Cíleným nácvikem ke korektnímu předvedení

Mnoho psovodů, a to nejen začátečníků, má problém dostat psa do takového stavu aby byl schopen předvést to, co nacvičili při tréninku při vlastní akci a pes, pokud se psovod nechová tak jak při tréninku, začíná ztrácet koncentraci, jak říkají někteří, začíná vadnout. Jak toho tedy docílit?

V mnohých případech pokud nezačneme cíleně pracovat na změně, získáváme rámce chování. Tedy jeden, když trénujeme a druhý, když jej chceme předvést na vlastní akci. Je mnoho faktorů proč to tak je. Pokusím se popsat ty, se kterými se setkávám nejčastěji a v čem spatřuji příčiny tohoto chování.

Cesta je poměrně dlouhá, ale nevzdávejme se…

 Cesta od nácviku ke korektnímu výkonu je poměrně dlouhá, jsou cviky jednoduché a složité a mnozí z nás, ač si to neuvědomují, nedělají kroky –  ale skoky, někdy zase opačně, a to je nejčastější případ.  Zabudováváme do poslušnosti nácvikové prvky, tj. moc dlouho a stereotypně odměňujeme části cviků a z toho pak nevede cesta ven. Pes to bere, že to tak má být a pokud není naše reakce dle jeho očekávání, odmítá pokračovat. Další dva faktory, které značně ovlivňují korektnost výkonů, je uplácení psa odměnami – jinými slovy pes naznačí chybu, nesoustředěnost a my jej přimějeme náznakem nebo dokonce odměnou ke zlepšení, případně dokončení výkonu. Ano, to je správné jen když to psa učíme jinak. Pokud to tam zabudujeme, říkáme psovi dívej se jinam a tak podobně, páníček zareaguje  a pes si uvědomí, že on určuje pravidla.

Psovodi velmi často chybují v …

Psovodi velmi často ve snaze vše zrychlit – zrychlují sami bez ohledu na to, že pes cviky nedokončuje. Například nedosedá, nedoléhá, prostě cvičí nepřesně. Toto jsou nejčastější problémy, které nám znesnadňují korektní provádění cviků při vlastní akci. Kde nic z uvedeného nemůžeme a ani nechceme použít. Dalším nešvarem, který je velmi častý u pokročilých psovodů je, že neustále po vydání povelu dostupujeme psa, tedy ne on, ale my. Po povelu například k noze se přiřazujeme ke psovi, když to potom neuděláme a jdeme rovně po ose zjistíme, že jsme od sebe čím dál víc.

Co je třeba si uvědomit a čeho se vyvarovat?

Jedna z nejdůležitějších věcí pokud psa naučíme určitý cvik, je třeba změnit způsob odměňování. Jinými slovy nejdeme k provedení cviku odměnou, ale začínáme odměňovat za cvik postupně. Případně jen verbálně přestáváme psa neustále chválit během cviku, a pokud není cvik prováděn perfektně, opakujeme jen povel. A jak se srovná, reagujeme verbálně případně odměníme při provádění několika cviků, ne po každém. Je to tak, že chceme na psovi, aby pochopil, že pokud dostane povel, tak jej musí provést. Nepodbízíme se mu snažíme se vše postavit tak, že o odměny musí usilovat, jinak nic nedostane. Pamatujme si, že všemu povel předchází, ne že pes reaguje na naše tělo a pak přijde povel. Je třeba vydat povel a do dvou vteřin zahájit činnost. Ty dvě vteřiny jsou potřeba, aby se vytvořil reflexní oblouk.

Je dobré nastavit při výcviku určité napětí

 Prostě aby to, co chceme, pobral a mohl řádně vykonat. Například pokud se psovod zastaví a řekne sedni pes to nestihne. Později se naučí reagovat na tělo jinak. Po povelu sedni je třeba ještě dokročit. Toto platí zejména tam, kde se povely tedy verbální nevydávají. Tam je třeba neustálým opakováním téhož například ruce dolů při zastavování dát psovi prostor, aby podle toho jak pracujeme tělem, případně, pokud jsme čelem proti čelu očima stačil reagovat.

Je dobré nastavit při výcviku určité napětí, aby pes nevěděl, kdy odměna přijde a aby vlastně svými činnostmi toto neurčoval. Jinak při  snaze o  korektní předvedení začne vadnout a přestává spolupracovat. Pokud si to včas neuvědomíme, budeme mít dva rámce chování. Jeden při tréninku a druhý při akci a z toho je špatná cesta ven. Jako poslední věc mimo uvedené jsem si všiml, že mnozí z nás si neuvědomují , že chybou je, pokud se náš pes v některých situacích necítí dobře a kouká je co nejdříve opustit. Tak to děláme i my. Je to zajímavé a velmi škodlivé. Dám příklad pro psa jsou stresující překážky. Pes jí s napětím udělá, ale je vidět, že chce být co nejdříve pryč . Psovod je rád a okamžitě mu vyhoví a potom ho mazlí a hraje si s ním na cestě nebo jinde. Je to chyba a aby se to změnilo, je dobré spouštět hru právě tam. A to i když tam cvik, překážky neděláme. Přeju ať se vám to co je největší problém nás mnohých vyhne a dojde řádně k  docílení korektního předvedení. Byl bych rád, kdyby to alespoň některým pomohlo splnit jejich sny. Lidé, kteří se mnou cvičí s tím  ve většině případů bojují,  proto jsem to zmínil.

Text: Pavel Beer

Foto: B. Švůgrová