Čtyřnozí četníci 11 – Porod

Dnešní příběh čtyřnohých četníků se nese v duchu humorném i napínavém. Hlavní roli v něm hraje dobrmanský pinč Brix vrchního strážmistra Antonína Hamana. V roce 1929 požádali myslivci o pomoc četnickou stanici v Sadské, aby jim pomohli při pátrání po místním pytlákovi, který byl velmi mazaný a z myslivců si často rád „vystřelil“. Do čekané na pytláka byl povolán i Brix, na kterého velmi nasazoval lesní správce Bedřich Hájek s tím, že obranní psi jsou k ničemu. Jak to všechno dopadlo? Uhájil Brix čest obranných psů a dopadl pytláka? To se dozvíte v následujícím skutečném příběhu z cyklu „Čtyřnozí četníci“.

V roce 1929 čítala Sadská přes tři tisíce obyvatel, o jejichž bezpečí se starali tři příslušníci místní četnické stanice. Velitel, vrchní strážmistr Antonín Haman a strážmistři Číha a Papík, oba pokřtění na Františka. Pan vrchní měl zálibu v pěstování a výcviku psů a od velitele četnického oddělení v Jičíně, majora Ondřeje Puchnera, dostal povolení vodit svého soukromého dobrmana Brixe do služby.

Četníci se služebními psy

Ministerstvo vnitra povolilo: "aby v případech, kdy veřejná bezpečnost a bezpečnost službu konajících četníků v kraji nepřehledném, lesnatém, málo zalidněném a za doby noční, jest zvýšenou měrou ohrožena, mohl četník při služebních výkonech voditi s sebou ochranného psa." Proto si velitel stanice s oblibou předepisoval zejména noční obchůzky v lesích okolo města, aby s sebou mohl brát svého čtyřnohého přítele. Brix, kromě toho, že využíval svobody volného pohybu po lese, prohledával zakrytá místa a nepřehledný terén, čímž chránil svého pána před případnými útočníky.

Při svých obchůzkách se pan vrchní kromě houbařů a pytláků pravidelně setkával s lesním správcem Bedřichem Hájkem. Za léta služby spolu oba strávili mnoho hodin při postřížkách  na pytláky a vedli mnoho odborných debat. Časem se z obou mužů stali dobří přátelé, kteří si také občas ztropili navzájem nějaký ten šprým. V poslední době se terčem nemístných poznámek lesního správce stal právě vrchního Brix. Je samozřejmé, že správce si byl velice dobře vědom, že brnká na nejcitlivější strunu a těšilo ho, jak to na jeho přítele zabírá.  Narážky byly v tom duchu, že ochranní psi jsou naprosto na nic, kdyby tak pan vrchní měl pořádného policejního psa, který vystopuje nějakého zločince, ale Brix ten, že vyčmuchá podle smradu maximálně nějakou starou bačkoru a podobně. Pan vrchní, ačkoliv to v jeho nitru vřelo, zachovával na venek naprostý klid. Těšil se, že na pana správce jednou dojde.

A taky že došlo. A netrvalo to vůbec dlouho. Rozzuřený lesní správce přiběhl jednoho podzimního dne na četnickou stanici s tím, že mu v rayonu řádí pytlák. V poslední době našel lesní personál v oku již pátého srnce. A kolikpak bylo těch, na které nepřišli? Mnoho nocí a dní jsou na nohou, ale výsledek žádný. Nejhorší je, že pytlák řádí jen několik desítek metrů od myslivny v hustém podrostu a v to i v době, kdy je všechen lesní personál auf. Jedná se o oddělení lesa, kam se právě letos chystá správcův chlebodárce. Bude-li pytlák ještě nějakou dobu pokračovat ve své činnosti, nezbyde v něm ani jeden kus. Co nato majitel lesa, který je vášnivý myslivec a posledních několik let zakázal v tomto oddělení odstřel srnčí?

To byl ten pravý okamžik pro pana vrchního. Správce mající doslova existenční potíže. Situace jako stvořená pro "rejpaneček". Jo pane pytláci, to jsou chytří lidé, ti jen tak někomu nedovolí nad sebou vyzrát. Na správce, který jednoznačně pochopil, co pan vrchní svými řečmi sleduje, šly přesto mrákoty a dokonce ho opouštěl pro něj příznačný humor. Na druhé straně je jasné, že četníci nemohli nechat správce a lesní personál ve štychu. Proto bylo společně ujednáno, že až najde lesní personál opět v oku srnčí kus, bude tento střežen četníky až do příchodu pytláka pro jeho kořist.

Po dlouhých pět dnů a nocí zůstalo nastražené oko prázdné. Až šestého dne ráno se do staniční kanceláře vřítil správce - srnec visí v oku. V tu ránu byly rozepsány hlídky tvořené dvěma lesáky a jedním z četníků. Víc jich pan vrchní nemohl dát, neboť stanice musela plnit i další úkoly související s četnickou službou. Místo bylo tak obklíčeno, že pytlák neměl šanci uniknout. Pan vrchní si do první denní služby s lesníky Brixe bohužel nevzal, možná i proto, aby nemusel zase poslouchat správcovy narážky. Při této službě se v dáli v houštině pojednou objevil nějaký muž, ale tajemně se ztratil. Kéž bych tu měl Brixe, ten by toho chlapa určitě vyčmuchal. Lesníci se domnívali, že se jednalo o pouze sběrače dřeva, který byl přítomností lesního personálu a četníka zastrašen. 

Následující noc, osvětlená měsíčním svitem, byla pro pytláky jako stvořená. Trojice hlídačů napínala své sluchy. V dáli se pojednou ozval jemný praskot sušeného chrastí, všichni zpozorněli. Že by si pytlák konečně šel pro svou kořist? Nebo to bylo jen nějaké zvíře?  V tom se z bezprostřední blízkosti ozvala ohlušující střelná rána. Lesní Hájek, který měl zrovna službu, už viděl další kus padlý na nedaleké mýtině. Proto se celá trojice pod jeho vedením hnala ve směru výstřelu. Přes veškerou snahu na mýtině nenašli nic. Po půlhodině se zklamáni vrátili na své původní stanoviště. Ale co to? Oko bylo prázdné a srnec pryč! Pátrání v rozlehlém lese nemělo v noci význam, proto se pro tentokrát rozzlobení hlídači odebrali domů s tím, že ráno bude na "místě činu" dohodnut další postup.  

Od rozednění byli všichni četníci i lesní personál na nohou. Pan vrchní, poučen z předchozí služby, přivedl Brixe. Lesní Hájek byl v tak špatné náladě z toho co se stalo, že na Brixovu adresu tentokrát nepronesl ani jedinou poznámku, jak obvykle bývalo jeho zvykem. Brix byl svým pánem uveden u drátěného oka na stopu. Podle jeho chování bylo vidět, že ve dvou případech navětřil stopu některého z hlídačů. Správce Hájek zklamaný Brixovým počínáním, opět začal se svými připomínkami k nicotnosti ochranných psů. Brix jako by vnímal kritiku, která se snesla na jeho hlavu, pojednou navětřil tu správnou stopu. Rychlým tempem běžel lesem a poté přes pole až na okraj obce Hradištko. Zde šel rovnou k domku Němcových.

Majitel domku Jan Němec požíval u lesního správce zvláštní důvěry. Měl již spoustu lesnických znalostí, neboť byl často přibírán ke stopování zvěře a v lese byl jako doma. Nikoho však nenapadlo, že by Němec  mohl lesu jakkoli škodit. Hájek proto opět s úšklebkem pronesl, že tady jim pšenka asi nepokvete. Ale Brix šel rázně dál, přeskočil nízkou branku, otevřel tlapkou domovní dveře a byl najednou ve světnici. Tam zuřivě vrčel u lůžka, na kterém ležela Němcová ve vysokém stupni těhotenství. Kromě ní byla v místnosti ještě sousedka, která je všem dobře známou porodní asistentkou. Pan vrchní již rozpačitě hledal slova omluvy a snažil se Brixe zklidnit. Bylo to však nemožné. Ten pes "něco" má, říkal si vrchní v duchu.

Porodní asistentka přišla před okamžikem. Přiběhl pro ní nastávající tatínek. Jeho manželce se udělalo nevolno, což bývá příznakem blížícího se porodu, který byl skutečně očekáván. A teď babo raď. Může opustit rodička své lůžko? Porodní bába s vážnou tváří, že četníkům bránit ve výkonu služby nemůže, ale pak za rodičku a novorozeně neručí.

Celá místnost i zbytek domku byly s výjimkou lůžka prohlédnuty s negativním výsledkem. Brixův neklid však věštil, že něco není v pořádku. Proto byl vrchním strážmistrem poslán na kole do Sadské posel, ke státnímu obvodnímu lékaři, jemuž předal dopis pana vrchního.

Po více než půlhodině do světnice vkročil lékař, který ze Sadské dorazil autem a byl o věci dopodrobna informován. Němcová i porodní bába oněměly úžasem. Na lékařovu výzvu opustili četníci místnost a po chvíli byli přivolání zpět.  Rodička seděla na židli a v lůžku byl po nadzvednutí slamníku nalezen k úžasu četníků i lesního personálu statný srnec, který ještě včera večer visel v drátěném oku. Na krku měl viditelnou strangulační rýhu. "Porod" se tedy uskutečnil, ale novorozeně bylo podivné...

Domkáři, který krátce po "porodu" přišel domů, nezbývalo než se přiznat. Při jeho výslechu vyšlo najevo, jak se mu podařilo srnce hlídačům "vyfouknout".  Po lese se díky důvěře lesního personálu mohl klidně pohybovat. Když zjistil, jak je jeho úlovek dobře střežen, dostal nápad, jak ho získat. Doma měl hlaveň od staré lovecké pušky, kapslovky, kterou naládoval loveckým střelným prachem a k cylindru připevnil dlouhou zápalnou šňůru, aby měl čas z místa zmizet. Hlaveň přidělal ke stromu nedaleko místa, kde byl střežený srnec. Po zapálení doutnáku se blížil houštím k srnci. To byl onen praskot větví. Počítal s tím, že výstřel odláká hlídače. A tak se taky stalo.

Jan Němec odvedl četníky do lesa, kde byla na jednom stromě byla skutečně nalezena stará hlaveň se zbytky několik metrů dlouhé zápalné šňůry. Lesní Hájek byl zdrcen, když si uvědomil, jakého si na prsou hřál hada. Kromě toho ho trápily výčitky, že na Brixe, který pytláka vypátral, tolik nasazoval.

Dalším vyšetřováním se zjistilo i jak se porodní asistentka dostavila k "rodičce".  Němec, když viděl, jak jdou od lesa četníci se psem, ozvalo se v něm svědomí, a dostal strach. Dobře věděl, jaké úsilí lesníci s četníky vynakládali na dopadení pachatele. Proto došel pro sousedku, která o jeho úletech věděla a měla z nich i prospěch. Sám pak utekl z domu a ze stráně se dalekohledem díval, co se bude dít. Němec se doznal i k tomu, že již dlouhou dobu s úspěchem kladl v lese oka.

Kromě Jana Němce byla okresnímu soudu v Poděbradech udána i porodní asistentka, za vydatnou pomoc při "porodu".

Při odměňování nebylo lesním správcem zapomenuto ani na Brixe, který měl na vypátrání pytláka největší zásluhu...