Co jsou to FCI skupiny?

Pro zaryté pejskaře se nejedná o nic překvapujícího, ale naopak o jasné rozdělení plemen. Uvědomme si však, že jsou mezi námi i tací, kteří neví, o čem že to mluvíme a nebo tací, kteří si svého psa teprve pořídili a najednou jim někdo říká: „No jo to je III. FCI, to je přece jasné...!“ Co jsou to tedy ty FCI skupiny...?

Rozdělení FCI skupin má smysl. Jasně nám uvádí, které plemeno kam patří a i nám o nich trochu něco vypovídá. Například že jedničky jsou opravdoví dělníci a devítky jsou malí parádníci, kteří však umí – ale to už je jiná písnička. Pojďme se tedy na ta naše „FCÍčka“ podívat podrobněji.

Ale nepředbíhejme a pojďme si povědět, co je to vlastně to FCI. FCI nebo-li Fédération Cynologique Internationale (Mezinárodní kynologická federace) je mezinárodní organizací, která se zabývá plemeny psů a kynologií jako takovou. Má sídlo v Belgii, v městě Thuin. Byla založena v roce 1911 a nyní sdružuje osmdesát členských zemí. A prakticky udává směr a řád v kynologii.

Dle FCI se plemena psů dělí celkem do jedenácti skupin. Na přiřazení do konkrétní skupiny má vliv dlouho vytvářející se domestikace, která měla za následek, že se psi od sebe liší dle velikosti, vzhledu a také povahovými a pracovními vlastnostmi. A to je pomohlo i rozdělit.  My si dnes představíme první čtyři skupiny.

Vyšlechtěni pro práci!

Obecně se o nich tvrdí, že jsou věrní, snadno cvičitelní a také dobří hlídači. Jsou to psi, kteří jakoby byli zrozeni pro práci a pomáhání člověku. Z žádné jiné skupiny totiž není tolik pracovně využívaných psů, jako právě z I. skupiny FCI – plemena pastevecká, ovčácká, honácká.

Do této skupiny patří psi ovčáčtí, pastevečtí a honáčtí, ti jsou převážně středně velcí až velcí, různých barev a povah. Nejznámějším zástupcem je určitě německý ovčák – spolehlivé pracovní plemeno, využívané k všestrannému výcviku. Dalším známým zástupcem je i border kolie. Z honáckých plemen je to australský honácký pes.

S rostoucím počtem dobytka a rozšiřováním stád vznikala i nová plemena se speciálním účelem. Byli zde malí hlasití psi, kteří zaháněli ztracené kusy zpátky do stáda. Pak k nim patří i větší honáčtí psi, které pastevci používali k přesouvání stád z místa na místo. Další skupinou psů byli i ti, kteří stáda hlídali před šelmami.

Jednička ve zkratce…

Do první skupiny patří celkem dvaapadesát plemen psů, z toho tři plemena jsou čistě honácká. Je dobré vědět, že i bývalé Československo zde má jednoho svého zástupce, a tím je československý vlčák, jehož vznik je datován až k roku 1955. Plemeno vzniklo křížením německého ovčáka a karpatského vlka. U zrodu plemene stál plukovník Ing. Karel Hartl. Největší zastoupení plemen má v jedničce Anglie s Maďarskem a to konkrétně pět plemen. Belgie má také teoreticky pět plemen, ale čtyři z nich jsou belgičtí ovčáci. Další zajímavostí je, že Austrálie má v této skupině celkem tři zástupce, ale u dvou z nich dal základ plemeni proslulý pes dingo. Dvě z nejstarších plemen patří Francii a jedná se o beaucerona a briarda. Mimochodem věděli jste, že tohoto psa měli i tací velikáni jakými byli Karel Veliký, Napoleon a Thomas Jefferson? Určitě se nesmím zapomenout zmínit o tom, že „Komondoři střeží stáda hovězího dobytka“ (Komondoroc oerzic a csordát), jak se ve svých spisech zmínil učitel národů Jan Ámos Komenský.

Nejrozšířenější ovčák…

Bezesporu nejrozšířenějším a nejznámějším psem z „jedničky“ je německý ovčák, plemeno, jak název napovídá, pocházející z Německa. Jeho historie se datuje k roku 1899, kdy byl založen spolek odpovědný za standard plemene (Verband für das Deutsche Hundewesen). Rozhodující okamžik nastal dne 22. dubna 1899. To byl den, ve kterém pruský rytmistr Max von Stephanitz prezentoval svého psa Hektora Linkrshein v rámci výstavy psů v Karzhure. Oficiální jméno psa, který se stal krátce nato také praotcem plemene a byl pod ním zapsán v plemenné knize německého klubu pro německé ovčáky, znělo Horand von Grafrath. Již o pět měsíců později byly schváleny první stanovy toho svazu. Dále byly stanoveny charakteristické vlastnosti plemene a založena plemenná kniha.

Chcete vědět, která plemena patří do I. skupiny FCI? Naleznete je na www.ecanis.cz - ZDE

Na farmu i na bojiště

Tak nějak by se dali charakterizovat psi ve II. skupině FCI. Najdeme zde rozdílná plemena jak velikostí, tak i zaměřením. Jsou tu psi vyšlechtění na chytání malých hlodavců na farmách, ale i starobylá plemena, používaná v boji již ve středověku.

Dvojka neznamená druhořadý

Tato skupina FCI se dělí na tři podsekce pinčové a knírači, molossoidní plemena a švýcarští salašničtí psi.  Celkově se tedy dá považovat za různorodou, jsou tu zastřešena plemena různých povah, velikostí i barev. Nejmenším zástupcem je opičí pinč a největším pak německá doga. Nejznámějším představitelem je jistě knírač ve všech třech velikostních rázech (malý, střední a velký v různých barevných variantách). Zajímavostí je, že malý knírač byl vyšlechtěn pouze jako společník, ale pro svou povahu se brzy stal oblíbeným služebním psem. Z molossoidních plemen můžeme vyjmenovat hovawarta a ze švýcarských salašnických psů určitě bernského salašnického psa.

Hrdinní obři 

Pojem „molossoidní“ označuje těžká a velká plemena, jako jsou dogy a mastifové. O většině molossoidních plemen se dá říct, že jsou starobylá. Už ve starověku byli obří psi využíváni tlupami lidí při bojích o území. Známé jsou i případy obrovských psů, kteří doprovázeli římská vojska do bitev. Podobné to bylo i za první a druhé světové války. Díky nim vzniklo i několik plemen, avšak jejich osud nebyl příliš slavný. Například moskevský strážní pes, není sice uznán FCI, ale je to molossoidní pes, který vznikl a rozšířil se i díky druhé světové válce. Jeho úkolem bylo se s bombou na zádech vrhat pod nepřátelské tanky pro maso, které mu tam hodil psovod. Avšak jakmile anténka bomby zavadila o nárazník tanku, vybuchla. Předci těchto velkých a obřích psů jsou neznámí, ale za jejich rozvoj mohou Féničané, kteří je převáželi na lodích do Evropy.

Švýcaři

Švýcarští salašničtí psi jsou velcí zástupci této skupiny, mají typické zbarvení srsti – tříbarevné znaky, přičemž většina těla je černá, obličejová maska a náprsenka mohou být bílé a místa na nohou jsou hnědá a nazývají se podle lokality kantonů – entlebušský salašnický pes, který se rodí již se zakrnělým ocasem, bernský salašnický pes nebo apenzelský salašnický pes s ocasem stočeným nad hřbet.  Velcí salašničtí psi pocházejí ze psů starých Římanů. V odloučených alpských údolích se pak dále vyvíjeli v odlišná plemena podobných zabarvení, ale různých velikostí nebo forem ocasu. Největší rasy se dříve používaly i pro tah menších vozíků. Švýcarští psi ochraňovali hlavně dobytek.  Velký švýcarský salašnický pes se používal i za druhé světové války k nošení těžkých nákladů a k tahu v nepřístupných horských terénech.

Bůh žehnej královně!

A proč? Protože teriérům vévodí Velká Británie, která z třiceti čtyř plemen vyšlechtila třiadvacet. Jedná se o skupinu psů, která je rozdělena do čtyř sekcí – velcí a střední teriéři, malí teriéři, teriéři typu bull a toy teriéři.

Teriéři se dnes mnohdy využívají i ke svým původním účelům; k lovu krys a potkanů,  k norování.. Mezi lovci nemají snad teriéři konkurenci, protože v jejich poměrně malých tělíčkách bijí silná a statečná srdíčka.

Nesmíme zapomenout, že v této skupině má svého zástupce i Česká republika a to českého teriéra, zařazeného v sekci malých teriérů. Český teriér je produktem záměrného křížení skotského a sealyham teriéra, které prováděl František Horák z Klánovic od roku 1949.

Malí, ale šikovní a pracovití

To jsou přesně jezevčíci! V každém z nich je totiž ukryto srdce velkého lovce a na to bychom měli myslet při jeho koupi. Jezevčík, ač malý vzrůstem, má velkou touhu pracovat a to hlavně v lese, na poli a vlastně pokaždé, když mu dáme příležitost a někdy i když mu ji nedáme.

Ač mnozí myslí, že je to hlavně norník, opak je pravdou. Jezevčík je výborným pracantem jak v podzemí, tak i na povrchu. Exceluje při lovu s využitím hlasitosti na stopě při naháňkách nebo při práci na barvě.

∼V České republice je poměrně málo jezevčíků vedených pracovně, přesto pro ně existuje mnoho zkoušek a soutěží.∼

Trochu z historie

První neoficiální výstava loveckých psů šlechty se konala v roce 1603 v Praze a předvedlo se na ní z celkem čtyř set osmdesáti psů více než polovina jezevčíků.  První český klub pro jezevčíky vznikl v roce 1937 pod názvem „Klub pěstitelů jezevčíků“. Ve stejnou dobu existoval i klub s názvem „Ústřední spolek Norník“, který zastřešoval chovatele a majitele loveckých teriérů a jezevčíků.

V českém chovu jezevčíků se výrazně zapsala hraběnka Pavla Kinská (1888 –1953). Nejenže byla významnou chovatelkou drsnosrstých jezevčíků (a dalších plemen psů) a vlastnila chovatelskou stanici Stradina, ale také byla uznávanou rozhodčí na výstavách psů. Další velmi významnou chovatelkou a znalkyní jezevčíků byla Ludmila Laufbergerová (1902 – 1969). Nikdy by nemělo být zapomenuto ani na Vladimíra Antoše (1908 – 1975), který sestavil mimo jiné např. zkušební řád v norování pro jezevčíky a byl výborným výcvikářem tohoto plemene. Vlastnil mnoho výborných jezevčíků, kteří působili v chovu coby krycí psi.

Sedmkrát jinak

Kdo by tvrdil, že je jezevčík jako jezevčík, hodně by se mýlil. Tito malí psi se dělí na sedm typů dle velikosti a typu srsti:

• jezevčík dlouhosrstý standardní
• jezevčík dlouhosrstý králičí/trpasličí
• jezevčík drsnosrstý standardní
• jezevčík drsnosrstý králičí/trpasličí
• jezevčík hladkosrstý standardní
• jezevčík hladkosrstý králičí/trpasličí

Kromě odlišnosti ve velikosti a typu srsti můžeme hovořit i o povahovém rozdílu mezi hladkosrstou, dlouhosrstou a drsnosrstou variantou a také mezi jezevčíky standardními a tzv. miniaturními (trpasličími a králičími).