Čtyřnozí četníci 18 – Není co dohánět

Se strážmistrem Votrubou jsme se v našem putování za četníky již setkali. Málokdo však ví, že jeho prvním psem byl německý ovčák Loky, který uhynul ve výcvikovém středisku Pyšely na srdeční mrtvici. A tak se začalo „psát,“ nové a nerozlučné partnerství mezi strážmistrem Votrubou a německým ovčákem Altem. V té době nikdo z nich netušil, že jejich společný život bude tak pestrý a akční...

Úvodní foto: Alto pronásledování pachatele

Po trpké zkušenosti s Lokim věděl strážmistr Votruba své o dohánění probíraných cviků s novým psem. Po referencích o Altovi z toho neměl strach, i když už proběhla celá čtvrtina kursu.

Služební pes uhynul

Využil volného dne – něděle, na kterou tentokrát připadl Hod Boží velikonoční a na ní navazujícího dalšího svátečního dne – Velikonočního pondělí, aby se s Altem co nejvíce sblížili. O nedělích a svátcích totiž neprobíhal, na rozdíl od ostatních dnů v týdnu včetně sobot, náročný výcvik, ale probíhalo pouze čistění, krmení a výběh psů.

Kromě času krmení a čistění Alto společně s novým majitelem strávili celé dny, a to jak na cvičišti v areálu ústavu, tak na procházkách po širokém okolí Pyšel. Polními cestami i v lese Alto poslušně šel vedle nohy svého pána. Procházka, během níž byly procvičovány obraty, byla přerušována povely „sedni“ a „lehni“. Po každém správně provedeném cviku následovala slovní pochvala a pohlazení. Na Velikonoční pondělí, po nácviku skoků přes tři překážky, které Alto bravurně zvládal, následoval nácvik odložení psa ve stoje, v sedě a v leže. Doslova s radostí Alto štěkal na rozkaz. Kromě pochvaly a pohlazení byly Altovy výkony odměňovány pamlskem ve formě sucharu.

Přesto, že se znali teprve pár dní, z Altových očí bylo zřejmé, že svému novému pánovi rozumí a s radostí plní veškeré pokyny. Je totiž známo, že kromě štěkotu a vytí psi mluví právě prostřednictvím očí.

Je třeba uvést, že na úterní výcvik nastupoval strážmistr Votruba s Altem s určitými rozpaky. Obával se, jak bude Alto, ve srovnání s ostatními psy v kursu, náročný výcvik zvládat.

Nejprve probíhaly na dvoře ústavu skoky přes tři překážky a šplh s aportováním přes dlouhou překážku a to na dlouhé šňůře. Bylo zřejmé, že naposledy uvedený cvik Alto znal a proto jej bez problému, na rozdíl od některých jiných psů, zvládl.

Dále byly na sousedním fotbalovém hřišti cvičeny cviky poslušnosti, zprvu jednotlivě a poté i ve skupině. Altovy výkony byly naprosto srovnatelné s ostatními psy. Původní obavy strážmistra Votruby tudíž byly naprosto neodůvodněné.

Při nácviku obranné a strážní služby se projevovala Altova obratnost a ostrost. Stejně tak byl Alto přivyklý střelbě a byl vůči ní zcela odolný. Naproti tomu brilantně zvládal nově probírané revírování s použitím výstřelu a útěk s výstřelem.

Bylo zřejmé, že Alto nejen, že není pozadu ve výcviku, ale naopak, jak se sžíval se svým novým pánem a on s ním, začal se Alto jednoznačně stávat nejlepším psem v kursu. Ostatně tak tomu bylo dle slov vrchního strážmistra Horáka i v době absolvování z důvodu Altova onemocnění psinkou nedokončeného kursu v předchozím roce.

Altovy výsledky velmi pozitivně hodnotil při své přehlídce v pondělí 4. dubna 1932 i major Pinkas, který si Alta rovněž pamatoval z jeho účasti v jednom z minulých kursů. Při opakování pronásledování a zadržení prchající osoby Alto doslova exceloval.

            Alto dopadení pachatele                             Alto střežení pachatele

V měsíci dubnu se ke stále opakovaným cvikům poslušnosti, skoků, šplhu a aportování, nově přidalo stopování. Zprvu se jednalo o vypracování vlastní stopy asi 100 metrů dlouhé. Souběžně s tím bylo ukázáno a probíráno odmítání potravy, hlídání předmětů a figuranta.

Než Rudolf Votruba stačil dopsat a odeslat dopis manželce a dětem, v němž se chtěl podělit o radost z Altových úspěchů, obdržel manželčin dopis. Paní Etela nešetřila manžela výčitkami za nehorázné výdaje. Zatím co ona počítá doslova každou korunu, aby se synem Jaromírem vyžili, on bezmyšlenkovitě rozhazuje peníze, a ještě k tomu i vypůjčené, za psy. Tyto řádky pro něho byly doslova studenou sprchou, a proto ještě doplnil svůj tentokrát již nebývale obsáhlý dopis navíc podrobným vysvětlením, a omluvil se za to, že v časové tísni, do které se uhynutím Lokiho dostal, s manželkou věc nemohl předem projednat. Velmi ho to mrzelo, neboť paní mu ve svých podrobných dopisech popisovala do poslední koruny svá vydání a on věděl, že jako správná hospodyně každou korunu skutečně dvakrát obrátí, než ji vydá. Přitom kupuje jen to nejnutnější z nutného. Aby věc urovnal, požádal hned na následující neděli o volno k návštěvě rodiny.

Za deštivého počasí probíhaly v jídelně ústavu přednášky vrchního strážmistra Horáka o historii psa, o jeho praktickém upotřebení a o nemocech psů. Každý z účastníků kursu měl zpracovat písemný úkol na zadané téma.

Strážmistr Votruba obdržel úkol zpracovat pojednání o psince, kterou Alto v minulosti prodělal a díky níž nedokončil kurs, do něhož byl se svým tehdejším pánem zařazen. Zadané téma zpracoval za využití příručky Tělověda, výcvik, choroby, chov a výživa psa pro účely policejní služby, kterou napsali policejní revírní inspektor Jan Drásta a zvěrolékař M.V.Dr. Ing. Stanislav Knor, jež si vypůjčil v knihovně ústavu. Úlohu o prudké infekční nakažlivé chorobě, včetně jejích forem, příznaků a způsobu léčby vypracoval na čtyři listy a následně ji přednesl účastníkům kursu.

Při návštěvě rodiny, na kterou odcestoval již v sobotu krátce po obědě, se Rudolfu Votrubovi podařilo vysvětlit důvody, proč musel koupit již druhého vlastního psa. Pokud by tak neučnil, byl by z kursu odeslán zpět a nemohl by se stát vůdcem služebního psa. Případně by musel být opětovně vyslán do některého z příštích kursů, pokud by mu bylo svěřeno nějaké erární mládě do ošetřování. Když paní Etele ukázal Altovu fotografii a zapáleně povídal o jeho vlastnostech a dovednostech, tak vše pochopila, i když na oko zůstala nazlobená. Rudolf Votruba byl velmi překvapen jak za tu dobu, co byl v Pyšelích, povyrostl a jaké pokroky udělal syn Jaromír, jemuž se pomalu blížily první narozeniny. Vyprávěl synkovi, že mu brzy přiveze krasného pejska a nad postýlku umístil Altovu fotografii.

Po návratu zpět do Pyšel již nebyl strážmistr Votruba zatěžován výčitkami svědomí a mohl se láskyplně věnovat Altovi a jeho výcviku. V rámci výcviku ve stopování byly kromě vlastních stop vůdce psa vypracovávány i stopy cizích osob a dále byly v rámci stopování vyhledávány vlastní i cizí předměty. Postupně bylo přecházeno od rovných stop ke stopám zatočeným do pravého úhlu či stopám čtvercového tvaru. K tomu byl přidán nácvik vyštěkání hledané osoby. Altovo přesné plnění cviků a vypracování jednotlivých druhů stop, včetně bezchybného rozlišování vlastních předmětů a cvičebních pomůcek bylo pro všechy samozřejmostí.

Pyšely při odpočinku

Další z přednášek se vztahovaly k praktickému použití služebního psa, chování vůdce služebního psa na místě činu, zacházení se psem na četnických stanicích, způsobu jejich pravidelného výcviku, kterému měla být denně věnována nejméně jedna hodina, vedení deníku o použití služebního psa a zpracovávání předepsaných hlášení a výkazů. Z oblasti pátrací služby obecně byly probírány otázky postupu na místě činu, nauka o stopách, popisování osob a daktyloskopii.

I přes stálé nácviky stopování, obranné a strážní služby, včetně utužování ostrosti psů na rukáv, byly opakovány cviky poslušnosti a obratnosti jednotlivých psů i ve skupině. S aportovanými předměty byly cvičeny skoky přes překážky a šplh.

Od počátku května, se dvanáctitýdenní výcvikový kurs dostal do poslední, závěrečné třetiny a pomalu se chýlil ke svému konci. Nastaly horečné přípravy k závěrečné zkoušce před obávanou, ale spravedlivou zkušební komisí tvořenou předsedou plukovníkem Josefem Ježkem, přednostou vojenské skupiny 13. oddělení ministerstva vnitra, majorem Pinkasem a velitelem Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze, které od roku 1929 řídilo pyšelský ústav, majorem výkonným Josefem Povondrou. 

Z tohoto důvodu byl nyní kladen důraz zejména na nácvik vypracování cizích stop, aportování tří dřívek odložených na stopě a vyštěkání vyhledané osoby a dále na nácvik vyštěkání osoby ve skupině osob po navětření jejího pachu na odloženém předmětu a rozlišování cizích předmětů.

Stopy a předměty na ně byly nyní kladeny den před uvedením psů na stopu, aby výcvik odpovídal reálným situacím, při kterých docházelo k rekvírování služebních psů.

Alto dělal strážmistru Votrubovi radost doslova na každém kroku, při každém povelu a při každém cviku. Soužití psa s jeho pánem, ačkoliv trvalo pouze dva měsíce, působilo, jakoby se znali celá léta. Laskavý a trpělivý přístup, bez křiku natož bití, Alto odplácel svými výkony. Na jedné straně pokyny a gestikulace pána a mluva Altových očí vytvořila duševní splynutí této dvojice.

Předpovědi vrchního strážmistra Horáka i majora Pinkase nejen že Alto bezezbytku vyplnil, ale naprosto předčil očekávání všeúčastníků kursu. To bylo pro jeho majitele, strážmistra Votrubu, potvrzení návratnosti jeho nemalé investice.