Cestopes – Španělsko

Češi a Slováci jsou národy pejskařů – to se všeobecně ví. A také nemají problém se sbalit, opustit svou rodnou hroudu, a zakořenit v cizině. Jak jinak, než i se svými čtyřnohými kamarády. V březnu 2024 zůstaneme v Evropě. Přestože je letošní jaro poměrně teplé, vydáme se i tak za sluníčkem...

Španělsko je oblíbenou dovolenkovou destinací mnoha českých i slovenských pejskařů. Nádherné pláže, exotická kuchyně, bohatá historie i zajímavé tradice lákají každý rok mnohé z nás k návštěvě největší jihoevropské země. V rytmu flamenca už několik let venčí svou opravdu zajímavou smečku i Lucie Sobalová. 

Jela jsem tehdy navštívit přátele. Plán byl takový, že si s nimi užiji čtrnáctidenní dovolenou. Jak se to tak někdy stává, zamilovala jsem se nejen do Španělska, ale i do tehdejšího přítele a zůstala v Barceloně natrvalo. V té době jsem pejsky neměla. Stejně jako můj přítel i oni jsou místní. Mám fenku a pejska – čivavy s PP a adoptovanou fenku - křížence APBT.

Španělští pejskaři jsou většinou plážoví a parkoví povaleči. Preferují spíše jen procházky. Jsou i takoví, co se věnují výstavám a závodům, ale jsou v menšině. V těchto kruzích jsem se moc nepohybovala, kromě jednoho klubu, který byl zaměřený na bull sporty. Majitel toho klubu pořádal i závody. Také cvičil psy pro policii a armádu. Věnoval se chovu a výcviku amerických pitbullteriérů, stafordšírských bulteriérů, argentinských dog a belgických ovčáků.

Určitě je tam rozdíl. Lidé ve městech mají psy jako parťáky, kterým se věnují. Na vesnicích je mají jen na pozemku jako živý alarm. Jezdíme s přítelem na vesnici často – má tam dům. V jedné ulici mají na každé zahradě minimálně dva bull křížence. U jednoho domu jich je dokonce hned šest. Všímám si toho, když chodím na procházku se svými psy. Smutné je, že o tyto psy se majitelé pořádně nestarají. Bohužel je to patrné i z pouhého pohledu přes plot.

Konkrétně v Barceloně mám pocit, že lidi preferují si psa spíše adoptovat než kupovat čistokrevná zvířata od chovatele. Takže je tam spousta všelijakých kříženců – od malých voříšků až po křížence ovčáků a bull plemen. Z místních plemen jednoznačně vede španělský galgo. Z čistokrevných psů potkáváme převážně border kolie, čivavy, jorkšíry... Je to takový mix všeho. Ale hlavně těch kříženců je tam hodně.

S mnoha aktivními pejskaři jsem se nesetkala, kromě lidí z klubu. A tam jich také nebylo mnoho. Většinou to počáteční nadšení rychle opadlo. Stejně jako u nás si mnoho lidí myslí, že stačí navštívit pár lekcí, a pejsek je vycvičený. Nechci Španělům křivdit, určitě jsou mezi nimi i ti, kteří dochází pravidelně a práce se psem je baví.  Co se týče ostatních aktivit – výstavy se ve Španělsku samozřejmě pořádají také. Dost tam frčí i canicross, a agility.

Jak už jsem se zmínila, psí parky jsou na každém rohu. Mezi místními jsou velmi populární. Sednou si tam, popíjejí pivko, povídají si a psi si tam běhají, jak chtějí. Hodně času tráví se psy u moře na psích plážích. V tomto je Španělsko opravdu skvělé, protože máte opravdu vyhrazené pláže vyloženě pro psy. Cvičáků je v okolí poměrně dost, přestože nejsou mnozí páníčci vytrvalci a spíše navštíví pár lekcí, než aby chodili vyloženě pravidelně. Funguje tu také spousta psích hotelů, které nabízí kromě hlídání i možnost výcviku psa.

Veterinární péče je tam velmi dobrá. Přímo v Barceloně je spousta klinik, které fungují nonstop. Takže cokoliv se v jakoukoliv hodinu stane, tak se člověk nemusí bát, že nebude mít psa kde ošetřit. Máme tu i spoustu obchodů s chovatelskými potřebami, kde je obrovský výběr. Je zde i spousta psích salonů. Parádní jsou samoobslužné myčky na psa. Jen vhodíte příslušný obnos a psa si vykoupete i vyfénujete. Co se týče krmiv, tak zde máme asi stejný výběr jako v ČR. Pokud dáváte přednost BARFu, není to problém. Lehce zde nakoupíte i maso a veškeré doplňky.

Psi se očkují jen proti infekčním onemocněním. Vzteklina není v Barceloně povinná. Pokud však chcete se psem vyjet z Katalánska, tak se naočkovat musí.

Nic mě vyloženě nenapadá, snad kromě zákona o PPP - Perros potencialmente peligrosos. (psi potenciálně nebezpeční). K nim patří APBT, AST, SBT, argentinská doga, tosa inu, rotvajler, dobrman, brazilská fila, mastif a všichni jejich kříženci. Aby někdo mohl mít takového psa, tak si musí vyřídit licenci. To obnáší projít zdravotními a psychologickými testy, mít základní vzdělání o těchto psech a výcviku a čistý trestní rejstřík. Musí ročně platit poplatek okolo 40€. Musí také za 18€ zaregistrovat takového psa na úřadě. Dotyčný jedinec pak musí mít základní výcvik, náhubek a vodítko ne delší než jeden metr. Psa může venčit jen jeho majitel nebo jedna další osoba, která musí mít také doklad o způsobilosti. Tento zákon ale spousta lidí nedodržuje. Pokud vás však policie chytne, dostanete vysokou pokutu, a psa vám seberou.

Děkuji za rozhovor

Kateřina Smětáková

Foto: archiv Lucie Sobalové, Pixabay