Český strakatý pes záchranářem? Proč ne, jde to!

Věděli jste, že český strakatý pes se může dost dobře uplatnit i na poli záchranářské kynologie a vůbec to nemusí být marné?

Jak si stojí v konkurenci ostatních plemen a jak se s ním nejen celkově pracuje, ale i běžně žije, to si můžete přečíst v následujícím moc pěkném rozhovoru s Hynkem Dlouhým.

Žiji v nádherném městě Žatci, v hlavním městě chmele. Tam jsem se i narodil. Je mi čtyřicet tři let, od mládí jsem měl rád sport, také aktivně. Pracuji jako novinář. V kynologii jsem vlastně nováčkem, mám prvního psa, ale snažím se. Původně jsem s ním zašel na cvičák v Žatci, aby trochu poslouchal. A pak se to nějak zvrtlo...

Proč? Chtěl jsem nějaké české národní plemeno. Pokukoval jsem po nich, zvažoval, ale zatím jen v teoretické rovině, že jednou, možná. A pak měli kdysi strakáči sraz na zámku v Krásném Dvoře, to je kousek od nás. A tam jsem si je zamiloval. Jejich vznik, osud, vzhled, prostě všechno. Jenže i pak ještě několik let trvalo, než se narodil můj Amigo. A co na nich obdivuji? To jací jsou. Skvělí parťáci, skladní, nádherní, chytří, unikátní, náš český originál.

Papírově se jmenuje Amigo od Patrona Rocha. Neskutečný bojovník, nikdy neprohrává. Miluje, když může makat. Chytrák. Občas netykavka, hlavně když má volno, tak si rád jde a dělá věci po svém. Tahle jeho povaha mi ale dokonale vyhovuje. Je to skvělý pes.

Vyhledávání v sutinách a v terénu. Hlavně ale děláme sutinu.

V záchranařině je výhodou, že na plemeni až tak nezáleží. Tam je důležitá chuť, temperament a podobné věci. Strakáči jsou malí, vejdou se tedy i do těch skulin, kam velký pes nemůže. To je výhodou. Naopak je někdy ale zase menší vzrůst může limitovat při překonávání překážek v terénu, musí si ale prostě poradit. Jinak nevím. Podle mého názoru v záchranařině jde opravdu spíš o povahu a talent jedince, než o plemeno. Samozřejmě, s mini psy a maxi psy to jde těžko.

Strakáč samozřejmě není typickým pracovním plemenem, ale když to s ním vydržíte, zprvu to totiž občas bývá divoké, tak vám to bohatě vrátí. Mně se s ním pracuje výborně, neměnil bych. Ale přiznávám, že začátky, třeba na poslušnosti, nebyly lehké. Ale teď už je to úplně o něčem jiném. Strakáč je, když to s ním vydržíte a umíte, skvělým pracantem.

Začnu sportovní částí záchranařiny, tak sem určitě patří dvakrát účast na republikovém šampionátu Svazu záchranných brigád kynologů ČR v sutinovém vyhledávání, třetí a čtvrté místo na výběrovém závodě na MČR, na Memoriálu Vladimíra Kuchty. A pak je tu samozřejmě to úplně nejdůležitější. Pomoc při několika pátráních po ztracených lidech v terénu.

Hodně těžká otázka, nechtěl bych někomu radit. Povahy strakáčů jsou dost rozdílné. Ale já tvrdím, že strakáč je takový, jakého si ho uděláte. Když se mu budete věnovat, bude vás poslouchat, bude z něj vychovaný pes. Může s vámi sportovat, vyrážet na túry do přírody, může to být aktivní rodinný pes. Ale na druhou stranu dokáže být podle mého i typickým psem domácím. Prostě na gauč, na klidnou procházku do parku, třeba se staršími majiteli. Nezáleží podle mého až tak na tom, co s ním děláte, ale jak intenzivně to prožíváte a jak se svému strakáčovi věnujete. On vám vaši pozornost jistě vrátí.

Důvěra, přátelství a parťáctví.

Pokud se kvalifikujeme, tak možná mistrovství republiky. A potom náš největší cíl a obrovský sen. Chceme se pokusit splnit atesty ministerstva vnitra ve specializaci sutiny. A čeká nás také spousta tréninků, které nás oba neskutečně baví. A to je to nejdůležitější.

Aby zůstali takoví, jací jsou. Blázniví, potřeštění, zároveň i špičkoví gaučáci, prostě strakáči. Aby kolem nich byla pořád tak výborná „rodina“ majitelů, která drží spolu. Strakáčníci se na ulici zastavují, zdraví, pořádají srazy, vycházky a různé další akce. A také, aby pořád měli tak výborné vedení, jako je tomu dosud. Vedení, které pro plemeno dělá ve svém volném čase neskutečně moc. Máme skvělou poradkyni chovu a chovatelské kolegium, kterému leží na srdci zdraví plemene i jeho standard. Výborné vedení našeho spolku pro plemeno prostě žije.

Moc vám děkuji za rozhovor.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Hynka Dlouhého