpovou, Ph.D.

Otazníky kolem členství

FCI zná členství řádné a asociované.  Členské státy jsou rozděleny do tří sekcí. Sekce Amerika a Karibik má 20 řádných členů, sekce Asie/Afrika a Oceanie má 14 řádných a 5 asociovaných členů. Nejpočetnější je Evropská sekce s 41 řádnými a 8 asociovanými členy. Dalších 10 států má s FCI uzavřenou dohodu o spolupráci, jedná se např. o Velkou Británii.

FCI byla založena 22. května 1911. Zakládajícími státy byly údajně: Belgie, Francie, Holandsko, Rakousko a Německo. Během první světové války FCI zanikla a byla obnovena 10. dubna 1921. Právní subjektivitu pak získala poměrně pozdě, až 5. března 1968. Většinou je uváděno, že se Československo stalo členem FCI už v roce 1911. Články ze starých časopisů ale říkají něco jiného. My jsme v roce 1911 žádnou společnou kynologickou organizaci neměli. Podle historických článků v časopisech bylo Československo do FCI přijato jako řádný člen na generálním zasedání 21. – 23. 3. 1934 v Monte Carlu. Za československou kynologii tam vystupoval podplukovník četnictva ve výslužbě pan Theodor Rotter.

Po druhé světové válce bylo naše členství v FCI na krátkou dobu přerušeno a obnovilo se až v roce 1956. Jako zástupce československé kynologie byl státem určen Federální výbor mysliveckých svazů. Politická situace byla v té době složitá a železná opona fungovala i v kynologii.

K určitému uvolnění došlo okolo roku 1967, ale následně se vše zase zpřísnilo. Zažila jsem v roce 1974 situaci, kdy se na členské schůzi Klubu chovatelů teriérů objevily fotografie z Cruftovy výstavy. Nás teriérkáře to nesmírně zajímalo, politický dozor se ale pídil po tom, kdo takový materiál dovezl a jak se do Československa vůbec dostal. Doba to byla prostě složitá a např. zahraniční krytí bylo takřka vyloučené.

Výjimka, která potvrzovala pravidlo…

FCI si uvědomovala náročnost situace. Projevovalo se to v poněkud benevolentním přístupu k socialistickým státům v oblasti dodržování předpisů FCI.  Asi to byl důvod, proč po rozdělení Československa na dva státy FCI nepřevedla naše členství na nástupnické organizace Federálního výboru mysliveckých svazů, ale změnila naše členství z řádného na asociované. Z pohledu běžných chovatelů se toho moc nezměnilo. Mohli jsme pořádat mezinárodní výstavy a výcvikové akce, PP našich psů byly v rámci FCI uznávány a naši psi mohli získat mezinárodní šampionát. Na zasedáních FCI ale neměla Česká republika právo hlasovat a nesměli jsme mít členy v odborných komisích FCI.

V posledním případě však platila jedna výjimka. V komisi pro pracovní plemena nás zastupoval pan Ferdinand Ritter. Byl to vynikající odborník a úžasný člověk, který v sobě snoubil znalosti s laskavostí, kterého obdivoval celý kynologický svět a který pro psy a lidi okolo nich udělal strašně moc. Když padlo rozhodnutí, že má opustit komisi FCI, prohlásil její předseda, že to nepřipustí a raději celou komisi zruší. A tak pan Ritter, ač by z formálního hlediska neměl, v komisi FCI zůstal.

Tak trochu stinná stránka veškerého dění

Přiznat si je třeba, že změna řádného na asociované členství nebyla jen dílem FCI. V roce 1992 byla založena Českomoravská kynologická unie a některé zakládající organizace prostě nechtěly, aby ČR „myslivci“ dál v FCI zastupovali. Daleko smutnější byly aktivity jednotlivců, pro které bylo důležitější než členství státu v FCI vyřizování osobních účtů a prosazování vlastních ambicí. Našli se lidé, kteří na FCI psali, stěžovali si a upozorňovali na to, co je u nás v nepořádku. Možná si mysleli, že tím získají ze strany FCI podporu pro své postavení v rámci vedení české kynologie. Opak byl pravdou, udavače asi nemají rádi nikde. Informace ale FCI použila a dlužno říci, že řadu z nich oprávněně.

Jednání nebyla vždy jednoduchá. Možná si ještě někdo pamatuje na setkání klubů s vicepresidentem FCI panem Karlem Reisingerem z Rakouska v roce 1994. Určitě nelze zpochybňovat, že v rámci organizační struktury české kynologie byly nedostatky. Pokud se ale týká chovu psů jako takového, patřili jsme (a stále patříme) ke špičce a nebyl důvod se k našim kynologům chovat přezíravě a kritizovat nebo přesněji řečeno negovat vše, co se v chovu psů u nás odehrávalo a hlavně dokázalo.

Co tedy FCI na české kynologii vadilo a co po nás chtěli opravit?

V prvé řadě byl stanoven požadavek na odstranění členských subjektů provozujících hospodářskou činnost. Jednalo se o Český svaz chovatelů, který měl Zverimex, tedy komerční prodej zvířat, a o Českomoravskou mysliveckou jednotu, která pro změnu vlastnila hospodářskou organizaci Interlov. Český svaz chovatelů z ČMKU vystoupil. Chovatelské kluby loveckých plemen se spojily, založily Českomoravskou kynologickou jednotu a Českomoravská myslivecká jednota na ni své členství převedla.

Druhou podmínkou pro obnovení našeho řádného členství v FCI bylo zavedení jednotné plemenné knihy. Po založení ČMKU pracovalo na našem území více plemenných knih. Byla to např. plemenná kniha Českého kynologického svazu nebo plemenná kniha Českomoravské kynologické jednoty. To byla profesionálně vedená pracoviště s jasnými pravidly a zastupitelností jednotlivých zaměstnanců. Daleko horší byl vznik plemenných knih, pro které se vžil název „kuchyňské“. Jednalo se o případy, kdy chovatelský klub nebo menší svaz pověřil některého ze svých členů zabezpečením plemenné knihy a vystavováním průkazů původu pro plemeno či plemena. Někdy to asi bylo vedeno slušně, v jiných případech nebyla žádná kontrola a nikdo pořádně nevěděl, jak to funguje. PP se opravdu vystavovaly v soukromém bytě a někdy za ceny, které by i dnes byly neakceptovatelné.  Pravdou je, že v některých státech to podobně funguje, ale zodpovědnost vždy padá na střešní organizaci.

V rámci ČMKU padlo rozhodnutí, že v ČR bude působit pouze jedna plemenná kniha. Ta má v současnosti tři pracoviště. Pracoviště plemenné knihy č. 1 – ČMKU, č. 2 – ČKS a č. 3 – ČMKJ a jako zkratku u zápisových čísel psů a fen je používána zkratka CMKU nebo ČLP. Se sloučením plemenných knih do jedné se sjednotila i čísla zápisu. Pro ty, kdo nevědí, oč se jedná, je číslo zápisu něco jako rodné číslo u lidí a v podstatě říká, o kolikátého jedince daného plemene a zapsaného do naší plemenné knihy se jedná. Každé plemeno pak má svoji zkratku, takže vše je dobře přehledné. Platí, že i když se plemeno zapisuje na různých pracovištích, má stále jednu číselnou řadu zápisů. To umožňuje jasný přehled o počtu zapsaných jedinců v rámci jednotlivých plemen.

Chovatelské stanice a řády

Další požadavek FCI se týkal chovatelských stanic. Jejich rejstřík vedl Český svaz chovatelů a předal jej, jak bylo požadováno, ČMKU. Zhruba od roku 2000 pak platí ustanovení říkající, že všechny chovatelské stanice nebo přesněji jejich názvy, musí být registrovány přes FCI. Pokud měl někdo registrovaný název jen v rámci státu, tedy národně, musel požádat o registraci mezinárodní.

Do souladu s předpisy FCI jsme museli dát i naše vlastní řády. Nebylo to vždy jednoduché, názory na znění stanov i předpisů ČMKU se leckdy lišily. Postupně se ale vše povedlo upravit dle požadavků FCI a našich potřeb a pak jsme už jen čekali, zda z nás budou či nebudou řádní členové FCI.

Co říci závěrem?

Podobně na tom byli i slovenští kynologové. V jejich čele stál Ing. Štefan Štefík, který v uznání řádného členství obou států odvedl ohromný kus práce, a ti rozumní z nás mu za to jsou stále vděční. Definitivní rozhodnutí padlo ve dnech 9. – 10. června 1997 na Generálním zasedání v San Juanu v Portorice. Česká republika se opět stala řádným členem FCI.

Bc. Vladimíra Tichá

Foto: archiv ČMKU, redakce

www.cmku.cz