Cestopes – Jižní Korea

Jak se žije českým psům a jejich páníčkům v zahraničí? Zajímá vás, jaké jsou v cizích zemích podmínky držení hafanů, oblíbené sporty, dostupnost veterinární péče, nástrahy nebo naopak výhody v soužití se psy? Jaký postoj mají ke svým psům domorodci? Nás také! Proto jsme se rozhodli expandovat do exotických krajin a zjistit, jaké je to nejen je navštívit v rámci dovolené…

Cestopes? Uklidňuji vás, naši slovenští přátelé, že se nejedná o nějakou šílenou kuchařku, kde hlavní ingrediencí bude váš čtyřnohý kámoš. I když, vzhledem k destinaci, do které se vydáme, by nějaký ten recept byl možná tematický. Dělám si legraci. Řeč bude samozřejmě o psech, ale receptu se nedočkáte. Naopak mnohé zvíte o tom, jak se žije pejskům v Jižní Koreji, jací jsou nebo nejsou Korejci kynologové, a jak se žije české pejskařce a jejím chlupáčům v tak odlišné zemi, jakou Korea bezesporu je. Na toto téma jsem pro vás vyzpovídala Terezu Pokornou.

Kromě dětí a manžela to samozřejmě byli i naši dva psi – mexický naháč Lucifer a švýcarská ovčanda Raksha. Stěhovali jsme se z Německa, kde jsem poznala svého manžela. Ten je americkým vojákem, a po čtyřech letech ho převeleli právě do našeho nového působiště. Už samotné stěhování bylo zážitkem. Nejhorší noční můrou bylo asi stěhování psů. Před odletem začala Raksha hárat, tudíž jsme museli všechno posunout. Jen přeprava psů nás vyšla na cca 5000 dolarů. Každopádně, bez psů bychom samozřejmě neodletěli, je to přece také rodina.

Kynologie je zde v podstatě ještě „v plenkách“, pokud to srovnám s Českou republikou nebo s Německem. Hlavně velkých psů se bojí, těch tu potkáte velmi málo. Do roku 1990 se zde chovali psi převážně na maso. V Evropě má kynologie tradici stovky let. Je to, jako by najednou Evropané začali chovat třeba divoká prasata a vodili je mezi lidmi na vodítku. Naštěstí se to začíná obracet a zejména mladší ročníky začínají chovat psy jako společníky.

Určitě. Jak už jsem řekla, v podstatě se tu pejskařina teprve rozvíjí. Ve městech už teď psy potkáš vcelku běžně. Na vesnici plní spíše funkci alarmu. Prostě jen štěkají u boudy. Většina jich je držena na řetězech, psa na volno ve výběhu tam prakticky neuvidíš. Ti osvícenější mají alespoň kotec.

Nejvíce tu potkávám toy pudly a pomeraniany, potom bišonky, corgi... Z těch větších vedou husky a zlatí retrívři. To je asi nejsilnější šestka co do popularity. Štěňata se tu kupují v obchodech. Bohužel, množírny jsou tu zatím ještě legální. Pozitivní ale je, že se lidem dostává do povědomí existence chovatelů. S tím, jak postupuje trend v chovu a péči o psy, pevně věřím, že se budou stále více podporovat především registrovaní chovatelé.

Nejrozšířenější a jediné uznané místní plemeno FCI - korejský jindo, je tu ve většině případů držený spíše u boudy. Většina těchto psů držených jako společníci, jsou zachránění buď z útulku, nebo z masných farem. Samozřejmě existují i klasičtí chovatelé psů, jako je známe od nás. Dalšími národními plemeny jsou korejský mastif, sapsali, pungsan, nureongi a guejae gae. Kromě sapsali jsem ale žádného z nich na vlastní oči neviděla. KKF (Korea Kennel Federation) se aktuálně snaží o zapsání plemen sapsali a pungsan. Ta chovatelská práce tu je, zase nechci, aby to vyznělo, že se tu místním plemenům nikdo nevěnuje. Jen je to spíše hrstka nadšenců než nějaká velká chovatelská základna. Ten postoj ke psům je opravdu velmi specifický.

Nejpopulárnější aktivitou je tu „psí kavárna”. Je to v podstatě psí park, kde si lidé mohou sednout u kávy, a klábosit s ostatními pejskaři, zatímco si jejich psi hrají. Výcvik a výchova psů, stejně jako psí sporty, tu nemají takovou tradici jako v Evropě. Ale najdou se zde nadšenci, kteří to začínají zkoušet a zajímat se, což je super!

Je tu plno psích parků, s psími školami už je to trochu horší. V Soulu je velká psí škola, kde se zaměřují na Heelwork to music, dogdancing, flyball, agility, mantrailing a výcvik asistenčních psů. Také tu začaly být velmi populární výstavy psů.

Vzhledem k preferenci malých plemen, je pro tyto pejsky nabídka takřka nepřeberná. Od množství značek krmiv, přes veškeré myslitelné (a kolikrát i nemyslitelné) pomůcky a potřeby. Kámen úrazu je, že alespoň v mém okolí, prakticky neseženu nic na velké psy. Pořádné vodítko, 15 nebo 20 kg balení granulí, nebo velkou psí konzervu musím opravdu hledat. A sehnat obleček na standardního mexického naháče je v podstatě rovno zázraku.

Veterinární péče je tu skvělá, nemohu si v tomto směru na nic stěžovat. Od skvělých veterinářů, až po výborně vybavené moderní kliniky.

Očkování je tu stejné jako v Evropě. Je tu vyšší riziko nákazy leptospirózou a parvovirózou. Kombinovaná vakcína je tedy nutností. Kromě obvyklých cizopasníků zde hrozí vysoké riziko dirofilariózy (srdeční červivost). Příčinou jsou komáři, kteří nákazu přenášejí. Bez účinných a kvalitních antiparazitik se tedy neobejdete. Naneštěstí je léčba srdeční červivosti velmi komplikovaná.

Zarazilo mě, že tu psi nesmí cestovat veřejnou dopravou. Takže bez auta bychom se se psy nikam nedostali. Také tu platí zákaz vstupu psům do národních parků, kempů a většiny hotelů. V některých kempech mají povolen vstup pouze pro psy do 5 kg.

Na začátku letošního roku také schválili zákon, který vstoupí v platnost v roce 2027. Týká se masných farem. Bude zakázáno chovat, prodávat a zabíjet psy pro maso. Vnímám to jako velký krok vpřed, protože to zde bylo tradicí od nepaměti. V dnešní době je tu asi 1100 psích farem, které distribuují do restaurací po celé zemi. Ročně se tu za tímto účelem zabije až dva miliony psů. Útulky zde fungují také. Oproti těm českým ale po týdnu psy utrácí, jelikož jsou beznadějně přeplněné.

Terko, děkuji za zajímavý rozhovor. Doufám, že se kynologie bude v tvém současném domově rozvíjet (pro psy) tím správným směrem.

Kateřina Smětáková

Foto: archiv Terezy Pokorné