Čtyřnozí četníci 26 – O dopadené žhářce

Tentokrát se podíváme do válečného období roku 1940. Tehdy v námi již známém výcvikovém středisku v Pyšelích právě probíhal kurz a tamní velitel byl požádán gestapem, aby poslal četníka se psem vypátrat žháře. Jak to celé nakonec dopadlo, se dozvíte v následujícím příběhu dle skutečné události. A ještě maličkost. Připomeneme si také jeden zajímavý historický fakt, kdy se z vůdce služebního psa stal psovod služebního psa.

Úvodní foto: Služebním psem vystopované děvčátko

Na podzim roku 1940 se v Ústavu pro chov a výcvik služebních psů četnictva v Pyšelích v politickém okrese Jílové u Prahy konal již XXXV. kurs pro výcvik psovodů služebních psů četnictva. Záhy po okupaci našeho území vyšlo nařízení, že dosud používaný pojem „vůdce“ používaný ve spojení se služebními psy musel být okamžitě nahrazen pojmem psovod. Výraz vůdce, mohl nadále být používán ve zcela jiném kontextu.

Jinak v četnické psí univerzitě zůstalo vše tak, jako doposud. Prozatím. V kursu se sešlo celkem 29 psovodů se služebními psy z celého protektorátu. Jednalo se o psy ve věku 12 až 18 měsíců, kteří byli ve dvanáct týdnů trvajícím kursu učeni poslušnosti, obraně svého pána, skokům přes překážky, revírování, přinášení předmětu, stopování, ale také odmítání potravy podané cizí osobou.

Převážně se jednalo o německé ovčáky, ale byli zde zastoupeni i airedalle-terrier, dobrmannský pinč, boxer, obrovský knírač, rotweiler, ale také tatranský čuvač, kteří byli přiděleni na četnické pátrací stanice, ale i na obyčejné četnické stanice se služebními psy.

Před samotným závěrem kursu, se výcviku zúčastnil i velitel Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze, které pyšelský ústav řídilo, podplukovník Oldřich Pinkas, aby se osobně přesvědčil, jak jsou psi i jejich pánové připraveni k závěrečným zkouškám, které se již nezadržitelně blížily.

Odpoledne toho dne se na cvičiště dostavil štábní strážmistr Karel Ruda z místní četnické stanice v Pyšelích se žádostí, zdali by nemohl některý ze psovodů se služebním psem být zapůjčen k vystopování pachatele úmyslného zapálení stohu slámy na druhém konci obce Pyšely. Ze služebny pražského Gestapa bylo pyšelské četnické stanici uloženo, tento případ sabotáže v co nejkratší době náležitě vyšetřit a podat beodkladně po dopadení pachatele a jeho zatčení telefonické hlášení Gestapu, které si přijede následně pachatele převzít.

Vedoucí cvičitel vrchní strážmistr Adolf Horák navrhl podplukovníku Pinkasovi, vyslání strážmistra Ladislava Hlaváčka z četnické pátrací stanice Klatovy se služebním psem Blankou, kteří dosahují v kursu nejlepších výsledků.

Strážmistr Hlaváček přivedl fenu německého ovčáka na požářiště, aby zde navětřila stopu. Stoh slámy zcela shořel dříve, než by jej mohl kdokoliv začít hasit, a proto nebylo pro Blanku navětření stopy vůbec složité.

Podplukovník Pinkas doprovázený vrchním strážmistrem Horákem sledovali pachovou práci služebního psa z povzdálí.

Blanka vypracovala pachovou stopu vedoucí až na okraj obce a zastavila se mezi domy u malého děvčátka.  To když spatřilo četníky, dalo se do usedavého pláče. Aniž by byla holčička na cokoliv tázána, přiznala se, že si chtěla udělat na poli malý ohníček, který se díky silnému větru rozšířil na nedaleký stoh slámy, který začal ve chvíli celý hořet.

Podpukovník Pinkas poklekl k děvčátku a začal jej konejšit. Mezitím se k místu seběhli obyvatelé Pyšel, od nichž bylo zjištěno, že děvčátko se jmenuje Mařenka Koláčková. Po chvíli se objevila i Mařenčina matka a začala dcerce spílat. Podplukovník Pinkas matce vyčinil, že si má dceru řádně hlídat a ať je ráda, že jí dcerka při náhle vzniklém ohni neuhořela.

Nejednalo se o žádnou sobotáž, jak se gestapáci domnívali, ale o dětskou hru, která naštěstí neskončila tragicky. V tomto duchu bylo podáno telefonické hlášení pražskému Gestapu.

Majitel slámy náhradu vzniklé škody po rodině Koláčkových nepožadoval, neboť škoda byla kryta pojistkou.