Corgi je vždy připraven následovat svého člověka!

Už je vám asi jasné, že welsh corgi pembroke není jen ozdobou kdejakého gauče, ale že je to ovčák se vším všudy, i když v malém vydání. Ocenili byste tedy třeba informace, jak je to s jeho výchovou nebo výcvikem? A co takhle pohled na chov, zdraví a budoucnost plemene? Tak nejen o tom všem je náš následující rozhovor…

Sympatická Vendula Bauerová je nejen autorkou moc pěkně zpracovaného portrétu plemene welsh corgi pembroke pro náš kynologický magazín, ale také dlouholetou chovatelkou (CHS Foxy Fellow) a milovnicí plemene. Se svými psy se aktivně věnuje nejen chovu a výstavám, ale také výcviku. A tak jsme pochopitelně využili příležitosti a položili jí hned několik zvídavých otázek. Věříme, že se vám naše povídání bude líbit.

Přestože jsem byla panelákovým dítětem, odmalička mě to táhlo k přírodě, zvířatům a nejvíc právě ke psům. Mým prvním velkým učitelem byl kříženec jezevčíka Filip a pak následovala německá ovčanda Ajda. Byli povahově tak rozdílní, že mne, tehdy kynologický potěr, donutili přizpůsobovat svůj přístup, používat různé metody – jednoduše „na každého se muselo jít jinak“. Zatímco mezi mými vrstevníky frčelo Lego a panenky Barbie, já chodila domů zabahněná, oslintaná a plná chlupů. První zkušenosti s výcvikem podle nějakého zkušebního řádu jsem získávala právě s Ajdou, bezmezně oddanou a tolerující mé začátečnické chyby.

Všechno to začalo ve chvíli, kdy jsem si vypůjčila Velkou knihu o psech (chodilo se do knihovny, protože internet nebyl – na vysvětlenou pro mladou generaci…). Bylo mi nějakých deset let a ta knížka mě uchvátila nádhernými fotografiemi. Začala jsem snít o tom, že budu mít některého z těch krásných psů. A bůhvíproč mi nejkrásnější ze všech připadal zrzavý psík na krátkých nohách, bez ocásku, zato s velkýma ušima, s šibalským výrazem v tmavě hnědých očích. Byla to láska na první pohled. Je zvláštní, že aniž bych jako dítě zkoumala povahu toho plemene, vhodnost do prostředí, ve kterém žiju, cvičitelnost a další důležité věci, náhoda tomu chtěla, že už tehdy jsem vybrala stoprocentně správně. Vlastně spousta věcí v mém kynologickém životě je dílem náhody nebo snad osudu spíš než výsledkem propracovaných rozumových pochodů…

V tuto chvíli máme tři psy, kteří tvoří jednu rodinu. Nejstarší je dvanáctiletá Bětka (CZ JCh., Ch., Vet.Ch. Carmen-Bob De Gli Antichi Molossi), která momentálně vyžaduje nejvíc péče. Před dvěma roky se u ní začalo projevovat onemocnění degenerativní myelopatií a již rok je odkázána na pohyb na vozíku. Pohled na ni je o to smutnější, že to vždy byla nesmírně energická a akční fena. Šéfka smečky, která měla všechny na povel. Dokázala z místa vyskočit na stůl a ze schodů zásadně létala jako superman. Pořídila jsem si ji jako desetiměsíční od italské chovatelky, která jí neposkytla dostatečný prostor pro plnohodnotný štěněcí život. Bylo to rozhodnutí srdce nebo osudu – uviděla jsem jedinou její fotku a bylo mi jasné, že tuhle fenku chci. Když ke mně Bětka přišla, byla vystrašená a labilní. Společně jsme zvládly překonat její minulost a ona se stala nejen normálním psem, ale také zakladatelkou mé chovatelské stanice. Složila také dvě zkoušky z výkonu, IPO-BH a ZOP.

Její dceru z druhého vrhu, Jůlinku, jsme si prostě museli nechat. Štěně, které se dívá přímo na vás, sotva poprvé otevřelo oči. Komunikativní, pořád vyhledávající vaši společnost. Všechno jí to zůstalo. Sedmiletá Jůlinka (CZ JCh., Ch. Baby It’s You Foxy Fellow) je oddaným strážcem, se kterým se můžete cítit v bezpečí. Maliňák s upilovanýma nožičkama. Dravá, uštěkaná potvora, která najde kočičí hovínko i na tříhektarové louce. Pro pamlsek nebo peška udělá cokoliv, a když to nepůjde, zkusí to pětkrát znovu. Společně jsme vyzkoušely několik psích sportů a Jůlinka patří k nejlepším pracovním pembrokům u nás. Na svém kontě má zkoušky ze sportovní kynologie a dogdancingu: IBGH-1, ZZO1, ZZO, ZOP, BH-VT, DD F1. Všechny byly splněny napoprvé a všechny tak, že na ni můžu být hrdá.

Zatímco píšu tyhle řádky, sleduje mě z vyhlídky na okně nejmladší člen naší smečky, Jůlinčin syn, čtyřletý Vilík (CZ JCh., Ch., GrandCh., Ch. ČMKU Can’t Buy Me Love Foxy Fellow). Ze všech sourozenců v mém třetím a posledním vrhu to byl ten největší průšvihář, štěně, které nemůžete nikomu dát, protože byste ho tím potrestali. Vypadal jako malý bernardýn a i se tak choval – na všechny šlapal, všechny budil, přivalil se jako lavina k misce a najíst se musel první, aby pak ještě kradl všem ostatním. Vyrostl z něj ten nejcitlivější, nejempatičtější pes, jakého jsem kdy měla. Miluje všechny bez rozdílu věku, velikosti, nebo toho, jestli mu právě šlápli na ocas a vytrhli hrst chlupů. Po návratu z práce vás vítá, jako byste se vrátili z měsíční expedice. Nikdy nic neřeší, ale pokud mu je zle, je to na něm hned vidět – prostě se najednou nesměje. Říkám o něm, že je čistá duše. Proto si asi tolik rozumí s dětmi, které chodí navštěvovat do hodin na základní škole. Za tímto účelem má složenu canisterapeutickou zkoušku – žádnou jinou ale nikdy nesložil. Na „obyčejnou“ poslušnost moc není, protože je mu vlastně jedno, jestli má přinést aport hned, nebo se cestou ještě někde zastavit. A já už rezignovala na důsledný dril. Po letech zkušeností a i mnoha nepříjemných zážitků mi stačí, když pes je a je zdravý a šťastný.

Chovatelskou stanici jsem založila v době, kdy jsem měla svého prvního, osudového corgiho Ríšu (CZ JCh., Ch., Vet. Ch. Fergi Čičiko). Byl to Pan Pes, jedinec s pevnou, flegmatickou povahou, který mě v době své puberty přiváděl k šílenství. S ním to všechno začalo – první výstavy, kde jsem začala chápat, jak má corgi vypadat, první zkoušky a různé psí sporty. Jak jsem pronikala hlouběji do světa corgi, začala jsem mít jasno. Chtěla jsem v chovu směřovat k ideálu psa, který by byl nejen krásný, tedy odpovídající standardu, ale i povahově vyrovnaný, zdravý a hlavně schopný původního účelu, pro který bylo plemeno vyšlechtěno. Toto by mělo být podle mého názoru cílem každého chovatele. Neřídit se při výběru chovného páru jen tituly z výstav pod fotkou na internetu, ale hlavně vlastníma očima. Vidět psa v pohybu, vědět, jakou má povahu, znát jeho rodokmen a pokud možno i zkoumat, jak jsou na tom jeho předci se zdravím.

Neřídit se slepě DNA testy jako jediným ukazatelem, zda je nebo není daný pes vhodný pro moji fenu, ale přihlédnout k nim jako k jednomu z důležitých faktorů. V ideálním rodičovském páru pak morfologické nebo exteriérové chyby jednoho z rodičů napraví ten druhý. Jejich ideální potomci jsou pak sjednocením zdraví, krásy, účelnosti a vyrovnaných povah. Jak daleko od skutečnosti jsou tyhle ideály, to už záleží na práci každého chovatele. Přála bych našemu plemeni, aby se chovatelé co nejvíce vzdělávali, aby plemeno milovali po všech stránkách a občas dokázali něco obětovat na úkor svého zisku nebo pohodlí, ale ve prospěch plemene jako takového.

Corgi je většinou snadno motivovatelný pamlskem a všichni moji psi jsou naštěstí žraví. U mého prvního psa byl nutný důsledný přístup, nesmělo se mu nic odpustit. Přesto jsem vždy pracovala s pozitivní motivací, časem jsem pak začala v některých situacích používat klikr. Velmi inspirativní pro mě jsou knihy od Františka Šusty a všem majitelům (nejen) corgi je vřele doporučuji.

Funkce konzultanta pro plemeno není zakotvena v žádných klubových stanovách nebo předpisech. Vznikla původně proto, že se plemeno stávalo stále více oblíbeným a mnoho majitelů mělo různé dotazy – ať už na pořízení štěňátka, výchovu, krmení, výstavy, chov… Někdo na všechny ty otázky musel odpovídat, a tak vznikli konzultanti pro plemeno. Nejsme poradci chovu (náš klub žádného nemá), spíš vševědi, kteří se snaží pomoci nejen začínajícím majitelům a chovatelům s jejich problémy.

Obě plemena corgi a navíc australské kelpie zastřešuje v současnosti Welsh corgi a kelpie klub CZ. Podmínky pro uchovnění corgiho nejsou nijak náročné. Po dovršení 15 měsíců věku musí jedinec absolvovat bonitaci. Do té doby musí získat na některé z národních nebo mezinárodních výstav známku alespoň velmi dobrá a zúčastnit se jedné výstavy pořádané klubem bez ohledu na výslednou známku (stačí tedy absolvovat jednu klubovou výstavu s výsledkem VD a nic víc). V době bonitace musí mít zhotoven DNA profil (jakousi „občanku“ pro psa). Na bonitaci pak komise zhodnotí exteriér psa a případné vady bodově ohodnotí. Jedinec se 17 a více body není chovný. Povahové nebo pracovní testy se na rozdíl od některých jiných plemen na bonitaci neprovádějí.

V tuto chvíli nejsou v našem klubu k uchovnění povinná žádná zdravotní vyšetření. Přesto už mnoho chovatelů dobrovolně nechává vyšetřovat svá chovná zvířata na některé choroby s dědičným základem. Především jde o degenerativní myelopatii, von Willebrandovu chorobu, dysplazii kyčelního a loketního kloubu, dědičné oční vady, luxaci patelly. Zdravotních DNA testů a vyšetření je dnes obrovské množství a bylo by žádoucí, aby chovatelé alespoň ty nejzákladnější využívali a uměli pak s jejich výsledky dál pracovat. Zdaleka ne všechno ale lze otestovat nebo zrentgenovat. Naše plemeno dlouhodobě trápí problémy s reprodukcí (především obtížné porody) a to je myslím jedna z velkých výzev pro všechny současné i budoucí chovatele.

Na tuto otázku se těžko odpovídá. Pokud bychom uvěřili tomu, že výstavy psů jsou objektivním hodnocením jedince oproti standardu, pak je řešení snadné – výstavně úspěšný jedinec by měl odpovídat standardu ve všech ohledech. Samozřejmě ale všichni víme, že výstavy nikdy objektivní nebudou. Vždy jde o subjektivní náhled rozhodčího, o jeho výklad standardu a o jeho preference. Každopádně pro úspěch na výstavách je nutné ještě něco navíc, říkejme tomu třeba šoumenství nebo touha se předvést. Rozhodně bude mít větší šanci na úspěch pes, který v kruhu „vyroste“, který si předvedení užívá, který je sebevědomý, ale zároveň spolupracující se svým majitelem. A pokud si takto umí výstavu užít oba, pes i vystavovatel, pak je vlastně skoro jedno, jestli skončí první, druzí nebo předposlední…

Velkým hitem je v tuto chvíli pasení. Získává si stále více příznivců, i když zdaleka ne každý má doma stádo, které by jeho corgi mohli pást – někdy tedy jde spíš o „dojíždění za ovcemi“. Je dobře, že vloha pro pasení se objevuje i u jedinců, jejichž předci neměli možnosti se k této práci dostat. Pokud corgi dělá nějaký sport, je to v největší míře asi poslušnost, tedy sportovní kynologie podle různých zkušebních řádů, případně obedience. Několik pembroků u nás běhá agility, případně hoopers. Populární je i dogdancing a nosework. Ten je, myslím, momentálně na vzestupu a já tomu velmi fandím. Je to sport, který může dělat každý, kdekoliv, s jakkoliv mladým, starým nebo hendikepovaným psem. Poněkud na okraji jsou u nás sporty, jako jsou dog puller nebo treibball.

Titul klubového šampiona práce získalo od počátku jeho udělování jen málo pembroků – v současnosti je jich, pokud vím, do deseti. Všechny zkoušky z výkonu podle různých zkušebních řádů včetně zkoušek záchranářských nebo canisterapeutické zkoušky mají určité bodové ohodnocení. Stejně tak je body ohodnoceno umístění v závodech z různých sportů. Body se sčítají a v případě corgiho je klubovým šampionem práce ten jedinec, který nasbírá 250 bodů. Získání titulu není vůbec jednoduché – například naše Jůlinka, přestože má složeno celkem šest zkoušek, dosud na nutný počet bodů nedosáhla.

Naše plemeno má svou dávnou historii, která ho utvářela do jedinečné podoby, formovala jeho povahu a dala vzniknout corgimu takovému, jakého milujeme. Přeji našemu plemeni, aby chovatelé, kteří tvoří jeho budoucnost, respektovali jeho minulost a snažili se zachovat corgiho zdravého, vytrvalého, sebevědomého, schopného práce, vždy připraveného následovat svého člověka a milovat jeho rodinu. A to bez ohledu na počet výstavních titulů nebo výši částky, za kterou prodají svá štěňata. Já osobně už žádné chovatelské plány nemám, a tak budu dál jen milovníkem a „obyčejným“ majitelem tohoto úžasného psího plemene.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Venduly Bauerové, Briagra Photography