Coton jako plyšák na gauč jen vypadá!

Také se těšíte na rozhovory s majiteli tak úchvatného společenského plemene, jakým coton de Tuléar určitě je? První z nich je právě tady! A nechte se překvapit, s kým si na úvod tyto malé bavlníkové pejsky z Madagaskaru společně představíme…

Roztomilý, chundelatý a věčně „se smějící“ cotonek rozhodně dokáže okouzlit nejednoho milovníka psů, a ne jinak je tomu i u současné předsedkyně Klubu Coton de Tuléar Ludmily Schaferové. Nakonec posuďte sami, s jakou láskou nejen o svých „bavlnkách“ hovoří…

Ludmilko, vy už jste jeden rozhovor o plemeni coton de Tuléar pro náš časopis dělala, i když ne se mnou, máte radost, že do toho jdete v poměrně krátké době podruhé?

No samozřejmě…. O bavlnkách budu hovořit vždycky s chutí a ráda…

Minule jsme se dozvěděli, proč máte po svém boku toto úžasné plemeno, nyní by mne však zajímalo, kolik chundelatých bílých kožíšků s vámi sdílí společnou domácnost a čím je každý z nich výjimečný?

Bílé mám dva – ale nemůžu vynechat ani svůj „pokus o jezevčíka“, kterému říkáme na cvičáku „Čestný člen cotoní mafie“. Je z útulku, jmenuje se Max a asi byl nechtěným dárkem za vysvědčení. Našli ho opuštěného v lese u Fulneku a on si mě vyhlídl a získal na Facebooku. Jak vidíte – seznamka na sociální síti může fungovat. Maxíka miluje snad každý, kdo ho potkal. Je to obrovský dobrák a poznáte mu to už na očích.

A když se vrátíme k bavlnkám, jsou dvě. Jako první k nám přišel Boon. Má spoustu dalších jmen počínaje Boonečkem, Budulínkem přes Pana Bavlnku až po nejčastěji používané Boonislav. Je to typický psí kluk, jsou mu tři a je to můj největší obranář. Hlídá si celou smečku a neváhal by za ni nasadit život. Což při jeho velikosti není úplně nejlepší – snažíme se s tím pracovat, má za sebou docela velké množství výcvikových hodin a pomalu se zlepšuje. Miluje Meryl Streep a kdykoli je v televizi, upřeně na ni zírá. Není to hlasem, Zlata Adamovská ho nezajímá, vyzkoušela jsem to. Sleduje skutečně ten obraz a zbožně na ní visí. Jako každá správná bavlnka Booníček miluje děti, moji vnuci si s ním mohou dělat v podstatě, co chtějí – ovšem ne že by to zkoušeli, učíme je, že se k pejskům musí chovat hezky a s citem.

No a před rokem se k nám připojila Pippuška – fenečka Mississippi Kisses. Doma se jí říká Dračí princezna. Důvod je jasný každému, kdo k nám přijde – klukům vládne železnou tlapkou téměř od prvních dnů, je hravá, veselá, ovšem všechny hračky jsou její a jen její, má právo spát nejblíže velitelce-mazlitelce, požívá různých drobných privilegií, které si nenápadně, ovšem s velkou jistotou, vydobyla. Přijela od moře a na jejím vztahu k vodě je to znát – zatímco Boon se louži obloukem vyhne, ona do ní s nadšením vletí. Je vášnivou zahradnicí – žádný jezevčík mi v trávníku nevyryl takové díry jako ona. A když vezmu do ruky vysavač, přiběhne se smetáčkem. Neptejte se, jak jsem ji to naučila – má ty domácí práce prostě v sobě.

Coton dokáže pádit neuvěřitelnou rychlostí – toho si společně bohatě užívají na zahradě, na cvičáku i venku, pokud najdeme bezpečnou oblast, kde mohou být oba bez vodítka. Je hravý, veselý, dokáže vymyslet spoustu nesmyslů a bavit celou rodinu – a dělá to rád. Vypadá jako plyšák na gauč a na omylu je každý, kdo mu na to skočí.

Které aktivity se svými pejsky provozujete a co byste případně ještě chtěla vyzkoušet? 

Nás baví vystavování – a pro všechny odpůrce říkám s plným vědomím, že to baví i mé psy. Jsou se mnou celý den, mají mou plnou pozornost, Booneček okamžitě sleduje, kde je jaká fenečka, kterou by mohl okouzlit, a kde je jaký kluk, kterému by vysvětlil, že holčičky jsou jenom jeho (na rase ani tolik nezáleží). Pippuška dokáže být i v kruhu pěkně koketní. Má krásný obličej a krásný výraz – vypadá naprosto nevinně. Ovšem my už tušíme své….

Všichni tři se mnou chodí na agility, Pippuška je nejrychlejší, potřebovala by zdatnějšího handlera. S Booníčkem jsme dobře sladění, s Maxíkem obvykle běhá naše trenérka, neb uběhat tři psy na hodině je trošku nad mé síly.

Doma nás moc baví hersenwerk, ale jsme začátečníci. A u Booníčka se začínají projevovat vlohy pro canisterapii. Nevěřila bych tomu, donedávna to byl pěkný divoch, ale zjevně je zdědil po své mamince Amy (pozn. redakce: Rozhovor s majitelkou Amy na téma „cotonek a canisterapie“ pro vás připravujeme už na příští čtvrtek.) a kdybychom měli víc času to rozvíjet, byl by úžasný. Třeba k tomu jednou dojdeme.

Prozradíte nám, jak je u nás v současné době široká chovatelská základna?

O odpověď na tuhle a pár dalších otázek jsem požádala naši poradkyni chovu, kolegyni z výboru, paní Míšu Novákovou. Nerada dávám nepřesné informace a ona má vždy aktuální. Podle současného součtu je u nás nějakých třicet pět aktivních chovatelských stanic, zhruba třicet aktivních chovných psů a padesát aktivních chovných feneček. Vidíte, jak malá jsou to čísla???

Kolik vrhů se v posledních letech průměrně ročně narodí a není třeba problém sehnat štěňátko?

Míšiny statistiky říkají, že v průměru máme čtyřicet vrhů ročně. Štěňátko seženete, ale je třeba počítat s tím, že na fenečku budete třeba chvilku čekat – je o ně prý větší zájem.

Naši čtenáři jistě ocení i informace, jak fenky cotonů zabřezávají, jaké jsou maminky, zda relativně bez problémů rodí a také jaký bývá průměrný počet štěňat ve vrhu?

Míša je, jak už jsem uvedla, poradkyně chovu. Je tedy v kontaktu s chovateli a dostávají se k ní informace bezprostřední. Říká, že fenečky zabřezávají dobře, jsou úžasné maminky a o potomky se starají vzorně. Rodí relativně bez problémů, ale u drobnějších fenek se problém s porodem občas objeví a pak se řeší císařským řezem – není to však naštěstí až tak časté. V průměru se rodí tři štěňátka, ale výjimkou není ani pět až šest štěňátek ve vrhu.

A co genofond? Je u nás dostatečně široký, aby mohli chovatelé bez problémů krýt v Čechách a na Moravě nebo je nutné se častěji rozhlížet spíš v zahraničí?

„S genofondem je to problém“, říká Míša. „Když se zde s chovem začínalo, byl počet krycích psů velmi malý a většina cotonků je u nás příbuzná. Uvítali bychom, kdyby chovatelé jezdili častěji krýt do zahraničí, aby tu přibyla „nová krev”, ale je to velmi finančně náročné. Ceny štěňat a ceny za krytí jsou v zahraničí několikanásobně vyšší než u nás, takže si to může málokdo dovolit. I když v poslední době se tato situace trošku zlepšila. Evidujeme již importované jedince a někteří chovatelé nakryli své fenky v zahraničí.“

A já dodávám: „Rádi bychom nějak podpořili všechny, kteří jsou ochotni k rozšíření genofondu přispět. Nejsme velký klub, a tak je finanční podpora komplikovaná – hledáme cesty, rady, zkušenosti. Třeba se ozve někdo se zajímavým nápadem i na základě tohoto rozhovoru – budeme velmi rádi!“

Pokud někdo doveze z ciziny již chovného jedince, musí ve vašem klubu znovu absolvovat bonitaci nebo uznáváte tu původní?

Současný výbor podobnou situaci zatím neřešil a nevidím ji na první pohled ani v historických záznamech. Což neznamená, že nenastala, třeba jsme ji zatím jen nenašli. Ona je bonitace v okolních zemích celkem raritní, takže se dá skoro předpokládat, že daný jedinec ani žádnou bonitaci mít nebude. Podle našeho bonitačního řádu však musí rozhodně splnit naše bonitační podmínky, takže je třeba, aby naší bonitací prošel.

A jaké jsou vlastně podmínky chovnosti v České republice? 

V podstatě velmi jednoduché. Cotonkovi musí být nad dvanáct měsíců pro bonitaci, chovný je pak ale až od patnácti měsíců. Musí absolvovat alespoň jednu naši klubovou či speciální výstavu s výsledkem nejméně velmi dobrý/á, musí mít vyšetřené patelly a PRA (dědičné oční choroby) ve věku nejméně jeden rok a absolvovat již zmíněnou bonitaci.

Bohužel řadu plemen, a to zejména těch společenských, trápí produkce štěňat bez PP. Jak je tomu u vás a zkoušíte jako klub třeba v tomto směru pracovat na nějaké osvětě?

Jsme stále málopočetné plemeno, takže na tom určitě nejsme úplně nejhůř. O to horší ale jsou výsledky tam, kde se štěňata bez PP objevují. Naše bonitace je, jak vidíte, poměrně nenáročná. Pokud daný jedinec nebyl uchovněn, s velkou pravděpodobností vykazuje nějaký problém. Dá se téměř s určitostí předpokládat, že i štěňátko bude mít nějaký zdravotní handicap, který se projeví dříve či později. Nejčastěji jsou to vadné patelly, a to je pro pejska záležitost opravdu hodně bolestivá. A pro páníčky pak drahá léčba. Kéž by si to každý kupec, který ušetří na koupi bezpapírového štěňátka, včas uvědomil. O osvětu se snažíme – vysvětlujeme, píšeme – ale tam, kde jde o peníze „až v první řadě“, je účinnost malá, bohužel. Těm lidem pak dochází, že udělali chybu, až ve chvíli, kdy řeší zdravotní problém. Obvykle v té době už je pejsek milovaným členem rodiny. Peníze utracené za veterinu bohatě zkonzumují počáteční úsporu. A v té chvíli už zdaleka nejsou tím nejdůležitějším.

Ke komu se podle vás cotonek hodí a kdo by na něj měl raději zapomenout?

Bavlnky jsou neuvěřitelně přizpůsobivé. Dokážou absolvovat velký výlet i proležet den v posteli – to když třeba páníček onemocní. Jsou to psíci veselí, optimističtí, budou mít radost, když se jim jejich člověk bude věnovat a provozovat s nimi různé aktivity. Opravdu se hodí do rodin, protože mají rádi děti a jsou pro ně skvělými společníky. Jen jako u každého plemene doporučuji zvážit nákup. Zvíře je živou bytostí, nikoli dárkem, který se dá po čase odložit. Pejska by vždycky měli chtít v rodině především dospělí a měli by počítat s tím, že „mít ho“ dříve či později zůstane na nich. A v našem případě by je měla bavit i péče o srst. Cotonek se dá samozřejmě ostříhat, ale pak ztrácí to, co ho dělá cotonem. Takový pohled na bavlnku vlající ve větru… To je přece úchvatné!

« Takový pohled na bavlnku vlající ve větru… To je přece úchvatné! »

Co byste popřála plemeni do budoucna?

Asi to, co každému jinému plemeni – především zdraví, bez toho nejde nic. A pak milující a zodpovědné majitele, spoustu každodenních radostí, zkrátka všechno dobré…

Rozhovor, ze kterého doslova dýchá láska k plemeni… Ludmilko, děkuji vám za něj!

Foto: archiv Ludmily Schaferové, Martina Marková, Emilie Andersen, Jiří Křivánek.

První rozhovor, který s Ludmilou Schaferovou dělala pro náš magazín Michaela Čermáková, si můžete znovu přečíst ZDE.