Český strakatý pes neměl rozhodně na růžích ustláno!

Říká se, že bychom se vždy měli dívat na to, za jakým účelem bylo to které plemeno vyšlechtěno a co je tedy jeho hlavním posláním. Ovšem jak nebo na co se koukat v případě českého strakatého psa, který byl původně vyšlechtěný pro laboratorní účely? Ať tak, či onak, moc rádi vás s ním nyní blíže seznámíme…

Toto naše krásné národní plemeno mělo velmi těžké začátky, původně totiž bylo vyšlechtěno pro laboratorní účely a tak předkům dnešních strakáčů vlastně vděčíme mimo jiné i za jisté úspěchy v medicíně. Nebylo to však zadarmo a jeho současní potomci si s sebou nesou určitou daň například v podobě epilepsie. Jeho příznivci a chovatelé se však vydali na dlouhou cestu, na jejímž konci bude stát plemeno jedinečné, zdravé a plnohodnotně uznané FCI. O tom, že je to úkol velmi náročný, jsme si popovídali s hlavní poradkyní chovu Spolku českého strakatého psa, o. s. paní Zdeňkou Vaňourkovou.

černo-žluto-bílý krátkosrstý

Máte pravdu. Původně Horákova laboratorního psa vytvořil, jak název plemene napovídá, pan František Horák na půdě Fyziologického ústavu Akademie věd v 50. letech minulého století. Tenkrát se  k výzkumu používali různí psi bez rozdílu věku, vzhledu, pohlaví i zdravotního stavu. Není těžké odhadnout, že takto nesourodá skupina vykazovala i velmi nesourodé výsledky tehdejších studií. Proto pana Horáka napadlo vyšlechtit vlastní plemeno psů vhodné na výzkum. Měl to být středně velký pes bez extrémních anatomických znaků, neagresivní, mírný a mimo jiné také plodný a snadno udržitelný v laboratorním chovu. Jako zakladatele budoucího laboratorního plemene využil pan Horák dva jedince, kteří byli tehdy ustájeni v psinci Akademie věd. Byl to kříženec podobný teriérovi jménem Míša a fenka podobná německému ovčákovi jménem Riga. Dvě z jejich štěňat, pes a fena, byla tříbarevná, černo-žluto-bílá, krátkosrstá. Na nich pak pokračoval v dalším chovu, a to příbuzenskou plemenitbou různého rozsahu. V další etapě pak pan Horák přikřížil pointra, německého ohaře a snad i bulteriéra.

Horákův laboratorní pes byl využíván více než dvě desetiletí ve Fyziologickém ústavu ČSAV k farmakologickým výzkumům, ke studiu epilepsie a k chirurgickým experimentům včetně transplantace tkání. Byl jedním z prvních tvorů, na kterém byla v naší republice provedena transplantace ledviny. Rovněž na něm bylo ověřováno chybění zubů.

Z dnešního pohledu jsou ale některé tehdejší cíle poněkud úsměvné. Šlechtit psí plemeno úzkou příbuzenskou plemenitbou na plodnost je poněkud rozporuplné, stejně tak jako byl třeba tehdejší výzkum chybění zubů a výskytu epilepsie. Pan Horák to určitě myslel dobře, na druhou stranu řada jeho poznatků byla zhruba o deset let dříve popsána zahraničními autory.

Zhruba v 80. letech minulého století byl chov psů na akademické půdě ukončený. Několik málo jedinců pak bylo předáno pod názvem Český strakatý pes chovatelské veřejnosti. Plemeno prošlo „efektem hrdla lahve“, tedy prudkým snížením počtu chovných jedinců pouze na několik fen a psů. Díky tomu se v rodokmenech všech současných strakáčů vyskytuje jedno jméno, a to Argo Stříbřecký rybník.

V 90. letech se chovná základna pozvolna rozšiřovala a novodobý chov pak datujeme přibližně od počátku tohoto století. Efekt hrdla lahve znamenal mimo jiné zvýšení stupně příbuzenské plemenitby, proto bylo nutné přistoupit k regeneraci. První fena použitá ke snížení příbuznosti byla kříženkou bígla jménem Cilka. Dále pak byl použitý malý münsterlandský ohař Don z Levíku, náhodní kříženci Ben a Kerberos.

Jak jsem zmínila na začátku, pan Horák zkoumal na strakáčích i dědičnost epilepsie. A protože strakáči jsou si dodnes docela příbuzní, nesou si ve svém genetickém vybavení i tuto nemoc. Asi to není v nějakém velkém měřítku, její výskyt je porovnatelný s průměrem celkové psí populace, ale musíme s tím počítat. Bohužel nemáme k dispozici žádný genetický test, proto můžeme její rizika minimalizovat pouze chovatelskými opatřeními, osvětou a úzkou spoluprací s chovateli. Jen díky tomu, že zodpovědní majitelé a chovatelé nám epilepsii hlásí, daří se její výskyt držet na minimální úrovni. Za rok míváme tak dva až čtyři nové případy. Na tomto místě bych moc ráda poděkovala těm, kteří takto spolupracují a zároveň poprosila veřejnost, aby se nebála napsat nebo zavolat a říci o dalším případu. Jen touto cestou je a bude možné udržet chov strakáčů.

Kromě epilepsie sledujeme dysplazii kyčlí a luxaci patel. Od roku 2007 jsou obě vyšetření povinná k uchovnění. A musím dodat, že díky tomuto sledování je stav kyčlí i kolen na hezké úrovni.

Z dalších nemocí se občas vyskytne nějaká srdeční vada, potravní intolerance nějaké potravní složky a také alergie. Myslím, že výskyt těchto nemocí je ale srovnatelný s jinými plemeny a zdravé plemeno jako celek asi těžko najdeme.

hnědo-žluto-bílý dlouhosrstý

Tohle bude běh na dlouhou trať, a je otázkou, jestli se to vůbec povede. Podívejme se nejprve na základní požadavky FCI: alespoň 1000 registrovaných jedinců, minimálně 8 skupin zvířat, v každé alespoň 8 jedinců. Celkem je to 64 jedinců, všichni musí být v reprodukčním věku, vzájemně nepříbuzní (ve 4 generacích předků se neopakuje žádný jedinec), zdraví a hlavně – exteriérově i povahově vyrovnaní.

Podíváme-li se do čtyřgeneračního průkazu původu, zjistíme, že je tam uvedeno třicet předků. Tímto počtem pak musíme vynásobit základní skupinu 64 zvířat. Dojdeme k číslu 1920. Tolik jedinců potřebujeme, abychom mohli sestavit 8 skupin zvířat o 8 jedincích, kteří jsou si navzájem nepříbuzní. Tolik základní požadavky FCI.

hnědo-žluto-bílý krátkosrstý

Současnou populaci strakáčů v reprodukčním věku (tedy od 2 do 8 let) tvoří něco málo přes 700 jedinců. Při troše snahy bychom mohli položit základy i skupinám, ale nemáme dostatečný počet jedinců do každé z nich.

Dalším problémem je pak exteriérová i povahová vyrovnanost plemene. Jak jsem zmínila v úvodu, strakáči vznikli zkřížením několika plemen i náhodných kříženců. Novodobý chov pak datujeme přibližně od počátku 21. století. Nemůžeme tedy čekat vyrovnané plemeno, ba naopak. Strakáči nemají ustálený plemenný typ, potkáte ty, co se podobají ohařům, ovčákům, teriérům, atd. Tímto směrem tedy musí být zaměřeno další šlechtění. Odborníci na uznávání nových plemen z FCI nám doporučili, abychom zavedli nějaký lineární popisný systém, který by bylo možné matematicky hodnotit. V praxi to znamená zavést tělesné indexy, pomocí nichž bychom měřili jednotlivé části těla. Těch indexů by mělo být dost, klidně dvacet. U každého z nich by měla být uvedena povolená odchylka. Aby bylo možné tuto odchylku reálně stanovit, je potřeba oindexovat celou populaci, data vyhodnotit, a teprve na základě toho spočítat vhodně velké povolené odchylky. Určitě by měly být tak velké, aby nám to zásadním způsobem nenarušilo stav populace, ale zase aby to nebylo příliš benevolentní.

Je to spousta práce na hodně dlouhou dobu. Kolik let to bude trvat, to těžko odhadnout. Ale jen tak pro orientaci: generační interval je přibližně dva až tři roky. V rodokmenu jsou čtyři generace + konkrétní jedinec, tedy pět. Minimálně deset až patnáct let by trvalo vytvoření FCI požadované skupiny zvířat.

V průměru je strakáč velmi temperamentní, neunavitelný, veselý, učenlivý a vcelku snadno vychovatelný pes. Ovšem jen v rukou těch, kteří se psy zkušenosti mají a umějí toho využít. U nezkušených majitelů, zejména pak u těch, kteří mají strakáče jako prvního psa, může snadno nastat problém. Je to vhodný pes k různým sportovním aktivitám, měl by být společenský a neagresivní. Zde je potřeba nepodcenit socializaci ve štěněcím věku. Je velmi dobré navštěvovat psí školku a již od malička učit psa přivolání, odložení a odpočinku. Asi to zní divně, ale stále potkávám řadu majitelů, kteří nenaučili včas svého psa pobytu o samotě. Důsledky jsou pak kruté: stížnosti sousedů, zdevastovaný byt, škody na desítky tisíc korun, atd. Náklady na pořízení tzv. kennelky či klece jako domečku zase nejsou tak vysoké a rozhodně se nácvik samoty nikdy neztratí.

Strakáč je na péči i stravu nenáročný. Lze krmit komerčně vyráběným i doma připraveným krmivem.  Jako každý pes potřebuje občas vyčesat, u dlouhosrstých jedinců je tato potřeba častější, v praxi ale není nutná žádná speciální úprava srsti, a to ani u dlouhosrstých jedinců. 

Český strakatý pes je vhodný pro akční a sportovně založené lidi, kteří se mu budou patřičně věnovat a nepodcení jeho výchovu v mládí. Najde uplatnění v širokém výběru kynologických disciplín. Jediné, co bych od něho příliš nečekala, je obrana.

černo-žluto-bílý krátkosrstý

Přibližně v roce 1993 nás náhle opustila perská kočka, a pak jsme asi dva roky neměli doma žádné zvíře. Bylo nám smutno. Proto tenkrát rodiče svolili, že si pořídíme psa. Neměl být moc velký, a měl být snadno zvládnutelný. Shodou okolností v roce 1995 vyšel v jednom periodiku článek o strakáčích a byl tam inzerát na jediný vrh v tomto roce. Bylo rozhodnuto. Napsali jsme dopis chovatelce, ona odpověděla, že má volná tři štěňata. A strakáč byl u nás.

Strakáči mě provází od roku 1995. První a zatím jediná fena se jmenovala Arnyka Tabat. Dožila se sedmnácti let. Protože mám dvě malé děti a chodím do práce, je zatím časově nereálné pořídit si dalšího psa. Na druhou stranu nám psí společnost občas nahrazuje mladičká fenka strakáče od mojí sestry jménem Berta Strašecká packa. Kromě toho přiznávám, že práce kolem vedení chovu mě poměrně dost vytěžuje, zabere přibližně dvě až tři hodiny denně. Snažím se být v kontaktu s majiteli, občas pomáhám při krytí, jezdím na setkání i různé chovatelsky zaměřené přednášky a podobné akce.

Strakáč je tvárný pes, nepodceňte však jeho výchovu v mládí. Zvykejte psa na odložení, naučte ho odpočívat. Počítejte s tím, že správná výchova štěněte je časově dost náročná. Pořizujete si kamaráda na mnoho let. Celý svůj život bude plně závislý na vaší péči a vy za něj ponesete zodpovědnost. Nezapomínejte, že štěně si koupíte, ale psa si z něj uděláte sami. Ujistěte se, že český strakatý pes je pro vás tím pravým plemenem. Jděte se podívat na nějakou akci, na které se vyskytuje více českých strakatých psů. Pes není věc z e-shopu, nebojte se navštívit více chovatelských stanic a vybrat si štěně i chovatele, kteří jsou vám sympatičtí.

Děkuji Vám za rozhovor.

Text: Iveta Panýrková

Foto: Zdeňka Vaňourková