Čtyřnozí četníci 13 – Redresurní kurs

Seriál o čtyřnohých četnících nás opět zavede do dvacátých a třicátých let minulého století a seznámí nás hned s několika veselými příběhy, které si vyprávějí účastníci „redresurního kursu“ v Pyšelích nedaleko Prahy. A hádejte, kdo v nich hraje hlavní roli? Samozřejmě služební pes!

V roce 1925 četnická správa získala objekt bývalé židovské synagogy v Pyšelích u Prahy, který byl po důkladné adaptaci přebudován na Ústav pro chov a výcvik služebních psů četnictva. Na souvisejícím pozemku byly zbudovány kotce s výběhy pro psy, kuchyně pro přípravu krmení, karantena, zvěrolékařská ordinace a operační síň.

Vůdci služebních psů četnictva v pyšelském ústavu absolvovali se svými čtyřnohými pomocníky 10 - 12 týdenní výcvikové kursy. Erární či vlastní psi, ve stáří 16 - 18 měsíců byli cvičeni v první části kursu v poslušnosti a skocích, šplhu, přinášení předmětů, jejich hlídání a v odmítání stravy. Druhá část byla zaměřena na výcvik ke strážní službě, k obraně vůdce, jakož i k pronásledování prchajících zločinců. Třetí část kursu byla věnována tomu nejnáročnějšímu - stopování. Na závěr výcviku se konaly závěrečné zkoušky před odbornou komisí a po jejím úspěšném absolvování byli psi označeni jako služební a zařazováni na vybrané četnické stanice a od roku 1929 i na četnické pátrací stanice.

Za účelem ověření schopností služebních psů a úrovně výcviku ze strany jejich vůdců, byli zpravidla po třech letech od vyřazení z ústavu jednotliví služební psi se svými vůdci povoláváni do 5 týdenních redresurních kursů, při nichž bylo sledováno i zlepšení výkonnosti služebních psů.

Na četnickou pátrací stanici Nitra byl koncem února 1936 doručen denní rozkaz zemského četnického velitele v Bratislavě č. 19, kterým byl tamní vůdce služebního psa "Alto" strážmistr Rudolf Votruba: "odkomandován do kursu redresury v ústavu pro chov a  výcvik služebních psů četnictva v Pyšelích, zřízeného na dobu od 2. března do 4. dubna 1936 výnosem ministerstva vnitra č. 11216-13 ze dne 15. února 1936".

Z každého osobního vlaku, který 1. března 1936 zastavil v železniční stanici Senohraby, vystoupilo i několik četníků se psem, a všichni se vydali směrem k nedalekým Pyšelům. Celkem tři desítky vůdců služebních psů četnictva z celé republiky se sjely a následujícího dne ráno nastoupily se svými svěřenci k výcviku. Velitel ústavu vrchní strážmistr Adolf Horák provedl rozdělení účastníků kursu do skupin po šesti a každé skupině přidělil instruktora. Výcvik jedné z nich, ve které byli zařazeni výhradně vůdci služebních psů z pátraček, včetně strážmistra Votruby, prováděl sám. Pátrací stanice byly elitou četnické pátrací služby, a proto byly kladeny na jejich příslušníky i služební psy nejvyšší nároky. Z tohoto důvodu se pan vrchní Horák věnoval jejich redresuře osobně.

Během čtyř týdnů, které uběhly od počátku kursu, se jeho účastníci navzájem důvěrně poznali mezi sebou i se svými instruktory. Obdobně tomu bylo i ve skupině vedené vrchním strážmistrem Horákem. Nejen láska ke psům, ale i služba na pátračce, předurčila téma většiny rozprav a rozhovorů. Příchod jara v roce 1936 o sobě dal vědět několika teplými slunečnými dny. Sluneční paprsky vysušily trávu na pokraji borového lesíka za obcí a tak si při odpočinku mohli četníci sednout se svými svěřenci do hloučku a vyhřívat se na sluníčku. Řeč se toho dne vedla o zážitcích se psy.

 I.

Policejní pes

Vrchní strážmistr Horák začal vyprávět svůj zážitek z roku 1920, kdy jako mladý strážmistr sloužil na četnické stanici v Pyšelích. Bylo to v poválečné době, kdy četnictvo mělo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pouze 27 erárních služebních psů, neboť psinec zřízený roku 1915 v Písku a vedený tamním okresním strážmistrem Theodorem Rotterem byl z důvodu nedostatku finančních prostředků zrušen.  Tehdy se používalo pro služební psy četnictva podle překladu z němčiny označení "policejní pes". 

Absence vycvičených psů ve výkonu četnické služby se začala záhy projevovat. Již v roce 1920 se začaly na ministerstvu vnitra množit prosby jednotlivých četníků, aby jim bylo povoleno chovat služebního psa a brát jej s sebou do služby. Argumentem bylo využití předností psa nejen ve službě pátrací, ale i pro zajištění bezpečnosti jejich vůdců, což bylo v poválečném období představovaném enormním nárůstem zločinnosti více než aktuální. Jednotlivá zemská četnická velitelství byla ministerstvem vnitra zmocněna k povolování držby a výcviku vlastních čistokrevných psů plemen německý ovčák, dobrmannský pinč, a airedale-terrier, a to na útraty vlastníka. Vodění psů do služby bylo vázáno na vykonání odborné zkoušky před komisí k tomu účelu ustanovenou a závazku držitele, že v případě potřeby propůjčí psa k účelu bezpečnostní služby v celém soudním okrese. Ministerstvo vnitra pak převzalo výlohy na výživu a ošetřování psa, včetně jeho pojištění proti povinnému ručení.

O strážmistru Horákovi se ve staničním obvodu všeobecně vědělo, že má zájem o chov psů, neboť choval a cvičil svého vlastního německého ovčáka Luxe. Jednoho dne přišel na pyšelskou četnickou stanici známý handlíř Karel Patočka a sháněl se po strážmistru Horákovi. Ten však byl právě na služební obchůzce. Handlíř měl ale štěstí, neboť potkal strážmistra při jeho návratu z obchůzky. Naklonil se k němu a důvěrně mu sdělil, že pro něj má něco, co shání a co ještě neviděl. Policejního psa, kterému se žádný jiný nevyrovná. Strážmistr, který se s Luxem připravoval na komisionelní přezkoušení, aby ho mohl s sebou vodit do služby, okamžitě projevil služební, ale i soukromý zájem a vyzval Patočku, aby psa přivedl druhý den ráno na stanici.

Ve smluvenou dobu se handlíř skutečně na četnickou stanici dostavil s obyčejným voříškem. Strážmistr Horák mu odvětil, že jako policejního psa lze používat pouze čistokrevného psa vybraných plemen, jako jsou: německý ovčák, dobermannský pinč a airedaile terrier. Prohnaný Patočka se však nenechal zviklat a přesvědčoval pana strážmistra o přednostech své nabídky. Jako hlavní přednost přivedeného voříška uvedl, že ten jeho policejní pes je tajnej...

 II.

Petar 

Se vzpomínkou na průkopníka četnické kynologie podplukovníka ve výslužbě Theodora Rottera se přidal další z hloučku, strážmistr Václav Šrámek z četnické pátrací stanice Písek. Vyprávěný příběh se udál ještě za monarchie na četnické stanici v Písku. Jedním ze zmiňovaných erárních služebních psů odchovaných píseckým psincem byl i statný německý ovčák jménem Petar.

Jelikož je nutno použít služebního psa ke stopování co nejdříve po spáchání trestného činu a není účelné čekat až na ranní úsvit, byl v píseckém psinci zhotoven speciální osvětlovací postroj na psa. Postroj vyrobený z kůže měl tvar sedla, v jehož horní části byla žárovka s čočkou a v postranních torbičkách byly umístěny baterie. Petar vybavený uvedeným osvětlovacím přístrojem působil doslova jako pohádková příšera. Při nočních obchůzkách posílal strážmistr Jiří Suchý Petara k propátrávání stohů, v nichž přespávali tuláci. Petar se vždy neslyšně připlížil ke stohu, a v případě nálezu nocležníka z toho měl upřímnou radost. Nejeden z nocležníků však měl starosti se zašpiněným spodním prádlem. Za tmavých nocí četníci otáčeli světlo dozadu a Petar hlídce značil světlem cestu.

 Je třeba uvést, že Petar byl miláčkem paní Rotterové, což se projevilo zejména poté, co se popral se dvěma psy, které používal místní pekař na tahání vozíku k rozvážení pečiva. Při návratu z obchůzky byl Petar bezdůvodně napaden jedním pekařovým psem. Čistokrevného Petara se uvedená skutečnost bytostně dotkla a hned druhý den si vyrovnal účty. Pravidelně odpočíval na střeše psince, což žádný jiný pes neměl dovoleno, a když viděl blížící pekařův vozík, začal štěkat a po chvíli se skokem vrhl na ulici, aby ztrestal drzého pekařského psa. Výsledkem Petarova účtování byli pokousaní oba pekařští psi a pečivo rozházené po celé ulici. Psím štěkotem přivolaní četníci odvolali Petara a rozezlenému pekařovi uhradili způsobenou škodu. Ačkoliv byl Petar jako služební pes četnickou správou pojištěn pro případ  způsobení škody, zaplatili vzniklou škodu písečtí četníci raději ze svého. A Petar, vědom si svého "provinění" se zachránil útěkem do bytu Rotterových, neboť paní okresní na něho nedala dopustit.

K dalšímu Petarovu faux pas došlo zanedlouho při přehlídce vykonávané podplukovníkem Szolgyňou. Přehlídka nadřízeného byla díky fungující zpravodajské spolupráci jednotlivých četnických stanic očekávána a tak kasárna byla v naprostém pořádku i mužstvo bylo nastoupeno ve sněhobílých plátěných kalhotách. Během hlášení, které podával pan okresní strážmistr Rotter, se Petar nečekaně rozběhl k přehlížejícímu, dal mu tlapy na ramena a začal olizovat jeho tvář...

Své prohřešky však krátce na to odčinil dopadením nebezpečného lupiče Jaroslava Machotky, který působil převážně na strakonicku. O Machotkovi bylo známo, že chodí ozbrojen a že nebude váhat použít zbraň proti četníkům. Při jedné z obchůzek šli strážmistři František Hoření a Jiří Suchý s Petarem píseckými lesy směrem k Táboru. V jedné chvíli Petar zpozorněl a táhl svého vůdce k nedalekému houští. Strážmistr Suchý odepnul Petara z vodícího řemene a vyslal ho vpřed. Po chvíli se z houští ozval psí řev a sténající lidský hlas volající o pomoc. V muži, na kterém Petar ležel s vyceněnými zuby, byl zjištěn hledaný lupič Machotka, který za teplé letní noci přespával v měkkém mechu. V kapse jeho saka byla nalezena nabitá pistole. Po odevzdání lupiče soudu byl Petar na stanici slavnostně uvítán a paní Rotterová ho pozvala k rodinnému obědu, při kterém došlo k usmíření pana okresního s Petarem.

III.

Získaná přízeň

Štábní strážmistr František Zimajzl z četnické pátrací stanice Klatovy začal vyprávět o tom, jaké měl starosti se svým prvním služebním psem.

V době, když sloužil na četnické stanici Dešenice, obdržel od svého kolegy a kamaráda strážmistra Augustina Sklenáře ze stanice Železná Ruda štěně ovčáka, kterého se rozhodl vycvičit. Prvním problémem byla jeho vlastní manželka, u které se namísto pochopení setkal s výčitky, neboť měla co dělat, aby z četnické gáže zabezpečila rodinu se třemi dětmi. Měl obavy, aby se odmítavý přístup hospodyně neprojevil na vlastnostech štěněte. Dobře zvolenou taktikou, a to poradou s chotí, jak by se měl pejsek jmenovat, bylo nejhorší zažehnáno. Zvítězil manželčin návrh - Agar. Změna přístupu paní domu se projevila i v tom, že ze své skromné porce jídla nechávala část Agarovi s tím, že je již syta.

Snad ještě více si psa oblíbili děti, které si s ním rády hrály. Nejvíce ho zbožňoval roční syn, který ho s oblibou tahal za uši a za "košťátko". Agar tyto "útrapy" přijímal s oddaností. Když jich bylo přespříliš, odešel několik kroků stranou, ale po chvíli se opět k dětem lísal.

Dalším problémem bylo řádné vycvičení Agara tak, aby mohl být voděn do služby. Zde napomohlo štěstí. Jeden z obyvatel Dešenic byl před válkou zaměstnán v Berlíně a vypomáhal po práci při cvičení psů, aby si přivydělal. Pomohl i se sháněním nutné výbavy: kožichu, kukly, obínadla na ruku a při výrobě překážek a dalších pomůcek potřebných k řádnému vycvičení budoucího služebního psa. Po nácviku poslušnosti, který Agar zvládal na výtečnou, přešli ke cvičení obrany. Nácvik probíhající na louce za obcí často přilákal řadu diváků, kteří se obdivovali Agarově bystrosti a dravosti.

Nastal tedy čas k nácviku stopování. Po krátké době našel Agar po dvou hodinách cvičitele, který odešel do několik kilometrů vzdálené vesnice, či   řetízek od hodinek ukrytý na půdě v seně, kam musel lézt po žebříku. Agarův vůdce do něho vkládal velké naděje a přál si, aby se Agar stal postrachem všech zlodějů v okolí. Stále se však neodvažoval předsvést Agara před kolegy ze stanice, strážmistrem Jaroslavem Laudou a panem vrchním strážmistrem Adolfem Kurzem, natož aby absolvoval komisionelní přezkoušení, aby získal povolení k vodění Agara do služby.

Jednoho podzimního rána se na dešenickou četnickou stanici dostavil obecní chudý, děda Jan Cafourek a oznámil krádež tří slepic, jediného svého majetku. Slepice se ztratily během noci. Děda sice vyslovil podezření na svého souseda, ale nemohl ho nijak dokázat.

Pan vrchní se chvíli zamyslel a rozhodl, nechť tedy ten pes ukáže co umí. Agarův majitel zprvu odporoval s tím, že pes nemá povolení k vodění do služby, ale byla to z jeho strany výmluva, neboť se obával případného Agarova neúspěchu. Jízlivá poznámka strážmistra Laudy však rozhodla o tom, že Agar bude uveden na stopu...

Přivedený Agar navětřil v prázdném chlívku stopu a jeho pán byl v tom okamžiku přesvědčen, že jeho první služební výkon skončí úspěchem. Agar však ze dvorku nezamířil k sousedovu domu, nýbrž vedl hlídku tvořenou celým osazenstvem stanice na okraj obce, pak přes pole dlouhé zhruba jeden kilometr k lesu, kterým šel ještě asi 200 metrů až k místu, kde v houštině nalezl pod větvemi tři zadušené slepice. Od místa nálezu slepic vedl hlídku napříč celým lesem až k cikánskému táboru, kde označil pachatelku krádeže. Tímto si získal uznání strážmistra Laudy i pana vrchního, který se přimluvil za jeho brzké přezkoušení.

Na jaře, když se Agar vyznamenal podruhé. Ramajzlovic děti si hrály u zamrzlého rybníka za zahradou a pod prostředním z nich se prolomil led. Než se dospělí, kteří zaslechli křik a zavytí psa seběhli na hráz rybníka, Agar na břehu pouštěl z tlamy promáčeného chlapce. Hoch byl za pomoci sousedů přiveden k vědomí a uložen do postele.  Až poté došlo na Agarovu pochvalu. Přitom bylo zjištěno, že uvázaný pes přetrhl řetěz a povytáhnul kolík, u kterého byl přivázán, aby přispěchal na pomoc svému miláčkovi. Síla, kterou pes vyvinul, musela být obrovská.

 IV.

Patálie se psy

Strážmistr Rudolf Votruba z četnické pátrací stanice Nitra přidal k lepšímu dva případy, ve kterých rovněž figurovali psi.

V obvodu četnické stanice v Nitře, kde po absolvování školy pro výcvik četníků na zkoušku v Bratislavě sloužil, došlo k pokousání agenta nabízejícího hospodářské stroje psem hospodáře, kterému byly stroje nabízeny. Pokousaný muž se nechal ošetřit místním lékařem s tím, že věc oznámí na obecním úřadě a že bude muset absolvovat vyšetření v pražském Pasteurově ústavu, zdali dotyčný pes neměl vzteklinu. Případy pokousání psem, u nějž bylo podezření, že je nakažen vzteklinou, byly hlášeny i příslušné četnické stanici, aby mohla být v případě potřeby učiněna veterinární opatření k zabránění šíření nákazy. Dotyčný však případ na obecní úřad neoznámil. U hospodáře vlastnícího psa četníci zjistili, že případ byl vyřešen smírně. Hospodář ve snaze vyhnout se oznámení u soudu, zaplatil škodu na kalhotech, bolestné, cestu do Prahy i ušlý zisk, vše ve výši 1.000 Kč. Dotazem v Pasteurově ústavu však bylo zjištěno, že nikdo ze Slovenska se v poslední době vyšetření nepodrobil. Rovněž tak negativní výsledek byl zjištěn ošetřovně proti vzteklině pro oblast Slovenska a Podkarpatské Rusi ve státní nemocnici v Košicích. Vzniklo tedy vážné podezření, že se jedná o čin podvodníka, který si roztrhl kalhoty ve výši lýtka, rozškrábal si kůži na noze, aby trochu krvácel a poté vešel do stavení předstíraje pokousání volně pobíhajícím psem bez náhubku a lákal odškodnění.    

Zhruba v téže době došlo na nitranskou četnickou stanici udání, že jistý penzionovaný učitel Andrej Král z Bratislavy, pobývající zde na letním bytě, má psa, který volně pobíhá po ulici, není opatřen náhubkem a ohrožuje tak své okolí. Velitel stanice vrchní strážmistr Karel Kabelák dal udání strážmistru Votrubovi, aby jej v rámci obchůzky prověřil a podal zprávu slúžnovskému úřadu. Po příchodu na udanou adresu, byl Andrej Král strážmistrem Votrubou zastižen. Na dotaz, zdali má psa, dva roky starou, žlutou, světle pálenou, kupírovanou fenu, odpověděl kladně. Nato strážmistr začal majitele poučovat, že svého psa musí mít opatřeného tak, aby nikomu neublížil. Bývalý učitel však z pro četníka nepochopitelného důvodu propukl v smích. Přivolal svoji malou, zhruba tříletou vnučku, aby přivedla jejich psa. Za chvíli se vnučka vrátila a měla v náručí zhruba 25 centimetrů vysokého krysaříka odpovídajícího udanému popisu, v němž ovšem nebyla sebemenší zmínka o velikosti psa. V tom okamžiku se začal smát i strážmistr Votruba. Rozloučil se a odcházel rozhodnut napsat do zprávy, že ta žlutá fena rozhodně nikomu neublíží.

Po několika měsících objevil vrchní strážmistr Kabelák v Ústředním policejním věstníku oznámení četnické stanice v Komárně, která zatkla a dodala soudu podvodného agenta s hospodářskými stroji Antonína Příbramského, který předstíral pokousání psem a lákal odškodné za způsobenou škodu. Jelikož popis údajně pokousaného muže odpovídal popisu zatčeného podvodníka, nahlásila nitranská stanice na základě uveřejněné výzvy případ četnické stanici do Komárna. 

                                     Účastníci redresurního kursu

Text není redakčně upraven.