Čím víc toho o zvířatech vím, tím jsem otevřenější věřit zdánlivě nemožným věcem

Fascinuje vás nejen psí, ale celá zvířecí říše? Zajímá vás, co obnáší trénink zvířat v zoo moderními etickými metodami? V dnešním rozhovoru si o těchto tématech povídáme s behavioristkou, etoložkou a zapálenou vědkyní Markétou Lukavskou, která oplývá vědomostmi a zároveň z ní vyzařuje velká pokora a láska ke všemu živému.

Mgr. Markéta Lukavská je behavioristkou, která se již od studia biologie a zoologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy zabývá vlivem stresu u zvířat na jejich kognitivní schopnosti a učení. Pracovala v Zoo Praha jako specialistka etického tréninku zvířat (exotických i domestikovaných). Nyní v rámci doktorského studia na České zemědělské univerzitě v Praze zkoumá schopnost primátů a psů vnímat a rozlišovat lidské emoce. Lektoruje kurzy pro odbornou i širokou veřejnost ve spolupráci s ISCA – Asociace pro mezidruhovou komunikaci a ve výcvikovém centru Hodný pes, kde vede i individuální tréninkové lekce. Má dvanáctiletého stafbulíka Lennyho, díky kterému se na svoji behavioristickou a vědeckou profesní dráhu před více než deseti lety vydala.

Bylo to asi v roce 2015, kdy jsem byla v Zoo Praha na praktiku v rámci bakalářského studia. Franta Šusta s Klárou Nevečeřalovou a Lucií Hereinovou pro nás dělali prezentaci o etickém tréninku. S Frantou jsem se zde shodou okolností setkala již podruhé, jelikož jsem ho nedávno předtím vyhledala kvůli tréninku svého psa. Jejich práce mě zaujala a řekla jsem mu, že to je něco, co by mě velmi zajímalo. On mi odpověděl, že tam můžu docházet jako dobrovolnice, že se určitě něco naučím. Tak moje práce tehdy v zoo začala.

Když jsem do Zoo Praha nastupovala, bylo naše zázemí jediným zázemím tohoto typu ve střední Evropě. Zaměřovalo se na etický trénink se zvířaty a zároveň na vzdělávání veřejnosti. Do prostoru, který jsme měli k dispozici, se běžný návštěvník zoo nedostal, byly tam voliéry pro zvířata. V přední části se nacházel amfiteátr, v němž probíhal kontakt s veřejností. Liška, nosál a dikobraz, s nimiž jsme pracovali, měli koridory směrem do amfiteátru, takže během prezentace pro veřejnost se mohla kdykoli vrátit do svého výběhu. Velká zvířata, jako jsou prasátka nebo lamák Sancho, který je díky Frantovi již veřejně známý, nebo také kozy, slepičky a káňata, měla otevřeno a pohybovala se po celém zázemí. Malá zvířata – skunk, fretka, potkan, králík, mýval a papoušci zase měla zezadu postavenou transportní bednu, do níž se také během prezentace mohla vracet. Tato možnost zvířat vrátit se na bezpečné místo mě nadchla okamžitě, když jsem tam poprvé vstoupila.

Jednu část tvořila běžná chovatelská práce. Každý den bylo potřeba uklidit výběhy a připravit zvířatům jídlo. Obstarávali jsme běžnou péči o ně, do které patří i kontrola a péče o jejich zdravotní stav. Běžně jsme zvířata pouštěli volně po zázemí a střídali jsme je, takže se tam pohybovala lama, prasátka nebo dikobraz. S prasátky jsme také chodili na procházky po zoo. Starali jsme se o běžný chod a režim dne. Zajišťovali jsme jim dostatek enrichmentu ve smyslu naplnění všech potřeb, do čehož patří právě i samotný trénink. Zapisovali jsme do tabulky, které zvíře kolikrát denně a s kým trénovalo. Zaznamenávali jsme také, jestli trénovalo nějaké nové dovednosti, například ošetření se souhlasem, nebo zda jsme udržovali již naučená chování či opravovali chyby vzniklé během vystoupení. Monitorovali jsme tyto skutečnosti v průběhu měsíce a poté vyhodnotili, zda není na místě nějaká změna, ať již přidání tréninku nebo naopak více volna, případně umožnit zvířeti více interakcí s dalším člověkem. Cílem bylo udělat jim režim dostatečně pestrý, ale nepřehnat to. Navykali jsme je i na to, že některý den se nemusí vůbec nic dít, aby se i v takovém případě zvířata cítila komfortně.

Jedním ze vzdělávacích programů bylo vystoupení pro veřejnost, kdy jsme se ve zkratce snažili předat co nejvíce informací snesitelnou a zábavnou formou. Jednalo se o jedno nastavené vystoupení s daným scénářem. Dělali jsme také praxe pro studenty oboru Chovatel cizokrajných zvířat SOŠ a SOU Čakovice a vzdělávali studenty České zemědělské univerzity a Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Vedle toho běžely vzdělávací programy pro školy, od základních po vysoké, například o domestikaci, enrichmentu nebo o tom, že trénink není cirkusovou drezúrou. Zapojili jsme se do charitativních akcí, například Noci snů pro dlouhodobě nemocné děti a děti s postižením a dělali jsme i marketingové akce pro větší firmy.

Měli jsme několik konzultací s jinými trenéry, jezdila za námi třeba Gabby Harris. V rámci zoo jsme naopak poskytovali konzultace ostatním chovatelům, vyráběli jsme enrichmentové věci i pro další zvířata. Měli jsme i tematicky zaměřené akce, třeba v rámci Světového dne ochrany přírody, na které jsme připravili speciální program.

Pro velké zjednodušení bych řekla, že půlku dne jsme věnovali základní péči. Druhou půlku zabral trénink a enrichment, edukační programy či příprava tréninků a programů, a také celková péče o zázemí včetně úklidu. V některé dny bylo hodně programu pro veřejnost, takže jsme dělali více ty naučené věci, a jindy tolik programu nebylo, tudíž jsme se jim mohli věnovat jiným způsobem nebo s nimi prostě jen být. Oproti ostatním místům v zoo jsme měli luxus v podobě prostoru a času na to, abychom se těm zvířatům věnovali. Měla jsem pocit, že jsme v rámci zoo takový Vatikán, že to u nás funguje trochu jinak. Na této práci jsem milovala to, že jsem byla za každého počasí celý den venku. Musela jsem být celou dobu přítomná teď a tady a od zvířat jsem neustále dostávala rychlou zpětnou vazbu na to, jak se chovám, jestli se nacházím v přítomném okamžiku a zda jsem dostatečně pozorná. Kombinace fyzické práce s pobytem venku je něco, co podle mě může ve spoustě zaměstnání lidem chybět.

K naplnění poslání zoo jsou potřeba skvělí chovatelé, kteří milují zvířata a primárně se o ně chtějí starat. Současně je nutné předávat informace o přírodě veřejnosti. Cílem je, aby si lidé vytvořili ke zvířatům a celé přírodě pozitivní emoční vazbu a díky tomu udělali sami ve svém životě změnu. Tato kombinace klade na zaměstnance obrovský nárok. Existují i výzkumy o tom, že když lidé chodí po zoo, kde je velké množství tabulí, nečtou si je a ty informace k nim nedoputují. Naopak když vidí interakci se zvířetem, například krmení, nebo když přímou interakci se zvířetem zažijí během jeho prezentace, teprve tehdy dojde ke změně v jejich vnímání. Tím pádem zoo potřebuje v jedné osobě výborného chovatele, který je pozorný ke zvířatům a umí se o ně skvěle starat, a zároveň musí umět dobře komunikovat s lidmi, předávat informace a být showman. K tomu musí být ještě extrémně zodpovědný. Za to vše je vzhledem k možnostem placený tak, že ze mzdy stěží zaplatí nájem. Myslím si, že se tato situace řeší rozdělením na chovatele, kteří pečují, a průvodce, kteří předávají informace. Průvodci jsou většinou brigádníci z řad studentů. Systémově je tedy hodně náročné vytvořit podmínky, které jsme pro naši práci měli my. 

Prasátka chodila na procházku po zoo do devíti hodin, než přišli první návštěvníci. Bylo to součástí enrichmentu a welfare, pro zpestření dne a změnu prostředí. Chodili jsme takhle na procházky i s káňaty. Prasátka, Pepina i Jonatán, byla naučená chodit na postroji, měla naučené jeho oblékání, a chodila na stopovačce. Byla naučená chodit u nohy a na místech, kde je něco pachově zaujalo, jsme se zastavili, nechali je čuchat a zkoumat, a pak jsme šli zase dál. Za úseky chůze u nohy jsme je odměňovali, chodili jsme běžně s klikrem a řepou v kapsičce a ono to naprosto stoprocentně fungovalo. Když se někde začuchala na dlouho nebo něco jelo a potřebovali jsme je odvolat, byla naučená na zvukový target a vždycky přišla. Učili jsme je také takzvaně emergency recall – bezpečnostní přivolání, na který se vracela zpět do voliéry. Procházky probíhaly vždycky více v tréninkovém režimu, než jak jsme zvyklí u našich pejsků.

Běžně u lidí vnímám, že procházka se nese v duchu „vezmu psa, vezmu vodítko a nějak jdu”. Také máme motivaci pouštět psy venku na volno. Naopak prasátka byla na volno v zázemí i v amfiteátru, zatímco na procházce v prostředí zoo, které je plné rušivých vlivů, byla z bezpečnostních důvodů zabezpečena stopovačkou. Zároveň z velké části to bylo otázkou managementu prostředí, na který často u psů zapomínáme. S prasátkem bych například nešla do místa, kde je rozhozená popelnice se zbytky jídla. Nešla bych tam, pokud bych věděla, že je to pro to prase ještě moc těžké, ani kdybych jen váhala, jestli to zvládne. Prasátka měla ta chování dobře naučená a věděla, že když za námi přijdou, dostanou odměnu, kterou chtějí. Neměla očekávání, že je voláme proto, že je chceme nějak očůrat. To se nám u pejsků bohužel často stává. Lidé je poměrně často volají proto, aby jim vzali nějakou zábavu. Zatímco prasátka jsme volali a když přišla, dostala ještě větší zábavu. Nebo když jsme je odvolávali od hromady žaludů, zase jsme je k ní pak pustili. Celé to bylo pouze o možnosti volby, nebyl v tom žádný nátlak. To celé, včetně spolehlivě naučených potřebných chování, je mechanismus, který podle mě funguje. Pozorovali jsme i vliv toho, když měla prasátka s někým navázaný vztah. Chovala se jinak, když šla s člověkem, který s nimi měl již vybudované pevné pouto, než s člověkem, se kterým šla poprvé.

Můžu říct, že v tomhle je fungování se zvířaty v zoo jednodušší než doma s naším psem. Jeho musíme každý den několikrát vyvenčit. S prasátkem jsem třeba v den, kdy venku něco opravovali a mohlo se leknout, zkrátka nešla. Místo toho jsme si mohli zalézt v zázemí do bezpečného prostoru a vymyslet si jiný program. Zatímco se psem jdeme ven a nevíme, jaké nástrahy nás tam zrovna dneska čekají. Navíc tam chodí spousta dalších lidí se psy a nechovají k sobě automaticky moc velký respekt. Kdyby se proti nám v zoo rozeběhlo dítě s tím, že si jde prasátko pohladit, zafungovala by určitá autorita mé uniformy a rodiče by to dítěti neumožnili, kdybych je o to požádala. Neřekli by, jako tomu bývá u psů, že by se to prase přeci mělo nechat pohladit. Byť to není pravda ani u psa, lidé k nim tak často přistupují. Život se psy je v tom prostě úplně jiný, žijeme spolu a nemůžeme si říct, že dneska máme špatnou náladu a ven se nepůjde, protože bychom ty situace, které můžou nastat, nezvládli.

K trénování pejsků jsem se dostala díky Helče Hejzlarové. Známe se ze záchranařiny, kterou jsem s Lennym dělala, bude to už asi devět let. Když došlo k prvnímu uzavření našeho pracoviště v zoo, zůstala jsem tam z našeho týmu sama. Začali jsme připravovat nový projekt Bororo, kdy z našeho zázemí mělo vzniknout edukační centrum. Projekt vznikal s vizí inspirovat lidi směrem k laskavosti vůči planetě pomocí aplikovaných metod vycházejících z principů učení (zážitková pedagogika podle prof. Petera Graye). Současně korespondoval s dnešní dobou, ve které už se mnoho lidí zabývá právě zlepšováním kvality života ostatních. Potenciál pro to, aby naše pracoviště mohlo propojovat svět lidí a zvířat, vychází z metod etické komunikace se zvířaty, ve kterých se pracoviště samo vzdělávalo a přinášelo metody, jak ještě zvýšit welfare zvířat. Dle mého názoru tento projekt naprosto naplňoval vzdělávací cíl zoologických zahrad a měl mít silný přesah do ochrany biodiverzity planety. Lidé by jím byli vedeni k ekologickým způsobům chování, které by vycházelo z jejich vlastních přesvědčení. Součástí měla být modro-zelená infrastruktura. Rostliny by pocházely z místa, odkud pocházela zvířata a dále by plodily pro naše zvířata plodiny. Rostly by zde i byliny využitelné při zoofarmakognosii. Tento obor se zabývá studiem schopností sebemedikace u volně žijících zvířat.

Přibližně po roce však byly všechny přípravy zastaveny a nebylo možné centrum postavit. V té době už bylo naše zázemí natolik zničené, že bez opravy nemohlo dál fungovat, na to ale také nebyly finance. Moje práce pak několik měsíců spočívala v intenzivním shánění nového ubytování pro všechna naše zvířata. Většinu z nich jsem stavěla a také jsem po dlouhém hledání našla spoustu skvělých lidí, k nimž ta zvířátka šla. Helča mi pomáhala některé výběhy stavět a když jsem v létě roku 2022 v zoo končila, domluvily jsme se na spolupráci v rámci ISCA – Asociace pro mezidruhovou komunikaci a ve výcvikovém centru Hodný pes.

Bylo to hodně těžké, navázala jsem s každým z nich za tu dobu unikátní vztah. Poslední den práce v zoo jsem odvážela papouška žako Artuše na Moravu k úžasným lidem, kteří mají spoustu zachráněných papoušků a krásně se k nim chovají. Zajímají se o moderní etické tréninkové metody, byli v kontaktu se světoznámým papouščím trenérem Stevem Martinem, když byl v ČR. Řídila jsem ten den poprvé v životě obrovské transportní auto, které mělo chlazení, a jel s námi i Lenny. Jsem ráda, že jsem se rozhodla vzít ho s sebou, protože oni byli zvyklí spolu fungovat v přípravně v zoo a Artuš byl docela stresař. Myslím si, že mu to pomohlo brát tu situaci normálněji. Dojeli jsme na místo, Artuš byl v transportní bedně. Postavili jsme mu v otevřené místnosti, kde byli i ostatní papoušci, jeho klec. Otevřela jsem transportní bedýnku a Artuš suverénně vylezl na dřevěnou tyč ve tvaru T, na kterou byl zvyklý chodit. V této nové situaci mě však jeho klid překvapil. Štěbetající papoušci ve chvíli jeho příchodu ztichli a jedna z papoušic do úplného ticha řekla svým vysokým hláskem: „neboj”.

Ano, dotklo se mě to u srdce. Kromě emočního náboje je to však i obrovská kognitivní dovednost toho zvířete. Musí si uvědomit kontext situace, která probíhá, vybavit si něco, co kdysi v obdobné situaci slyšelo od lidí, a to použít (nejednalo se o cíleně naučené chování). Papouščí samička chápala záměr a celou situaci, která se děla. Považuji to za projev obrovské empatie a malý zázrak ve zvířecím světě.

Byl to jeden z momentů, který změnil můj pohled na zvířata. Dostávám se do situací, kdy lidé říkají, že zvířata něčeho nejsou schopná, nebo že ani nemohou být, protože to ještě nebylo dokázáno. Dříve jsem byla zastánkyní pouze vědeckých informací a myslela jsem si, že co nebylo dokázáno, to neexistuje. Avšak čím víc toho vím, tím jsem otevřenější věřit zdánlivě nemožným věcem. A je fakt, že toho my lidé ještě spoustu nevíme. Že něco nebylo dokázáno, ještě neznamená, že to není.

V současné době se věnuji tréninku antipredačního chování u sýčků obecných. Je to pro mě důležité, protože je to směr, kterým jsem se chtěla vydat, a tedy využít své dovednosti a znalosti nejenom u zvířat chovaných v lidské péči, ale i v ochraně volně žijících druhů.

Mým druhým aktuálním vědeckým projektem je zkoumání toho, jak primáti a psi vnímají a rozlišují lidské emoce. Do tohoto projektu je možné se zapojit prostřednictvím výcvikového centra Hodný pes. S použitím moderních etických tréninkových metod učíme lidsko-psí tým metodu match-to-sample. Ta pomáhá u psů rozvíjet paměť, pozornost a také schopnost rozlišování mezi předměty. Pejsci se dále učí používat abstraktní myšlení a rozpoznávat kategorie, jako jsou tvary a barvy. Současně je to pro mě velmi příjemná chvíle, kdy může klient pejskovi rozšiřovat repertoár jeho chování, více se o něm dozvědět a strávit s ním čas v činnosti, která je hravá, ale nemusí být. V tom spatřuji kontrast oproti jiným tréninkovým lekcím, které jsou často motivovány nutností naučit psa žádoucímu chování.

Děkuji ti za krásné povídání a přeji mnoho radosti s Lennym i ostatními zvířaty, s nimiž pracuješ.

Simona Šimíčková

Foto: archiv Mgr. Markéty Lukavské, archiv Petr Hamerník Zoo Praha

https://www.hodnypes.cz/

https://www.isca.cz/